Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (20) W.C.Fields

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Seriál  KOMICI U PSACÍHO STROJE

V sobotu 6.ledna 1986 jsem v sobotní příloze Svobodného slova KVÍTKO, jehož jsem byl tehdy sedmým rokem redaktorem, zahajoval svůj nejnovější seriál Komici u psacího stroje. Letos jsem se štosem už časem zažloutlých novin probíral a začetl se do tohoto seriálu, který jsem tenkrát doprovázel i karikaturami představovaných komiků-autorů, a najednou mi přišlo líto, že by texty některých z nich už nemusely spatřit více světlo světa. A tak se stalo, že jsem si vzpomněl na Pozitivní noviny a napadlo mne, že by mohlo být docela pěkné obnovit někdejší kvítkovskou „tradici“. Medailonky, kterými jsem literární ukázky uváděl, už zastaraly, což mi dává možnost je nyní rozšířit. Myslím totiž, že i ty mohou dnešní čtenáře zajímat. A tak zde tento seriálek ožívá, s mým přáním, abyste si jím například zpříjemňovali svá středeční dopoledne. 

KOMICI U PSACÍHO STROJE (20): W.C.FIELDS
 
DODNES VYCHÁZEJÍ v Americe knížky, podepsané jeho jménem. Jsou to knížky o něm i knížky obsahující jeho výstupy, úvahy a jiné literární práce. WILLIAM CLAUDE FIELDS (1879—1946) byl kabaretní hvězdou již na počátku 20. století. Poprvé se před kamerou objevil v roce 1915. Podobně jako u nás Vlastovi Buriano­vi, i W. C. Fieldsovi přinesl největší popularitu až zvukový film.
U nás jsme Fieldse viděli kdysi pouze ve dvou fil­mech — „Kdybych měl milión" (1932) a „David Copperfield" (1935). Nejčastěji ztělesňoval postavy opilců, povalečů, chvástalů. Ukázky z jeho svérázného literárního humoru jsem vy­bral ze dvou knih: „W. C. Fields — jeho výstupy a úspěchy" (1967) a „Fields by měl být prezidentem" (1972).
4 x W.C.Fields

PROBLÉM VELKÉHO DÁMSKÉHO KLOBOUKU V DIVADLE
Je dokonale správné naklonit se dopředu a zašeptat do ucha dámě, jejíž klobouk vám vadí: „Madam, by­la byste tak laskava a sundala si ten lavór?“ Poté jí dejte třicet vteřin, a jestliže nebude reagovat, lehce spusťte na vršek jejího klobouku svou vycházkovou hůl. Nemáte-li hůl, postačí deštník.

NEBEZPEČÍ HLASU ZE ZADNÍHO SEDADLA
Vývoj nejmodernějších dopravních prostředků ve Spojených státech stále pokračuje. Výrobci mají za sebou třicet let rychlého pokroku ve zdokonalování automobilu a jeho příslušenství. Což takhle strávit trochu ča­su na zavedení masové produkce vý­jimečně cenného příslušenství? Mám na mysli příslušenství v podobě ma­lé ženušky, která by seděla na zad­ním sedadle vozu, aniž by kdy vy­křikovala: „Zpomal, Harvey!“ Osobně znám jeden jediný způsob, který doporučuji k obraně proti hlasu ze zadního sedadla. Když křičí: „Zpo­mal!“, zpomalím. Zpomalím, až vlast­ně úplně zastavím. Vylezu z auta, za­bouchnu dvířka a jdu zpátky do měs­ta pěšky.

ŽENY?
Ženy jsou jako sloni. Člověk se na ně rád dívá, ale nerad by je vlast­nil.

O PRODEJI VYSAVAČŮ
Když jsem ještě prodával vysava­če, hned první den jsem vyrazil do ulic a vyhlédl si parádní dům, skrz jehož okno jsem zahlédl dámu, za­městnanou čištěním koberců pomocí zastaralého oprašovátka. Zaklepal jsem na domovní dveře a představil jsem se se svou osvědčenou, nikdy neselhávající galantností. Dáma vy­padala skepticky, neřekla ani slovo.
„Madam,“ řekl jsem, „dovolte mi jen, abych vám předvedl ten zázračný vynález.“ Načež jsem vzal vysa­vač a vrhl se do práce na čištění obývacího pokoje. Čistil jsem kobe­rec, dokud nebyl tak čistý, že by se z něj dalo jíst — ačkoliv připouštím, že normální stůl bývá mnohem po­hodlnější.
Dáma pouze přihlížela.
Moje sebevědomí poněkud stouplo, i tak jsem strávil další půlhodinu nad pohovkou v jídelně. Přesto jsem se nedočkal jediného slova. Rozhod­nut neztratit slibného zákazníka, vynesl jsem přístroj do prvního patra a strávil jsem zbytek dopoledne nad koberci v ložnicích. Má snaha byla však stále odměňována jen mlčením. Nakonec jsem pozbyl trpělivosti. Udýchaně jsem ze sebe s námahou vypra­vil: „Madam, řekněte mi jen jedno jediné — máte či nemáte zájem o koupi tohoto vysavače?“
„Dobře, pane,“ odpověděla. ,,Budete ale muset počkat až přijde paní domácí. Já tady jenom uklízím.“

Příště: Karel Effa
Kresba: Ondřej Suchý

Další díly najdete zde

Ilustrace © Ondřej Suchý

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 07. 2009.