Marta Urbanová: AMERIKA – ZION NATIONAL PARK
Rubrika: Publicistika – Letem-světem
| Amerika je země nekonečných možností a všelijakých absurdit. Zadarmo je zde jen soucit; nedávno byl i aspirin, kdyby vás z té výhry být zde rozbolela hlava. To byla slova Petra, našeho průvodce, hned na uvítanou. Někde v Utahu mezi Bryce Canyonem a parkem Zion jsme na Mt  Carmel zastavili u benzínky. Vešla jsem dovnitř. Neprohlížela jsem si suvenýry, řetízky, trička, žádné cetky a kdoví co ještě. Jak jsem ho spatřila v řadě komínků, sáhla jsem po něm a nasadila si ho na hlavu. Černý klobouk Harley Davidson Motor Cycles, Made in USA. Padl mi jako ulitý. Už jsem ho z hlavy nesejmula a zamířila k pokladně. Pokladní ani nečekal, že ho sundám. Zasmál se, odstřihl cedulku a vrátil mi drobné. Ještě zasalutoval. „Pánský klobouk na dívce,“ slyšela jsem v duchu slova Číňana z románu Milenec od Marguerite Durasové, slova Číňana, pronesená k francouzské dívence, lyceistce na přívozu uprostřed kalných vod Mekongu. Některé ženy byly zaskočeny mou koupí, jiné mou odvahou vyjít s touhle pokrývkou hlavy ven z obchodu. Sotva jsem se ocitla přede dveřmi, hned mě mnozí zastavovali a fotoaparáty cvakaly. Při vjezdu do parku Zion jsem rozevřela prospekt. Nesčetné množství kaňonů vyhloubila v barevných, převážně červených pískovcích v posledních 13 miliónech let řeka Virgin River. Vstoupila jsem do té majestátní krásy, vydala se sama chodníčkem po úbočí skal. Lidé, kteří kráčeli proti mně, neprocházeli lhostejně. To můj klobouk v nich vyvolával přátelský úsměv a srdečné pozdravy: „Hi, hi. Těšilo mne.“ Tolik přátel jsem potkávala, tolik úsměvů, tolik štěstí. Nesmírné krásy. Jako bych procházela rájem. Pro vaši představivost – současná rozloha parku činí 593 km². Slovo Zion (Sion) je převzato z hebrejštiny a znamená posvátné místo. Jeho jméno je připisováno jednomu z prvních mormonských usedlíků. Zionský národní park vytvořila řeka Virgin, prorazila si cestu skrz bílé a rumělkové útesy, aby vytvořila hluboký kaňon. Kolem kaňonu vedou cestičky tichou, nádhernou přírodou. Místní skály jsou strmé. Ale na to jsem při procházce nemyslela. Vzpomněla jsem si na loňskou příhodu podél téže řeky. Kráčeli jsme ve třech a neměli jsme smysl pro slova, jen pro krásu kolem. V kaňonu bylo vedro. Svlékla jsem si bundu a převázala si ji kolem pasu. Po několika metrech slyším hlas. Někdo anglicky volal. Otočili jsme se. Spěchal k nám muž středního věku a mával mojí taškou. Měla jsem v ní všechny peníze a pas. Když mně ji s úsměvem předával, vzala jsem jeho ruku a políbila jsem ji. Ještě dnes vidím v jeho očích překvapení. Poté se všichni tři chlapi rozesmáli. Když jsem vzpomínku na vizitku poctivého Američana opustila, sešla jsem dolů k restauraci a koupila si zmrzlinu. Tu ke mně přistoupil jakýsi mladík a zeptal se mne: „To není možné. Nebyla jste tu vloni?“ „Byla.“ „Potkali jsme se, vzpomínáte?“ „Ne.“ „Seděli jsme spolu na lavičce a povídali si. Říkala jste, že píšete.“ „Ano. To jsem byla já. Ale tehdy jsem neměla klobouk,“ ukázala jsem udivená, že si může po roce pamatovat neznámou ženu, s níž prohodil několik nahodilých vět. Kupodivu se mi v té chvíli vybavil Bryce kaňon a mladíkova slova. Zopakovala jsem je: „První obydlí zde stálo až roku 1870 a bylo dílem mormona Bryce“. Zasmál se. Jeho skupina stála kolem něj. „Setkali jsme se v Bryce kaňonu,“ vysvětlil jim. V kaňonu, který předčí všechnu krásu přírody, jakou si dovedete představit. Bryce kaňon – to je změť věžiček a útesů, jejichž vršky se místy barví do bíla a vzápětí do červena. Není v mých silách vypsat všechnu krásu, která se před vámi rozevírá. Stála jsem na vyhlídce opřena o zábradlí a zpola šeptem jsem říkala: já tu krásnu nepřežiji, já tou krásou snad umřu. Někde v tu chvíli stál mladík vedle mne a říkal, jako bychom se kdovíjak znali: „Bryce kaňon získal své jméno podle mormona Bryce.“ Poté jsme rozbalili svačiny a posadili se spolu na zídku. Vyprávěl mi, že jihovýchodní Utah je země pozoruhodných geologických útvarů. Holé skály, nebetyčné útesy podpírající vysoké nebe, horkem rezonující vzduch, planiny a dole v údolí sporý hádek řeky Virgin. Myslím, že mě přesvědčoval, že obě lokality Bryce kaňon a Národní park Zion nemají téměř nic společného. Působením větru a deště na různý podklad vznikly za miliony let dva naprosto odlišné přírodní úkazy. „Indiáni se domnívali se, že je Zion plný bohů a duchů, kteří z útesů na odvážlivce shazují kameny. Proto v kaňonu nikdy netábořili.“ Zatímco tedy Zion nebyl po dlouhá léta osídlen pro posvátný strach, Bryce kaňon zůstával bez obyvatel pro své horké podnebí. A Petrova slova na závěr: Americe neupřeme, že je bohatá. Peníze zde mají neomezenou moc. A snad proto si Amerika může dovolit chránit tak velkoryse své přírodní bohatství. A moje poslední rada: Až pojedete do Ameriky na západ, nezapomeňte si koupit plstěný černý klobouk Harlley-Davidson! |
Foto © archiv autorky
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 07. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jan Vodňanský |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Stanislav Motl |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Karel Šíp |
 |
PhDr. Jiří Grygar |