Dana Kalinová - Martina McLenehan: Věřím v lidské dobro

Rubrika: Publicistika – Rozhovory

Také rádi čtete a každý rok se těšíte na Svět knihy? A napadlo vás někdy, jak je organizován a kým? Mě tedy ne. Až do letoška jsem nad tím vůbec nepřemýšlela a jeho existenci brala jako jakousi samozřejmost. Ovšem letos jsem se na veletrh dostala ne jako návštěvnice, ale jako hosteska.
Došlo mi, že za Světem knihy je spousta netušené práce, a že vzniká z velikého zaujetí pro věc. A že ředitelka nemusí být jen nepřístupná osoba, kolem které je lepší chodit po špičkách, ale může to být i velmi příjemná a šarmantní dáma. Právě takovou ředitelku Svět knihy má.
Když jsem paní Danu Kalinovou prosila o rozhovor, řekla mi: „No já nevím, jsem zvyklá pořád mluvit za Svět knihy, ne sama za sebe...“
Jenže mě právě zajímala Dana Kalinová a když svět knihy, tedy ten její.
•  Paní Kalinová, mezinárodní knižní veletrh Svět knihy, jehož jste ředitelkou, skončil před dvěma týdny. Viděla jsem pracovní vypětí, které předcházelo jeho zahájení i Vaši neustálou pohotovost v jeho průběhu. Být na Vašem místě, byl by pro mě konec takové akce úleva. Jak je to u Vás?

Pokud se veletrh podaří, a my víme, že většina jeho účastníků byla spokojena, pak se dostavuje příjemný pocit z dobře vykonané práce. Ale úleva ihned po veletrhu nenastává, neboť součástí jeho organizace jsou i starosti finanční; musíte předem uhlídat bilanci nákladů a příjmů, přestože náklady celé akce jsou detailně zřejmé až po jejím ukončení.

•  Čím víc jsem se s Vámi na Světě knihy setkávala, ať už přímo či nepřímo, tím větší dojem jsem z Vás měla. Připadalo mi, že jste i přes rozsáhlost akce duší celého veletrhu. Ten dojem byl tak sugestivní, že teprve když mi Vaše kolegyně připomněla, že jde o patnáctý ročník, uvědomila jsem si, že také bylo něco před tím. A to by mě právě zajímalo: jaká byla Dana Kalinová před patnácti lety? Čím jste se zabývala, než jste spojila svůj život se Světem knihy?

Bylo mi tehdy 37 let, měla jsem za sebou léta práce v Městské a poté v Národní knihovně, pracovala jsem ve firmě, jež produkovala v ČR první CD-ROMy. Před 15 lety jsem právě z vlastní vůle odešla od zahraniční firmy produkující software pro knihovny a byla jsem nezaměstnaná. Jako bývalou knihovnici, i když znalou práce s počítačem a hovořící slušně anglicky, mne nikde nechtěli přijmout; nebyla jsem pro firmy tzv. „business-like“. Nechápala jsem to tehdy, byla jsem vždy pracovitá, dnes už se lidé s takovou situací setkávají bohužel častěji. Nakonec jsem přijala nabídku pana Kanzelsbergera, abych pracovala pro Svaz českých knihkupců a nakladatelů a připravovala pro něj veletrh Svět knihy, i když jsem si myslela, že je to práce pouze dočasná a zcela nerelevantní k mému profesnímu vzdělání.

•  Nemohu uvěřit tomu, že jste někdy někomu připadala málo business-like. Dnes z Vás vyzařuje profesní jistota, schopnost najít řešení, rozhodnost… Měla jste tyto schopnosti již před zaměstnáním u pana Kanzelbergera, nebo jste se na novou funkci přece jen musela adaptovat a některé si postupně osvojit?

Možná, že tyto vlastnosti již ve mně byly, neměly však příležitost se rozvinout. Rozhodně mne však tato práce psychicky ovlivnila. Vnímala jsem na sobě změnu ve svém chování, kvůli velké zodpovědnosti jsem i trochu „ztvrdla“ a tuto změnu na mně pozorovala i moje rodina a nejbližší přátelé. Poprvé jsem také zjistila, že řízení kolektivu přináší člověku určitou osamělost, pokud vám jde o jeho dobré výkony. Celkově však sázím na vzájemnou důvěru mezi těmi, s nimiž spolupracuji, a na příkladný postoj k práci, kterou vykonávám. Pro mne je obchodní činnost spojena se slušností a poctivostí.

•  Když se v čase vrátíme ještě dál, k čemu jste tíhla jako malá holčička? V jaké povolání jste doufala na studiích? Setkaly se v nějakém momentě Vaše sny se skutečností?

Jsem člověk impulzivní a myslím si, že jsem byla jako dítě hyperaktivní. Tehdy se o tom nemluvilo v této souvislosti, ale míra mých poznámek za neposedné chování v žákovských knížkách tomu nasvědčuje. Moc jsem chtěla hrát divadlo nebo zpívat, ale protože jsem k sobě i velmi kritická, neodvážila jsem se nikdy pokročit v této mé touze někam dál. Také jsem chtěla být spisovatelkou, ale opět mi to nedovolila má sebekritičnost. Nakonec jsem po gymnáziu vystudovala dálkově knihovnictví a informační vědy na FF UK a práce v knihovně se mi moc líbila. Nikdo nás tam politicky neobtěžoval, denně jsme se sebevzdělávali a moje nejhezčí práce byla služba v oddělení pragensií, kde jsme zpracovávali analyticky veškerou literaturu o Praze. Mou kolegyní zde byla paní Julie Kuncová – úžasný a nesobecký člověk, autorka mnoha bibliografií. Dodala mi sebedůvěru, dovedla mne k četbě poezie, je mým stálým vzorem, i když už dávno odešla.

•  Zaujalo mě, že jste sama chtěla být spisovatelkou. Podle mé zkušenosti nenaplněnou touhu psát nikdy nic nenahradí. Také mívám velice kritická období, ale skončit nedokážu a ani si to neumím představit. Nechce se mi proto věřit, že jste s psaním zcela přestala. Píšete si aspoň sama pro sebe?

Během svého působení v knižním oboru jsem napsala mnoho článků a projektů, k poetickému vyjádření svých pocitů se již nevracím. Psala jsem hlavně v období dospívání bolestné verše a povídky plné nepochopení mladého člověka těmi staršími. Šlo asi spíše o kompenzaci pocitů. Zkoušela jsem psát pro děti, když ty moje byly malé, ale odmítavé stanovisko tehdejších redaktorů Mateřídoušky mne už navždy odradilo.

•  Jak se podle Vás pozná okamžik, kdy nemá cenu o splnění tohoto snu dále usilovat a je užitečnější nasměrovat energii jinam?

Myslím si, že o uskutečnění snu se nemá přestat usilovat, i když jeho naplnění má poněkud odlišnou formu. Chtěla jsem být spisovatelkou a nakonec celý život pracuji s knihami a pomáhám propagovat díla autorů. Vždyť se mi sen vlastně svým způsobem vyplnil!

•  Co pro Vás osobně knihy znamenají?

Bez knih si neumím představit život. Byly pro mne od dětství důležitým průvodcem. Hltala jsem vše, co mi přišlo pod ruku a dnes vidím, jak člověka četba knih „vyzbrojuje“ do života. Nemám již tolik času na čtení, jako když jsem byla mladá, a knihy si proto pečlivě vybírám. Během mé práce v knihovnách mi prošla řada knih rukama, hledala jsem v nich informace pro návštěvníky a moc mě to bavilo. Po celý dosavadní život jsem se také hodně knih nanosila, nabalila, načistila apod. Takže kniha, zdá se, je můj životní osud.

•  Naprosto s Vámi souhlasím, že knihy do života vyzbrojují. Často mám pocit, že mě přímo vychovaly a kdoví, co by ze mě bez knih bylo. Které jsou pro Vás ty zásadní, které Vás ovlivnily, nebo Vám jinak promluvily do života?

Je těžké zmínit konkrétní tituly, v každém životním období nás oslovuje něco jiného. Mám sklony k naivitě spočívající v neutuchající víře v lidské dobro, i když se jistě setkávám i s pravým opakem. Jistě mne ovlivnila četba pohádek, Babičky, Vinetoua, Mauglího, mám ráda postavu Číňana Lee z Na východ od ráje, doktora z Tracyho tygra, hltala jsem rodinnou atmosféru v knihách Marcela Pagnola, měla jsem velké pochopení pro slabosti Scarlett z Jihu proti Severu, později mne fascinovaly postavy románů Philipa Rotha a dalších a dalších. Čtením románových osudů získáváme schopnost srovnávání lidských charakterů a posouzení jejich projevů v různých životních situacích.

•  Ve Vaší kanceláři jste obklopená knihami, ale měla jsem pocit, že jsou to knihy ryze „pracovní“, související s povoláním, které tam tak nějak být musí. Zajímalo by mě, jak je to u Vás doma. Je pro Vás důležité mít knihovnu s knihami, které si sama vyberete? Kterými knihami se obklopujete nejradši?

Máme doma obsažnou knihovnu, schovávali jsme si hlavně knihy z období dětství a dospívání, populárně – naučné knihy, encyklopedie a slovníky. Dnes kupuji knihy, o nichž vím, že se k nim budu vracet, ale při nákupu knih myslím také na to, že tím podpořím knihkupce a nakladatele. To už je zřejmě projev „nemoci z povolání“, přeji si, aby se český knižní trh rozvíjel. Doporučujeme si knihy s přáteli, znám skladbu vydávaných novinek a vybírám si i podle těchto informací. Často mě naláká oceněný titul či kniha autora, který se veletrhu účastní.

•  To knihkupci a nakladatelé jistě rádi uslyší. Kteří si podle Vás zaslouží více pozornosti?

Vážím si těch, kteří přistupují ke své profesi skutečně odborně, zamýšlejí se nad způsoby oslovení svých čtenářů, používají zajímavé marketingové nástroje, jejich knižní kolekce je široká a pestrá. Kniha není klasickým zbožím a jeho nabídka vyžaduje určitá specifika. Na veletrhu jsme rovněž v minulosti přivítali odbornici z Velké Británie, jež se zabývá tzv. „spacingem“, což je cílené umístění knih na policích v knihkupectvích a v knihovnách založené na kombinaci psychologie čtenáře, oblíbenosti literárních žánrů a prostředí obchodu. Vstoupíte-li do knihkupectví v Německu, v Anglii či v USA cítíte, že je nabídka připravena přímo pro Vás. Kupodivu její pořad nenavštívil jediný náš knihkupec. Mám ráda Dům knihy pana Kanzelsbergera, ale slyšela jsem, že jej zavírá. Také mi připadá profesionální knihkupectví Neoluxor na Smíchově, naopak to samé knihkupectví na Václavském náměstí ráda nemám. Příjemná jsou i knihkupectví Academia v Praze i v Brně.

•  Je v silách pouhého milovníka knih knižní trh nějak účinně podpořit?

Záleží na tom, zda si knihy pouze půjčuje v knihovnách či od přátel nebo zda do nich také investuje. Nákup knih představuje rovněž problém s jejich umístěním. Na druhou stranu, pokud se přestanou knihy kupovat, zanikne knižní obchod. Takže čím více je milovníků knih, tím je perspektiva knižního obchodu optimističtější. Problematika je však mnohem složitější a komplexnější, její nezbytnou součástí je i celkové zesílení propagace knih a četby literatury v médiích, posilování celospolečenského povědomí o významu, který četba knih v životě lidí zaujímá apod.

•  Zbývá Vám při Vašem vytížení klid na čtení pro radost? Jak vlastně ke knihám nyní přistupujete, vidíte je nejprve jako předmět své profese, nebo k nim přistupujete se zájmem o to, jaký by Vám mohly přinést osobní prožitek?

Očekávám privátní citový zážitek na umělecké úrovni. Zřejmě jsem již zkušenější čtenář, stává se mi, že knihu někdy odložím a nemohu pokračovat. To se mi v dětství a v rané dospělosti nestávalo nikdy. Vždy jsem knihu dočetla do konce, ať byla její úroveň jakákoliv. Pokud mne nyní autor neosloví, neztotožňuji se s jeho názorem, vadí mi jeho styl či úroveň překladu, knihu bez milosti odkládám. Je to jistě dáno i nedostatkem času i větší životní i čtenářskou zkušeností.

•  Moc se mi líbilo, že jste se na Světě knihy účastnila jako divák některých čtení a pořadů. Prohlédnout si stánky jste ale asi příležitost neměla. Nemrzí Vás někdy, že je Vám upřeno veletrh si bezstarostně užít jako návštěvnice?

Je mi to moc líto. Veletrh má jepičí život a od svého počátku jede naostro bez generálky. Mou povinností je starat se o jeho vystavovatele a návštěvníky, jsme především hostitelé a pořadatelé. Pročítám-li po veletrhu opět jeho program, je mi moc líto, co všechno jsem nemohla vidět. Ale mám radost, když slyším, že se pořady vydařily a potěšily diváky. Co víc si mohu přát? Jistě nadejde doba, kdy budu muset od této náročné práce odejít, a pak si veletrh zcela jistě užiju jako jeho návštěvník.

•  Paní Kalinová, říkáte „jednou budu muset od této náročné práce odejít“. Ta věta je zatížená smutkem, ale zároveň implikuje, že příčina bude muset vzejít z něčeho vnějšího, že tak nenastane z Vašeho přání. Jaká příčina by to musela být?

Ale proč by takový názor nemohl vzejít i ze mne samotné? Jsem připravena na to, že se jednou dostaví vnitřní signál, který mi naznačí, že již nemám dost energie a invence, či už nejsem nadále schopna ztotožnit se s názory představenstva společnosti, kterou z jeho pověření řídím. Možná bych rozhodnutí odejít z vlastní vůle i lépe psychicky snášela, než když mi to bude z různých důvodů nařízeno tak, jak se to stalo některým mým kolegům v zahraničí. Ohlédnu-li se za sebe, nemám se za co stydět, a to je pro mne velmi důležitý pocit.

•  Zaujalo mě také jak pěkné a přátelské vztahy máte s autory z různých zemí. Jak je navazujete a pěstujete? Je mezi nimi někdo, jehož knihy jste četla a toužila se s ním seznámit? Nebo naopak, přivedlo Vás některé osobní setkání k touze poznávat dílo autora?

Setkání s autory jsou vždy zajímavá, často jsem byla i zaskočena tím, že je osobnost autora jiná, než jak jsem si představovala podle četby jeho či jejích knih. Vzpomínám si na návštěvu Ed McBaina v roce 1996. Byl úžasný, byl mužný a pohledný, mluvil skvěle a vůbec nebyl nafoukaný. Podepisoval na veletrhu své knihy návštěvníkům přes 5 hodin v kuse, a to mu bylo již kolem 70 let. Další rok přijela velká osobnost – Joseph Heller. Vzhlížela jsem k němu jako k modle – Hlava XXII byla v jednu dobu mou velmi oblíbenou knihou. Autor tehdy prodělal vážnou nemoc a už zřejmě nebyl v takové formě, v jaké bych jej byla ráda poznala. Předávala jsem mu tehdy na americké ambasádě dárek se slovy, aby na Prahu a na veletrh nezapomněl, a on myslel, že s ním koketuji. Dodnes je mi to nedorozumění trapné a nepříjemné, protože nepochopil správně výraz mého obdivu. I když pan Stránský mi pak vysvětlil, že to já jsem nepochopila postavu Yossariana uvnitř Josepha Hellera. Letos mne moc potěšila turecká autorka Elif Shafak. Její kniha Bastard of Istanbul mne nadchla a ona je přesně takový člověk, jakého jsem z ní cítila při četbě knihy.

•  Paní Kalinová, velice obdivuji Váš pracovní zápal, který je nemyslitelný u někoho, kdo by do své práce nebyl vložen velkým zaujetím a také srdcem. Možná nám ale zastiňuje pohled na řadu dalších věcí, které jsou Vašemu srdci drahé. Čemu se ráda věnujete ve chvílích odpočinku, co Vás inspiruje a těší?

Především moc fandím svým dětem – Vojtěch hraje v hard-rockové kapele na dudy a Kristýna se zabývá kreativní gastronomií a zdravou výživou. Takže kromě práce, která mne od jejich útlého věku plně pohlcovala, patří mé celé srdce rodině. Jezdím ráda s manželem na chalupu do severních Čech, ráda se starám o zahrádku, ráda jezdím na kole a čerpám sílu z přírody. Přestává mi vyhovovat moderní životní styl, který nemá na obdiv k přírodě čas. Stačí mi vidět něco hezkého v lese či výhled do krajiny z kopce, aby mi bylo lépe.

•  Jste nepřehlédnutelná pro svoji ustavičně dobrou náladu, přívětivost a přátelské jednání. Bohužel jsem byla u toho, když jste si těsně před začátkem Světa knihy zlomila nohu. Přesto jste svou situaci nesla s nadhledem, úsměvem, jedinkrát jste si nepostěžovala. Odkud čerpáte tolik pozitivní energie?

Když mi pan doktor řekl, že mám nohu zlomenou, chtělo se mi chvilku brečet, stáhl se mi obličej jako v komedii Stanu Laurelovi. Ale brečet můžeme pořád; vždycky si můžeme najít nějaký důvod, současný život jich poskytuje dost a dost. Lidé by si měli naopak dodávat navzájem sílu, povzbuzovat se v nelehkém životě, pomáhat si. Možná, že i tohle krédo mi dala literatura a moji hrdinové.

•  Můžete nám dát konkrétní příklad literárních hrdinů, na které vzpomínáte, když se zrovna nedaří?

Na tuhle otázku jsem již částečně odpověděla dříve, ale uvědomuji si při zodpovídání Vašich otázek, že často se mi literární hrdinové prolínají s konkrétními lidmi, k nimž jsem si je připodobňovala. Pomáhá mi vzpomínka na mého tatínka, který miloval divadlo, hudbu a literaturu a byl vynikající kulturní manažer, na babičku, která mi v dětství četla knížky a po celý život byla velmi statečná a dobrotivá. I jejich příklad je pro mne posilujícím důkazem toho, že literární hrdinové mají jistě své reálné životní vzory.

•  Kdykoliv Vás vidím, nechápu, jak vše stíháte a zvládáte. Já rozhodně nemám tolik a tak důležitých povinností jako Vy, a přesto vidím, jak pro samé úkoly nemám čas na osobní život. V dnešní době už není otázka na skloubení role ženy a manažerky tolik pokládána, ale mě by zajímalo, jak se Vám daří udržet mezi nimi rovnováhu.

Pro mou rodinu to bylo a je jistě těžké. Vážím si svého muže za to, že mi tolik pomáhá v osobním životě. Často zůstávaly domácí povinnosti na něm, nikdy si nepostěžoval. Ví, že bez plného nasazení tuto práci vykonávat nemohu. Bez vzácného pochopení a podpory celé rodiny bych proto nemohla s plným nasazením pracovat.

•  Jak vlastně vypadá Váš pracovní program nyní, po skončení veletrhu?

Sleduji dofinancování veletrhu, píši děkovné dopisy, pracuji na projektu pro výběrové řízení na všechny zahraniční knižní prezentace pořádané do konce roku, připravuji vyúčtování grantů a podpor, vyřizuji korespondenci a začínám připravovat další ročník veletrhu. A doléčuji zlomenou nohu.

•  V jakou budoucnost Světa knihy doufáte, jakou byste ji nejradši viděla?

Přála bych si, aby neztratil prestiž doma a v zahraničí. Aby si nakladatelé více uvědomovali, že veletrh je jejich velká marketingová podpora a nevnímali jej jen přes úhel pohledu „má dáti –dal“. Věřím, že Průmyslový palác nalezne v budoucnosti větší a citlivější péči ze strany svého majitele, který si konečně uvědomí, jaký poklad v této krásné budově spočívá a postaví úroveň zázemí a služeb poskytovaných jednotlivým pořadatelům akcí a jejich návštěvníkům na mezinárodně srovnatelnou úroveň. Věřím, že si Svět knihy udrží renomé významné knižní události.

•  Existuje ještě nějaký jiný sen nebo cíl, ať už svázaný se Světem knihy nebo mimo něj, který byste si přála naplnit?

Abychom všichni mohli být pyšní na to, že žijeme v České republice. To jsem si vždy moc přála, a proto jsem chtěla svým malým dílem přispět k její prestiži.

•  A co byste si přála sama pro sebe?

Zdraví pro všechny, na kterých mi záleží.

S Danou Kalinovou si pro Pozitivní noviny exkluzivně povídala Martina McLenehan
martinamclenehan(a)volny.cz

http://www.bookworld.cz/cz/menu/uvodni-informace/

Foto © autorka

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 07. 2009.