ZPOVĚDNÍCI (9) Petr: Nabízím Vám svoji tvář k čestnému úderu

Rubrika: Exkluzivně

 
ZPOVĚDNÍCI
   

Exkluzivní internetová kronika těchto dnů, v níž se navzájem osobitě zpovídají dva zralí padesátníci - Zita a Petr - a odhalují tak čtenářům celou řadu problémů lidí středního věku na pozadí svých vlastních životních osudů. Příběhy našich zpovědníků se odehrávají na neviditelné hranici mezi každodenní realitou a lehce mystifikující literární fikcí.
Autor "zpovědníka" Petra je postavou veřejně známou, neboť se za ní skrývá vydavatel Pozitivních novin Pavel Loužecký, zatímco autorka "zpovědnice" Zity si přeje zůstat v anonymitě. Budiž jí to v zájmu zpovědního tajemství dopřáno....

Předchozí díly ZPOVĚDNÍKŮ

ZPOVĚDNÍCI (9)  Petr: Nabízím Vám svoji tvář k čestnému úderu
pondělí 6.7.2009
 
Milá Zito,
nemohu se zbavit takového lehce ješitného podezření, že Vás nejspíš děsí možnost našeho osobního setkání. Jako byste ve mně viděla někoho jiného, než jaký jsem, jako byste se bála, že přijdete o své iluze, které jste si o mně nejspíš stačila ve svých představách vytvořit.
Přiznám se, že já jsem na tom – s těmi iluzemi – naprosto stejně. Občas se mi stane, že si o někom vytvořím jakousi představu ještě před tím, než se s ním osobně setkám, a pak jsem čímsi zklamán, rozladěn, ba dokonce naštván tak mocně, že si nadávám, proč jsem si ho jen připustil k tělu a nenechal si ho pouze na dopisování :-)
Je to něco podobného, jako když jdu po ulici a přede mnou se ve stejném směru „nese“ krásná žena. Respektive mně připadá krásná až do okamžiku, kdy se otočí a já místo jejího „pozadí“ spatřím její „popředí“. Z toho vyplývá ponaučení, že pro člověka je mnohdy „pozadí“ druhé osoby mnohem důležitější a přínosnější, než její „popředí“, byť se mylně traduje, že to nejdůležitější a nejhodnotnější je vždy nahoře, na prvním místě, respektive to, o čem všichni mluví a po čem touží.
 
Je stejně zvláštní, jak si mozek dokáže bleskurychle přizpůsobovat lidi podle našeho vlastního vidění, cítění a potřeb bez ohledu na realitu.... Zrovna nedávno jsem díky tomu přišel o kamaráda.
Před branou padesátky jsem tak dostal možnost konečně dospět k poznání, že čím upřímněji, otevřeněji a bezelstněji člověk jedná, tím větší má naději, že se splete, že nedocení neviditelné nebezpečí, které číhá na druhé straně dopisu, telefonu, vztahu, prostě kdekoli mimo pohled z očí do očí.
Dnes musím hořce konstatovat, že dokonce ani samotný pohled z očí do očí už pro mě není žádnou zárukou upřímnosti. Beru tuto nepříjemnou zkušenost jako spravedlivou odplatu za moji bezbřehou naivitu, jejíž hranice jsou opravdu nadpozemské, neboť i přesto všechno se snažím dále psát a mluvit – jak veřejně, tak i soukromě - pouze pravdu. Možná bych měl nahlédnout do Guinnessovy knihy rekordů, jestli náhodou nejsem mezi naivkami bezkonkurenční jedničkou :-)
 
O to více však dnes nenávidím zákulisní intriky a pomlouvání, takže kdykoli se setkám s někým, kdo tuto činnost nějakým způsobem praktikuje, okamžitě ho mažu ze svého seznamu přátel a snažím se mu na hony vyhnout.
Dokonce jsem nedávno lehce filozofoval na téma hodnoty slov a hlavně o šedých eminencích. Poslyšte mé vlastní závěry, ke kterým jsem posléze dospěl. Třeba Vás osloví a vyprovokují k nějaké historce ze života.
 
■ Myšlenky zachycené na papíře mají pro mě nesrovnatelně vyšší hodnotu nežli slova pronesená během řeči, neboť jsou interpretačně nezpochybnitelné, stálé a oplývají důkazní mocí.
■ Velikost úspěchu šedých eminencí je přímo úměrná jejich schopnosti hrát všemi barvami.
■ Záliba v ovlivňování lidí pomocí zákulisních intrik je neklamným signálem tvůrčí impotence, neboť skutečné tvůrčí osobnosti nemají většinou čas ani potřebu ukájet svého uměleckého ducha podobnou činností.
 
PŘÁTELSTVÍ MEZI ŽENOU A MUŽEM
Čím více dnes přemýšlím o přátelství a o důvěře, tím více mě v souvislosti s naším psaním napadá, zda opravdu může existovat čisté přátelství mezi ženou a mužem. Přátelství bez fyzického kontaktu, přátelství na dálku, ba odvažuji se to nazvat dokonce přátelstvím duchovním.  Co myslíte?
Když to vezmu z čistě mužského hlediska, pak si tím nejsem vůbec jistý, zvláště podívám-li se kolem sebe, čtu-li názory „loveckých samců“, vnímám-li silné řeči „filmových mužů“, respektive slyším-li blbé kecy některých nositelů mužského pohlaví v hromadných dopravních prostředcích, dávajících tak najevo převahu nad svým něžným doprovodem i ostatními nebohými cestujícími.
Cítím, že muži prostě nejsou k přátelství se ženami – na rozdíl od žen samotných – přírodou jakkoli vybaveni. Jakmile totiž nabídne žena muži „pouhé“ přátelství, tento má ve své nezřízené mužské ješitnosti v sobě již od přírody zakódován jakýsi obranný signál, že si ho žena odmítá „připustit k tělu“, což je natolik ponižující a naprosto „nevydýchatelný“ faktor, že muži pouhé přátelství se ženou ve většině případů odmítají a raději za sebou ihned pálí všechny mosty.
Dalším důvodem, který nepřeje pouhému přátelství mezi ženou a mužem, je fakt, že muži většinou nesnášejí tlachání, takže nejde-li o sex, nedokáží si představit, co jiného by mohli se ženou dělat. :-)
Existují samozřejmě výjimky potvrzující toto pravidlo, a to pohledem z obou stran, což znamená, že je mezi námi nepochybně celá řada mužů, kteří raději tlachají, než se milují, a na druhé straně je nepochybně celá řada mužů, kteří se raději přátelí se ženou, než aby si ji dobrovolně „natáhli do kvartýru“ a pak neměli kam utéct. Obě varianty lze považovat v jistém slova smyslu za mezní, a v obou případech by si psycholog nepochybně smlsnul na důvodech, které k nim dotyčné muže vedou.
Pravdou však zůstává, že muži, kteří se k některé z těchto dvou variant uchýlí, se k vlastní životní zkušenosti nejspíš těžce „prožili“, a proto jim také mohou být jakékoli rady psychologů naprosto ukradené, neboť jediná osobní zkušenost vydá za stovky sebelépe míněných nebo dokonce vědecky ověřených a podložených rad.
Teď si jistě, milá Zito, v duchu říkáte, proč kličkuji kolem odpovědi na prostou otázku: Jak je to v otázce přátelství mezi ženou a mužem se mnou, respektive do které ze tří kategorií sám sebe řadím:
1) odmítám přátelství mezi ženou a mužem, protože jsem skutečný muž;
2) raději se ženou tlachám, než se s ní miluji;
3) raději se se ženou přátelím, než abych si ji dobrovolně „natáhl do kvartýru“ a pak neměl kam utéci.
Chacháááá :-))) Když to vidím takhle napsané černé na bílém pod sebou, a mám říct pravdu pravdoucí, tak si připadám jako ze všech stran nakousnutý trojhránek, protože já osobně mám tendenci při různých příležitostech volit vždy některou z těchto tří variant. Nejvíc však záleží na okolnostech, na osobnosti, na povaze i na vzhledu dotyčné „madam“ ....
Ale naštěstí mám v tomto ohledu natolik vyvinutý sebezáchovný instinkt, že budu raději držet ústa, i když mi to v nich právě teď hodně cuká a prsty se mi na klávesnici doslova třesou nesnesitelnou touhou vyřídit si to jednou provždy s některými dívkami, milenkami, přítelkyněmi, spolupracovnicemi a dalšími „ženami bez pracovního zařazení“, které více či méně necitlivě prošly mým životem a opustily ho, aniž bych je o to požádal, zatímco jiné v něm bohužel zůstaly, ačkoli bych si teď toužebně přál, aby do něho nikdy nevstoupily  :-))) 
Což je bezesporu mužská vlastnost, kterou od chlapa neodpářete ani párem volů, zvláště když se snoubí s určitým životním cynismem, tak vlastním rozháraným mužům středního věku, k nimž mám tu čest se počítat.
Pokaždé, když vidím nebo slyším, že se nějaký nešťastník dobrovolně žení, a navíc dává světu neomaleně najevo svoji zamilovanost a víru, že právě jeho láska hory přenáší, přepadne mě chuť založit Spolek mužů vyléčených z manželství. V něm by se scházeli pouze moudří a zkušení bardi, kteří buď prošli peklem manželství a měli to štěstí se z něho dostat, jakož i ti nebožáci, kteří v něm dosud z určitých důvodů trpí i nadále, aby si právě zde – na posvátné spolkové půdě bez žen - mohli svorně zanadávat na proradný ženský stav, který jim dokázal slovo láska zkroutit do pekelné podoby jejich vlastní manželky bez šance kliknout na klávesu DELETE či možnosti vypuštění ventilku na manželčiných zádech, jak to nádherně vystihla jedna geniální televizní reklama, která mi pokaždé dodá plný bazén pozitivní energie.
A právě do tohoto spolku bych povinně zval na diskuze dobrovolné předmanželské kamikadze, aby nemohli po x-letech trapně svalovat vinu za své pozdní prozření na kohokoli jiného, než na sebe sama. Bohužel sám ze své vlastní zkušenosti vím, že každý zamilovaný chlap se před svatební branou nachází v rozpoložení právě narozené ovce, jejíž bíle načechrané, neposkvrněné beránčí roucho svádí k mylné domněnce, že právě pro něho bude – na rozdíl od miliónů jiných chudáků, „kteří si to prostě neuměli zařídit“ - jeho manželství naprosto snadnou procházkou růžovou zahradou lásky.
Ale za pokus to rozhodně stojí, byť by v tomto spolutrpícím společenství dostali dnešní-budoucí adepti tohoto spolku jen pár dobrých rad do manželských začátků od svých, dlouholetým manželstvím již notně ostřílených, druhů.
Myslím, že především zde bychom my, muži, našli horu přátel nejvěrnějších, s nimiž nás spojuje pouto nejvyššího poznání: SKUTEČNÉ PRAVDY O VĚČNÉ A NEHYNOUCÍ LÁSCE.
Takže chcete-li po mně, milá Zito, vědět, zda existuje přátelství mezi ženou a mužem, pak vězte, že teď momentálně Vám odkývu naprosto všechno, protože jsem v dobrém rozmaru, ale zítra Vám nejspíš všechno s čistým svědomím směle popřu a budu se do krve hádat, že takhle jsem to opravdu nemyslel.
Kdybych měl definovat lásku a manželství, pak by to znělo asi takto:
Láska je pro muže stav nože, vraženého ženou do srdce tak, aby to muži připadalo jako neobyčejně smysluplné laškování, zatímco manželství je stav díry, kterou žena dokáže udělat v srdci naprosto stejným nožem. Záleží pouze na velikosti srdce, jakož i na velikosti nože a intenzitě jeho otáčení v něm, co z vašeho srdce nakonec zbude. Oproti lásce rozhodně nelze manželství označit za laškování, a už vůbec ne za smysluplné.
A protože jsem gentleman, nabízím Vám svoji tvář k čestnému úderu. :-)))
Petr

Příště:  ZPOVĚDNÍCI (10)  Zita: ....                                                Další díly ZPOVĚDNÍKŮ

ZPOVĚDNÍCI: OHLASY na téma STŘEDNÍ VĚK
Exkluzivní internetová kronika těchto dnů ZPOVĚDNÍCI je určena i pro vás, čtenáře Pozitivních novin. Chceme, aby tento seriál opravdu žil a dýchal lidskými příběhy ze skutečnosti, aby ho lidé vnímali nejen jako určitou literárně-mediální hru, ale hlavně jako inspiraci pro své vlastní životy. Aby zde nacházeli různorodost pohledů na věc, moudrost, filozofii, úsměvy, poučení i zábavu.     

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 07. 2009.