Ondřej Suchý: HOVORY S JIŘÍM MENZELEM (1)

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Ondřej Suchý: HOVORY S JIŘÍM MENZELEM (1) 

Mám rád režiséra Jiřího Menzela. I jako herce, i jako člověka. Jsem jeho velký obdivovatel. A všiml jsem si, že nejspíš i on má rád mě, protože kdykoliv jsem jej požádal o rozhovor anebo o společné veřejné vystoupení (ponejvíce u nás, v Nostalgické myši v Šemanovicích u Kokořína) nikdy mě neodmítl, pokaždé byl nesmírně ochotný a vstřícný.
Přiznám se, že jsem to často využíval a využívám dodnes. Teprve nedávno jsem si uvědomil, že jsem těch rozhovorů s ním napsal a natočil poměrně hodně, a tak, když se začíná blížit konec jeho sloupků přetiskovaných v Pozitivních novinách, napadlo mě, že bych mohl posbírat vše, co jsme spolu v průběhu let propovídali, a v Pozitivních novinách to začít na pokračování zveřejňovat.
Když jsem pana Jiřího požádal o svolení, odpověděl mi mailem: „Milý Ondřeji, dělejte, jak rozumíte. Já sám, jak víte, nerad píšu.“
A tak tedy začínám psát, či spíše přepisovat, časově na přeskáčku, co všechno zajímavého jsem se od Jiřího Menzela v průběhu let dozvěděl a co by nejspíš mohlo zajímat i vás…
Ondřej Suchý

HOVOR Z ROKU 1997
 
• 
Stihl jste se v dětství stát ještě skautíkem?
Ano, měl jsem to štěstí. Byl jsem vlče. Pak jsem jednoho dne přišel do školy a řekli mi, že už nejsem vlče, že jsem pionýr.

•  Na jaké filmy jste chodil jako malý kluk?
Já si pamatuju z dětství na některé protektorátní filmy; třeba film Eva tropí hlouposti, ten jsme viděli se sestrou asi devětkrát.

•  Slyšel jsem, že máte sestry dvě. Dokonce jste s jednou z nich přišel na tento svět jako dvojče. Můžete mi vysvětlit jak to, že vaše sestra-dvojče ani nerežíruje, ani nehraje?
No, ona mi tři čtvrtě roku seděla na hlavě. Možná je proto chytřejší než já.

•  Jak se vaše sestry jmenují a jaké jsou jejich profese?
To moje dvojče se jmenuje Hanička a její zaměstnání je velmi namáhavé - ona se stará o mě, vede mi domácnost. Nosí mi například snídani do postele. A všichni ženáči mi ji závidějí. Starší sestra Drahomíra, Drahuška, ta už je v penzi a byla laborantka.

•  Jaké knížky jste jako kluk četl?
Já měl knížek strašně moc, samozřejmě foglarovky, Ferdu Mravence, Bosé rytíře, všechny klukovské knížky od pana Trosky, všechno jsem to hltal - dvě knížky jsem dokázal přečíst za odpoledne. Tatínka to děsně štvalo, a tak mě zkoušel, jestli jsem při čtení nepřeskakoval.

•  Přiznávám se vám, že mezi nejmilejší knížky mého dětství patřila knížka „Míša Kulička v rodném lese“, kterou napsal právě váš tatínek, Josef Menzel. Jaký vliv měl na vás tatínek?
Samozřejmě dobrý; ne snad přímo jako spisovatel, ale třeba tím, že měl doma spoustu knih a já k těm knihám měl naprosto neomezený přístup. Díky tatínkovi jsem se seznámil se čtením, já uměl číst ještě dřív, než jsem šel do první obecné. Četl jsem strašně rád. To ovšem bylo v době, kdy ještě nebyla televize.

•  Psal jste někdy holkám básničky?
Ano. Na škole jsme měli učitele, vynikajícího člověka Miloše Hoznauera, češtináře. Neučil nás, ale občas suploval. Bylo to v polovině padesátých let, před maturitou, a on, když suploval, nebyl nucen držet se osnov. Tak nám vypravoval o Seifertovi, což bylo tenkrát trošku ilegální, a přinesl rukou přepsané Seifertovy básničky a dával je holkám, aby si je opisovaly. A já tenkrát - jak to ty holky měly na těch papírkách - jsem jim podstrčil takovou seifertovskou básničku, kterou jsem napsal sám, a která byla dost nemravná. Tenkrát mi šlo rýmování, byl jsem docela schopný veršotepec. Takže jsem napsal takovou znělku á la Seifert a podstrčil to těm holkám, jako že je to také básnička od Seiferta, jenomže málo známá. Myslím, že jsem toho pana učitele tenkrát dost rozzlobil.

•  Vytěžil jste z toho alespoň něco?
Ne. Já jsem pak přestal básničky psát, i když jsem nikdy nepsal básničky, ale rýmy, což je něco trošku jiného. Pak jsem tím rýmováním začal pohrdat, protože mi to šlo nějak moc snadno, a najednou - po letech - když jsem třeba chtěl psát texty písní, tak jsem zjistil, že už mi to nejde.

•  Vy jste někdy zkoušel psát písničky?
Ano, kdysi jsem chtěl napsat nějaké texty Jitce Molavcové. Naštěstí k tomu nedošlo.

•  Máte radši blondýnky, nebo brunetky?
I zrzavé.

•  Jste známý nekuřák a abstinent. Jak se vám s tím žije?
Někdy těžko. Zvláště mezi kuřáky.

•  Před časem jsem vás viděl ve filmu „Příliš hlučná samota“, kde jste...
...moment! Opilce hrát umím! Vždyť já hrál opilého šestnáct let v Činoherním klubu, v Penzionu pro svobodné pány, takže to mi jde. Ale opilý jsem vlastně nikdy nebyl, protože dřív, než jsem se opil, mi bylo špatně.

•  Divadlem Semafor se v minulosti „prolnula“ i řada filmových režisérů. Juraj Herz tu dokonce ve hře „Šest žen“ hrál roli, v níž zpíval. Byl jste vy někdy nucen zpívat v Semaforu?
Ano. Dokonce to zlomyslný zvukař Bohumil Paleček nahrál!

•  Jak to vzniklo?
Režíroval jsem v Semaforu hru Dr. Johann Faust, Praha II, Karlovo náměstí 40., ve kterém pan Svatopluk Beneš hrál vrchního a hned v úvodu zpíval song Protektorátní blues. Jednou jsem přijel odněkud z ciziny, těšil se, jak si hned lehnu do postele, když tu volá paní Janoušková ze Semaforu, že je pan Beneš nemocný, a že za něj musím zaskočit. Tak jsem si pustil videozáznam představení a celé odpoledne jsem se učil texty, včetně té písně. Večer jsem šel do divadla dřív, abych mohl korepetovat, jenomže klavírista přišel až na poslední chvíli. Takže jsem najednou stál před oponou, za mnou orchestr, přede mnou lidi, a v Semaforu, kde zpívali Matuška, Gott, Pilarová, Molavcová, jsem teď najednou musel zpívat i já...
Naštěstí předtím řekli divákům, že se jedná o záskok, a tak mi diváci ten zpěv odpustili. Od té doby ovšem mohu o sobě říkat, že jsem zpíval v Semaforu!

(pokračování jindy)  

DALŠÍ HOVORY S JIŘÍM MENZLEM najdete zde 

Foto © archiv Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 07. 2009.