Karla Polydorová - Jitka Dolejšová: Vyšperkovaný rozhovor z fitcentra

Rubrika: Publicistika – Rozhovory

Hodiny aerobiku, P-classu, AE-body a jiných dobrovolných drezúr jsou místem pro zajímavá setkání žen, dívek, dam, slečen a paní. Jak se tak společně snažíme udržet rytmus a aspoň trochu napodobovat dokonalé pohyby cvičitelek, jak si tak společně funíme, sbližuje nás to. Jsme na stejné lodi - prodavačka, učitelka, kadeřnice, studentka, maminka na rodičovské dovolené, inženýrka, lékařka.
Tady jsem poznala Karlu Polydorovou. Sympatická usměvavá černovláska cvičila vždy v rohu první řady, plná elánu i po těch nejnáročnějších hodinách. Občas jsme spolu prohodily pár slov a já postupně poznávala, jakého dalšího pozitivně naladěného člověka mi náhoda (náhody neexistují, že?) přihrála do života.
Poslední předvánoční hodinu aerobiku čekalo na všechny milé překvapení - Karla, které nikdo neřekne jinak než Kája nebo Kájina, nás obdarovala svými vlastnoručně vyrobenými náušnicemi. A protože Kája je rozhodně zajímavým člověkem, rozhodla jsem se, že ji trochu vyzpovídám.
Samozřejmě kdy jindy než před cvičením. Sešly jsme se dřív, posadily se v šatně na lavičku a začaly si povídat.

Kájo, na úvod bych tě představila našim čtenářům asi takto: Štíhlá, drobná, tmavé oči s „čertíky“, optimistická, veselá, plná života. Tu blížící se čtyřicítku by ti nikdo nehádal ani omylem. Patříš mezi šťastné holčičí typy, které budou vypadat mladě i v devadesáti letech.

Díky, to se dobře poslouchá…

•  Než začneme mluvit o těch krásných ozdobách a špercích, které vyrábíš, řekni nám něco o sobě.

Jsem šest let rozvedená. Bydlím v Praze a mám jezevčíka Čendu, nebo spíš on má mne. Zkrátka se MÁME. Čenda je z útulku. Na internetu měl u své fotografie napsáno: „Potřebuji lásku.“ Nebylo co řešit. Hned druhý den jsem pro něj jela a už bych ho nikomu za nic nedala. Je to fantastický přítel. Vůbec jsme taková pejskařská rodina – rodiče mají také jezevčíka a sestra dokonce tři psí holky!

Co kamarádi a přátelé?

Kamarádů se během života vynoří hromada, ale těch skutečných přátel je jen pár. Přesto si nemůžu stěžovat, mám kolem sebe velice prima lidičky.

Ráda sportuješ?

Pohyb je pro mě dost důležitý. I když celé dopoledne většinou pobíhám po úřadech, už se těším na večer, na aerobic, kde se člověk naprosto odreaguje. Pokud přemluvím některou kamarádku, ráda vyrazím na squash, baví mne „pinčes“, jezdím na in-linech a chodím na delší procházky s Čenichem (domácí název pro Čendu, těch přezdívek má víc).

  

Když se řekne dovolená…

Nejkrásnější dovolenou jsem prožila na lodi v Chorvatsku, sedm dní na moři, sluníčko, koupání a klídek. Pro mě slovo dovolená znamená opravdu čas pro odpočinek, nemám ráda dovolené, kdy se člověk honí, aby byl tam a pak zase jinde. Letos jedu s kamarády do Řecka a už se moc těším.

Zmínila ses, že jsi psala texty pro hudební rockovou skupinu.

Jéje, to jsou hříchy mého mládí, byla to školní kapela DEFEKT a bylo mi patnáct, takže texty byly naprosto šílené (láska-páska apod.). Trvalo to jen čtyři roky a s maturitou vše skončilo. Občas jsem ještě napsala nějakou básničku, ale nikdo to nepotřeboval, a tak už nepíšu. Když mi bylo okolo 22 let, vystupovala jsem dokonce s undergrandovým hnutím zvaným „ ŽIDI“ - na to dnes vzpomínám opravdu s velkým úsměvem. Jednou jsme jeli vlakem na vystoupení do Chebu a náš umělecký vedoucí mi vrazil do ruky trubku se slovy: „Večer budeš hrát“. Celou cestu jsem trénovala nátisk…Ještě že trubka neměla žádné čudlíky pro tóny. Byla to legrace, recitovali jsme básně za doprovodu bubeníka, kytaristy, k tomu hraní na plech a další pomůcky. Měli jsme pár veřejných vystoupení. Po jedné nevydařené pražské akci jsme se už nesešli.

Co se tenkrát stalo tak zásadního?

Prostě to tak nějak vyšumělo, umělecký vedoucí nás už nesvolal.

Měla bys pro nás nějaký rockový text na ukázku?

Pamatuji si jednu básničku, kterou jsem napsala před dvaceti lety:

Chybí slova pro nás.
Ta slova nejsou.
Aspoň prstem zavadit
o jejich výšku.
Někde leží. Otevřu knížku.
Ta slova nejsou hlas.
Ta slova v knížce vůbec nejsou.
Vedle hřebíků,
starých žiletek,
koleček do budíků,
ptačího zobu
klečí to slovo u svého hrobu.
Chci ho znát.
Proč umírat.
Přežít. Přežít. Přežít.
To slovo strašně blízko leží.


Silný text. Stylový. Vidím, že máš všestranné umělecké nadání. Kdy se začal projevovat tvůj výtvarný talent?

Odmalička jsem zásadně kreslila na spodní stranu stolu různé panáčky. Vydrželo mi to pěkně dlouho, nedávno jsem objevila pod stolem u rodičů malůvku, ta musela být z doby, kdy jsem už pracovala :o). Moc ráda jsem kreslila fixou kamarádům na spodní stranu prstů u nohou malé obličejíčky, vznikla vždycky taková malá rodinka. Ilustrovaná a pohyblivá…
Malovat neumím, ale ráda kreslím. Používám rýsovací pera a technickou tuš, a čmárám formou různých klikyháků. Jeden obrázek jsem prodala :o)

  

Když jsi přemýšlela o svém studiu a budoucím povolání, chtěla ses zaměřit na umělecký směr?

Ve čtrnácti letech jsem vůbec nevěděla, čím chci být, a rozhodnout se bylo těžké. Udělala jsem zkoušky na uměleckou školu na Žižkově, ale nevzali mě. Důvodem byla nedostatečná politická angažovanost mých rodičů. Po roce, to jsem chodila do 9. třídy, jsem vybírala školu podle toho, kam se hlásily moje kamarádky. Rozhodla jsem se pro střední zeměměřičskou školu, ale omylem jsem si napsala jako hlavní obor Pozemní stavitelství a dostala se na průmyslovou školu stavební v Dušní. Dnes jsem tomu ráda. Časem jsem k tomu dokonce přidala nástavbu v oboru Ceny nemovitostí.

… a byla jsi vržena do světa reality, vlastně realit a nemovitostí.

Vystřídala jsem několik míst a nabrala cenné zkušenosti. Zaujal mne inženýring, zkusila jsem to dělat soukromě www.polydor.cz - zatím jsem u toho vydržela. Práce mě baví, a to není fráze. Hlavně proto, že se stále mám co učit a o stereotypu nemůže být ani řeč. O zábavu se dokážou postarat například naši zákonodárci, kteří stále nesmyslně mění stavební zákon.

Dostáváme se k tvému velkému koníčku - výrobě náušnic a dalších ozdob, které „my holky všeho věku“ tak milujeme. Tvoje šperky se vyznačují vkusem, originalitou, nápaditostí a precizním vypracováním. Už mám od tebe čtvery náušnice (a každý je obdivuje). A to jsem ještě neviděla všechny tvé vánoční ozdoby. Kdybych mohla, udělím ti „Řád šikovných tlapek“.

No vidíš a já pořád pochybuji, jestli se to lidem bude líbit a tak ...

  

Pochyby opravdu nejsou na místě. Vzpomeneš si, Kájo, jak a kdy vznikl tvůj první výtvor?

Porozvodové vztahy mi daly pořádně zabrat. Nedokázala jsem se odpoutat od smutných vzpomínek a nepochopení. Mozek stále řešil něco, k čemu jsem se já už nechtěla vracet. Moje starší sestra se rozhodla, že to tak nenechá a že mne z toho dostane (a taky se jí to podařilo). Jednoho dne mi přinesla sadu korálků a drátky - a: „Kájo, zaměstnej mozek a ruce a přestaň se už konečně trápit.“ Jak geniálně jednoduché! Prvním výtvorem byla navlékaná vánoční hvězda. Naprosto mě to uchvátilo a pohltilo. Vytvořila jsem pro sestru celou krabici vánočních ozdob, každá byla jiná. Hvězdičky, kapříci, andělíčci, zvonečky… A nyní je drátkování „krutá“ závislost, bez které vydržím sotva den :o)

  

Co všechno vytváříš?

Především mě baví vyrábět vánoční ozdobičky, které pak naděluji svým blízkým a kamarádům k Vánocům. Také jsem udělala pro kamarádky pár náušnic, tím začala moje „velkovýroba“. Myslím, že mám za sebou tak 350 párů náušnic, ale dnes už to nepočítám. Málokteré jsou zcela stejné. Mne totiž nebaví vyrábět stejné kusy pořád dokola.

To chápu. O to je zajímavější takové originální šperky nosit. Kde bereš inspiraci?

Někdy mě inspiruje nějaký tvar, detail, který zahlédnu během dne. Většinou mne však nápady přepadnou večer před spaním. Když si říkám, že si to do rána zapamatuji, tak to většinou zaspím a ráno mám v hlavě pusto a prázdno. Naučila jsem se překonat lenost, vstát a udělat si náčrtek. Další nápady a varianty se rodí rovnou při výrobě náušnic.

  
  

Jaký používáš materiál?

Drátky a komponenty většinou nakupuji po internetu. Korálky pak nejradši vybírám osobně. Občas se totiž stane, že korálky zaslané dodavatelem jsou odlišné nebo vypadají jinak než na fotografiích v nabídkovém katalogu - a to se pak nedá na náušnice použít. Mám jeden oblíbený obchod na komponenty, ale jinak brouzdám po internetu, a když mne něco zaujme, tak hned objednávám. Musím se ale krotit, jinak bych doma měla za chvíli velkoobchod. :o)

Tvoje náušničky, náhrdelníky, náramky – to je přímo filigránská práce, která vyžaduje spoustu trpělivosti a hlavně lásky k tomu, co děláš. Dovol nám nakouknout do tvé výrobní dílny.

Vzhledem k tomu, že bydlím v garsonce, je moje dílna na gauči. Zaujmu pozici sedícího Turka, kolem sebe rozložím „pabrdeličky“ (tak se u nás v rodině říká všemu, co leží kde nemá, nebo různým drobnostem, které máme po bytě) a zkouším a vyrábím a zase zkouším a zase vyrábím. Dokáže mne naštvat, když se mi přetrhne drátek a celá hodinová práce je k ničemu. Někdy mám v hlavě nápad, který se pak při realizaci ukáže jako neproveditelný. Čenda občas těžce nese, že se mu nevěnuji, a tak si na ty krabice s korálky lehne a kouká. Kouká a hypnotizuje mě očima: „Kájino, pojď si se mnou hrát, pojď se mnou ven. Já umím vyvádět přímo psí kusy!“ Tomu se nedá odolat. Kdo má psa, ten ví, o čem mluvím... Korálkování a drátkování mě opravdu moc baví. Když mne to chytne, drátkuji i přes půlnoc.

  

Kolik času ti zabere vytvoření náušnice nebo vánoční ozdoby?

Je to různé, některé jednoduché náušničky mám obě hotové za půl hodinky, jiné mi trvají hodinu nebo i déle. Výroba menších ozdob trvá necelou hodinku, ale na andělíčka si musím nechat dvě a půl hodiny času. Když jsem vyráběla malý vánoční stromek, trvalo to pět hodin. Uff.

Z jakého výtvoru jsi měla největší radost?

Asi z toho vánočního stromku, udělala jsem celkem tři, pro mamku, sestru a pro sebe. Mám radost v podstatě ze všeho - hlavně když se to podaří a pak následně i líbí. První andělíček putoval mamince do nemocnice, pro štěstí, a vše dopadlo dobře. 

  

Náušnice, které sis vzala dnes, mají tvar drátěných klubíček. Jsou doplněny modrozelenými korálky. Krásné a neobvyklé.

Taky můj výtvor, já vlastně nosím už jen svoje šperky.

Máš výzdobu z vlastnoručních výtvorů i ve svém bytě?

V kuchyni mám zavěšeného andělíčka a na Vánoce zdobím stromek hvězdičkami z korálků a drátků. Mívám pidistromeček v pidikvětináči s pidiozdobami.

Škoda, že tvoje výrobky v kamenném obchodě prozatím nenajdeme. Zájemci tě ale mohou potkat na různých akcích.

Jezdím po různých trzích, byla jsem například v Zubrnici, Pardubicích, Turnově… Taky jsem prodávala v Praze na krajkářském trhu. Byla jsem trochu zklamaná, protože někteří lidé si moje výrobky pouze důkladně prohlédnou, nafotí a pak někde doma kopírují moje nápady. Nejlepší trhy byly pro mě zatím v Turnově, lidi tam jdou opravdu nakupovat šperky.

  

Kde se mohou zájemci o tvé výrobky dozvědět více?

Mám fotogalerii na www.khodl.rajce.net . Pokud by se někomu zalíbily náušnice nebo další výtvory, u kterých je napsáno, že jsou již prodané, mohu je udělat přímo na objednávku. Výrobky mohu poslat poštou, ale nevýhodou je placení poštovného. Osobní odběr a další podrobnosti lze domluvit přes e-mail: polydor@polydor.cz  nebo telefonicky (603 942 598).

Už sis stačila prohlédnout naše internetové Pozitivní noviny? Co jim říkáš?

Jsou plné zajímavých rozhovorů a zamyšlení. Některé hezky inspirují. Jsou opravdu pozitivní :o)

Co tě v poslední době potěšilo,
co tě rozesmálo?

Každý den mne dokáže potěšit Čenda, už jen svou přítomností. Pak, jak sama víš, se potěšíme a nasmějeme i na cvičení. Chechtám se často a v poslední době i sama sobě - například, když křičím z okna na kamaráda: „Já tě vidím!“ - a on to cizí chlap. To si pak říkám, že bych se už ve svém věku měla začít hlídat. :o)

Kájo, moc ti děkuji za milé povídání. Už je za minutu sedm a naše cvičitelka svolává své ovečky do tělocvičny. Tak hurá, jdeme na to!

Foto a šperky © Karla Polydorová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 07. 2009.