Josef Krám: Jak utíkal Vojta Náprstek přes Rychnov do Ameriky
Rubrika: Publicistika – Víte, že...?
| POD FŮROU HNOJE Buďme s Janem Ámosem názorní a sledujme výklad pana učitele Kráma: Panská ulice je v Rychnově spojnicí mezi Starým náměstím a náměstím Karla Poláčka v sousedství zámku. Její jméno prošlo proměnami – kdysi Panská ulice nesla za 1. republiky a ještě chvíli po 2. světové válce jméno Vašátkova.  To podle pplk. Karla Vašátka (*1882 Litohrady u Rychnova nad Kněžnou, †1919 Čeljabinsk), který v bitvě u Zborova 2. července 1917 vedl skupinu granátníků do boje. Roku 1933 byly jeho pozůstatky převezeny do Prahy, uloženy v Památníku osvobození na Vítkově a začátkem 2. světové války pohřbeny v Solnici. Za komunistické éry Fučíkova ulice a od roku 1989 opět Panská. Po levé straně Panské ulice při pohledu od Starého náměstí vidíme dům s reliéfy, původně Petridesův a nyní Ježkův, v němž firma Ježek mívala pražírnu kávy a burských oříšků. Všimněme si drobné kuriozity - u čtvrté postavy je napsáno ČS, tedy ve zkratce Československo. A bylo tomu tak i po celou dobu nacistické okupace. Že naproti Národnímu domu nepřehlédneme sousoší Petra Bajzy a jeho kamarádů, hrdinů Poláčkova Bylo nás pět, to je jasné. Jen si připomeňme, že toto dílo Michala Moravce, profesora hořické kamenickosochařské školy, tu stojí od konce června 2003, kdy se zahajovalo 10. Poláčkovo léto. Jo, a pokud vám vytanula na mysli Rampepurda ze stejného díla a řeknete si, že tu není, pak vězte, že má od stejného autora sochu – kde jinde – na Rampuši. Vysoko v Orlických horách, dodejme s Karlem Poláčkem. Koncem června 2009 však poničenou při vichřici. Vraťme se k Vojtovi Náprstkovi a opravenému světležlutému Weissovu domu (v přízemí je trafika) na roku Panské a Hradební ulice. Na jeho průčelí bývala v předlistopadové době plechová cedule s textem, že tam krátce pobyl Vojtěch Náprstek, ale ta tam už dávno není. A kdože to byl? Žil v letech 1826-1894, počeštil si roku 1880 své původně německé jméno a příjmení Adalbert Fingerhut, vlastenec, mecenáš – vzpomeňme Náprstkova muzea v Praze. Pro nás Rychnováky se zapsal do paměti tento revolucionář z bouřlivého roku 1848: Když byl na něj v Praze vydán zatykač a hrozil mu trest smrti, utíkal do Ameriky. Samozřejmě napoprvé uhodneme, že přes náš Rychnov, no a dál pak přes polskou Vratislav, tehdy německy Breslau, a německý Hamburk. A aby tajně unikl od nás z Rychnova, odjížděl odtud na voze, ukrytý pod hromadou hnoje. Tak vám zavzpomínají nejstarší Rychnováci, kteří to slýchali od svých předků. Vojta Náprstek pobyl v Americe 10 let a v Praze, do níž se pak vrátil, byl z jeho popudu založen počátkem roku 1865 Americký klub dam, první ženský klub v Čechách. Prošlo jím - víme to přesně - 893 žen a přednášeli v něm mj. T. G. Masaryk, Jan Evangelista Purkyně a Miroslav Tyrš. „Oni zavedli slavení Vánoc i stavění stromečků v opatrovnách, jak se tenkrát říkalo, to byly sirotčince nebo útulky, i v nemocnicích. Byla to novinka a velice dobře se ujala, protože samozřejmě nezůstalo jen u toho stromečku," to cituji Milenu Seckou, vedoucí knihovny Náprstkova muzea a současnou předsedkyni Amerického klubu dam, jehož činnost byla v 90. letech 20. století obnovena. Pan učitel měl možnost přečíst si 52stránkový rukopis beletristické prózy rychnovského etnografa Rudolfa Zrůbka Dávno, dávno tomu s podtitulem o kuchařce, hnojném vozu, bubnu a jiných věcech, co revoluci v památném roce 1848 dělal. Půjčil mu ho sám autor a ten nedlouho potom v dubnu 2008 zemřel. V ní je právě kapitolka o hnojném voze s Vojtou Náprstkem v Rychnově. No, u nás v Rychnově si na Vojtu Náprstka nikdo nevzpomene, tak aspoň že my tady. P. S. Kontrapunkticky kvůli úplnosti citujme z knihy Primuse Sobotky Kratochvilná historie měst a míst v zemích koruny Svatováclavské, kterou vydal roku 1892 v Praze Josef Vilímek: Rychnov sluje soukenický nebo prkenný. Roku 1848 nechtěje zůstat za jinými městy českými, vypravil Rychnov taky svoji gardu Praze na pomoc. Udatní obrancové vlasti „vyfasovali“ peníze na cestu a dali se na pochod. Nejdříve dorazili do Vrbice, kdež majíce nehoráznou žízeň, vypili selkám všechno mléko z haltéřův. Táhli dále a došli prvního dne až do Bošína u Chocně. Zde zachtělo se jim něco zakousnout, a když nenašli nic masitého, dali se do homolek. Však byly ty homolky tak výborné, že gardisté se od nich odtrhnouti nemohli: jedli o všecko pryč, až všechny peníze, které měli na cestu, do poslední vindry projedli. A když se tak ocitli na holičkách a neměli čím dráhu zaplatit, museli nastoupiti zpáteční tažení, a sice „fechtem“. Aby se pak ještě naposledy mohli pokochati v sladké upomínce na proleželé homolky, rozložili se polem v bujném jeteli, hověli si a dívali se na Bošín. Tu z nenadání – co čert nechtěl mít? - praskl jim nový buben, který si na tu výpravu schválně byli pořídili. Nastalo ihned důkladné vyšetřování, načež vojenský soud jednohlasně prohlásil, že buben sám jest tím vinen, ježto prý se přecpal jetelem, po němž pak, nadmuv se, puknul. Nevím, jestli víte, co to byl haltýř, i když tady se píše haltéř, tak tedy: Haltýř byla roubená nebo zděná stavba, vysoká asi 1 m. Haltýře stávaly nejčastěji ve skupinách nebo řadách u potoka na návsi nebo byly v blízkosti usedlosti. Haltýřem protékala voda; uprostřed nad vodou byla prkenná lávka na ukládání nádob s mlékem nebo jinými potravinami, které se takto ochlazovaly. |
Foto © archiv autora
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 07. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ivan Rössler |
 |
Josef Fousek |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Vladimír Just |
 |
Ladislav Gerendáš |