Eduard Světlík: Umění číst / Výslech

Rubrika: Literatura – Fejetony

Umění číst  

Nemám na mysli ono umění, které z šestiletého analfabeta dělá gramotného školáka. Jde mi o to, že i gramotný člověk v dospělém věku se musí občas potýkat s požadavkem kdy, kde a co číst, aby z toho měl potěšení i užitek, že to není věc tak docela samozřejmá, ale též umění jistého druhu.
Nejméně náročnou činnosti je číst si v křesle nebo v posteli, máme-li dost času, blízko sebe knížku, na kterou se těšíme, a daleko každého, kdo by nás chtěl rušit. Další místa, kam si obvykle bereme knížku, vyžadují diferencovanější přístup. Souvisle a bez přerušování si můžeme číst ve vlaku, v čekárně u doktora či v nemocnici, naproti tomu v tramvaji či metru musíme počítat s tím, že budeme mít pro četbu kratší časové úseky, že budeme přestupovat, že si třeba vůbec nesedneme, nebo nám bude někdo nahlížet přes rameno. Přemýšlení a pečlivější přípravu vyžaduje výběr knihy do letadla. Tvrdým oříškem je pak výběr knih na dovolenou, limitovaný mnoha faktory: dopravním prostředkem, váhou zavazadla, dobou pobytu…, abychom s sebou netahali zbytečnou přítěž a na druhé straně nám příliš brzy nedošla četba. A pravým hlavolamem je hypotetická situace, jaká se vyskytuje v čtenářských anketách: „Představte si, že byste měli strávit rok na pustém ostrově a mohli si vzít s sebou pouze jednu knihu. Která by to byla?“ Uf! Podobný problém asi řeší i kosmonauté, kteří musí strávit na vesmírné stanici několik měsíců. Co si čtou? Z televizních zpráv jsem se to zatím nedozvěděl.
Jsou však i jiné druhy umění číst. Jedním z nich, který musím chtě nechtě často zdolávat, je četba knih s bohatým poznámkovým aparátem, tj. nutnost skákat k textům pod čarou, vyhledávat vysvětlivky, pátrat, zda jsou umístěny za každou kapitolou nebo všechny až na konci, prokládat knihu záložkami, chci-li poctivě sledovat odkazy na použitou literaturu a podobně. A to pomíjím fakt, že tu hraje roli i kvalita vysvětlivek. Nad jednou z nich užasl Jan Werich, když chtěl při četbě Švejka najít, co znamená větička „Der Teufel soll den Kerl buserieren!“ a dozvěděl se, že je to německá kletba.
Málokdy asi přečteme nějakou knížku od začátku do konce jedním dechem, a to z časových důvodů. Někdy však může být přímo žádoucí, abychom ji nezhltli najednou, ale trávili ji po kouskách.
Možná se vám někdy stalo, že jste sáhli po knížce fejetonů, na niž jste se dlouho těšili. Po prvních dvou třech textech jste si potvrdili, že autor své řemeslo výtečně ovládá a kniha splňuje vaše očekávání. Po dalších pěti kouscích jste si duchovně říhli a na chvilku knihu odložili. Když jste se k ní potom vrátili, začala vás lehce nudit, neboť jste prohlédli autorův způsob rozvíjení tématu a spění k pointě, opakující se schémata, a knihu na čas odložili. Je třeba si uvědomit, za jakých okolností se normálně fejetony prezentují. Zpravidla jednou týdně v novinách či v časopise, obklopeny druhy a formami věcné literatury, např. politickými zprávami, komentáři, radami pro zahrádkáře, recepty apod. Za této situace je fejeton čímsi jedinečným, odlišným, vzácným, onou příslovečnou třešničkou na dortu. Sesype-li však autor do knížky najednou padesát šedesát fejetonů a čtenář je začne číst jedním dechem jako román, dochází k uvedenému přesycení.
Klasickým případem nutnosti střídmého dávkování četby jsou básnické sbírky, ale po těch naštěstí sahají čtenáři tak vyspělí, že si s tím umějí poradit. Odborná literatura či učebnice si o podobný přístup říkají sami.
Pamatujete doby, kdy bylo velmi žádoucí další umění, a to číst mezi řádky? Oj, to se to krásně psalo i četlo a vyzrávalo na cenzuru a ideologické strážce! Dnes nám tato schopnost zakrňuje.
Nakonec žádnou knihu nečteme takříkajíc pouze „an sich“. Vždy ji čteme na určitém pozadí. Nemíním tím žádný počítačový termín, jen to, že ji vždy nutně vnímáme na pozadí širokého spektra souvislostí, ať už jde o společenské, politické či literární aspekty, o jinou tvorbu téhož autora, o narážky na aktuální témata či na knihy jiných spisovatelů atd. Dalo by se říci, že čím máme větší znalosti a zkušenosti, které právě toto pozadí vytvářejí, tím většímu množství skrytých významů a souvislostí porozumíme, tím bohatší prožitek si z četby odneseme. Toto umění se dá ještě více prohloubit, dokážeme-li knihu číst i s čapkovskou zvědavosti na to, „jak se co dělá“.
Většina čtenářů však nepřistupuje k četbě s těmito atributy. Podobají se posluchačům hudby, kteří neznají noty, sami na nic nehrají, nevědí nic o kompozici či instrumentaci, ale přesto dokážou hudbu spontánně vnímat, těšit se z ní a milovat ji. Čtenáři však přece jen jednu přednost mají: znají písmenka.
Výslech

Takový výslech jako letos jsem nezažil ani v Bartolomějské ulici. Nebylo to na policii ani u soudu, ale u nemocniční internistky před operací prostaty. Předal jsem jí fascikl zpráv z předoperačních vyšetření, z nichž se mi některá zdála nadbytečná (třeba rentgen plic), a tak jsem byl přesvědčen, že je toho víc než dost. Chyba lávky. Lékařka se pustila do podrobné anamnézy mého života, a to od dětství. Nechápal jsem sice, jak poslouží chirurgovi provádějícímu zákrok laserem informace o tom, že jsem v útlém věku prodělal příušnice a zánět středního ucha, že jsem si jako kluk zlomil ruku a prodělal žloutenku, ale snažil jsem se poctivě odpovídat. Tyhle události jsem si celkem dobře vybavoval zřejmě proto, že v mládí jich nebylo tolik a většinou představovaly mimořádný zážitek. Žloutenku, při níž se musí držet přísná dieta, jsem dostal za války a nemohl jíst proto husu, kterou se našim podařilo vyměnit na vesnici za menší rodinný šperk;, ruku jsem si zlomil při prvním poválečném cvičení v Sokole.
Na choroby z pozdější doby jsem si vzpomínal obtížněji kvůli tomu, že jich bylo víc a nestály za zapamatování, jednak proto, že jsem si nikdy neliboval ve stavu tělesné újmy, snažil se jej co nejrychleji překonat a zapomenout na něj. Kromě toho jsem si nikdy nepsal soustavně deník, takže bych takové údaje ani nikde nenašel.
Lékařku zajímalo, kdy a s jakými nemocemi jsem byl hospitalizován, a tu začaly ještě větší potíže. Měl jsem v paměti operaci přetržené achillovky, neboť jsem měl nejmíň měsíc nohu v sádře, chodil nejprve o berlích a pak o francouzských holích; pamatoval jsem si i operaci tříselné kýly, ale její datování jsem nebyl schopen upřesnit. Soudil jsem, že to mohlo být někdy před deseti až dvaceti lety. Pro tak vágní časové zařazení neměla lékařka pochopení a zle mi vyčinila.
Potom našla v počítači údaj o jedné mé hospitalizaci, kde bylo přesné datum a místo, kde jsem ležel, ale chyběla diagnóza i terapie, a tak chtěla vědět, oč šlo. Protože to bylo dost dávno, nemohl jsem si vzpomenout, co mi mohlo být. Už jsem si chtěl něco vymyslet, ale pak mě napadlo, že to tam třeba má a jen tak mě zkouší, a tak jsem po pravdě odpověděl, že si to nepamatuji a kromě toho mě to ani nezajímá, neboť nemám ve zvyku babrat se ve své minulosti, nýbrž raději myslím a připravuji se na to, co bude. Tento životní postoj se už naprosto vymykal jejímu pojetí o tom, jak se má pacient stavět ke své minulosti, a došla k názoru, že se vyhýbavými odpověďmi snažím zakrýt špatnou paměť. A poučila mě, že špatná paměť je signifikantním syndromem nějaké další závažné choroby. Nevím, jestli narážela na Alzheimera nebo jinou lapálii, v každém případě napjaté ovzduší mezi námi značně narostlo.
Vyvrcholilo pak tím, že jsem nebyl schopen jmenovat plicní potíže, kvůli nimž chodím pravidelně jednou ročně na snímkování. Tvrdil jsem, že jsem nikdy žádné problémy s dýchacím orgánem svého těla neměl a chodím tam jen proto, že dostávám písemné předvolání a reaguji zodpovědně. Lékařka nerudně prohlásila, že to je nesmysl, protože na plicní nepředvolávají nikoho pro nic za nic, že mě tam přinejmenším musel pro vážné podezření na TBC poslat praktický lékař. Ničeho takového jsem si nebyl vědom a namítl, že tam dochází i moje žena, ačkoli jí také nic není, ale můj argument smetla rezolutním tvrzením, že jestli tam předvolávají i ji, tak určitě proto, aby sledovali, zda se ode mě nenakazila.
Poté jsem nerovný souboj vzdal a další dotazy odrážel formulkou nepamatuji se, ačkoli se mi chtělo odsekávat no comment.
Poprvé v životě jsem také zalitoval, že si nevedu podrobný deník o své existenci na tomto světě. Dostavil bych se k takovému výslechu příhodně vybaven. Měl bych na klíně notebook a na každý dotaz zareagoval kliknutím na patřičné místo podle toho, zda mám uvést druh choroby, místo lékařského ošetření, termín hospitalizace, jméno lékaře či jiný údaj. Z ochoty bych pak přidal i jméno staniční sestry a číslo pokoje.
S takovým vybavením by mě nemohla doběhnout ani ta nejzvědavější internistka a reagoval bych výhradně pozitivně.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl 
http://frk60.aspweb.cz    http://frk1.wordpress.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 08. 2009.