Marie Formáčková: Na tragickej život byla pes... (1)

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Vzpomínání na Helenu Růžičkovou

Když před pěti lety odešla, najednou jsem si uvědomila, jak velkou součást mého života tvořila a jak mi schází. Dirigovala mě, aniž bych si to uvědomovala a aniž bych o tom přemýšlela. Prostě silou své osobnosti mě vždycky přesvědčila, že to se mnou myslí líp, než to myslím sama se sebou já... A takových nás byly spousty.
Znaly jsme se léta, byla prvním „slavným“ člověkem, s nímž jsem po nástupu do svého prvního zaměstnání dělala rozhovor. Byla ke mně vlídná, nabídla mi tykání, uvařila kafe a z lógru mi předpověděla budoucnost. Byla jsem z ní nadšená a všem jsem se s tímhle novým přátelstvím chlubila. Později jsem pochopila, že její velké srdce pojme stovky, tisíce lidí, kteří se stejně jako já chlubí jejím přátelstvím a že ona si – pochopitelně – na všechny své „výborné, ba nejlepší kamarády a kamarádky“ často ani nevzpomíná. Nicméně, tak nějak jsem v jejím životě zůstala. Čas od času jsem s ní udělala rozhovor, požádala ji o názor do nějaké ankety a víc a víc jsem se zapojovala do jejího rodinného, pracovního i společenského života. Měla obrovskou spotřebu přátel, miláčků, pusinek a zlatíček... – lehce je získávala a stejně lehce odhazovala, některé si po čase zase polapila, na jiné definitivně zapomněla nebo i zanevřela. Byla jako lavina, která se hrne světem a všude zanechává nepřehlédnutelné stopy. Každému uměla poradit, okamžitě věděla, jak vyřešit všechny problémy světa. A když náhodou nevěděla, pak řekla svoji typickou a uklidňující větu:
„Nech to plavat, všechno je tak, jak má být.“ A právě to mi chybí čím dál víc, že už mi nemá kdo tuhle větu říct.

Život jako obrázek?

Narodila se 13. června 1936 ve 13 hodin 35 minut v nemocnici U Apolináře. Měřila 50 centimetrů, vážila 3 180 gramů. Byl krásný slunečný den, jako malovaný.
Maminka se jmenovala Draga Málková, za svobodna Hudecová, narozená v Sarajevu 21. ledna 1903. Původním povoláním byla úřednice.
Tatínek se jmenoval Alois Málek, narozen 7. prosince 1898 ve Vrbátkách u Prostějova, povoláním úředník. Sloužil jako voják v Alžíru, pak pracoval v Praze v posádkovém domě, kde působil také jako překladatel a tlumočník.
Dědeček z tatínkovy strany se jmenoval Antonín Málek a byl statkářem pocházejícím z polské šlechtické rodiny.
Jeho žena Růžena se za svobodna jmenovala Voglová.
Dědeček z maminčiny strany ing. arch. a akademický malíř Karel Václav Hudec zřejmě předal Heleně umělecké geny. Krásně maloval a je autorem několika budov, například nádraží v Sarajevu a divadla v Záhřehu. Oženil se s Katharinou Kette, učitelkou, s níž se seznámil v Sarajevu.

♦♦♦
Po narození své nejbližší hodně potrápila. Trpěla naprostým nechutenstvím, špatně přibývala na váze, byla často nemocná. Maminka se snažila, jak mohla. Kojila ji do devíti měsíců, vozila ji k lékaři na horská sluníčka. Přesto nemoc střídala nemoc. Spalničky, plané neštovice, angína, několikrát zánět středního ucha, spála...
První slovo řekla 5. 1. 1937, a bylo to táta.
Vyrůstala v láskyplném prostředí s rodiči a babičkou Annou. Vlastně to nebyla její babička, ale sestra babičky, která maminku Dragicu vychovala.
Rodiče spolu prožili dlouhá léta, po manželově smrti se paní Málková ještě jednou provdala. V dvaasedmdesáti řekla ano a deset let prožila v dalším spokojeném manželství. Helena o ní říkala, že měla na manželství talent.

♦♦♦
Zásadní pro ni bylo datum 1. září 1939 – ten den ji tatínek přivedl do baletní školy Heleny Štěpánkové, primabaleríny Národního divadla.
Pár měsíců na to začala navštěvovat hodiny klavíru u paní profesorky Kordové. To ji ale nebavilo. A jak mohla, z hodin klavíru se ulila, k velkému žalu své maminky, která si představovala, že její dcera bude klavírní virtuózka, na kterou ona bude nesmírně pyšná a budce ji doprovázet na jejích koncertních turné.
Ve čtyřech letech za ni rodiče podepsali smlouvu v Národním divadle a v Deutsche Theater.
Školní docházku zahájila v soukromé škole s výukou němčiny a angličtiny. Učitelům ale vadily její časté absence způsobené filmováním, a tak ji rodiče přeřadili do církevní školy sv. Anny v Ječné ulici. Měla ze svého dětství několik výživných historek, které často dávala k dobru, když byla požádána o rozhovor.
Třeba o tom, že jednou o vánocích chtěla maminku překvapit vlastnoručně upečenou vánočkou. Protože jí těsto nekynulo, tak ho snědla syrové. Ono ale vykynulo v ní a Helena málem praskla.
Další historka je o stojce, kterou udělala na vyšehradských hradbách a divila se, proč jí maminka vlepila facku, když byla tak statečná.
S velkou oblibou vyprávěla, jak začala v devíti letech regulérně kouřit. Se souhlasem rodičů, kteří ji vždy brali jako rovnoprávného člena rodiny. Ale nebylo to první setkání s cigaretou, poprvé si zapálila už ve svých čtyřech letech.

♦♦♦
Po páté třídě byla přijata na Jiráskovo klasické gymnázium v Resslově ulici, ale po primě přišel rok 1948 a s ním systém jednotného školství. Dostala se do osmiletky v Botičské ulici, kterou zvládla v pohodě. Pak se dostala na vyšší zdravotní školu, obor zubní technik, která sídlila na Alšově nábřeží. Po maturitě chtěla studovat na DAMU, ale nevzali ji. Podle přijímací komise měla „nedomykavost hlasivek a šavlovité nohy“.
Do školy ji sice nepřijali, zato potkala na přijímacích zkouškách mladého muže jménem Jiří Růžička, studenta třetího ročníku herectví. Jelikož právě trénoval šerm, byl patřičně oděn a v ruce svíral šavli. To se Heleně líbilo a později říkala, že všechno zlé je k něčemu dobré. Jí se líbila Jirkova šavle a jemu nevadily její šavlovité nohy.
Svatba byla 23. července 1955. Civilní obřad proběhl ve 12,30 na úřadě ve Vodičkově ulici. Nevěsta měla tyrkysový kostýmek s bílými doplňky, klobouček s puntíkatým závojem. Ve 14,30 se konal obřad v metodisticko-evangelické modlitebně v Ječné ulici. Pro tuhle příležitost se nevěsta převlékla do dlouhých bílých šatů. Za svědka jí šla kamarádka Jiřina Bohdalová.
Hostina byla objednána v hotelu Šroubek, který byl později přejmenován na hotel Evropa.
Na svatební cestu jeli novomanželé na Kokořín.
Syn Jirka se narodil 8. ledna 1956. Šest měsíců po svatbě.
O malého Jirku se starala Helenina maminka (bydleli ve společném bytě), manžel Jirka dostal angažmá jako herec v divadle v Mladé Boleslavi, ona pracovala jako zubní laborantka a zároveň byla ve stejném divadle choreografkou. Vyrážela tam každý den vlakem po práci. Jako choreografka na sebe velmi brzy upozornila. Spolupracovala s tehdy velmi slavnou gymnastkou Evou Bosákovou, která jí do jedné hry půjčila svůj gymnastický oddíl.
Ale její ctižádost cestou choreografie nekráčela, chtěla hrát. Jak začala dostávat role, choreografii poslala k vodě.
Rok na to začala jezdit do divadla v Příbrami, kam šel manžel do dalšího angažmá a jelikož pro ni ani tady nebylo herecké místo, stala se tam osvětlovačkou. Dlužno říct, že velmi dobrou osvětlovačkou.

♦♦♦
Ráda vzpomínala na dobu, kdy hostovala v pražském Činoherním klubu, na prestižní divadelní scéně. Dodnes lidé nezapomněli na její roli Hejtmanky v Gogolově Revizorovi. Dostala se s ní i do světa. V roce 1970 do Aldwyn Theatre v Londýně. Celé léta pečlivě schovávala výstřižek z deníku The Guardian z 23. dubna 1970:
„Helena Růžičková hraje Hejtmanku jako neukojenou rozkošnici. Je jí všude plno. Září v růžovém a zeleném, dokáže se ponořit do hlubin zklamání. Groteskní, komická, se schopností vyjádřit přesně všechny tóny herecké kreativity.“
V The Daily Telegraph zase napsali:
„Ve druhé části hry Gogol rozkresluje typy úředníků do nejmenších detailů, aby bylo jasné, jak mohou ovlivňovat svou společnost. Každý z nich je vybaven vnější daností, ale to vše překrývá hereckou tvorbou široce úsměvná Hejtmanka a podání Heleny Růžičkové.“
Kdo ví, kudy by se její herecká cesta ubírala, kdyby nedošlo k jejímu násilnému přerušení. Tak jako spoustu umělců, postihl i ji zákaz činnosti. Říkalo se, že kvůli alkoholu, přišla prý na představení opilá a vynadala divákům. Ale ona vždycky tvrdila, že to není pravda, že opilá nebyla. Tvrdila, že nebylo jednoduché ji opít. Její velké tělo mělo vůči alkoholu imunitu. Tvrdila, že to na ni kdosi navlékl, že jí někdo dal do kávy omamnou látku. Možná ji kdosi chtěl otrávit, ale špatně si vypočítal dávku, takže jenom vypadala jako opilá. Jak to ale bylo doopravdy, to věděla jenom ona.

♦♦♦
Neměla spočítané, kolik filmů natočila, v kolika televizních inscenacích účinkovala. Stávalo se jí, že se uviděla na obrazovce a divila se, co je to za film či televizní pořad. Musela se podívat do programu a stejně si nevybavila, za jakých okolností dílo vzniklo. Udělala toho mnohem víc, než stačila její paměť zaznamenat. Měla ale několik svých oblíbených rolí, k nimž se hrdě vracela.
V roce 1969 na sebe upozornila jako Heduš ve filmu Jaroslava Papouška Ecce homo Homolka. Celkem vznikly o rodině Homolkových tři filmy, ač o trilogii zpočátku nebyla ani řeč. O pokračování rozhodl až divácký ohlas. Tak se točily další díly, ač samotný režisér z toho nebyl nadšený. S pokračováním ho smířil fakt, že filmy vlastně jako trilogie nevypadají. První díl byl černobílý na klasickém formátu, druhý byl širokoúhlý, třetí barevný.
Mimochodem, nebylo to její první setkání s Jaroslavem Papouškem. Už v roce 1968 ji obsadil do filmu Nejkrásnější věk, který se odehrával v sochařském ateliéru Akademie múzických umění, kde si přivydělávají lidé z ulice jako modely. Jedním modelem byl Josef Šebánek, pozdější táta Homolka, dalším Helena Růžičková.
Druhý díl se jmenoval Hogo fogo Homolka a režisér Papoušek ho natočil rok po prvním díle. Třetí díl o Homolkových vznikl v roce 1972 pod názvem Homolka a tobolka. Jeho kameramanem byl Miroslav Ondříček.
Ráda se dívala na Tři oříšky pro Popelku. Ne kvůli sobě, ale protože tam hrál její syn Jirka. Ona dostala roli princovy nápadnice Droběny, Jirka roli kuchtíka. Film vznikl v roce 1973, to jí bylo sedmatřicet, Jirkovi sedmnáct. Šlo o koprodukční film, režisér Václav Vorlíček ho točil s německou produkcí. Kostýmy byly dílem Theodora Pištěka. Pro Helenu navrhl červenou róbu s obrovskými nakasanými rukávy, které ji ještě rozšiřovaly, ale jí se nesmírně líbily. Od té doby si pořizovala podobné róby – balónkové rukávy, nakasané sukně, pastelové barvy...
„Postavu je třeba podtrhnout,“ říkávala. A odjakživa nesnášela, když se někdo oblékal do černého v domnění, že bude vypadat hubenější.
Na besedách a estrádách vyprávěla s chutí o trilogii Zdeňka Trošky Slunce, seno... poprvé jahody, podruhé a pár facek, potřetí erotika. Ani tehdy nemělo jít o trilogii. Původně Zdeněk Troška chtěl točit absolventský film Ta naše vesnička česká, k čemuž nedošlo, protože jako absolventský mu byl uznán jiný film. Po letech scénář odnesl na Barrandov a po jeho schválení jako první oslovil Helenu, která dostala roli Škopkové. Tahle role ji proslavila a ona ji měla ráda. Byla přesvědčivá, rázná, chvílemi dojemná, to když například brečí u televize při sledování Angeliky.
Největším překvapením zřejmě byla její Anna Urbanová, kterou ztvárnila v televizním seriálu Karla Kachyni Vlak dětství a naděje. Hrála tam velkou ženu malého muže, jehož představoval Stanislav Zindulka. Byla to role na ni jako šitá a ona ji měla ráda. Také proto, že mohla ukázat další svoji podobu, že není jenom Homolková nebo Škopková. Stejně tak se vracela k roli udavačky z televizního seriálu Přítelkyně z domu smutku.
Ale žádnou se svých rolí nestavěla na první místo. Byla k sobě kritická a tvrdila, že se na sebe nemůže dívat, protože vidí všechny chyby, jichž se dopustila.
„Kdyby to šlo, udělala bych to úplně jinak!“

♦♦♦
Když se s ní její příznivci loučili ve strašnickém krematoriu, napsali někteří z nich vzkazy do kondolenční knihy. Jedni se s ní loučili jako se Škopkovou, jedni jako s Annou Urbanovou, další jako s Droběnou ze Tří oříšků pro Popelku. Ale všichni se loučili s nepřehlédnutelnou osobností, která tu byla a zanechala za sebou velkou stopu.
Říká se, že člověk žije tak dlouho, dokud na něj někdo myslí. Helena je tudíž nesmrtelná, na tu se nedá zapomenout...



Pokračování...

Foto © archiv autorky

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 08. 2009.