Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (26) Dr. Jiří Červený

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Seriál  KOMICI U PSACÍHO STROJE

V sobotu 6.ledna 1986 jsem v sobotní příloze Svobodného slova KVÍTKO, jehož jsem byl tehdy sedmým rokem redaktorem, zahajoval svůj nejnovější seriál Komici u psacího stroje. Letos jsem se štosem už časem zažloutlých novin probíral a začetl se do tohoto seriálu, který jsem tenkrát doprovázel i karikaturami představovaných komiků-autorů, a najednou mi přišlo líto, že by texty některých z nich už nemusely spatřit více světlo světa. A tak se stalo, že jsem si vzpomněl na Pozitivní noviny a napadlo mne, že by mohlo být docela pěkné obnovit někdejší kvítkovskou „tradici“. Medailonky, kterými jsem literární ukázky uváděl, už zastaraly, což mi dává možnost je nyní rozšířit. Myslím totiž, že i ty mohou dnešní čtenáře zajímat. A tak zde tento seriálek ožívá, s mým přáním, abyste si jím například zpříjemňovali svá středeční dopoledne. 

KOMICI U PSACÍHO STROJE (26): Dr. JIŘÍ ČERVENÝ

Tvůrce moderního českého kabaretu, literát, skladatel, konferenciér, zpěvák a „právník s kytarou“, dr. JIŘÍ ČERVENÝ (1887-1962). Lexikon české literatury jej představuje jako autora „drobných povídek, výstupů, aktovek a písní, určených většinou k provedení na kabaretní scéně; své snahy o umělecky náročnější formy kabaretu popsal ve dvou memoárových knihách“: Červená sedma (1959) a Paměti mansardy (1962).
Z dalších knih dr. Červeného jmenujme ještě sbírku povídek Kabaretní brejle (1922) a román Máňa (1926). Napsal i několik divadelních her se zpěvy (Divá Bára, Muzikant Kmoch, Doktor Fiakr aj.), na některých dalších spolupracoval např. s E. A. Longenem, F. Rachlíkem, E. Bassem,
S. Razovem, O. Hanušem. Přispíval i do novin a časopisů; napsal na 700 písniček, z nichž mnohé se hrají dodnes (Písnička z mládí, Zapadá sluníčko, zapadá, Pane kapelníku, zahrajte tu mou, Hradecké písničky aj.). Za své bohaté umělecké činnosti užíval vedle svého jména i celou řadu pseudonymů: Karel Gersten, J. Bečka, J. Ever, Kačer, Quedene, Staša Juren.
Dr. Jiří Červený zemřel ve věku 75 let a jeho urna je uložena na malém hřbitůvku v Ledcích u Kladna.
O manželovu literární pozůstalost a o archiv legendárního kabaretu Červená sedma se léta pečlivě starala manželka dr. Červeného, Erna Červená (1900-1985). V pokročilém věku se proslavila dokonce i jako herečka (hrála např. ve filmech Slunce, seno, jahody, Faunovo velmi pozdní odpoledne, Co je vám, doktore?, Poklad hraběte Chamaré) a pro odkaz kabaretu Červená sedma udělala obrovský kus práce.
Dr. Jiří Červený
Módní causerie


Móda - móda, samá móda - móda - ono je vlastně dnes nejmodernější módou mluvit, číst a psát o módě. Nuže dobře, budu o ní mluvit také, ale budu o ní mluvit docela vážně, neboť jsou věci, které stačí říci tak, jak jsou, a už je to samo o sobě znamenitá satira.
V rajských dobách byla móda zcela jednoduchá: stačil jediný list - teď je módních listů spousta. To bylo tehdy v ráji. Pak muži začali vydělávat a ženy se chtěly emancipovat - to je: vydělávat taky. Muži jim v tom bránili a uražené ženy se mstily tím, že vymyslily Módu - jako nejúčelnější prostředek k zmaření mužova výdělku.
Ženy tvrdí, že móda platí na muže a zatím muž platí za módu. Již Balzac praví, že: „Nejkrásnější žena nestojí za to, co nás stála, i když nás nestála zhola nic.“ Naproti tomu každý musí přiznat, že právě u tak křehkého a jemného zboží jako je žena, záleží velmi mnoho na embaláži a na tom, jak se servíruje. Přece nebudete pít víno z kávového šálku, nebo stříhat vepřovou nůžkami!
Nedávno jsem se interesoval o to, jaké toalety měly dámy na jistém akademickém večeru. Ptám se na to telefonicky svého přítele a on odpověděl: „Skoro žádné!“ Ono se říká, že nahá krása oslňuje jako slunce. Ale lidé, kteří slunce znají, říkají, že má skvrny. Proto je přece jen dobře, že se ženy skrývají pod šaty. Skrýváním ženské krásy zachovává nám švadlena její ideál. Dříve stačilo, když žena byla krásná - teď se dokonce musí také krásnou zdát.
O nové módě ženy obyčejně tvrdí, že je nepraktická nebo nepohodlná, ale jen do té doby, než si ji samy pořídí. Pak zase pravidelně naříkají, že je jim vše volné. Švec a švadlena si to obyčejně odnesou. Dáma, která si obuje boty o dvě čísla menší, podotýká stále s upejpáním, že jsou jí příliš velké. Nejvíce si potrpí na malou nožku ženy zvyklé žít na velké noze.
S moderními šaty nejsou ženy vůbec spokojeny. Staré dámy shledávají, že jsou příliš volné a chovají se upjatě, mladým dámám se zdá, že jsou příliš upjaté, a že se v nich nemohou chovat volně. A dámám v nejlepších letech jsou všechny šaty neobyčejně volné. Jsou jim tak volné, že dámy modrají ve tváři a nemohou popadnout dech a každou chvíli s hromovým rachotem praskne knoflík, háček nebo patentka. Spotřeba knoflíků stoupla proto tou měrou, že se muselo zřídit zvláštní muzeum, v němž jsou umístěny exempláře knoflíků jednak vymřelých, jednak ještě žijících. Takového muzea již bylo zapotřebí, ale ještě tím není citelná mezera úplně vyplněna. Jistý český spisovatel správně podotkl, že jako doplněk k muzeu knoflíkovému potřebujeme ještě muzeum knoflíkových dírek.
Dle mého názoru by se měl také vědecký zájem obrátit na předmět neméně pozoruhodný - totiž paraple. Paraplat je mnoho druhů a odrůd. Já měl takové automatické paraple. Je to skvělý vynález. Škoda, že obsluha tohoto stroje vyžaduje většího předběžného vzdělání, takže člověk musí mít nejméně strojnickou zkoušku. Obyčejně, když se spustí liják, trvá to tak půldruhé hodiny, než se vám podaří stisknout otevírací knoflík tak, jak vám to v krámě ukázali. Zato když jdete v létě někam na procházku a sluníčko vesele svítí, v parapleti to hrkne, hedvábí se rozprostře - a žádný montér na světě vám ho nezavře.
Pro běžnou potřebu je nejlepší obyčejný deštník. Kupoval jsem si nový deštník asi před pěti lety. Prodavačka se mě ptala, jaký chci. Řekl jsem: „Takový, který se nezapomene ve vlaku.“ Stál mě asi 30 korun, ale vyplatil se mi - je pořád jako nový. Pravda, jednou jsem musel vyměnit ty drátky, pak jsem dal novou hůlku - taky jsem ho dal dvakrát potáhnout - a minulý týden jsem ho vyměnil v kavárně - ale je stále jako nový!
Již z toho, že jsem začal mluvit o deštnících, vidíte, že se obracím k pánské módě. Neznám nic fádnějšího, než je pánská móda. Až přespřílišná střízlivost pánské módy je však pochopitelná, uvážíme-li, že muži ve společnosti by se nikdy neprominulo, kdyby nebyl dokonale oblečen - ženě to promineme rádi...
Jsem přesvědčen, pánové, že uznáváte všechny moje stesky a námitky proti módě. Chápu, že oprávněně protestujete, chce-li ta vaše každou chvilku odložit šaty jen proto, že jsou nemoderní, ale buďme upřímní, pánové, co bychom si počali, kdyby ženy nechtěly své šaty ani na chvilku odložit? I ty nejmodernější šaty jsou nám přece nejmilejší, když je žena odkládá!

(Příště: Fanda Mrázek)
Kresba: Ondřej Suchý

Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 08. 2009.