Ivo Fencl: Roxburn

Rubrika: Literatura – Povídky

Je svět kytary, tábora, dýmu za pátečního, sobotního večera a ohňů,nebe vysokého a oblak, Foglara a bájí... Snad se ten svět i dotkne kýče, ale není smutný. Ani když...
„A když byla Eva malá?" zeptal se Mirek nastávajícího tchána na nastávají choť.
„Malá? Cha! A tos mi připomněl Roxburna,“ švihl tchán prutem, splávek se šmrncl o hladinu uprostřed Sázavy a zase ticho.
„Koho?“ přerušil ho Míra.
„Víš, na slezině jsem si onehdá všiml mládence v takový flanelce, rozcuchanýho, neoholenýho, on večer trůnil před vigvamem a čučel do pravýho Rodokapsu a byl tak sám, ale jako že mu nevadí a byl konec září pod rovnými smrky, s hudbou kytar a oblaky. Chystali jsme vatru a paprsky odpoledního sluníčka skomíraly a větvičky jsi cítil na skráních. Byl to šerif k popukání a na mou otázku nereagoval. Prý mu říkají šerif Roxburn. Ale pořád sní a čte."


Přehouplo se to a rok nato tam seděl zase. To údolí se nezměnilo, on taky ne, a jenom já měl s sebou dceru nadšenou novým světem kamarádů a ten prevít Roxburn stejně dělal, jako že jsme vzduch a nic a prý „na co si hrajete?"
Bylo mu přes třicet. „Zastyds?“ opáčim. A mechy, ostřice a osada, bavilo mě to Evě ukazovat, seznámila se s pár mými kamarády, i když někteří chlapi ji i přezírali: „Co tady ta holka dělá?“

Jehličí vonělo, Hadži smrděl, Anthony zpíval a Foglar byl citován.
Vokoun básnil, kouř se valil, oheň vzplál, konzerva mi chutnala a azyl se našel daleko od města.

Roxburn?
Před vigvavem seděl jako ulitý, v hrudi se mu dál boj. On sám byl umolousaná záhada a Hanka Hosnedlů se začala bavit s Evou. Se šerem jsme na podivína zapomněli a nikdo se do něj nenavážel a to byl zákon, když chtěl klid, tak měl klid mít, jenže mi to nedalo.
„Co to čteš?“
Nevzrušil se, zvedl oči, díval se na mne i Evu snad poprvé a prý:
„Říkal jste snad něco, cizinče?"
Teatrální pako! I vrátil jsem sešit, nějaký román od Altshelera, Eva mě už zase vlekla k plamenům. A pak tam přišel taky, ten rok vyčaroval i kytaru.
„Co dáš?" zeptala se Eva a jiskry nás pojily s nebem, jí začala být zima, ještě se zdála malá a chtělo se jí spát. Roxburn celý večer vyprávěl a rozvázal.
„Proboha, proč to nenapíšeš?" ptám se ho nakonec.
„A co z toho?"

Najednou všichni zmlkli, okamžitý byl klid lesa, leckdo se na Roxburna upřeně zadíval, on zmlkl, jako by se styděl, vzal kytaru, hrál, zpíval, zmlkl, zůstával, ne jako jiné roky. Až letos se to prolomilo, po očku zatím pozoroval svět a s odstupem to bylo jiné. Zmizel úděl netečného diváka a už dospělá Eva ti, Mirku, potvrdí jedno.
Roxburnovy příběhy stály za poslech. Kamarádi se vždycky shlukli. Tak vznikl nový Roxburn. Nábožně jsme naslouchali, mladí i staří psi, Hanka, a kdyby tam tenkrát byl sám Dylan, přisámbůh, že by odevzdaně naslouchal také, jakkoli je to prý nejsoběstřednější cvok.
Ale Eva by to vyprávěla líp, byla malá. Hodně vykládal právě jí.

Zašustil rákos. Už dospělá Eva stála za nimi.
„Prodírám se k tobě, táto!“
Měla cop. Dospěla. V mnohém se ale od dětských let příliš nezměnila. Stále trampka a podemletý břeh visel nad řekou. Objala bezděky olši, méně bezděky budoucího muže.
„Že jste nic nechytli!"
„Tvůj táta mi ale povídal."
„Jistě ne o mně."
„O tobě, o Roxburnovi, o všem."
„Cože?“ Usmála se. Vrtěla hlavou. „Bože, to je tak dávno."
A když později s Mirkem seděli na podemletém břehu, sama zavedla na Roxburna řeč. Jak by mohla zapomenout? Byl podivín? Ale ne.
„Táta neřek´ hlavní.“
„A co?“
„Táta se s Roxburnem spřátelil, jezdili na výpravy, plavali na jezech i jezerech, kde se točil Vinnetou, byli na Americe a teprve Roxburn tátu naučil, co znamená být Londonem, co znamená být Bobem Hurikánem. Já... Párkrát jsem taky cestovala s nimi."
„A co taje? Měl tajemství?"
„Ne, ten příběh bude bez pointy. Jako bys žárlil.“
„Kdyby měl ale Roxburn tajemství..." začala znovu. „Třeba kde bral ty příběhy? Jenom z rodokapsů? Pak už nečetl! Ale pořád mám dojem, že jsem se nikdy od nikoho nedověděla víc. A táta neměl lepšího kamaráda, hodně lidí se divilo, že to spolu tak táhnou, co je dohromady dalo, jestli voda v osadní studánce, a že dřív tak Roxburna neznali. Šerif Roxburn má přece zůstat osamělý, ne? Ne. Šerif má být podporován, odsekl táta. A vždycky říkal, že jsme se na Roxburna neuměli podívat z pravé stránky a nešli na něj od lesa. Vy jste ho nezapálili! říkal. Vy prý ne."
„A co já? Na Roxíka ani zdaleka nemám?" Ušklíbl se.
Zaťala zuby, když čekal úsměv, a vyčkával marně... „Víš, Míro, když mi bylo čtrnáct, tak se i Roxburn oženil. Od té doby se po něm slehla zem. A to je tajemství. To je.“
„A jeho povídání?"
„Už není. Zmizelo. Se starými časy a je po všem.“
„Ale byl to samorost, že jo, Evi.“
„Byl.“
„Kohopak si asi vzal? Ten Roxburn?"
„Královnu krásy, možná?" Zesmutněla. Zpola ale byla vzteklá. Dočista vzteklá! „Ne, ani vidět jsem ji tenkrát nechtěla. Ne. On se neoženil, umřel." Eva se zachmuřila ještě teď a jako by ve čtrnácti Roxburna sama zabila.
„Nikdy tě ani neobjal?" zeptal se najednou. A voda pod nimi.
„Ale jo," hnula Eva rameny a srovnala záda a znovu i levou lopatku a jak tam dřepěli, dotkl se jí právě vzadu pod ramenem a okraj Sázavy voněl. „Tady se tě dotkl?"
„Jednou jo. Jaks to uhádl?"
„Jsem taky Roxburn." 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 08. 2009.