Dobromila Lebrová: Joachim Barrande, francouzský inženýr, geolog a palentolog - 210. výročí narození

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Je jen málokteré hlavní město na světě, aby se celá jeho městská část jmenovala po cizinci. Máme takové místo v Praze - Barrandov - a je to pro nás už tak běžné, že si to ani neuvědomujeme. Barrandův hrob není v naší zemi, ale v Rakousku - a téměř zapomenutý... Na druhou stranu je přinejmenším zvlášní, že především v anglických pramenech je Barrande označován jako rakouský geolog... A přitom on sám byl velkým francouzským vlastencem.

Jednotlivé svazky svých děl začínal slovy: "C‘est ce que j‘ai vu" - „To je to, co jsem viděl“, čímž chtěl zdůraznit, že všechno jeho úsilí bylo zaměřeno na shromážďování skutečností, ověřených jeho osobním bádáním. Snaha o zachycení faktů je vlastně jeho celoživotním krédem.

Joachim Barrande se narodil v sobotu 11. srpna 1799 - jak ale stojí v matrice, bylo to 24. thermidoru sedmého roku Francouzské republiky - v městečku Saugues v departementu Haute Loire - pro představu je to jedno z míst, přes které lze putovat k svatému Jakubovi de Compostella. - Jeho otec Augustin Barrande byl místním obchodníkem s látkami, maminka Charlotta Louisa se zasvobodna jmenovala Torrantová a pocházela z rodiny královských důstojníků. Měl dva bratry a dvě sestry. Rodný dům Joachima Barranda je na nevelkém hlavním náměstí. Pro zajímavost - město má ulici Rue Jan Palach. Pak ovšem Praha může mít Barrandov!
Křestní jméno dostal Barrande po otcově bratrovi Jouachimovi Barrandovi; později toto jméno používal jen jako Joachim. Jeho rodina pravděpodobně měla španělské šlechtické předky. Otci se zřejmě dařílo a tak mohl poslat své syny - nejstaršího Joachima, prostředního Louise (1809-1880) a nejmladšího Josepha (1810-1884) - na studie do prestižní a drahé střední školy Collège Stanislas de Paris v rue Notre-Dame-des-Champs na Montparnassu v Paříži. Škola byla tehdy nedávno otevřená a byla pojmenována po prapradědečkovi současného krále - polském králi Slanislawovi Leszczyñském, který byl otcem manželky krále Ludvíka XV.
Barrandovo vysokoškolské studium proběhlo v letech 1819 a 1824. Nejdříve studoval na École polytechnique, tehdy stojící v Latinské čtvrti. Zde byl nejlepším studentem a polytechniku absolvoval ve zkráceném termínu.
Oba bratři se stali důstojníky. Bratr Louis se stal velitelem královské gardy a bratr Joseph se stal plukovníkem a pracoval pro ruskou carskou armádu; v Rusku připravoval projekt železnic do Asie, nějakou dobu pracoval v Polsku a na Ukrajině a zúčastnil se na projektu pyrenejské železnice. Za svoji studii o ruské střední Asii dostal carský kříž a vyznamenání svatého Stanislava.
Další studia si Joachim Barrande doplnil na École des ponts et chaussées, tj. škole mostů a silnic.
Během studií se Barrande vedle technických problémů, například konstrukce strojů a mostů, velice zajímal o přírodní vědy. Studoval spisy nebo navštěvoval přednášky paleontologa Georga Cuviera (1769-1832), který byl oproti Darwinovi zastáncem tzv. katastrofické teorie vznikání druhů; dále přednášky chemika, mineraloga a zoologa Alexandra Brogniarta (1770-1847). U Antoina Laurenta de Jussieua (1748-1836) se vzdělával v botanice a dalšími geology, které poslouchal, byli Constant Prévost (1787-1856), Gérald Paul Deshayes (1795-1875), který byl i paleontogem a znalcem lastur. Zhruba stejně starými s ním byli geologové Adolfe vikomt d´Archiac (1802-1868) a Alcide d´Orbigny (1802-1857).
Po studiích se ze začátku věnoval své profesi - pracoval na stavbách v Bordeaux a Saumuru a pak vedl v Decize v departementu Nièvre stavbu mostu přes Loiru, který je dodnes používán.
Setkal se v této době s příbuzným královým - vévodou z Ludvíkem z Angouleme (1775-1844), který byl tak nadšen jeho vědomostmi, že ho doporučil jako vychovatele pro mladého prince.
A tak se v r. 1826 stal Barrande vychovatelem na královském bourbonském dvoře krále Karla X. (1757-1836), který byl bratrem popraveného krále Ludvíka XVI. (1754-1793) a také bratrem krále Ludvíka XVIII. (1755-1824). Král Karel X. vládl od r. 1824.
Barrandovým svěřencem byl králův vnuk Jindřich (1820-1883), vévoda z Bordeaux, později hrabě ze Chambordu. Princ Jindřich byl pohrobek a následník francouzského trůnu, ale kralování se i přes další historické zvraty ve Francii nedočkal. Hrabě ze Chambordu byl vůči Barrandovi v pozdější době více přítel než pán a zaměstnavatel.
Barrande se snažil, aby jeho hodiny byly zábavné, zařídil v Tuileriích fyzikální a chemickou laboratoř a jeho hodiny byly přístupné i ostatním šlechticům.
Po červencové revoluci v r. 1830, kdy byl král Karel X. sesazen a kdy se do r. 1848 dostala k moci orléanská královská větev, musel král Karel X. s rodinou odejít do exilu. Nejdříve byli v r. 1831 ve Skotsku v Edinburgu, kde se skrývali už v době Velké francouzské revoluce.
Barrande je jako vychovatel také následoval. Ještě v létě s princem Jindřichem a jeho sestrou navštívil skotská jezera. V Edinburgu se seznámil s význačným britským paleontologem Roderickem Murchinsonem (1792-1871), který byl odborníkem na starší prvohorní období Země. Takže si i zde Barrande ještě rozšiřoval své přírodovědecké znalosti.
Královská rodina přijala pak nabídku habsburského císaře Františka I. (1768-1835), který jim poskytl azyl na zámku v Buštěhradě, kde pobývali až do r. 1932. Ale ani tam dlouho nezůstali, protože v Evropě řádila cholera. Získali možnost bydlení na Pražském hradě, který ale tím, že už dlouhou dobu v něm nikdo nebydlel, nebyl vůbec útulný - speciálně pro královskou rodinu, zvyklou na přepych ve Versajích.

Na Pražském hradě tehdy sloužila u vévody de Guiche, který byl také v králově doprovodu, Barbora Nerudová (1795-1869), maminka básníka Jana Nerudy (1934-1891).
Barrande se ale hned na začátku pobytu v Praze začal seznamoval s českými významnými vědci. Především to byl František Palacký (1798-1876), který byl u prince Jindřicha učitelem němčiny. Přes Palackého se seznámil s tehdejšími českými a rakouskými vědci, kteří v té době v Praze působili. Byl to především hrabě Kašpar ze Šternberka (1761-1838), velký botanik, paleontolog a sběratel - zároveň i hlavní osobnost ze zakladatelů Národního muzea. Hrabě Šternberk byl majitelem radnického panství a v r. 1825 byl jedním z hlavních podílníků Pražské železniční společnosti, která plánovala prodloužení stávající koněspřežky a r. 1827 získala koncesi na stavbu lánské nákladní koňské dráhy.

Barrandova činnost vychovatele se skončila v r. 1833. Královská rodina se podle některých pramenů už v r. 1833, podle jiných až v r. 1836, odebrala na jih do Gorice na slovinsko-italských hranicích, ale Barrande zůstal v Praze. Po smrti dědově v r. 1836 se hrabě Jindřich ze Chambordu usídlil nedaleko Vídně na svém zámku ve Frohsdorfu. Barrande se stal v r. 1841, kdy byl hrabě plnoletý, správcem jeho statků a hlavním poradcem.
Barrande nejdříve bydlel v domě „U tří hvězd“, bývalém Kaiserštejnském paláci na Malostranském náměstí, dnes přímo proti tramvajové zastávce. Paní Nerudová mu vedla domácnost - zřejmě až po narození Jana Nerudy - a od ní se začal učit česky. Naučil se česky natolik, že byl schopen číst i první Nerudovy básně, které mu však nepochválil - měl totiž za to, že svému národu může člověk prospět jako vědec víc než básník. Některé prameny uvádějí, že paní Nerudovou potkal Barrande ve Skryjích při svých vyměřovacích pracích, což je málo pravděpodobné, i když pocházela z nedalekých Slabců, protože už v r. 1931 se vdala do Prahy a tehdy byl Barrande teprve v Edinburghu.

Od Františka Palackého se Barrande naučil německy.
První Barrandovou činností po odstěhování jeho dosavadních zaměstnavatelů byla práce zadaná hrabětem Šternberkem při vyměřování Lánské koněspřežky. Dráha měla být pokračováním stávající nákladní koněspřežky z Prahy do Lán přes křivoklátské lesy proti toku Klíčavy k Berounce a podle Berounky přes Skryje dále do radnické uhelné pánve, patřící tehdy Šternberkům, a do Plzně, dokonce až do Českých Budějovic. Stavba se sice neuskutečnila, ale Barrande se seznamoval při výkopech s geologickou stavbou okolí Berounky, především Skryjí a Týřovic. Našel bohatá naleziště trilobitů, kteří kdysi byli obyvateli prvohorního moře. To určilo další dráhu Joachima Barranda, který se rozhodl věnovat se výzkumu této oblasti, protože si uvědomoval její jedinečnost.

V r. 1839 vydal Murchinson, který byl mezitím povýšen do šlechtického stavu, svoje pojednání o prvohorním siluru „The Silurian System“, kterému předcházely ale už články v některých časopisech. Barrande články zřejmě také znal a knihu prostudoval - a od r. 1840 začal systematický průzkum Českého masivu. Chodil na dlouhé trasy pěšky, aby zmapoval oblast prvohorního moře. Jeho cesty vedly směrem k Rakovníku, Berounu a k Příbrami.
O svých výzkumech psal technicky přesné záznamy, včetně poznatků z cest. Jeho nákresy jsou skutečně technickými výkresy. Také ho pochopitelně zajímaly konstrukce mostů, ale zaznamenával si i strojní vybavení lomů a dolů. Mnohé jeho zápisy svědčí o jeho zájmech i z hlediska správce Chambordova panství, včetně ekonomických rozborů.
V r. 1843 spolu se Sirem Murchinsonem a pražským muzejním kustodem a geologem Franzem Xaverem Maximilianem Zippem (1791-1863) prošli Dvorce, Malou Chuchli a Slivenec.
V r. 1844 byl nucen se z Malostranského náměstí přestěhovat, protože dům, ve kterém bydlel, koupila Česká spořitelna. Přestěhoval se do bytu v tehdejší Chotkově ulici, nynější Vítězné ulici, do novostavby domu „U řetezového mostu“, hned za tehdejší Újezdskou branou, aby to měl ke „svým“ nalezištím blíže. Bydlel ve třetím patře v pětipokojovém bytě, který prostorově ke konci už na jeho nálezy nestačil. Na domě je pamětní deska s jeho bustou hledící ke stanici Lanové dráhy na Petřín.
Za svými nalezišti Barrande jezdíval, kam až to šlo, nájemními nebo poštovními kočáry, nebo dostavníky - zbytek musel ujít pěšky.

Jako zajímavé datum jeho života se uvádí 13. června 1844, kdy si Barrande zakreslil profil prvohorních vrstev pražské pánve. Náčrt okoloroval i okótoval.
Pro svou práci si mezi skalníky najímal hledače zkamenělin; někdy byl zklamán jejich nepoctivostí. Výzkumy totiž vyžadovaly velké náklady, se kterými mu pomáhal především hrabě Chambord, a každý rok od jejího založení v r. 1846 žádal o podporu Císařskou akademii věd ve Vídni (Kaiserliche Akademie der Wissenschaften in Wien).
Většinou ale své spolupracovníky v hledání zaučil a různé nálezy dostávaly od svých nálezců leckdy docela legrační česká jména. Traduje se, že i Barrande dal některým nálezům také české pojmenování.
Roku 1846 prošel v doprovodu amerického geologa Carla Ludwiga Romigera (1820-1907) okolí Berouna.
Uskutečnil několi srovnávacích a studijních cest - do Polska - do Vratislavi, Krakova, dále do francouzského Besançonu. Navštívil také belgický Lutych, německý Bonn, Krefeld a Halle.
Zvážil, že by nebylo dobré vyčkávat s uveřejněním svých bádání a zveřejnil ve Vídni a v Lipsku první zprávu o svých výzkumech, týkající se 152 druhů zkamenělin “Notice préliminaire sur le systeme silurien et les trilobites de Boheme“ (Úvodní stručná zpráva o silurském systému a trilobitech v Čechách). Pochopitelně závist i snaha, aby byl prvním někdo z Čech, si vynutila rychlé vydání zprávy od kustoda Českého muzea Augusta Cordy (1809-1849) a guberniálního rady berounského kraje a zároveň sběratele trilobitů Ignáce Hawla (asi 1783-1868) vydat „Prodrom einer Monographie der böhmischer Trilobiten“ (Předzvěst monografie o českých trilobitech) za účelem, aby získali prvenství v pojmenování jednotlivých druhů zkamenělin.
Dokonce prý ani Zippe a začínající význačný český geolog Jan Krejčí (1825-1887) nebyli Barrandovým oznámením potěšení a podporovali vydání „anti-studie“. S Krejčím měl Barrande zvláštní vztah - bral ho jako vědeckou autoritu i jako odpůrce, vytýkal mu jeho politické ambice; na druhé straně to byl Krejčí, který po Barrandově smrti nejvíce oceňoval jeho přínos, i když kritizoval jeho teorii kolonií.
Barrande podrobil vzhledem k povrchosti a nepřesnosti vydanou studii svých odpůrců ostré, ale spravedlivé kritice. Corda brzy na to tragicky zahynul a Barrande zcela naopak, než ve své kritice, s noblesou a velkodušností vzpomněl na jeho studii a její přínos pro vědu.

V létě 1847 byl v Praze Sir Murchinson spolu s dalším paleontologem - Francouzem Phillippem de Verneuil (1805-1873) - a společně s Barrandem si prohlédli okolí Berouna a Koněprus. Murchinson se při prohlídce sbírek zkamenělin, dostupných v Praze, velmi pochvalně vyjádřil o Barrandově sbírce a naopak pohaněl sbírku Muzea království Českého.
V r. 1850 navštívil Barrande Anglii, tentokrát s hrabětem Chambordem jako jeho sekretář.
V r. 1852 začal Barrande vydávat své rozsáhlé dílo "Systeme silurien du centre de la Boheme" (Silurský systém středních Čech). Podle tehdejších představ byl silur označením celých starších prvohor (zahrnujícím ještě kambrium, ordovik a devon), nyní je názvem pouze třetího období ze čtyř starších prvohor - mezi ordovikem a devonem.
On sám zpracoval do r. 1881 dvaadvacet svazků popisujících více než čtyři tisíce druhů fosilií. Dílo vycházelo současně v Praze i v Paříži. Je to snad nejrozsáhlejší vědecká práce, kterou vykonal jeden člověk. Práce měla šest tisíc stran, přes tisíc litografických příloh, které musel on sám nejdříve navrhnout, a které pak zpracovávali nejlepší litografové z Prahy, z Vídně i Paříže. Během práce zaměstnával i několik sekretářů.
Hodně se citují nálezy trilobitů z rodu Elipsocephalus hoffi, jehož obrázek se dostal až do znaku městyse Jince.

Barrande se nezabýval prvohorami pouze v Čechách. Spolu s paleontologem Verneuilem vydal v letech 1855 a 1860 studie o starších prvohorách Španělska, v roce 1855 se zabýval prvohorami v jižním Norsku v r. 1856 vydal dokonce srovnávací studii o prvohorách v Čechách a ve Skandinávii.
V r. 1861 nahradila jeho hospodyni - paní Nerudovou - Františka Myslivečková, příbuzná slavného českého hudebníka, která pak byla jeho hospodyní až do jeho smrti.
Mezi lety 1860 až 1863 řešil Barrande otázku stáří nejstarších prvohorních nalezišť v severní Americe. Roku 1862 také psal o prvohorní fauně v Belgii a v Bavorsku, což dokončil v letech 1867 až 1868.
V srpnu 1862 přijel do Prahy opět Sir Murchinson, který si v doprovodu geologa a paleontologa, pozdějšího profesora Karlo-Ferdinandovy univerzity a ředitele Národního muzea, Antonína Friče (1832-1913) prohlédl některé lokality. Dva dny strávil s Barrandem.
V té době Barrande začal své dílo, které sklidilo největší vědeckou kritiku „Défense des colonies“ (Obrana kolonií), které vycházelo postupně v letech 1861, 1862, 1965, 1870 a 1881. Poslední díl zůstal v rukopise s milým věnováním „všem Čechům, zabývajícím se vědou a literaturou“. Mezi jinými tam byla jména Palackého, Šternberka, Šafaříka, Presla, Purkyně, Jungmanna, Hanky a dalších. Koloniemi Barrande rozuměl, jak zní definice ze slovníku „kry mladších hornin zavrásněné do starších souvrství obsahující na rozdíl od okolních vrstev mladší faunu, kterou Barrande hodnotil jako kolonie nově se šířících druhů uprostřed starších společenstev“.
V současné době se s tímto jeho názorem nesouhlasí, protože odpovídá názorům Barrandova učitele Georga Cuviera, který byl zastáncem tzv. katastrofické teorie vzniku druhů, v opozici na názor Darwinův. Že totiž v historii Země existovaly tzv. „revoluce“, které vždy změnily tvar zemského povrchu. Avšak i v současné době je spousta vědců, kteří zase přesně opačně zpochybňují Darwinovu vývojovou teorii. Kdoví, čeho se ještě dočkáme?
Vedle toho, že Barrande jezdíval za hrabětem Chambordem do Rakouska, čas od času jej správcovské povinnosti zavedly do Paříže. V Paříži si udržoval byt v centru - v Rue de l´Odéon. Až do r. 1872 musel za hrabětem Chambordem jezdit kočárem, trvalo to 37 hodin. Teprve v r. 1872 byl zahájen provoz železnice.
Barrande byl v Čechách - nebo spíš v Rakousku-Uhersku - členem pouze dvou vědeckých společností: Společnosti Musea království Českého a dopisujícím členem Císařské akademie věd ve Vídni.
Ovšem byl uznáván dalšími vědeckými společnostmi v Evropě. Byl čestným doktorem Vídeňské univerzity, čestným členem Francouzské geologické společnosti, čestným členem Londýnské geologické společnosti. Mnohokrát mu byla udělena různá vyznamenání nebo medaile, např. v r. 1857 prestižní Wollastonova medaile od Londýnské geologické společnosti.
Zajímavé ovšem je, že ze své vlasti příliš oceňován nebyl. Pravděpodobně to bylo dáno jeho politickým názorem. Během jeho života se v jeho zemi vystřídala řada politických režimů od císařství přes návrat k monarchii, druhé císařství a republiku. On byl po celý život věrným služebníkem svého krále - Karla X. a jeho vnuka - pro nás je tento postoj v dnešní době naprosto nepochopitelný. Jinak se politice spíše vyhýbal. Byl také věrný svojí zemi, protože, když mu bylo nabídnuto čestné občanství Prahy, odmítl je s tím, že by se musel vzdát podle zákonů své země občanství francouzského; chtěl Francouzem zůstat a jako Francouz zemřít.

Pro pokračování svého díla vychovával svého následovníka. Byl jím Ottomar Pravoslav Novák (1851-1892). Byl to bratranec dalšího významného geologa Otakara Feistmantela (1848-1891), o němž byl článek v Pozitivních novinách loni.
Ze začátku dělal Novák pro Barranda tajemnické práce, pak ho Barrande doslova dotlačil k doktorátu. Nějakou dobu byl pak Novák i profesorem geologie na pražské univerzitě. Ottomara Nováka a německého geologa Wilhelma Heinricha Waagena (1841-1900) určil Barrande ve své závěti z 29. května 1881 za své pokračovatele v práci na „Systému“ a pro Nováka zanechal ve spořitelně patřičný obnos. Bohužel, Novák stihl vydat pouze 7 svazků, pak - stejně jako jeho bratranec - v poměrně mladém věku v r. 1992 zemřel.
Joachim Barrande byl popisován některými současníky ze světa, ale především z Prahy, jako pozoruhodná osobnost. U nás to byl nejvíce Jan Neruda, který se s ním vlastně znal odmalička, a pak to byl cestovatel Josef Kořenský (1847-1938) - oba o něm psali ve velkém obdivu k jeho životu i dílu.
Ještě den po svých osmdesátinách sfáral do příbramského dolu Vojtěch do hloubky tisíc metrů. Stále se snažil konat svůj úkol, který si předsevzal. Pak ale už po svých cestách nechodíval sám, ale s doprovodem.
V létě 1883 odjel za svým pánem a přítelem - hrabětem Jindřichem do Frohsdorfu. Hrabě byl těžce nemocen a krátce po Barrandově příjezdu dne 24. srpna 1883 zemřel. Dojetí, rozčilení a námaha se záležitostmi ohledně vyřizování jeho pozůstalosti způsobily, že Barrande onemocněl zápalem plic a 5. října 1883 zemřel také. Jeho poslední vzkaz do Prahy prý byl: „Jsem trochu unaven, Bůh s Vámi.“ Hluboce věřící a až za hrob věrný Barrande prý pronesl následující poslední slova: „Pán můj nebe mi ukázal. Půjdu za ním.“
Pohřben byl 8. října v Lanzenkirchenu u Wiener Neustadtu jižně od Vídně.

Je téměř přízračné, že jeho bratr Joseph, který se staral o jeho pohřeb a vyřízení pozůstalosti v Praze, následoval téměř jeho příkladu. Při zařizování potřebných záležitostí zemřel v Praze už 26. ledna 1884. Jeho pohřeb byl vypraven z bytu Joachima Barranda.
Své sbírky a vše, za co vydal téměř půl milionu franků za období svého více než čtyřicitiletého bádání, odkázal Joachim Barrande zřejmě po poradě se svým pánem a přítelem, hrabětem Chambordem, Národnímu muzeu, tehdy sídlícímu v Nosticovském paláci na Příkopech. Až po postavení nynější budovy Národního muzea koncem 19. století byly sbírky přeneseny do této budovy. Obsahují na padesát tisíc exemplářů zkamenělin.
Závěť Barrandova je nesmírně velkorysá a dojemná:
„Daruji a odkazuji do úplného majetku Českému Museu všechny typické druhy své silurské sbírky Čech, všechny zkameněliny cizokrajné, všechny své vědecké spisy a brožury. Z české země pocházejí, české zemi nechť náležejí“.
Příštího roku byla nákladem Národního muzea odhalena na Barrandovské skále, nazvané po něm, deska s jeho jménem. Od r. 1928 se jeho jménem jmenuje Barrandov - pražská čtvrť; geologická pánev sahající od Brandýsa nad Labem až ke Starému Plzenci se nazývá „Barrandien“. Ve Skryjích je Muzeum Joachima Barranda a je zde i Barrandův pomník od sochaře Viktora Dobrovolného (1909-1987). Od r. 1966 je pomník i v jeho rodném městě ve Francii. Ulice s jeho jménem jsou v Praze, Plzni, Ústí nad Labem, Berouně a na Kladně.

OHLASY NA ČLÁNEK

Vážená redakce,
Paní Lebrová uveřejnila velmi kvalitní článek o životě a díle Joachima Barranda. Z článku je vidět, že prostudovala většinu toho, co bylo o Barrandovi napsáno. Blahopřeji!
Jiří Kříž
Česká geologická služba, Praha, 16.8.2009

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 11. 08. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.