Zdeněk Pošíval: Vůně čerstvých pilin, chleba a medu (1)

Rubrika: Literatura – Na pokračování






Přestože je to módní, nikdy mě nenapadlo psát autobiografii či memoáry, neboť oproti jiným kolegům se můj život nestal nikterak mimořádným a nebyl ověnčený ani popularitou, jak tomu bývá u mnoha filmových a televizních herců či řady významných osobností umění, sportu a leckdy i vědy.
Jinak je tomu ovšem s událostmi.
Myslím si, že patrně každý člověk zažil alespoň jedinkrát cosi výjimečného, co stojí za sdělení druhým lidem, byť jde o pouhou výseč vyměřeného času.
K dnešnímu vzpomínání mě přiměla věta, již pronesl dědeček na samotném konci války. Uvízla ve mně jako jistý odkaz či svébytné myšlenkové dědictví. Nějakou dobu mi však trvalo, než jsem zcela pochopil a vstřebal její širší významotvornost, což si jako svědectví o té době dovoluji v pár epizodách svěřit výhradně laskavé pozornosti čtenářů Pozitivních novin.


1.   Nálet

Na tenhle středeční oběd jsem se těšil už od rána.
A jen co ve škole po poslední hodině zazvonilo, pádil jsem rovnou domů.
Jitrnice se šťouchaným bramborem a cibulkou bývaly na našem stole vskutku pokrmem vzácným, na maso měla nárok pouze bojující vojska. Strýčkovi Pepovi se střívka s prejtem podařilo propašovat přes kontroly na nádraží, když se vracel do Prahy odněkud z venkova, neboť je získal od jednoho sedláka za tetiččinu kožešinovou šálu, takzvanou lišku, ale taky mu dost pomohla černá uniforma městského strážníka, kterou měl na sobě. Jenomže kdyby u něho ty jitrnice našli inspektoři, odvedli by ho prý rovnou do Kobylis, kde Němci popravovali všelijaké zrádce, různé provinilce a taky stříleli lidi.
„Nemám ti dojít se džbánkem k Peškům?“ zeptal jsem se tatínka a doufal, že mi dá peníze i na žlutou limonádu.
„Což o to,“ pokrčil rameny tatínek, „pivo by se hodilo, ale než by ses vrátil, vystydlo by ti jídlo. Dojdeš mi k Peškům po obědě.“
Z talířů se nádherně kouřilo.
Maminka přidala i kyselé okurky. Pokrm mě vábil a lákal, jenže já se nejprve zadíval na tatínka, jak to s opečenou jitrnicí vlastně udělá: vzal vidličku a vnořil ji do kůrky. Vybublala z ní voňavá masitá pochoutka…
Na ulicích začala houkat siréna.
Na tom nebylo nic zvláštního, ječení sirén se teď ozývaly každou chvíli, nikdo si toho už nevšímal a nezdržoval se útěkem do krytů, neboť pokaždé šlo o plané varování. Dneska to zvláštní bylo.
Tatínek zvedl hlavu a nečekaně se zarazil,
Pohlédl z okna, jeho tvář se úlekem úplně změnila. Vyhlédl jsem také.
Na obloze prskaly obláčky černého dýmu protileteckého dělostřelectva.
„Pryč, rychle pryč!“ vykřikl tatínek, popadl mě za ruku a vytáhl od stolu.
Bydleli jsme v prvním patře, ale doběhnout do krytu včas se nám nepodařilo.
Dům se začal otřásat jako při hromobití.
V přízemí nás povalila neviditelná síla, doprovázená mračnem hustého dýmu a prachu. Někdo mě popadl, zvedl a napůl odnášel. Doškobrtali jsme poslepu a obklopeni neprůhlednou tmou do sklepa, jenž v domě sloužil jako protiletecký kryt.
Nemohl jsem pořádně dýchat.
Lapání po dechu jsem poznal poprvé. Vzduch byl silně prosycený podivnou čpavou příchutí a oblakem pískového prachu. Štípalo to všude. Přitulil jsem se k mamince a přitiskl si k puse její zástěru.
To mi pomohlo.
Nad námi se dům otřásal a duněl a venku cosi příšerně hlučelo.
Hlasitý pláč a ječivý nářek žen ve sklepě přezníval i ten randál.
Nevím, jak dlouho to trvalo, ale strašně dlouho jsem dýchal přes maminčinu zástěru, a pak náhle nastalo naprosté ticho.
Ticha se lidé kupodivu zalekli; přestali naříkat.
„Dostali jsme zásah?“ zeptal se kdosi ustrašeně.

      

„Snad ne,“ odpověděl tatínek, jenž byl správcem domů, kde jsme bydleli, „tahle budova je novostavba, má železobetonovou kostru… Možná, že nás nějaká bomba zasáhla, ale někde úplně nahoře… Dolů nepronikla… Víc nevím…“
„Was er sagt?“ zeptal se roztřeseným hlasem nějaký nový nájemník a kdosi tatínkovu odpověď výkřikem přeložil do němčiny.
„Podívám se nahoru,“ dodal tatínek, „nechoďte za mnou, počkejte tu, dokud se nevrátím.“
Klepali jsme se, teď ne už jenom strachem, ale i únorovou zimou. Ve sklepě se netopilo a my z bytů vyběhli jen tak nalehko.
Prochladli jsme, poněvadž uplynula jistě hodina, než se tatínek vrátil.
„Náš dům zásah teda nedostal,“ oznámil podivně sípavým hlasem, jaký jsem u něho nikdy předtím neslyšel, „jenomže domy naproti přes ulici to dostaly moc ošklivě, hoří…“
„Und…? Weiter?“
„Jsou tam mrtví…“
Dál jsem už nic neslyšel, tatínka přehlušila změť hlasů.
Po nějaké chvíli jsme promrzlí a rozklepaní sklep opustili a vystoupali po schodech do vestibulu. Studený průvan tu již pročistil vzduch. Během té krátké chviličky, kdy mi náš spěch dovolil rozhlédnout se, jsem zahlédl zkázu. Sklo ve dveřích hlavních dveří do domu se proměnilo ve střepy, jimiž byla poseta podlaha. Na zemi leželi nějací lidé. Hlavy a obličeje měli přikryté novinami či kusy kartonů. Vycházel z nich prazvláštní puch: čpavost se v něm mísila s podivnou nasládlostí. Později mi prozradil bratránek, že tu sladkou vůni ze sebe vydává krev z lidí. Nad ležícími postavami postávaly nějaké ženské a hořekovaly.
V našem bytě to nebylo o nic lepší, jen tu nikdo neležel.
Jediný tvor, který doma přečkal nálet, byl kanárek Pepík. Schoulil se do klubíčka, s hlavou pod křídlem spal. Na jeho klícce uvízl kus cihly a dráty na ní byly celé všelijak pokroucené.
„Pepík už spí?“ zeptal jsem se.
Maminka mlčela, s rukama sepjatýma jakoby k modlitbě a vyděšenýma očima se rozhlížela po omláceném a odřeném nábytku kuchyně, do níž vymlácenými okny vnášel studený vítr čpavý dým z protějších hořících domů. Na stole zůstaly talíře. K nedojedeným jitrnicím přibyly kousky cihel a tříšť ze skel.
„Pepík nespí,“ odpověděl mi tatínek, „načepýřil se proti zimě a hlavičku si schoval ze strachu.“
Zvenku se ozvala hasičská houkačka. Přistoupil jsem k oknu, pod nohama mi křupalo sklo, a já vyhlédl ven.

     

Ulice pode mnou se změnila k nepoznání. Dlažba byla pokrytá úlomky všeho možného, pobíhali tu lidé a hasiči s hadicemi, poněvadž dům naproti hořel. A dům vedle, co byl v přízemí hostinec U Pešků, byl jaksi podivně pošramocený a odevšad z něj vycházel nějaký kouř…
V tu chvíli jsem překvapivě pocítil ještě větší chlad a začal se nezadržitelně otřásat a drkotat zubama.
„Co je ti, Zdendo?“ zeptala se maminka.
„Je mi strašná zima.“
„Postarej se o kluka, já zatemuju okna,“ řekl tatínek, „a podej mi všechny deky, co najdeš v bytě.“
Maminka mě odvedla do koupelny, kde dosud sálalo z radiátoru teplo, poněvadž sem neústila žádná okna zvenku a sklo větracího okénka zůstalo při bombardování nedotčené.
„Všechno si svleč a pořádně se umyj,“ pravila a odešla za tatínkem, aby mu pomohla zatemovat okna dekami.
Pokusil jsem se omýt si v umývadle obličej, jenže nanesený písek na pokožce nepříjemně škrábal, jak se mi rozdíral po tvářích. Svlékl jsem se a vlezl si do vany. Teplá voda mi dělala dobře. V koupelně jsem nakonec setrval; rodiče mi ustlali na desce, jíž překryli vanu, a tak jsem vlastně onoho dne skončil v posteli, přestože bylo jen krátce po poledni. Abych nebyl sám, přinesli za mnou i pochroumanou klec s Pepíkem. V teplíčku koupelny ožil, pípal a dokonce mi i nesměle zazpíval.
Vůbec ničemu jsem nerozuměl a to bombardování nechápal. Bylo mi známo, že nějaká válka se děje, hodně se o ní všude mluvilo, jenže ta se odehrávala bůhvíkde. Kluci z naší školy chodívali na Šance hrát si na vojáky, bojovali proti Nuselákům, ale mě maminka ven nepouštěla. V domě bydleli v bytech po Židech nějací Němci, co nosili uniformy; prý nás chránili před nepřátelským útokem. Když u nás zazvonili a ptali se na něco tatínka, nerozuměl jsem jim ani slovo. Jenomže já nerozuměl ani těm chlapcům z Hitlerjugendu, kteří sídlili o tři baráky v ulici dál, jemuž se kdysi říkalo Štefánikův dům. Mně se docela líbili, poněvadž nosili stejnokroje, čisté podkolenky a taky dýky, uměli pěkně pochodovat, k čemuž se doprovázeli bubínky a píšťalkami, a když kráčeli kolem, voněli naprosto stejně jako skříň v předsíni, kam naši ukládali šatstvo na zimu a té voňavce říkali naftalín.

      

Občas jsem z pelechu na vaně vylezl a nahlédl do kuchyně. Tatínek přibíjel na rámy oken deky a velké kusy kartonů, aby zamezil pronikání lezavého únorového chladu do našeho bytu. Přestože u nás už nebyla tak úmorná zima, maminka mě zahnala zpátky do koupelny, abych prý ještě víc neprochladl.
Při večeři tatínek povídal, že to bombardování zabilo v okolí mnohem víc lidí, v nemocnici na Karlově náměstí dokonce několik doktorů, jenomže já z těch mrtvých znal akorát pana Záplatu, majitele řeznictví odnaproti, neboť on neodešel do krytu a zůstal v krámě, kam spadla bomba. A maminka pořád vrtěla hlavou, třásla se přitom a říkala, jaké jsem měl štěstí, když mě nepustili jít k Peškům pro pivo, protože tam se propadla bomba až do sklepního výčepu.
„Veliké štěstí jsme měli všichni, stačila slabá vteřinka a spadlo to na nás.“
Po jídle odešel tatínek temovat okna dalším nájemníkům všech tří domů, které dostal na starost od developerské firmy Rinuione Adriatica de Sicurta, takže to neměl ani trochu lehké, protože postrádal potřebné množství dek, kartonů i překližek.
Já kupodivu na vaně usnul a probudil se až ráno.

(pokračování za 14 dní...)
Další díly

MALÉ ALBUM ZE VZPOMÍNEK NA ROK 1945


Děj posledního románu Zdeňka Pošívala se odehrává v 17. století v popisovaném místě Vysočiny na Pelhřimovsku, ale také na hradě Landštejně, v Janově, na oceáně i v americké Virginii.

Kniha SATANOVO JARO obdržela v roce 2006
Cenu Jiřího Marka za nejlepší historický román s detektivní zápletkou.


V knihkupectvích je román rozebrán, ale je možné ještě zakoupit jej přímo v nakladatelství EPOCHA, (Kaprova 12, 110 00 Praha 1),
či objednat na telefonu 224 810 959
nebo na  www.epocha.cz


Foto © osobní archiv autora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 08. 2009.