Ivan Kraus: Faktor strachu

Rubrika: Literatura – Fejetony

Nikdo není tak vynalézavý jako odborníci na televizní programy.
V poslední době objevili nový druh zábavy, který se šíří po světě jako houby v lese.
Nejprve zavřela televize několik mladých lidí do domu a pak je, jako klíčovou dírkou, pozorovala pomocí kamer čtyřiadvacet hodin denně. Televizní diváci mohli usednout k obědu nebo k večeři a sledovat strhující záběry mladých lidí, kteří dělali totéž.
Diváci pak hlasovali o tom, kdo z obyvatelů domu jim byl více nebo méně sympatický, a koho je proto možno z domu vystěhovat. 
V jiném pořadu soutěží pohledné kandidátky u bazénu nebo na pláži o přízeň hladce učesaného mladíka s náušnicí. Divák je dík stálé přítomnosti kamer svědkem svádění i námluv.
Zaručeně největším trhákem je však bezesporu program, nazvaný „FAKTOR STRACHU“.
Populární herci, zpěváci a modelky v něm soutěží o to, kdo lépe přežije v džungli. Když měl program svou premiéru v Americe, odstranila produkce nejprve předvídavě z ostrova nebezpečné hady a hmyz, a teprve pak tam vysadila prominentní dobrodruhy. Toto opatření bylo nutné, protože novodobí Robinsoni by v případě úrazu mohli televizi žalovat o miliony dolarů. Dnešní moderní hrdina je docela jiný než někdejší Robinson. Místo Pátka ho doprovází jeden nebo více zkušených právníků v kravatách, a pokud by ztroskotal dnes na některém ostrově, který by byl čirou náhodou opuštěný, určitě by nevylovil z moře bednu se sušenkami nebo pušku, ale jiné nástroje na přežití: kreditní karty, fax, mobil, kameru a přístroj na procvičení svalů.
 
Také v Evropě nyní publikum bedlivě sleduje program "Faktor strachu."
Viděl jsem jeden díl tohoto nového pořadu německé televize, v němž se známý zpěvák třásl odporem a hrůzou, když měl skoro nahý sedět v terariu s pavouky a štíry. Napadlo mne, že by bylo prozíravější, kdyby některá produkce dala soutěži rozumnější rámec.
Proč děsit kandidáty v daleké džungli a zvyšovat náklady televize leteckou dopravou do Jižní Ameriky, aby si mohli vyzkoušet svou schopnost přežít, když všude kolem sebe máme dostatek vhodných míst, kde strach nemusejí vyvolávat cizokrajní plazi a jedovatý hmyz, ale obyčejní lidé ?
"Faktor strachu" by se mohl například natáčet mnohem úsporněji v některém koncentračním táboře.
Prominentní kandidáti jsou vězni. Neohrožují je samozřejmě žádní plazi ani hmyz, ale docela obyčejní lidé: dozorci. Napadlo mne další úsporné opatření: televizní společnost by soutěžící nemusela dopravovat do tábora letadlem, ale docela obyčejným nákladním vlakem, jakým se vozí dobytek, nebo nákladními auty. Scenáristé by nemuseli pracně vymýšlet nejrůznější úkoly.
Stačilo by použít kázeňský řád s odpovídajícími tresty.
Protože je obvyklé, že televize v každé zemi přizpůsobí program místním poměrům a tradici, odehrávala by se ruská verze programu v některém z gulagů nebo v někdejší psychiatrické klinice pro nepřátele státu.
Česká série by se mohla natočit v jáchymovských dolech nebo v Leopoldově. Jinou možností by byl přírodní exteriér na bývalých hranicích. Stačilo by pár zátarasů a nabít dráty proudem, a už by se kandidáti mohli pokusit o útěk.
Lákavý by byl program natáčený v bývalé Jugoslávii. Navíc by byl laciný, protože by se mohl vysílat přímo a bez příprav - z Bosny nebo z Kosova.
Francouzská verze by se mohla jmenovat Kolaboranti. Soutěžící by představovali hnutí odporu a strach by měli nejen z gestapa a udavačů, ale i z někdejší francouzské policie.
Velmi populární by byl zcela jistě program, který by se soustředil na strach z teroristů. Jako dekorace by byl vhodný některý newyorkský mrakodrap, prostor nedaleko madridského nádraží, japonské metro, nebo kterékoli jiné místo na světě. 
Je samozřejmé, že v populárním pořadu „Faktor strachu“ všichni dobrodruzi vždy přežijí.
Toto pravidlo je ovšem nutno vždy dodržet.
Přesto by se zábavný seriál od těch dnešních podstatně lišil.
Především tím, že bychom si už nemuseli klást otázku - jak má inteligentní divák přežít program dnešní televize.     




Ivan Kraus
Muž na vlastní stopě
Vydalo nakladatelství Academia
rok 2007
  

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 09. 2009.