| ZPOVĚDNÍCI (11) Petr: Dobrá zpráva o tom, jak sedlo Štěstí na vola.
čtvrtek 3.9.2009
Milá Zito,
od mého posledního dopisu uplynulo již hodně vody ve Vltavě a nejen v ní. Období dovolených vtrhlo do mého života velmi intenzivně, aby obrátilo naruby vše, co jsem po dlouhá léta vyznával, v co jsem se zaklínal a co jsem nikdy netoužil zažít. Omlouvám se, že jsem Vám tak dlouho nepsal, ale události se na mě valily (a stále valí) takovým tempem, že se v nich nestíhám orientovat.
Určitě Vás zajímá, co se stalo. Tak tedy.... začnu nejlépe od začátku.
Začátkem července vtrhla do mé kanceláře Monika, což je jedna z mých redaktorek, aby mi sdělila „báječnou“ novinu a nabídku zároveň. Její přítel Marek pracuje v jedné mezinárodní firmě, která vlastní v Portugalsku takový malý hotýlek a nabízí ho svým zaměstnancům k rekreaci. A právě Marek spolu se svou kolegyní Janou byli pro tento rok vylosováni s tím, že mají k dispozici na 14 dní dva dvoulůžkové pokoje v Algarve, kam si s sebou mohou vzít své životní druhy.
Jenže Markova kolegyně Jana se prý týden před tím rozešla se svým přítelem, a tak najednou nemá s kým jet a nerada by o tuto dovolenou přišla. Proto požádala Marka, jestli by mezi svými kamarády nenašel někoho, kdo by tam jel s ní. Marek to sdělil Monice, a ta mu okamžitě oznámila, že chlapa pro Janu sežene sama.
Kdo myslíte, že to byl? No samozřejmě – já! Monika totiž z nějakého důvodu stále žije v přesvědčení, že jsem po rozvodu strašně smutný a že potřebuji rozptýlení v podobě nové lásky. Už několikrát se mi snažila dohodit své kamarádky a přítelkyně, ale nikdy jí to díky mně nevyšlo. A tak přišla s touhle nečekanou a neodkladnou bombou.
Je Vám určitě jasné, že jsem jí s tím okamžitě vyhodil. Já, který nenávidí moře a sluníčko, cestování a nicnedělání, pojedu s nějakou neznámou holkou do Portugalska, navíc na tak nekřesťansky dlouhou dobu!
Jenže Monika se do mě zakousla jako buldok a mořila mě s vytrvalostí otravné mouchy tak dlouho, dokud jsem byl při smyslech. Abych se jí konečně zbavil, neurčitě jsem přikývl, domnívaje se, že z toho nakonec stejně sejde. Jenže nesešlo.
Odjezd byl už za týden po jejím vpádu do mé kanceláře a všechno se odehrálo jako průlet uragánu nad nicnetušící zasněnou krajinou.
A tak jsem zničehož nic seděl v letadle v neblahé předtuše, že tohle určitě nedopadne dobře....
Kdo nikdy nebyl v jižním Portugalsku, ten zřejmě nikdy nepochopí co to je, když se řekne nejkrásnější pláže v Evropě. Nekonečné písčité plochy se zde táhnou se po celém jižním pobřeží, které je tu a tam protkáno překrásnými pískovcovými útesy, a tvrdí se, že nikde jinde na Pyrenejském poloostrově takové pláže nenajdete.
Přistáli jsme na mezinárodním letišti ve městě Faro a odtud odjeli autobusem do Albufeiry, která je centrem turistického ruchu celého Algarve.
Náš hotýlek byl skutečně úžasně útulný, jen pár metrů od moře a byla v něm ubytována spousta lidí z celého světa, neboť Markova firma má pobočky v 25 zemích na čtyřech kontinentech.
Určitě Vás zajímá, koho pro mě Marek s Monikou vybrali. I mě to zajímalo, ale Monika mi nic neřekla, prý abych se nechal překvapit. Taková překvapení fakt miluju... :-(
Když jsem na Ruzyňském letišti u přepážky na odbavení zavazadel poprvé zahlédl krásnou osmadvacetiletou blondýnku, po které by všemi deseti skočili i v Playboyi, napadaly mě různé myšlenky, z čehož drtivá většina byla hříšných. Krásné ženy mě po celý život míjely, snad proto, že jsem se v jejich přítomnosti necítil ve své kůži, a z téhož důvodu jsem také neudělal nikdy nic pro to, abych mohl láskyplně dlít v jejich společnosti. Navíc jsem si cíleně vytvořil představu, že krásná dívka musí být svým způsobem „intelektuálně determinovaná“, jednoduše řečeno hloupá. A jelikož jsem si toto tvrzení nemohl nikdy ověřit na vlastní kůži, setrval jsem ve svém bludu až do mé padesátky.
Moje zděšení však vystoupalo k nebeským výšinám v okamžiku, kdy se přiřítila Monika s Markem a odvlekli mě přímo k té oslnivě krásné blondýnce. Skoro jsem je podezříval, že uhodli, na co myslím, ale pak mě napadlo, že spíše mluvily moje mlsné oči, které si prostě nemohly pomoct.
A tak jsem poprvé stiskl Janinu ruku. Vzápětí se mi před očima spustila filmová scéna s Funésem, jak v „četnících“ políbil své budoucí paní ruku a projel jím elektrický třes. Nějak podobně jsem se cítil v tom okamžiku i já, i když - pravdu díc - mnou vibroval úplně jiný pocit.
Během letu jsme si s Janou povídali a já se velmi snažil, abych sám v sobě smazal první nepříjemný pocit, který se mi vetřel pod kůži (a nejspíš mi stále sedí za krkem), že ona je o více než dvacet let mladší a teoreticky by mohla být mojí dcerou.
Prostě jsem se doslova překonával ve vtipnosti a galantnosti a snažil se o stošest, aby se Jana se mnou nenudila. Zdálo se mi, že se snažím úspěšně, tedy alespoň v tom letadle. Radost mi však kalilo pomyšlení, zda to není jen proto, že odtud nemůže nikam utéct.
Během letu mi vůbec nedošlo, že Jana vlastně hraje roli mojí partnerky, a že je nám předem souzeno bydlet 14 dnů spolu v jednom pokoji. Tohle jsem si snad ani nechtěl v té chvíli připustit, aby nebyla vidět moje třesoucí se kolena.
Možná se teď, milá Zito, budete smát mojí zpovědi „rozklepaného padesátníka“, ale tohle byl skutečně zážitek, který mě v mém životě dosud nikdy nepotkal, a do kterého jsem zahučel naprosto nepřipraven a zaskočen s pocitem totálního ochrnutí všech údů, jakož i zbývajících méně viditelných smyslů.
Jana byla přitom nádherně uvolněná, klidná a sebevědomá, protože – na rozdíl ode mě – vůbec nic neřešila. Prostě si naplno užívala zaslouženou dovolenou a nechávala vše plynout přirozeným způsobem.
Když o tom teď tak přemýšlím, řekl bych, že slovo přirozený je dokonalým synonymem její osobnosti. Hodinu za hodinou, den za dnem stírala v mých představách pověry o krásných, hloupých a namyšlených blondýnách, které nemyslí na nic jiného než na parádu, na nákupy a na bezduché tlachání se stejně postiženými kamarádkami.
Janino diskuzní téma číslo jedna se totiž nazývá historie a jejím největším koníčkem je pak – světe div se - archeologie. To byl pro mě šok!
Když se ale pustila do zajímavého vyprávění, měl jsem docela problém jí přerušit otázkou, natožpak zastavit. Tedy ne, že by mi to nějak vadilo, protože moje témata k hovoru vyprchávala rychlostí tajícího ledovce v padesátistupňovém vedru a já se začínal ocitat v roli baviče v úzkých.
Naštěstí jsem zjistil, že si docela dobře vystačí sama :-))), takže jsem ji pouze fascinovaně poslouchal a užíval si nekonečného pohledu na její dokonalou tvář, z níž tryskal ohromný gejzír nefalšovaného nadšení, sympatické mimiky a zasvěcených slov v naprosto jedinečné kombinaci multiinformačního vodopádu kombinovaného s decentní účinností buldozeru. Jo, řekl jsem už, že taky moc krásně voněla?
Když totiž Jana zjistila, že jsem ve své podstatě velmi nekonfliktním a hlavně tichým posluchačem, tlačila mě stále více do rozprav, týkajících se historie, což jí prý její bývalý přítel nikdy nechtěl dopřát. Byl to údajně velmi samolibý metrosexuál bez jakýchkoli zájmů mimo svou vlastní osobu, takže se s ním neskutečně nudila, což bylo také nakonec hlavním důvodem, proč mu dala pár dnů před odletem kopačky.
Poté, co mi tuto klíčovou informaci sdělila, děkoval jsem Bohu za to, že stvořil metrosexuály a mě nechal tímto trendem naprosto nepoznamenaného.
Ostatně vždycky jsem byl přesvědčen o tom, že jednou si Štěstí přeci jen musí sednout i na vola, a i když mám s touto titulaturou ve spojení se svou osobou jisté problémy, nakonec jsem ještě rád oblízl všech deset, že jsem to mohl být já. A Štěstí? Světe div se - sedlo. Sedlo a sedí na mně dosud.
Začátek našeho soužití na jednom pokoji proběhl – jak jinak – velmi originálně. Když jsme totiž s Janou poprvé vstoupili do našeho společného pokoje a spatřili před sebou nerozdělitelné manželské postele, podívala se na mě Jana svým bezelstně nevinným pohledem a pravila: „Doufám, že ti nebude vadit spát se mnou v jedné posteli?“
Prostě scéna jak z blbýho filmu.... Kdybych to neprožil na vlastní kůži, neuvěřil bych to ani svému nejlepšímu příteli. Originální scénárista by do této scény nejspíš okamžitě vložil vtipný dialog na téma „Maminka by mi to asi neschválila, lehnu si raději na podlahu...“, ale já jsem jen duchaplně vyhrknul něco v tom duchu, že je mi jedno, kde spím, hlavně když je to v posteli.
Asi to neznělo příliš přesvědčivě, protože se upřímně rozesmála a padla do naší postele jak široká tak dlouhá se slovy: „Mně se to teda líbit bude!“
Raději jsem už více nerozmazával své teď již skálopevné přesvědčení, že mně rozhodně taky, a začal jsem se konečně chovat a cítit jako Janin partner. Tím okamžikem ze mě také nadobro spadl veškerý ostych před krásnou mladou dívkou a já se konečně nebývale uvolnil...
Nebudete mi to věřit, Zito, ale tak neskutečně šťastný jsem se už dlouho necítil. Skoro se mi chce tvrdit, že to byly a stále ještě jsou nejkrásnější chvíle v mém životě, které mi darovala paní Náhoda k mým padesátinám. Možná, že když člověk od nikoho nic nečeká, náhle dostane dar z nebes, o kterém by se mu jinak ani nesnilo.
 A tak jsem ani já sám sebe nepoznával, když jsem viděl toho podivného človíčka poskakovat po dříve tolik nenáviděných plážích v doprovodu krásné dívky, na níž mohli všichni osmahle chlupatí houmlesáci kolem oči nechat. Lichotilo mi to, jako kdyby to snad byla moje zásluha, když jsem viděl v jejich pohledech chlípnou závist, když jsem četl v jejich podmračených očích chuť utopit mě záludně v moři a zalehnout na lehátku vedle Jany místo mě.
Ale já jsem fakt neměl ani pomyšlení na to, uvolnit komukoli své místo po jejím boku. Dokonce se mi vyhýbaly i jinak všudypřítomné pochybnosti o ženách včetně mých cynických závěrů, že žena je pro mě nejkrásnější do okamžiku, než promluví... Pro Janu toto pravidlo prostě „záhadným způsobem“ neplatilo.
Vždy, když jsem v médiích zaregistroval zprávy o chlípných zombee-stařících, kterak na sklonku svého úspěšného podnikatelského života začínají obcovat s mladými dívčinami, smál jsem se jejich býčí nadrženosti a upřímně žasl nad jejich neuvěřitelnou sebejistotou, hraničící s nebetyčnou drzostí, jak si mohou dovolit byť jen pomyslet na to, že své mladé konkubíně budou ve všech směrech stačit. Připadali mi jako naivně pošetilí a domýšliví donchuáni, kteří si akorát tak koledují o velmi drahý malér.
Jenže to jsem ještě netušil, co je v této věci naprosto zásadní: SÍLA LÁSKY. Tím, že mě už poměrně dlouho tato spanilá Dáma obcházela a projevovala mi svou absolutní nevšímavost, ignorovala mé výkřiky tonoucího a sprostě mi odmítala podat stéblo, se mi dokonale zprotivila, takže jsem ji začal na oplátku cíleně bojkotovat.
A pak náhle – šup – žádné stéblo, rovnou pořádná kláda do hlavy - a ty se drž, chlape, máš poslední šanci, jak se stát normálním.
Nebudu Vám, milá Zito, snad ani popisovat, co všechno se těch čtrnáct krásných dnů v Portugalsku dělo. Je Vám asi už jasné, že jsem se do Jany po uši zamiloval a lítám v tom jako zaláskovaný puberťák. Vznáším se v oblacích a jen tak po očku, spíše ze zvyku, sleduji, odkud přijde první rána. Vím, že to nemůže dlouho vydržet, přestože i Jana vypadá spokojeně. Jenže Láska má velké oči a malý mozek... A já si teď fakt nejsem jistý ani svým vlastním nosem mezi očima.
Cítím se, jako bych omládl o deset let a strašně se snažím nepřemýšlet o problémech svého věku. Nechci si ho připomínat, nechci se dokonce ani vidět.... Vyhýbám se pohledu do zrcadla jako čert kříži, abych sám sebe nevyděsil a nestáhl kalhoty, když brod je (možná) ještě daleko. Beru to vše jako obrovský dar, kterého si chci užívat do poslední minuty.
Už dnes ale cítím, že všechno, co prožívám právě teď, v těchto minutách, se mi ukládá okamžitě do paměti a já to vnímám jako krásnou minulost, jako pohled přes růžové sklíčko vzpomínek.
To je taková moje zvláštní vlastnost – vidět se cizíma očima na svém místě a užívat si přítomnosti optikou dějů právě minulých.
Vidím, že už jsem toho napsal až moc. Ale potřeboval jsem se z toho svého nadšení někomu vypovídat, rozdělit se o svoji radost a pocit nově objeveného štěstí. Janě to říci nemohu, protože by to při své bezelstné povaze asi nepochopila a dost možná by na Vás (chci tomu věřit) žárlila. Ale riskovat to rozhodně nebudu.
I takovéto události patří bohudík k našemu střednímu věku. A já jsem rád, že mohu i teď psát o lásce, která potkala mě samotného, že o ní mohu psát v čase tak nádherně přítomném.
Těším se na Vaše letní zážitky.
Petr |
