| ZPOVĚDNÍCI (12) Zita: Mít či nemít ostré lokty...
pátek
Milý Petře,
na Váš dopis jsem už opravdu netrpělivě čekala, neboť se potvrdilo mé dávné přesvědčení o tom, jak lze prožívat štěstí. Vím s neochvějnou jistotou, že spočívá v malých, obyčejných radostech každodenností, které si plně uvědomíme teprve tehdy, až když se nám některá z nich ze života nepozorovaně vytratí zásluhou nepřízně osudu či jiných námi nezapříčiněných událostí. Pak jsme obestřeni jakousi duševní prázdnotou a marně pátráme, proč tomu tak je, co se to stalo a jak z toho co nejrychleji ven - to popisuji stav, ve kterém se nyní nacházím (doufám, že ne nadlouho).
Prázdninový souběh věcí mi pár takových opakovaných radostí sebral, následkem čehož se nedokážu soustředit, natož se spontánně těšit z maličkostí jako dříve. Věřím, že tento stav přežívaného „nebytí“ se rychle zvrátí na misce vah do opět nadšeného bytí.
Na vědomost se dává, že jsem na dobré cestě změnit tento neblahý pocit, neboť jedna ze zmiňovaných radostí je opět navrácena v podobě opožděné modré obálky, bohužel jiného nádechu, než jsem očekávala.
Asi Vás už dlouho napínám, co se mi tak nemilého mohlo přihodit kromě toho, že jste se zamiloval do atraktivní blondýnky :-). Avšak je Vám to upřímně odpuštěno i přáno, protože po tom gejzíru nadšení i emocí, které jste popsal, bych já byla marnou konkurentkou, navíc nyní nemám dostatečně silné lokty se s takovými situacemi poprat. Tudíž Vám ze srdce přeji prožít si svou lásku naplno. Myslím, že se zbytečně lekáte věkového rozdílu, byť je na hranici tvrzení mé babičky, která říkávala, že muž může být starší maximálně o dvacet let. Tak buďte v klidu, těšte se z krásného stavu beztíže, jemuž jste se naštěstí zatvrzele nebránil jak mnohokrát předtím, a prožijte jej do posledního dechu!
Láska pohltí člověka cele, dokáže způsobit takové zázraky i změny s naším vědomím i nevědomím, že se jí nepoddat je asi nesmysl. Těší mě, že jste tak rychle vnitřně omládl a změnil svůj postoj zapřisáhlého vlka samotáře.
Donedávna jsem prožívala také obdobnou omlazující kůru lásky, ale v našem případě nám od samých začátků nepřál čas. Tento úhlavní nepřítel nakonec způsobil postupné odpoutávání se jednoho od druhého, stal se obávaně nepřejícným, stálým odpůrcem, odlučoval nás víc a víc a pokoušel tak dlouho, až došla trpělivost i naději, jež se jako křehce zraněná víla rozplynula kdesi v oblacích. Dlouho jsem tomu nemohla uvěřit, ale po marném zápolení se zničehonic (no trvalo to měsíce), ve mně rozhostil zvláštní klid. Najednou jsem si uvědomila, že jsem prožila tolik nádherných okamžiků, za něž bych měla být vděčná a nežehrat na nepřízeň osudu. Stále si to říkám a je mi lépe aspoň do té míry, že se mohu soustředit na svou práci i malování. V tuto chvíli je mi i tato radost bohužel odepřena.
Když jsem se Vám zmiňovala o svých neostrých loktech, lze to brát doslovně. Má diagnóza, jež mi tento měsíc nedává občas bolestmi spát, jsou ony lokty, lékařsky přikrášleny na „tenisové“. Jsem prý typickou ukázkou této nemoci, aniž bych kdy před tím držela tenisovou raketu v ruce, a to je k vzteku. Prý stačí, že držím často malířský štětec a dokonce i klávesnicová myš může způsobit obdobné patálie (to je mířeno především na Vás :-).
A tak postupně od svých kamarádů i známých získávám cenné, ale i hodně protichůdné názory a rady, jak se zbavit nepříjemných bolestí. Věřte nevěřte, ale všichni už tenisové lokty k mému nemalému překvapení „chytli“ – asi vrána k vráně sedá.... a téměř každý mi chce na základě vlastní zkušenosti nějak pomoci. Jeden mi radí změnit tvrdost a výplet rakety, že poté měl s rukama na chvíli pokoj, druhý ledovat, třetí zahřívat, kolegyně přeposlala recept na účinnou esenci z aloe, jiná navrhuje bylinnou léčbu, zatímco další speciální cviky, soused se přiklání k obstřikům a pokud nepomohou, tak mě „zve na operaci“ – jde zase s ramenem a se mnou by se aspoň v nemocnici nenudil; no a od lékaře mám v záloze ještě předepsány rehabilitace a masáže.
Abych nikoho neurazila, neboť se mě všichni ptají, jak to pomáhá, podstupuji obětavě své lokty těmto přátelským radám, pouze s výpletem rakety a operací nemohu vnitřně souhlasit.
S tímto vědomím, že o mě tolik lidí pečuje, je mi o mnoho lépe :-) ... Sdílená bolest – poloviční bolest, jak by řekla moje babička. Dost možná, že Vy se rovněž přidáte do našeho veselého spolku „loketářů“, třeba jako rádce. Ale neberte to vážně, jen už si dělám z toho všeho sama legraci, abych totálně nepropadla zbytečné melancholii, ačkoli se mě stále drží.
 Vrátím se však raději na začátek prázdnin, který se nesl v naprosto jiném duchu a rozběhl se v souladu s mými představami o příjemně prožité dovolené. Hned druhý týden v červenci, po předání docela náročné výtvarné zakázky, jsem s dcerou odletěla na Krétu.
Byly jsme obě utahané z předešlých hektických týdnů – ona zkoušky, já závěr školního roku, výstava, atd., proto jsme si vzájemně slíbily, že se plně oddáme slastnému nicnedělání a hlavně čtení a spaní. Řecko nás cele pohltilo svou surovou krásou a dalo zapomenout na všechny pracovní předešlé dny.
Z pohledu barev zde převládala škála hnědí, prostupující hornatou krásou, občas se střídající s paletou okrů, tu a tam protkanou olivovou zelení do odstupňovaných modrých tónů nekonečnosti moře. V této nádheře jsme se celých jedenáct dní oddávaly, jak jinak než hédonismu – Aristippos by z nás měl upřímnou radost.
Dny volně plynuly společně s prostým životem tamních obyvatel, ti také nikam nespěchali, byli usměvaví a vstřícní a hlavně spokojení jako my dvě. Také výtečná řecká kuchyně přispěla značně k oné slastné atmosféře, navíc se střídala s relaxací a plaváním na nedaleké písčité pláži, zprava lemované děrovanými pískovcovými skalami.
Pravidelné intervaly mořských vln se vlévaly do mé duše a zaplavily ji do té míry, že způsobily jakousi unášející lehkost bytí. To vše mělo za následek, že jsem plné tři dny téměř prospala jako Šípková Růženka a probouzela se jen k jídlu. Zato večery s příjemně chladivými závany větru nás vtahovaly do víru malého městečka s útulnými tavernami, řeckou hudbou a krámky, lákajícími turisty si něco na památku odvézt.
Dcera byla natolik tolerantní partnerka, že jsme si rozuměly i beze slov. Asi po třech nezbytně aklimatizujících dnech na tepající sluneční žár usilovalo pár snaživců našeho hotýlku o navázání přátelské družby. Nedalo se tomu naprosto uniknout zásluhou půvabné dcery Markétky.
Trochu mě potěšil fakt, že si naši hoteloví přátelé mysleli, že jsme nerozlučné sestry. Proč ne, i sestry mohou mít mezi sebou značný věkový rozdíl, ale samozřejmě moje pravdomluvnost mi nedala jinak, než tento omyl uvést na pravou míru hned při první příležitosti. Díky této skutečnosti jsem měla ze strany dceřiných obdivovatelů klid. Naprosto jsem nestála o žádnou koketérii, popravdě nebylo ani o koho stát – široko daleko samí pubescenti s jadrným slovníkem i chováním, a starší pánové byli k mé radosti přísně střeženi svými manželkami, a ty se nám raději vyhýbaly širokým obloukem.
Nakonec nás zachránil jeden mladý příjemný pár, který nás po několik večerů hostil pod svými křídly na terase. Ostatní to konečně vzali na vědomí, že k někomu náležíme a měly jsme klid. Díky tomu sympatickému spřátelení jsme podnikli společný výlet autem a navštívili několik muzeí v Rethymnu. Úžasné město, vystavěné ve středověku Benátčany. I přes celodenní chození ve 40 stupňovém žáru dodnes nostalgicky vzpomínám na kouzelnou romantickou atmosféru renesanční krásy domů, tvořících uzounké uličky, v nichž proudil skutečný život.
Po tomto zážitku se už naše dovolená nečekaně rychle chýlila ke konci a prázdniny nabraly opačný směr, který jsem Vám už podrobně popsala.
V závěru bych ráda od Vás zvěděla, v jakém že jste vlastně znamení, abych zjistila, nakolik naše pohledy na svět mohou být blízké? Moje kamarádka je nakloněna vodnářům – to jsem já. A tak se rozlučme ve znamení přátelství a těšme se z toho, že narozdíl od vrtkavě křehké lásky je přátelství nekonečně nekonečné.
Na odpověď se těší
Zita
PS pro čtenáře: Pokud si chcete ověřit, že Zita skutečně existuje, zde je její e-mail pro přímou korespondenci s ní: zpovednicezita@seznam.cz |
