Vladimír Vondráček: Ty naše hospůdky české … (3)
Rubrika: Publicistika – Postřehy
 Trojka je bezvadné a pro leckoho šťastné číslo, a tak i toto sondování českých hospůdek se dočkává svého třetího a posledního pokračování. Opustíme v něm staré pražské vyhlášené „osvěžovny“ i neznámé studentské hospůdky a zkusíme se podívat pod pokličku či na pípy nových hospůdek současných. Protože patřím mezi staromilce, nesmí se nikdo divit, že v mých následujících postřezích se budou zákonitě střídat klady se zápory. Začněme třeba u těch současných píp, které se s těmi starými a nám známými vůbec nedají srovnávat. Ty současné porážejí ty staré na celé čáře! Snad se sem hodí vložit i pár veršíků: Svět se nepřestane točit, pivo doufám taky ne, Denně musíš jazyk smočit, když sklenice pokyne. Žízeň ta je přece věčná, to ty jistě dobře víš, Pípa dovede být vděčná, když ji správně roztočíš. Slinu pak už chytneš snadno, nad sklenicí perlící, No a když podhlédneš na dno, barva stoupne do lící! I když naše piva v českých hospůdkách jistě jednoznačně dominují, přesto se k nám tlačí i piva, jimž bych nejraději říkal jinak. Nic proti gustu, ale proč těm mokům nejrůznějších příchutí říkají pivo?! Jako „zazobaní“ penzisti se s manželkou stravujeme v hospodách jen sporadicky a jestliže kvalita našeho národního moku jistě stoupá úměrně s jeho cenou, co se týče nabízených jídel, domnívám se, že naši hostinští a restauratéři (nebo kuchaři?) bohužel většinou upřednostňují kvantitu. Že by marxisticky kalkulovali s přeměnou kvantity v kvalitu? Smutné je, že nyní i na venkově na jídelních lístcích převládají „půlhodinové minutky“ a pravý domácí houskový knedlík abys hledal s pořádnou lucernou! S velkou hrůzou zjišťuji, že jsem se náhle dostal na tenký led našich stravovacích návyků, které možná nejsou nejzdravější, ale domácí svíčkovou a vepřo-knedlo-zelo si prostě nesmíme nechat vzít! Což se takhle nadlábnout, chvíli si odpočinout a pak kalorie a jouly spálit při nějakém sportu? A když tenký led, tak ještě jednou a aktuálně. Přestože jsem nekuřák, značně se mi nelíbí přehnané omezování kuřáků. Jistě je nezdravé a neslušné kouřit něko mu pod nos při jídle, ale měli bychom být tolerantní i ke kuřákům, neboť si dovedu představit, že oni si naopak nedovedou přestavit zejména večerní posezení a potlachání při pivečku či vínečku bez cigarety, lulky nebo slavnostního doutníčku. Prostě - mělo by to být o domluvě a slušná ventilace by ve slušné hospůdce měla být samozřejmostí. A nakonec něco neplacené reklamy. V posledních letech v Praze do hospůdek téměř nechodíme, výjimkou je pouze poetická Balbínka na Vinohradech, kde párkrát do roka vystupuje skupina Krock, v níž hraje a zpívá náš velmi dobrý kamarád. Další dvě hospůdky, které s manželkou „můžeme“ či dokonce „musíme“, jsou na severní hranici Jihočeského kraje v malých vesničkách Zahořany a Chrást poblíž Orlíka. I když asi podobných bude na venkově více, zejména pro nás má každá z nich svého génia locí. Do té zahořanské vás může nalákat kromě minutek opravdu domácká kuchyně s pravými houskovými knedlíky a vůbec s jídly jak od starých maminek. Mariášníky pak jistě potěší několik starých fortelných karetních stolků s malými šuplíčky na karty a peníze a s jakýmisi „podpultíky“ na půllitry, aby pivo nenavlhčilo povrch stolu a karty krásně klouzaly. Celá řada sportovních pohárů, trofejí a diplomů na stěnách je samozřejmostí. A nakonec malá záhořanská pikantérie. Nemohu sice vědět, jak to vypadá na „Dámách“, ale na „Pánech“ čeká ulevující si nad čistými mušlemi malé a milé překvapení v podobě měkkých polstrovaných obdélníčků, na kterých může alespoň na chvilku spočinout naše unavená hlava! Ta chrástecká hospůdka je pak srdeční záležitostí mé manželky, neboť její maminka do ní chodila za první republiky do školy! Ano – čtete dobře! A nejen ona, ale i pár dalších současných místních štamgastů, kterým je alespoň 50 let, a kteří nás rádi přijali do svého středu a nepovažují nás za „naplaveniny“. Chrástecká jednotřídní škola byla totiž zrušena až někdy na začátku šedesátých let, pak byla po řadu let pronajímána na rekraci - mimo jiné i herecké dvojici Blance Bohdanové a Iljovi Rac kovi. V devadesátých letech ji pak současný provozovatel upravil na hospůdku. Jak to udělal, to se jen tak nevidí. Zachoval zde téměř veškerou výbavu kabinetu, dokonce i pár školních lavic, kde si malé děti mohou kreslit. Stěny zdobí školní obrazy a mapy, Mendělejova tabulka, velké dřevěné trojúhelníky i kružítka a dále vlastnoručně vyrobené nápisy – citáty Komenského, Masaryka a dalších humanistů. Nad výčepním pultem se skví nápis – ŘEDITELNA, prostě opravdu se cítíte jako ve škole! V posledních letech je každým rokem vylepšováno i dětské hřiště před „školohospůdkou“ krásnými houpačkami, prolézačkami a skluzavkami z mohutných lesních samorostů. Tyto dvě hospůdky to ale nemají lehké – na svůj provoz si musí vydělat během několika měsíců od května do října. V té zahořanské se v dalším půlroce „premává“ jen o víkendech a ve velkém sále při několika zimních bálech, většinou jen pro místní a blízké okolí (vyhlášený je pyžamový bál), ta chrástecká je pak zcela mimo provoz a my štamgasti se těšíme na jaro. A na samý závěr se snad hodí opět pár veršů, tentokrát dosti drzých: Pivo, víno, vše co teče, i když je to dilema, Co se vleče neuteče, pijme aspoň chvílema! Šetřme vodu, není dobrá, mlíko není správný mok, Po nich člověk lehce zmodrá, někdy dostaví se šok. Mlíka jsi se od maminky nasál hochu jistě dost, Už nepotřebuješ plínky, v hospodě buď dobrý host! Na Slapech či na Orlíku, klidně věda nevěda, S přehledem dej vale mlíku a nalej´ si praděda! Nebudu tě přece učit, jaký mok si v Plzni dát, Jistě nebudeš se mučit a nepůjdeš brzy spát. Na jazyku prostě válej, správný dary přírody, Jak jen můžeš, tak si nalej´, na horách či u vody. Jak už se to stalo zvykem, pijme jako za mlada, Stejně na nás čeká IKEM, hlavně že je nálada. Ať se našim játrům daří, nikdo není bez viny, Hloupý je kdo zpanikaří, odnesou to ledviny. A až svoje pouti světem přejedem´ a přejdeme, V jedné hospodě pán nepán, určitě se sejdeme! Bude tam prý Švejk i Hašek, to se budem prima mít, No a taky bedna flašek, pak teprve začnem pít! Pro pamětníky mohu prozradit, že se to dá i zpívat na melodii písně Palečka a Janíka – Na věky tu nejsi! Triptych o kouzlu a významu českých hospůdek končí, ač by si tento náš typický výdobytek jistě zasloužil mnohem podrobnějšího a poučenějšího pokračování. Snad se ho někdy ještě dočkáme. |
Foto © archiv autora
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 09. 2009.
