Zdeněk Pošíval: Vůně čerstvých pilin, chleba a medu (3)

Rubrika: Literatura – Na pokračování






Přestože je to módní, nikdy mě nenapadlo psát autobiografii či memoáry, neboť oproti jiným kolegům se můj život nestal nikterak mimořádným a nebyl ověnčený ani popularitou, jak tomu bývá u mnoha filmových a televizních herců či řady významných osobností umění, sportu a leckdy i vědy.
Jinak je tomu ovšem s událostmi.
Myslím si, že patrně každý člověk zažil alespoň jedinkrát cosi výjimečného, co stojí za sdělení druhým lidem, byť jde o pouhou výseč vyměřeného času.
K dnešnímu vzpomínání mě přiměla věta, již pronesl dědeček na samotném konci války. Uvízla ve mně jako jistý odkaz či svébytné myšlenkové dědictví. Nějakou dobu mi však trvalo, než jsem zcela pochopil a vstřebal její širší významotvornost, což si jako svědectví o té době dovoluji v pár epizodách svěřit výhradně laskavé pozornosti čtenářů Pozitivních novin.


3.   Škola

Zatímco ty dva dny po bombardování Prahy s cestou na Vysočinu setrvaly v paměti takřka minutu po minutě, vzpomínky na probouzení v babiččině posteli už hodně vymazal čas a pokračování oněch chvilek pětačtyřicátého roku se mi slévají do střepin.
Patrně mě tehdy probudil tříletý bratránek Jaroušek a cosi žvatlal, jenže pro mé vidění her byl příliš malý, ale možná mě z postele vyhnala vidina zasněžené radňovské krajiny a zamrzlý dědečkův rybník, jejž jsem do té doby neznal. Znal jsem sice v okolí každý kámen, ale to poznávání se dělo v letních měsících, kdy jsem tu trávil prázdniny. V zimě jsem musel chodit v Praze do školy, sem to bylo daleko, a tudíž jsme k babičce a dědečkovi během školního roku nejezdívali. Chtěl jsem patrně vytáhnout sáňky, anebo se pustit na zamrzlý rybník…
„Vstávej, Zdendo, musíš do školy!“ vyhnala mě maminka z peřin.
Nechápal jsem: copak se mi to bombardování zdálo? „Kamže musím?“
„Do školy přece.“
„Co ve škole?“ předstíral jsem údiv, byť mi po chviličce došlo, že v radňovské škole máme další příbuzné, kam mě v létě často posílali s nějakým vzkazem. Maminčina nejstarší sestra se provdala za místního řídícího učitele Šetka, měli dvě děti: staršího Pepíka, (po němž se jmenoval můj kanárek), a Milenu. Sestřenka byla o rok starší než já, byli jsme si docela blízcí. Už vloni mě zasvětila do tajností lidského rozmnožování a předvedla mi to na názorné ukázce, protože na dvoře právě kohout obskakoval slepici; rovněž odmítala názor, že děti nosí maminkám čáp a dovedla mě k zamyšlení provokativní otázkou, proč a kvůli čemu mě dospělí pokaždé vykazují z chléva, když se má otelit kráva.
„Zdendo,“ netrpělivě hlesla maminka, „k čemu se chodí do školy, co myslíš?“
„Chceš, abych šel do školy pozdravit strejčka a tetičku,“ odvětil jsem s bláhovou nadějí, že účelem maminčiných slov je vykonání zdvořilostní návštěvy.
„Pozdravit je taky musíš, to se ví!“
„Chceš, abych tam něco odnesl?“
„Ne.“
„Tak mám něco přinést od nich sem na pilu?“
„Ne, myslím, že máš jít do třídy a učit se!“
Myslel jsem, že bombardování zrušilo dětem povinnost chodit do školy a doufal jsem, že tu jde o nějakou legraci, ale maminka mi podávala školní brašnu, kterou bůhvíjak vtěsnala do kufru. Asi mě to pořádně zklamalo, protože mě babička začala uklidňovat.
„Zdendíčku, musíš se naučit číst a psát, abys nebyl hloupej jako…“
„Jako co, babičko?“
„Jako tento… „
„Jako kdo? Nemyslíš Brnkálka?“
„Žeť, třeba myslím toho.“
Brnkálkem myslela stařičkého křehkého tuláka, jenž se tu objevoval dvakrát či třikrát do roka, býval příšerně zablešený, pročež musel spávat v chlévě na slámě pro podestýlku, ale uměl báječně brnkat na ukulele, bezvadně napodoboval vrkání hrdličky i holuba a štěkal jako psi veškerých ras, přičemž neuměl číst a nedokázal se ani podepsat.
„Jenže já umím číst i psát, babičko,“ opáčil jsem.
„I jdi,“ podivila se babička, „jak je to možný?“
„Vždyť chodím do druhé třídy.“
„Božínku, už?“ spráskla ruce babička. „To to ale letí!“
Vešel dědeček a zaslechl poslední slova. „Půjdeš-li do školy rád,“ prohlásil, „tak ode mne dostaneš padesátikorunu!“
„Opravdu?“
„Žeť, ovšem až se vrátíš z vyučování.“
„Tak jo,“ řekl jsem a odebral se k umývadlu.

       

„Zdendí, cos mi pšivez?“ zašišlal na mě Jaroušek.
„Nic, Jaroušku, my jsme odjeli nahonem.“
„Čo je to nahonem?“
„Prostě rychle, na nic nebyl čas.“
„Na čo nebyl čas?“
„Abych ti něco přivezl.“
„To je blbý, Zdendí, a ty mutíč do čkoly?“ zeptal se a zkusil mě přemluvit. „Nechoď!“
„Musím, člověče,“ odsekl jsem a vyčistil si zuby.
„To je oplavdu blbý,“ prohlásil nejmladší bratranec a zalezl kamsi pod stůl.
Po společné snídani, kdy si všichni rozdělovaly úkoly, včetně toho, kdo bude s babičkou a tetičkou v kuchyni zavinovat povidla uváleným těstem na taštičky, kdo bude krmit, dojit a podestýlat ve chlévě a kdo na pile pomáhat u katrů či při sámování. Mne vypravili do školy a maminka šla se mnou.
Kráčeli jsme cestou podél lesa Lísku do kopce. Sníh na vozovce byl namrzlý a ničím posypaný, takže nám to klouzalo. Škola stála naštěstí na okraji vesnice, byla obklopena velkou, nyní zasněženou zahradou, ještě kus od nejbližší chalupy. Než jsme stačili vejít, otevřely se dveře, vyběhl z nich jezevčík jménem Muflík a vítal nás štěkotem, za ním vyšel na práh strýček Šetek, jenž tu byl řídícím a jediným učitelem, a rozpřáhl náruč.
„Vítejte, Pražáci!“ zahlaholil, obejmul maminku a hubičkoval ji. Vyslechl si, proč jsme tady a jak k tomu došlo, a obrátil ke mně. „Nazdar! Jak se říká?“
„Dobrý den, strýčku!“ pozdravil jsem.
„Nahlas!“ vykřikl.
„Dobrý den, strýčku!“ zakřičel jsem.
„Špatně!“ zamračil se.
„Jak to?“
„Protože mi ve třídě nebudeš říkat strejčku, ale pěkně »pane řídící«!“
„No dobře, ale teď přece nejsme ve třídě, strýčku,“ řekl jsem.
Strýček Šetek se zakabonil. „Jak myslíš, ale zapiš si za uši, co jsem ti pověděl!“
Tím jeho přivítání skončilo, protože před školu vyběhla tetička Šetková, nejstarší maminčina sestra, a za ní sestřenka Milena.
„Lidi zlatí,“ zvolala tetička, „co stojíte na mrazu? Pojďte dál!“
První ze zimy utekl Muflík, potom já s Milenou, ale hned za dveřmi začalo opět hubičkování a rychlé maminčino vyprávění, cože se v Praze vlastně přihodilo. Nejprve mě na chodbě ovanula ta zvláštní vůně, kterou voněla vůbec celá radňovská škola, protože strýček Šetek choval včely a všude měl k tomu různé pomůcky, rámečky s voskem, odstředivky a já nevím, co všechno ještě.

        

Med mi vždycky voněl moc hezky, ale stalo se, že mi ho nutili často a hodně, až se mi přejedl. O tom se ovšem nebylo radno před strýčkem zmiňovat, protože za odmítnutím pokaždé následovala přednáška o prospěšnosti medu pro zdraví, provázená přísným pokáráním. Navíc jsem se u Šetků bál včelího žahnutí a tetička mě uklidnila, že v únoru se medonosky nacházejí v hlubokém spánku.
Sestřenka Milena dostala pokyn, aby mě dovedla do třídy.
Vešli jsme a byli ve třídě první.
„Budeš sedět ve druhé řadě,“ ukázala na školní lavici.
„Proč tam?
„Protože chodíš do druhého oddělení.“
„Chodím do druhé třídy.“
„Tady máme třídu jen jednu, ale pět oddělení,“ poučila mě.
„Posadíš se vedle mě?“ zeptal jsem se.
„To teda ne,“ zatvářila se dotčeně, „já už chodím do třetího.“
„Aha.“
„Zdeňku,“ zatvářila se už zase zvědavě, „copak je to bombardování?“
„Co? Bombardování je, když přiletí nepřátelská letadla a shodí dolů bomby, které po dopadu vybuchnou.“
„U vás v Praze vybuchly?“
„Vybuchly naproti v domě a taky U Pešků…“
Vypadala zklamaně. „U vás doma nevybuchly?“
„Ne, my jsme byli ve sklepě, když padaly ty bomby, nedalo se přitom vůbec dýchat a byla nám zima a…“
„Budeš spát u nás nebo u Hessů?“ zeptala se, neboť ji bombardování přestalo zajímat.
„Ještě nevím, kde budu spát,“ řekl jsem, „a kde je vlastně Pepík?“
„Myslíš bratra? Brzy ráno odešel na vlak o Zajíčkova, chodí v Pelhřimově na měšťanku. Tos nevěděl?“
„Asi jsem to zapomněl,“ řekl jsem.

     


Mou odpověď už neslyšela, protože do třídy vešly nějaké holky. Milena se k nim hned přihrnula a začaly o čemsi štěbetat. Styděl jsem se. Nikoliv proto, že tam byly cizí děti z horního Radňova, dolního Hartlíkova i ze samot: znal jsem je z prázdnin. Nezvyklá byla přítomnost holek. V Praze měly dívky úplně jinou budovu školy, nikdy jsme se ani nepotkávali, takže jejich přítomnost ve třídě byla divná. Vedle mě se posadila Maruška Vaňková, již jsem rovněž znal od vidění, protože naše maminky ležely společně v nemocnici v Pelhřimově, kde se Maruška narodila o den dřív, a doma mi o tom často vyprávěli. Ostatní kluci i holky z Radňova se trousili do třídy, okukovali mě a zdravili.
„Hele, Pražáku, jak se ti líbilo bombardování?“ zeptal se mě kdosi.
Než jsem stačil odpovědět, zkrotil tazatele Honza Přenosilů, kamarád z letního sportování. „Zalez, ty hloupej vejre, a radši se mi vyhni!“ řekl mu a otočil se na mě. „Nevšímej si ho, Zdeňku, a když tě bude otravovat, nezapomeň mi to říct!“
Nikdo se mě už nikdy na bombardování nezeptal.
Vešel strýček Šetek už jako pan řídící, vstali jsme, on pokynul, abychom si sedli. Představil mě třídě jako nového žáka, rozdělil úkoly, a protože mluvit mohl nahlas pouze k jednomu oddělení, mně a Marušce dal za úkol namalovat na čtvrtku papíru něco, co uvidíme na jaře, jež jest již na cestě a dorazí i k nám co nevidět, aby nás oblažilo paprsky slunečního milodaru.
Namaloval jsem pastelkami žluté kuřátko. Maruška taky. Když spatřila, že jsem dostal stejný nápad, polekala se a rychle přimalovala vedle kuřátka modrou kytičku se zeleným stonkem. Nechtěl jsem nechat své kuřátko opuštěné, a tak jsem přimaloval hnědý proutek s šedými kočičkami. Maruška namalovala další kytičku, tentokrát růžovou. Nevzdal jsem to. Vzpomněl jsem si, že loňské Velikonoce byly v krámech provázeny na reklamách i zajíčky a o jednoho jsem se pokusil. Moc se mi nepovedl, vypadal jako klokan a Maruška vyprskla smíchy.
„Vstaň, Vaňková!“ ozval se strýček Šetek. „Copak je ti k smíchu?“
„Nic, pane řídicí,“ odvětila Maruška ustrašeně tenkým hláskem.
„Pro nic a za nic se nesměješ,“ pravil strýček, „pro nic se smějí blázni!“
Maruška mlčela.
„Na něco jsem se ptal!“ zvýšil hlas strýček.
Zvedl jsem ruku, abych se přihlásil.
„Něco chceš?“ zeptal se strýček.
Povstal jsem. „Ano, prosím. Ona se smála mému zajíčkovi, poněvadž se mi nepovedl. Ani trochu. Vypadá legračně, prosím.“
„Ukaž!“
Podal jsem výkres strýčkovi.
Pohlédl na něj a ani on neudržel smích. Přemáhal se, ale prozradilo ho otřásání ramen, byť se ke třídě otočil zády.
„Ukažte nám to taky, pane řídící!“ ozvalo se odněkud zezadu.
„Ticho!“ zakřičel strýček a plácl dlaní o desku katedry. Pak otevřel zásuvku a můj výkres tam uložil a obrátil se k nám. „Máte přestávku!“
Někdo zůstal ve třídě. Pár žáků se odebralo na záchody. Většina žáků si vzala kabáty, vyběhla ven před školu a koulovala se. Já šel se sestřenkou Milenou do kuchyně za tetičkou. V chodbě jsem opět ucítil tu medovou vůni, ale v kuchyni bylo cítit cosi jiného, co se mi příliš nelíbilo.
„Proč se šklebíš?“ zeptala se Milena.
„Cítíš to?“
„Co mám cítit?“
„Smrad z vaření.“
„Teda, Zdeňku,“ ohradila se sestřenka káravě, „jídlo přece nesmrdí!“
„Tak ne, jídlo nesmrdí, Milenko, a co se to tam teda vaří?“
„Dneska maminka vaří svítek se smetanou a polívku.“
„Jakou polívku?“
„Slepičí.“
Obojí jsem si ošklivil. Viděl jsem mnohokrát, jak tetičky podřezaly nad hnojištěm slepici, strčily ji do vařící vody, aby šla lehce oškubat, což příšerně páchlo, pak ji vyvrhly a strčily vařit do hrnce. A svítek? Nevím o nikom, kdo by si liboval při jídle téhle buchty bez chuti. Nejedl jsem v té době spoustu dalších pokrmů, po kterých dneska s nebetyčnou chutí sáhnu. Býval jsem tudíž považován za pražského ofrňu a rozmazleného jedináčka. V kuchyni seděla maminka u stolu, tetička stála u plotny a vedly řeči, z nichž jsme je s Milenou vyrušili. „Tak co, děti,“ zeptala se tetička, „dáte si přesnídávku?“
„Ano, maminko,“ odpověděla Milena.
„A co ty, Zdeňku? Nemáš hlad?“
„Mě bolí břicho,“ řekl jsem.
„Ale, jdi! A z čeho?“ podivila se maminka. 

                

„Nevím, pořád se mi chce na záchod.“
„To můžeš mít z nerváků, co máte za sebou,“ prohlásil strýček Šetek, když vešel do kuchyně, „musela to být hrůza! Víš, kde máme záchod, viď? Tak mazej!“
Chvíli jsem setrval vsedě na desce s kulatým otvorem nad žumpou a muchlal papír, aniž jsem si stáhl kalhoty, a po chvíli znovu vešel do kuchyně.
„Ulevilo se ti, viď?“ ptal se strýček řídící.
„Prosím, neulevilo, bolí mě břicho,“ trval jsem na svém.
„Možná nebylo dobře, žes ho hnala do školy hned po takové cestě i po tom všem,“ pravila tetička mamince. „Nechceš, abych mu odestlala postel?“
„To ne, prosím,“ nabíral jsem na pláč, „já bych radši za babičkou.“
Vyhověli mi, strýček mě po zbytek vyučování omluvil, oblékli mě a s maminkou jsme se vydali z kopce podél lesa k dědečkově pile. Pes Muflík nás kus cesty vyprovázel, ale na okraji lesa se do něho patrně dala zima a vrátil se. Když jsme míjeli dva vzrostlé smrky vlevo od cesty, jež půlily trasu naší cesty k pile, a tudíž nehrozilo, že bychom se mohli ještě vrátit, svěřil jsem mamince, že mě už nic nebolí.
„To jsem moc ráda,“ řekla maminka, „a co to asi mohlo být?“
„Co? U Hessů budou mít k obědu přece povidlové taštičky s tvarohem.“
„Cos říkal?“
„Že budou taštičky s tvarohem.“
„Zdendo,“ zastavila se maminka a pořádně zvýšila hlas, „tys podváděl!“
„Já nevím…“
Jako by neslyšela a opakovala: „Zdendo, tys podváděl, přiznej se!“
„Ale, mami, já mám na taštičky strašnou chuť.“
„Jdi ihned támhle do lesa!“
„Co v lese?“
„Nechci, aby nás někdo viděl!“
„A proč?“
„To uvidíš!“
Radši jsem to uviděl od maminky než od strýčka řídícího.
Výprask mi byl uštědřen hned za prvním hustým smrčkem.
K obědu jsem dostal jenom polévku a krajíc chleba. Maminka na mne nepromluvila až do klekání, jehož zvonění doléhalo každý večer na pilu z návsi a bývalo slyšet široko daleko.
„Tak a teď jdi pěkně spát!“ řekla a podala mi dvacetikorunu. „To ti posílá dědeček, je to prý jenom část z dohodnuté sumy, poněvadž jsi do školy nešel rád a nezůstal tam do konce.“


Foto © Olga Hessová a archiv autora

(pokračování za 14 dní...)
Další díly

MALÉ ALBUM ZE VZPOMÍNEK NA ROK 1945

 


Děj posledního románu Zdeňka Pošívala se odehrává v 17. století v popisovaném místě Vysočiny na Pelhřimovsku, ale také na hradě Landštejně, v Janově, na oceáně i v americké Virginii.

Kniha SATANOVO JARO obdržela v roce 2006
Cenu Jiřího Marka za nejlepší historický román s detektivní zápletkou.


V knihkupectvích je román rozebrán, ale je možné ještě zakoupit jej přímo v nakladatelství EPOCHA, (Kaprova 12, 110 00 Praha 1),
či objednat na telefonu 224 810 959
nebo na  www.epocha.cz


Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 09. 2009.