Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (3)

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

 CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL  (3)
„To, co uplynulo, se nedá vrátit. Proto píši, abych alespoň na chvíli vzkřísil vzpomínky.“

New York – Jiří Krampol – Nové známosti – Zlatá Praha – Delaware River

Jak jsem se dostal do New Yorku, nepochopím do smrti. Možná, že ty souvislosti. Mám stále silnější dojem, že životní moře, které strká naší bárkou sem a tam, nás vede tam, kam ten Někdo chce.
Jiří Krampol mi jednoho dne řekl na cestě pod Okořem: „Fousku (říká mi vždy Fousku a nikdy Pepíku), jedeme do New Yorku.“
Zdálo se mi, že se Bílá paní na Okoři uchechtla. Zatočila se mi hlava. Tohle velké město nadějí, pádů, úspěchů, umění, jazzu, divadel a spleti všech světových národností, křižovatka tuláků celého světa, mne strašilo několik let. Přiznám se, že jsem po něm toužil, skoro jako po cestě parníkem. Spatřil jsem mnoho měst, ale N. Y. se mi zdál nedostupný. Vždy jsem v tomto městě spatřoval symbol bláznivé civilizace, domov umělců všech kontinentů. Něco jako pyramidy v Egyptě, nebo Čínskou zeď.

Stal jsem se jakousi záplatou, náhradníkem za Alexandra Hemalu. Místo něj jsem jel. Měl v N. Y.uvádět s Jirkou Krampolem Druhý country festival. Alexandr Hemala nemohl jet, a tak jsem přišel na řadu já. Nedobrý pocit jet za někoho.
Díval jsem se na mapu Spojených států amerických a prstem jsem maloval čáru letu. Měsíc před odletem jsem se dozvěděl, že Jirka Krampol nemůže letět také. Hrál důležitou postavu ve filmu, který nešlo přerušit. Náhle na mne padla deprese. Nechtěl jsem letět. Začal jsem se z neznámých důvodů bát. Byl jsem z toho docela smutný. Věděl jsem, že uvádět country kapely a zpěváky není má parketa. Nikdy jsem nebyl konferenciér ani moderátor. V New Yorku stálo na plakátech, že přijedou Krampol a Hemala a najednou se tam objeví neznámý človíček Fousek. V divadle jsme této situaci říkali – spolknout hada. Nikdy v životě se mi nechtělo tolik zůstat doma, jako v tom září 2001.
„Pepíku,“ říkal mi do telefonu z N. Y. Jiří Suchánek, majitel restaurace Zlatá Praha a producent festivalu, „neboj se, všechno bude O. K. Těšíme se na vás!“

„Spatřím Sochu svobody,“ chlácholil jsem Jarmilu, která tušila, že nechci nikam cestovat. „Nejezdi nikam,“ poznamenal můj bratranec Mirek Rys, hokejový a fotbalový veterán, „když se ti nikam nechce, to je znamení, že se něco může stát. Srdce máš opravený. Ale jen opravený!“
Seděli jsme v baru Dalas v Kladně na třídě T. G. Masaryka. Venku procházeli kladenští, občas se ozvala houkačka záchranky a moje nálada klesala na bod mrazu. Nechápal jsem proč. Vždyť dálky mne opíjí celý život a mé toulavé boty se chvějí při vyslovení slova – hranice.
Začal jsem si všímat svého města, na které mnohokrát nadávám, zdálo se mi příjemné a vonělo vzpomínkami. Proč vůbec člověk opouští svůj domov?
Mirek mi poručil červené víno. Vyprávěl o svém pobytu v exilu v Chicagu. Poznal, že nevím, zda letět nebo zůstat.

Několik dní před odletem jsem navštívil svého přítele a skvělého fotografa Jiřího Hankeho. A opět souvislosti. Ukazoval mě fotografie ze své návštěvy New Yorku. Vlastně jsem se díval na černobílé město, které za pár dní spatřím.
Leonard Cohen zpíval nostalgické písně, popíjeli jsme červené víno. Neměl jsem sílu říci Jirkovi, že letím do Ameriky. Stále jsem tomu nechtěl věřit a zároveň jsem si přál, abych zůstal v Kladně.

Šestého září jsme odlétali z Prahy. Letenky všichni dostali darem. Nebyl to „kšeft“. Byl to výlet s návštěvou. V duchu jsem se ptal, zda na nás všechny přijdou naši krajané. Ale pořád mne svíral pocit, že do téhle branže country nepatřím.
„Tati,“ loučil se se mnou můj syn Tomáš na letišti, „už ses rozhodl, tak nevěš hlavu a jdi do toho.“
Začala mne bolet má artritická kolena. S úlevou jsem se zbavil kufrů při odbavování. Měl jsem v nich mimo osobních věcí, svetry s česko-americkým potiskem, dary pro přátele za Velkou louží. Josef Kočovský nás všechny podělil v Mánesu.
Kdybych dostal slib za komunistického režimu, že vycestuji na Západ, klidně bych vzal do kufrů olovo. Ale věk a moje zdraví zastihla demokracie trochu rozklížené.
Před odletem se mne zeptal Jan Vyčítal na letišti: „Jak jsi se sem vlastně dostal?“
„Nevím,“ pokrčil jsem rameny.
Sevřel mne pocit, že tahle parta otřískaných Greenhorns mne mezi sebe nevezme. Nejraději bych se pěšky vrátil domů do Kladna. Nic není horšího, než být někde navíc. V kapse jsem cítil letenku v Bussines class. Raději bych seděl s ostatními hudebníky v Ekonomické třídě. Připadal jsem si nezaslouženě oceněný. Nebyly to komplexy méněcennosti, ale vědomí, že dělám na jevišti zcela jiný druh zábavy, nežli tito ostřílení hudebníci.
„Pepíku, tamten režim tě moc neprosazoval,“ telefonoval mi z New Yorku den před odletem Jiří Suchánek, „tak alespoň teď, ať letíš jako pán!“
Jiří to myslel dobře, ale já měl z toho trauma. V hlavě mi stále zněla otázka: „Jak jsi se sem vlastně dostal?“

Chytal jsem úsměvy Věry Martinové, jako stébla naděje. Znal jsem ji nejvíce a vždy byla milá.
Já mám rád milé lidi. Jeden špatný pohled mi stačí, aby mne přimáčkl ke zdi. Ani jsem nevnímal, že letíme nad oceánem. Vedle mne seděl Josef Kočovský, šéf restaurantu Mánes a kapely Sebranka.
„Pepíku, sedí se ti dobře?“ Přikývl jsem. „Tak vidíš, a o to jde.“
Josef klidně usnul, jakoby seděl v pohovce doma u televize. Letuška mne pak dovedla do kabiny pilotů, za což jsem jim daroval kazetu s písničkami. Proč mne pozvali do kabiny, jsem nepochopil, ale měl jsem z toho radost.
Byl to zvláštní pocit vidět, jak se kočíruje ten obrovský kolos, který fušuje do poslání ptáků. Výška 10 000 m nad mořem. Uctivě jsem poděkoval kapitánovi a druhému pilotovi. Letuška mne odvedla na mé protekční místo. Náhle jsem přišel na to, proč mně dali letenku za sedmdesát tisíc korun. Byl jsem z té naší mezinárodní party nejstarší. Možná to byl jeden z důvodů.

Splnily se mé sny. Opět jsem letěl do Ameriky, i když mne nějaké nutkání brzdilo v radosti. Před lety jsem zpíval u ohně na Berounce:
„Mám na západě, farmu v Nevadě, zlatou žílu v Arizoně, doly v Kanadě, babička na mě šetří v Panamě, a proto si žiju náramně...“
„Letím po čtvrté do Ameriky,“ opakoval jsem si, snad proto, abych tomu uvěřil.
Nikdo netušil, na co myslím. Úzkost. Odháněl jsem myšlenku, že je to srdcem.
„Vždyť ho mám spravené,“ fandil jsem si. Před několika roky na Moravě jsem měl také úzkost a deprese.
A v Malenovicích přišla srdeční slabost končící infarktem.
Letuška mi nalila třetí whisky a úzkost se ztrácela. Někde dole bouřil oceán a miliony kubíků slané vody skrývaly neznámý svět. Voda mne celý život lákala do náruče, a přesto mi naháněla a nahání posvátný strach. Možná tím zrozením v Rybách 12. 3. 1939.
Nejdou spočítat povzdechy a tiché pohledy do pomalu plynoucí řeky Berounky, kterou mám od dětství rád. Žádná jiná řeka mně tolik, jako ona, neučarovala. Poznal jsem u ní první lásky, první táboráky, první kroky svých dětí. Ani Červená řeka, ani Mississippi, Missouri, Green River, Sázava, mne tolik neuchvátily, jako Stará řeka. Kroutí se kolem Křivoklátu a zůstává stočena do klubíčka v mých vzpomínkách. Potkávám u ní tiché duše zemřelých kamarádů a na břehu zůstaly stopy mladých kročejů. Na obloze, nad řekou, se toulají ty samé hvězdy, které jsem potkával před padesáti léty. V té době jsem si myslel, že svět je nekonečný a život nesmrtelný.
Letadlo se zachvělo v turbulencích. Ze snů je blízko na dlažbu skutečnosti.
„Připněte pasy, přistáváme! NEW YORK!“

Záplava pasažérů všech pletí a národností. Letiště jimi bylo poseto jako podivná louka. Doktor Kamil ze skupiny Sebranka mi pomohl naložit kufry na vozík. Kytaru jsem nesl v pouzdře na rameni. Koleno mne bolelo víc a víc a nebylo kam si sednout. Pasová a celní kontrola proběhla klidně. Obrovská a tlustá černá paní se na mne usmála a řekla za přepážkou:
„Welcome, Silverboy in America!“ Zlepšilo mi to náladu. Kolena jakoby přestala bolet. Usmál jsem se na černou úřednici tím nejlepším úsměvem, jakého jsem byl schopen a prohrábl jsem si šedivé, pardon, stříbrné vlasy.
Jiří Suchánek na nás čekal. Bylo nás kolem třiceti. Projížděli jsme nočním New Yorkem. Tisíce šerosvitů, jásavých neonů, záblesky oken mrakodrapů a pavučinová konstrukce Brooklyn Bridge. Přivítala nás proslavená restaurace ZLATÁ PRAHA. Restaurant, který zdobí desítky portrétů českých a slovenských umělců. Victoria – QUEENS. Odtud, několik stanic subwayí, je slavný Manhattan.
Celá „posádka“ Zlaté Prahy, v čele s paní Suchánkovou, nás srdečně přivítala.
Po mnoha letech jsem spatřil legendárního hudebníka Laco Decziho. Přibylo vrásek, ale nepokojné oči plné mladých záblesků, ty byly stejné. Jako tehdy v Lucerně v Jazz CELLULA. Nevím, jestli si na mne vzpomněl, ale já měl radost. Podal mi ruku člověk, který je strůjcem hudby, kterou mohu vnímat, ale nikdy ji ve svém diletanství nedokáži plně pochopit.
Začala se ze mne ztrácet ta podivná tíseň, která se na mne přilepila v České republice. Ve Zlaté Praze bylo plno a tak místo, abych spal na pokoji se členy Sebranky, šlapal jsem s kytarou na zádech a s batohem přes rameno za roh na 29. Street.
Cestou jsem se bál, že se ztratím. Blbě slyším a tak jsem se nechtěl dvakrát ptát, jak se ke svému newyorskému bydlišti dostanu. To, že mne tam dovezou autem jsem přeslechl. V duchu převládal hrdý pocit, že jdu sám v největším městě, uprostřed babylonu neznámých Američanů.
Spadl mi kámen ze srdce. Našel jsem veliký dům naproti Queenské nemocnici. Zmáčkl jsem zvonek se jménem Suchanek. Zabzučelo, a já se vlekl do druhého patra činžáku. Bylo velké dusno. Všude dlaždičky, čistota a ticho. Jakoby ten dům nebyl obydlen. Na dveřích důkladné zámky.
Před očima mi defilovaly stovky cizích pokojů, které jsem v životě viděl. Hotely, ubytovny, nemocnice, sanatoria. Byty přátel, u kterých jsem nalézal ubytování a přechodný domov.
Vstoupil jsem do již plně zabydleného bytu. Ve dvou pokojích nás spalo devět. Tiše jsem pozdravil nové spolunocležníky Greenhorns. Některé jsem neznal. Zbylo na mne místo na zemi široké šedesát centimetrů. Nenaříkal jsem. Vzpomněl jsem si na své drahé sedadlo v letadle a na to, že jsem bývalý (hodně bývalý) tramp.
Klimatizace drnčela jako nenaladěný nástroj. Levou ruku jsem měl v prázdném regále knihovny a pravou nad sebou. Nade mnou, vzdálené deset centimetrů, čněly bosé nohy Mirka Černého, který spal na slamníku, devadesát stupňů ode mne. Dostal jsem zkrátka žaludské eso z balíčku karet. Přišel jsem poslední.
Před prvním spánkem jsem přerušil nedůvěřivou atmosféru:
„Kamarádi, dali mne sem k vám, protože jinde místo nebylo! Nemohu za to, že jsem vpadl do vašeho stmeleného kolektivu nepozván. Jsem starej chlap a mrzí mne, že se musím omlouvat!“
Nedůvěra stále visela ve vzduchu, ale již nehrozil její pád na mou silver hlavu.

Tak pro mne začala návštěva v New Yorku v činžáku na 29. Street, kde nájemník platí 600 dolarů měsíčně. Měl jsem v kapse sto deset dolarů a tak jsem byl rád, že spíme zadarmo. Varhaník Mirek Roček mi dal napít whisky, a tak jsem optimisticky uléhal na své Záhořovo hoře.
Banjista Ilja Herain poznamenal: „V Indii to mají fakirové horší. Tam spí na hřebíkách!“
Žádnou noc jsem nemohl pořádně usnout. Spací pytel od vnučky Kristýnky nezměkčil tvrdost podlahy pokryté linem, pod nímž jsem cítil tvrdý americký beton. Nalhával jsem si, že si rovnám svou opotřebovanou páteř. „Vždyť jsem dokázal usnout i na mramorovém hrobě na hřbitově u Bělče,“ šeptal jsem si.
V kostele sv. Jana Nepomuckého, na 441 East 66th Street, jsem si vzpomněl na kostelíček v Bělči. Chudý a několikrát vykradený stánek Boží. Někdy v roce 2000 jsem v něm recitoval a zpíval. Vybíraly se peníze na jeho opravu. Petr Haničinec vyprávěl krásný příběh o opuštěném klukovi a venku neustále pršelo. Stáli jsme vedle důstojného otce Neliby, na kůru zpívali biblické písně. V šeru plály nadšené oči mého přítele Járy Hory. Měl jsem povznášející pocit, že jsou lidé dobří, že písně léčí nemocné duše, že se ztrácí řevnivost a závist.
„Hodně jsme zešedivěli,“ říkal jsem Petrovi Haničincovi.
Usmál se: „Hlavně, aby naše srdce zůstala jasná!“

Koncert v kostelních prostorách kostela sv. Jana Nepomuckého byl diváky málo navštíven. V duchu jsem litoval všechny ty, kteří věnovali přípravě II. Country Festivalu tolik úsilí.
Poznal jsem Allana Mikušeka, skupinu z východu Zobráci, úspěch měla Sebranka Josefa Kočovského z pražského Mánesu a Greenhorns s Janem Vyčítalem odvedli jako vždy profesionální práci.
Uváděli jsme jednotlivé pořady s kamarádem Miroslavem Stankem ze Slovenské republiky. Laco Deczi nezištně pomáhal se zvukovou technikou. Vzpomněl jsem si na některé hudebníky, kteří si nechávají nosit pouzdro s kytarou, aby si neudělali kýlu.
Bylo 7. září 2002. Myslel jsem na Jirku Krampola, co by asi dělal jako moderátor pořadu, který trval pomalu pět hodin i s přípravami. Nebyla to moje parketa a jeho také ne. Opět jsem začal mít deprese, že jsem šel do něčeho, co neumím a k čemu nemám vztah.

Druhý den jsem se coural Queensem, který s Brooklynem vytváří jihozápadní část ostrova Long Island a je jedním ze správních obvodů státu New York. Míjel jsem nemocnici s velikým červeným křížem. Ten pocit tísně, úcty a strachu se ke mně přimkl. Jako pokaždé, když spatřím bílé pláště a slyším sirény sanitek.
Již je to dávno, co jsem viděl v kladenském kině Korzo, které potom přejmenovali na Oko, film Předtucha. Hodně na mne zapůsobil. Od té doby jsem měl rád Jana Hrušínského.
Zahoukání vlaku mne přivolávalo nejen vidiny dálek, ale i pocit obav z blížícího se neštěstí. Nasával jsem do očí a srdce New York. Vlastně jen jeho malou část. Chodil jsem většinou sám.
Z našeho činžáku, jsem chodíval kolem nemocnice, minul jsem Funeral Home, a usedal jsem v Athénském parku vedle školy. Maminky vodily do školy prvňáčky. Děti svíraly maminčinu ruku a štěbetaly. Zahalené islámské ženy, vedle nich klučíci s velikýma černýma očima, dívenky s mašlemi a černou maminkou.
Slyšel jsem angličtinu, polštinu, arabštinu, ruštinu, italštinu – mumraj jazyků.
Na přechodu silnice stála malá, zavalitá, černá policistka, s páskou na rukávě a v barevné, zdaleka viditelné vestě. Zastavovala auta a řidiči ochotně dávali přednost malým Newyorčanům na cestě do domu moudrosti. Každou školou začíná nenápadný konec dětství.

Pokračování příště...

Josef Fousek
CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL


Copyright © Josef Fousek 2002
V roce 2002 vydalo nakladatelství Jindřich Kraus - PRAGOLINE
jindrichkraus@volny.cz    www.pragoline.cz  

© Ilustrační fotografie z cyklu OBRAZY DUŠE
web Josefa Fouska -  www.pepafousek.cz


Spisovatel, písničkář, textař, básník a fograf Josef Fousek v oblíbených pořadech na ČR2-Praha

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 10. 2009.