Ivan Rössler: Pil jsem koňak s Janem Werichem

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Velice mne ovlivnili V + W, ačkoliv jsem je poznal pouze z filmů a gramofonových desek. Ale také z vyprávění.

Jana Wericha jsem poznal i osobně a byla to zvláštní schůzka. Věděl jsem, že Jan Werich odmítá novinářské rozhovory a proto jsem jeden takový rozhovor sestavil z jeho výroků a napsal jsem mu, že bych ho rád použil do jedné knížky, kterou jsem v roce 1968 psal pro PANTON. Jmenovala se VERNISÁŽE a pojednávala o lidech kolem písniček, kteří jako svého koníčka či druhou (někdy i první) profesi se věnují výtvarnému umění.
Knížka nikdy nevyšla, protože každou chvíli byl (po roce 1968) někdo v nemilosti (a byla to většina jmen z té knížky).
Našel jsem v té době pár kreseb Jana Wericha, které byly publikovány na obálce notových záznamy písniček V + W. Tak jsem o svém úmyslu Janu Werichovi napsal a kupodivu za krátký čas mi přišel korespondenční lístek, kde bylo napsáno: Až budete v Praze, ozvěte se.
Byl jsem v té době totiž na vojně mimo Prahu. Vojenský pánbu byl milosrden, dostal jsem opušťák a v sobotu po ránu žhavím telefon. Na druhém konci nevrlý hlas. Zkouším co nejrychleji vysvětlit, oč jde.
"Dobrá," zní odpověď, "tak přijeďte, ale rychle. Nemám náladu a jedu na Šumavu na ryby."

Taxík, rychlý odjezd na Kampu. Na Kampě zeď, za zdí dům, v domě Jan Werich. Dveře zamčeny, zeď vysoká. Tu se otevře okno, v okně hlava Jana Wericha a zvolání: "Chytejte, hodím vám klíče!"
Vzápětí na to klíče letí mým směrem. Odmykám, vstupuji, Jan Werich pečlivě čte a říká: "Můžu tady opravit sám sebe, i když je to citát?" a zpřesňuje jeden ze svých výroků.
Po deseti minutách je hotov a vypadá to, že vetřelec (tedy já) bude opět za zdí, ale venku.
Snad můj smutek z tak krátké návštěvy vyslal telepatický signál, protože Jan Werich se mne zeptal:
"Vy jste tu ještě nebyl? Chcete, provedu vás?"

Pak procházíme z místnosti do místnosti, obdivuji obrazy. Nakonec vstupujeme do kuchyně, kde mne zaujalo měděné nádobí na zdi.
"Pijete koňak?" ptá se Jan Werich a vzápětí na to nalévá do dvou sklenek. Koňak se blyštěl ve sklence jako měď nádob nad našimi hlavami.
Pamatuji si jen málo z toho, o čem byla tehdy řeč, Werich vyprávěl o Voskovcovi:
"Uvažoval jsem, že koupím Voskovcův dům na Sázavě. Ale když ho koupím, budu ho muset dát opravit. To znamená sehnat materiál. Když ho seženu, určitě bude nekvalitní. Pak budu muset sehnat lidi, aby ten dům opravili. Když seženu lidi, oni to zvržou. Ale co bych ten dům kupoval, Voskovec stejně už nikdy nepřijede."

Vím, že těch hořkých a pesimistických výroků bylo víc. Jak čas šel, měl Werich k hořkosti pádnější a pádnější důvody. Krátce po sametové revoluci jsem publikoval v Tvorbě Werichův dopis, který v roce 1974 poslal na Krajský výbor pasů a víz poté, co mu byla zamítnuta cesta do Rakouska, připomenu alespoň kousek:
"Jest tomu několik let, co nemůžu dělat práci, kterou umím, ke které mám sílu a kterou dělám rád. Kdybych řekl, že nesmím, lhal bych: Nikdo mi nikdy nic nezakázal. Rovněž mne nikdo nikdy z ničeho neobvinil, neobžaloval a tím mi byla vzata možnost obhajoby.
Nebudu vám vykládat, jakým podivným způsobem, záhadným, jsem byl ošizen o právo na práci. Nemáte ani titul, ani moc uvést toto do pořádku.
Jsem jediný národní umělec, který nemůže provozovat své národní umělectví. Situace téměř groteskní. Zmiňuji se vám o tom proto, že bych vám rád vysvětlil, jak a proč u mne vznikl pocit diskriminace. Je to pocit skličující, ba potupný. Připadám si trochu jako černoch mezi bílými v Alabamě.
Byl jsem přesvědčen, že udělení cestovní doložky, neodepření práva cestovat, mi umožní pocit diskriminace zařadit mezi nepříjemnosti zaviněné ojedinělými akcemi nechytrých. Že je vlastně neoprávněný.
Odmítnutí udělení cestovní doložky pod záminkou věru chabou mne pocitu diskriminace nezbavuje, spíš naopak."

Když jsem publikoval tento dopis anebo kdykoliv jsem cokoliv psal, co mělo vztah k Janu Werichovi, vždycky jsem se v duchu vracel ke své návštěvě na Kampě.
A jak to tenkrát dopadlo? Dopili jsme koňak, Jan Werich mne posadil do auta, vysadil na Václaváku a odjel na Šumavu.

Po letech, když jsem vysílal v přímém přenosu pořad o Malé Straně, měli jsme s Jindřiškou Smetanovou, která byla mým hostem, připraven jeden přímý vstup z Kampy. Měli jsme v plánu stát před Werichovým domem a povídat si o jeho někdejším obyvateli. Co čert nechtěl, moderátoři nás zavolali dřív, měli jsme pár vteřin na to rozhodnout se, co budeme dělat a od Werichova domu jsme byli s krátkovlnnou vysílačkou ještě daleko. "To zvládneme," řekla Jindřiška Smetanová, "já mám ten dům před očima." A skutečně, zvládli jsme to tak, jako kdybychom před tím domem stáli a dívali se na něj.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 10. 2009.