Ivan Rössler: Pravé křídlo pražské Slavie František Veselý

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Když mi na padesátinách divadla Semafor Luděk Sobota řekl, že František Veselý zemřel, chvilku jsme pak spolu mlčeli. Pravda s Františkem Veselým jsme se potkávali zejména tam, kde bylo víc lidí spjatých s Amforou, naposledy na jednom večírku Vágner Family v Branickém divadle. Pravda, moc jsme spolu nemluvili, jen jsme se pozdravili a je možné, že mne vnímal jen jako náhodnou tvář, která se čas od času mihla na akcích, které jsme navštěvovali. Na 35. výročí Amfory se tedy už nepotkáme. Byl jen o rok starší než já a zradilo se ho srdce. Celý život dodržoval životosprávu…

Když jsem před mnoha lety (1968) psal pro jeden časopis cyklus příběhů z dětství, zařadil jsem do něj i tehdy čtyřiadvacetiletého Františka Veselého. Od deseti let (s výjimkou tří let, kdy hrál za Duklu) hrál za Slavii. V té době také pracoval jako úředník v národním podniku Nářadí ve Vršovicích. A měl rád beatovou hudbu, o té jsme si také hodně povídali. Zejména se m líbily kapely Beach Boys, Monkees, Mama´s and Papa´s a naše Matadors a Rebels.
Rozhovor se dělal u mě v bytě a František, na to se pamatuji velice dobře, hledal co nejpřesnější výrazy pro věty, které se pozvolna z řeči mluvené přetvářely na věty psané. Takže přijměte malou vzpomínku na dobu, kdy František Veselý byl ještě malý:

Jsem skalní Holešovičák, narodil jsem se v ulici U smaltovny a do školy jsem chodil nejdřív ke Studánce a potom do Šimáčkovy ulice. Hodně času jsem strávil ve Stromovce. V zimě jsem tam chodil s „bugatkami“ – prkno na bruslích – na takzvané „zrcadlo“, což byla hodně dlouhá klouzačka nedaleko trati, v místech, kde je ve Stromovce tunel.
V létě jsme vyměnili „bugatky“ za kopací míč. Také jsem se chodil koupat do „průplavu“, které je blízko zahrádkářské kolonie ve Stromovce. Je to jakési slepé rameno Vltavy.
Moje vzpomínky budou asi trochu jednotvárnější, protože jak už jsem uvedl, věnoval jsem se od deseti let intenzívně fotbalu a protože můj táta je rovněž fotbalista, měl pro tuto zálibu velké pochopení.
Také nemohu dát k lepšímu žádnou historku o tom, jak by mi bral míč anebo dokonce fotbal zakazoval. Ale přesto si na několik historek z dětství vzpomínám.
Například jednou jsme jeli do Šárky na třešně. Vylezli jsme na strom, já samozřejmě byl nejvýš, když najednou jeden z kluků zařval: „dědek jde“ (to byl hlídač) a tak všichni seskákali dolů.
Moje nejvyšší a předtím i nejvýhodnější poloha se tím stala velmi nevýhodnou, protože jsem seskočil se stromu až poslední a měl jsem smůlu, že mě dědek trefil holí do hlavy. Pak jsem asi týden nosil na zátylku bouli asi jako holubí vejce a kluci se mi za to smáli.
Teď přeskočím několik ročních období, čímž se dostaneme k měsíci únoru.
V té době jsme se vehementně věnovali hokeji. Chodili jsme hrávat do Stromovky na rybníček, na ten, kde v létě žijí labutě. Nebyly už tak velké mrazy a led pomalu roztával. Uprostřed rybníčku byla voda, led byl tenký a byl jen po krajích. V honbě za pukem jsem se dostal a ke kraji ledové kry, a protože nás bylo hodně na jednom místě, stalo se, že ten led nevydržel a my jsme museli hokej vyměnit za jinou sportovní disciplínu: za plavecké závody otužilců. Tehdy se mi kluci nesmáli, protože nás v té vodě bylo namočeno víc.
Nehodu se mi podařilo doma utajit, neboť jsem se usušil u kamaráda, takže moje zimní plavectví se obešlo bez vážnějších následků – nedostal jsem ani rýmu, ani angínu, ani výprask.
Pokud jde o vztah učitelů k mé zálibě ve fotbale, měl jsem štěstí v tom, že jsem nebyl příliš velký rošťák a celkem dobře jsem se učil. Učitelé mi tedy nedělali velké potíže, a když byla potřeba – hrál se například uliční turnaj ve „Fučíkárně“ – uvolnili mě i z odpoledního vyučování.
Ve třinácti jsem už byl v žákovském oddílu Slávie. Byl jsem vybrán do mužstva Prahy a jeli jsme hrát do Berlína. Měl jsem z toho velkou radost, protože jet ve třinácti do ciziny… no to snad ani nedá popsat. Ovšem, když jsme přijeli na místo, radost se poněkud pokazila tím, že vypukla chřipková epidemie a tak se žádný zápas nehrál. Aby nám to pořadatelé vynahradili, letěli jsme asi po pěti dnech karantény domů letadlem, což byla aspoň malá náplast na to velké zklamání. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 11. 2009.