Stella Májová: Něco něžného o něčem, co není

Rubrika: Literatura – Pohlazení

První část pohádky Stelly Májové si  můžete přečíst zde.

Stella Májová
Něco něžného o něčem, co není  (2.)

Pokračování pohádky na dobrou noc


Prodavač papoušek Kecal

Ve vedlejším, už prostornějším domě měli hned po ránu dva moc hezké zákazníky. Bílou kočičku a černého pejska. Když přistoupili k pultu, vzájemně se představili a potřásli si packama. Papoušek Kecal se netrpělivě zeptal, čím může posloužit.
Kočička chtěla nějaké bílé, jemné papučky, aby, až někoho pohladí, aby to bylo něžné a sexy. A hned to na pejskovi vyzkoušela. Ten se blaženě zavrtěl, dělal, že mu uklouzly nožičky a převrátil se na záda. Chápavá kočička ho hned pohladila na bříšku a Kecal zacvakal zobákem, aby už toho nechali.
Pejsek si objednal černé lakýrky a oba se šli podívat do zrcadla. Byli opravdu hezký páreček.
Ale najednou jakýsi tajemný hlásek zašeptal kočičce do ucha: „Dej si pozor, on rád chodí za čubičkama a dokonce už má několik nemanželských štěňat!“
Kecal, jako by to slyšel, zapěl árii z Prodané nevěsty „Rozmysli si, Mařenko rozmysli“, ale kočička na něj zaprskala, aby si hleděl svého.
„To je pravda“, uznal Kecal a obrátil se na další zákaznici. Byla to půvabná laňka a potřebuje prý baletní botičky. Chodí pilně do baletní školy a už několikrát vystoupila před jelením publikem. Papoušek botičky ochotně našel a nesměle se zeptal, zda by mu něco nezatančila a on by jí k tomu zazpíval něco z Čajkovského.
Bylo to krásné představení a všichni nadšeně tleskali. Dokonce i kohout obdivně zakokrhal, ale obchod musel jít dál a tak si objednal nějaké boty s neklouzavou podrážkou. Žije totiž na dvorku se spoustou manželek a protože si nemají kam odskočit, hrozně to tam klouže.
Kecal znechuceně ohrnul zobák a zeptal se: „A co ty tvoje manželky? Ty takové boty nepotřebují?“
„To víte, že jo, ale musel bych je sem přivést všechny, protože mají různé velikosti a dovedete si představit, jak by tady příšerně kdákaly? To by váš hudební sluch asi nepřežil…“
„Tak to je sem probůh nevoď, nech je doma, ať si tam kloužou jak chtějí!“ Hodil kohoutovi jeho neklouzavé boty a hnal ho ven.
Musel si na chvíli odskočit do úpravny, aby si tam vykloktal a navoněl po tom hrozném zážitku. A dobře udělal, protože nová zákaznice bylo bělounké, čisťounké jehňátko. Něžným hláskem požádalo o nějaké červené botičky, protože o Velikonocích dostane vždycky na krček velikou červenou mašli, tak aby to prý ladilo.
Když radostně odhopsalo, do krámu důstojně vkráčela paní Tučňáková v krásném černém fráčku. Tučňáci totiž všichni chodí ve fraku s bílou náprsenkou. Dokonce v něm plavou a potápí se, a když vylezou zpátky na ledovec, fráček je jako nový a nemusí se ani žehlit.
Paní Tučňáková by potřebovala botičky s teplým nápletem, protože když čeká mláďátko, nejdříve snese vajíčko, které musí mezi nožkami a chlupatým bříškem pořádně zahřívat. A když se pak z vajíčka vyklube malý tučňáček, musí ho zahřívat stejným způsobem. A tak by ty náplety hřály ze spodu i ze strany.
Kecal tomu dobře rozuměl, ale namítl, jestli by tím to své robátko moc nezchoulostivěla. Nebylo by dosti otužilé a mohlo by dostat kašel a rýmu. Paní Tučňáková se zamyslela a pak zavolala:
„Pane Kecal, vy jste ohromně moudrý a máte úplně pravdu. Udělám to takhle: jak uvidím, že ostatní mláďata ve stejném věku vylezou zpod maminky a začnou si na ledě hrát, vystrčím ven i to moje a sundám ty náplety. A až uvidím jinou maminku, co čeká vajíčko, dám jí je a ona je potom dá zase další mamince, aby všechna naše novorozeňátka byla odchovaná v teploučku.
Políbila pana Kecala na čelo a spokojeně odkráčela. Protože hodiny na věži odbily pravě 7, papoušek Kecal všude pozhasínal, zamkl krám a šel na večeři.
Prodavači, dvě opice Hopča a Drbča

Do největšího domu se vcházelo velikou branou a jako první zákaznice vstoupila slonice s malým slůnětem. Chtěla pro něj nějaké holinky, protože je hrozně nepozorný a mohl by šlápnout na hada. A taky je prý neposlušný a nemotorný až hrůza.
Slůně se bránilo: „To není pravda mami, já jsem náhodou šikula a určitě nejsem slon v porcelánu, jak mi často říkáš!“ A jak se k mamince otočil, vrazil zadkem do regálu a na hlavu se mu sesypaly krabice a spousta bot.
Maminka ho vztekle zatahala chobotem za ucho, které jediné z té hromady vyčuhovalo. Popadla holinky a chobotem zatroubila: „Čekám venku!“ Slůně se rozplakalo, opice Drbča ho běžela utěšovat a pomohla mu s úklidem.
Když bylo všechno zase na místě, slůně něžně objalo chobotem Drbču a zašeptalo: „Ty jsi strašně hodná,“ a dalo jí pusinku za ucho. Potom pádilo za maminkou a vědělo, že to doma ještě slízne.

Do brány důstojně vkráčel krásný lední medvěd a ptal se, zda mají nějaké pevné boty s lyžemi.
„Víte, já musím denně ujít spoustu kilometrů, než najdu něco k snědku, a na lyžích by mi to šlo rychleji a pohodlněji. Už jsem starý a ten lední život mě dosti unavuje. Taky jsem přemýšlel, že bych se mohl ucházet o nějaké místo v zoologické zahradě.“
Opice se zděsily - vždyť jsou tam všechna zvířata za plotem a nemohou do volné přírody.
„No jo,“ řekl medvěd, „volná příroda, to je pěkné, ale je to jen pro mladý, ti se dovedou uživit, najdou si manželku a s nepřítelem se dovedou pořádně poprat. Ale pro starý to není, a v takové zoo je to bez starosti. Zrovna tuhle jsem viděl v televizi jednoho medvěda, taky už starý páprda, jak si hraje s červeným balónem, pak mu přinesli večeři a šel pohodlně spát. To je přece idylka!“
Odešel s lyžemi přes rameno a opice si řekly, že má vlastně pravdu. Ve stáří má mít každý pohodlí, péči a dobré jídlo.
Ale na jednu věc medvěd zapomněl: Měl by hledat zoo, kde by byl ještě jeden medvěd, aby tam nebyl sám. Ve stáří je nutné mít také někoho, s kým si můžeš povídat a mít trochu zábavy.
Opice se rozhodly, že mu budou držet všechny palce, aby mu to vyšlo. Kdo pak bude další zákazník?

V bráně se objevila nejdřív hlava, potom dlouhatánský krk a tělo s dlouhýma nohama. Byla to žirafa a musela se sehnout, aby se nepraštila do hlavy. Požádala opice o dvě zadní boty a na každé aby byl pevný řetízek. Opice nechápaly na co řetízek, ale žirafa jim svěřila:
„Můj manžel je mi nevěrný a je to velký záletník. Když vidí někde mladé žirafy, připraví se ke skoku a hop, už je mezi nimi a předvádí se jak je chytrý a zábavný. Doma je to moula. Nejdříve jsem mu chtěla zakroutit krkem, ale v našem případě by to bylo moc zdlouhavé. Tak jsem vymyslela tohle: Dám mu ty zadní boty k narozeninám a ty řetízky - že to je poslední móda. No a až se připraví ke skoku, zacvaknu ty dva řetízky dohromady, to mu podrazí nohy a on sebou plácne jak dlouhý tak široký. Holky se mu budou chechtat a vysmívat, takže ho ty zálety přejdou. Na všechny ještě vítězně vypláznu ten svůj dlouhatánský jazyk a v rodině bude klid.“
Opice nadšeně tleskaly, jaký je to báječný vynález, a Drbča už se těšila, jaký bude mít úspěch u manželek v okolí, a Hopča si zapsala, že musí objednat více řetízků.
Žirafa vítězně odešla a do krámu velkými skoky přiskákala klokanka s malým klokáňetem ve svém vaku na břiše. Budeme tomu vaku říkat pokojíček, to je útulnější. Chtěla pro svého miláčka měkké bačkůrky, protože když se pořád mele, pokojíček poškrábe.
Když mu bačkůrky natáhly, maminka se chlubila, jak ten její miláček je ohromně milý, hodný a poslušný.
V tom ale klokánče jako blesk vyskočilo z pokojíčku. Začalo lítat po regálech, vykřikovat nepěkná slova, skočilo Drbče na hlavu a na Hopču vyplázlo jazyk. Tu to už pěkně dožralo, popadla klokánče za ucho a hodila ho rovnou zpět do pokojíčku. Maminka ho tam ještě trochu přitlačila a omlouvala se za tu ostudu.
„To víte, většina maminek si myslí, že jejich miláček je hodný andělíček, ale zatím je to rošťák a dareba. Co si s ním jen počnu?“
Drbča si vzpomněla, že za rohem má tetičku, která je švadlena a jmenuje se Šivka. Ta že by mohla klokance na vrch pokojíčku přišít zip a kluk by nemohl ven. Ten hned začal ječet, že to nesmějí udělat, že je to omezování osobní svobody.
Maminka mu dala pořádný pohlavek a s velikými díky odskákala za roh ke švadleně Šivce. Drbča měla radost, že tetičce dohodila dobrý obchod, ale co dobrý -  báječný!
Od toho dne stála u švadleny taková fronta klokaních maminek, že Šivka musela objednat celou bednu zipů.

Do krámu pomalým houpavým krokem vstoupil velký nosorožec. Hlubokým hlasem požádal o dvě těžké a tvrdé zadní boty.
„Víte, dámy, my nosorožci jsme hodní a mírumilovní, i když tak nevypadáme, a dokonce jsme vegetariáni, takže žádnému zvířeti neublížíme. Když nás ale někdo napadne, propíchneme ho tím rohem, až je po něm. Horší je, když nás někdo napadne zezadu. Než otočíme to naše mohutné tělo, může nás - třeba tygr - pořádně zranit. Tak jsem myslel že bych ho tou těžkou botou mohl kopnout.“
Opicím se to moc nezdálo. V těžkých botách bude ještě méně pohyblivý a kopnout prudce nohou, to by asi nešlo.
Dostaly ale nápad. „My vám uděláme docela lehké boty, ale přiděláme na ně ostruhy, jako nosívali před dávnými léty rytíři. Už jenom jak se ty ostruhy budou blejskat, odradí každého nepřítele.
Podíváme se po nich někde po farmách a když nebudou, vyrobíme je sami u nás v dílně. Přijďte za týden, už to bude pro vás připravené.
Nosorožec radostně prohlásil: „Dámy, vy jste chytré jako opice. Až se za týden vrátím, přinesu vám každé krásnou kytici, jestli ji ovšem po cestě nesežeru.“
Opice se rozchechtaly a křičely: „Jen si dejte do nosu, když na něm máte ten roh.“ A všichni se smáli, až je bylo slyšet široko daleko.
A protože hodiny na věži odbily právě 7, opice všude pozhasínaly, zamkly krám a šly na večeři. Hned vedle byla velká hospoda a vždy v 7 hodin bylo zde všechno připraveno pro naše prodavače. Mravenečkové měli maličký stůl, maličké talířky a malou kokakoličku.
Papoušek měl pohodlné bidýlko a jednu misku s výborným zobáním a druhou s vodou. Je totiž zapřisáhlý abstinent. Zato opice si daly k velkým porcím velkou láhev vína a začalo velké povídání.
Každý měl nějaký zážitek, legraci, nové zkušenosti a dobré nápady. Když ale opice začaly mít pořádnou opici, Kecal zazpíval: „Dobrú noc, má milá, dobrú noc,“ mravenečkové zatleskali a s přáním dobré noci se rozešli do svých domovů.
Všichni byli šťastní a spokojení.

DOBROU NOC!

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl 
http://frk60.aspweb.cz    http://frk1.wordpress.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 11. 2009.