Helga HOŠKOVÁ – WEISSOVÁ (1929) byla v deseti letech z rasových důvodů vyloučena ze školy. Vzdělání si doplňovala doučováním a vlastním studiem a četbou. Otec podporoval její zálibu v kreslení a literární tvorbě. Psala si deník s mnoha komentáři. Ve dvanácti byla s rodiči transportována do Terezína. Kromě deníku si vezla i kreslířské náčiní. Po sedmi měsících od příjezdu (matka s dcerou byly v Drážďanských a otec v Sudetských, později Magdeburských kasárnách) se rodina mohla znovu stýkat. Helga byla v Terezíně téměř tři roky. Psala deník a kreslila. První kresbu s motivem dětí, stavějících sněhuláka, poslala otci.
Vzkázal: „Maluj, co vidíš!“
Vzniklo na sto kreseb s motivy každodenního života dětí a významných událostí tábora, a to z pohledu dvanácti–čtrnáctiletého dítěte. V kresebných technikách byl patrný talent, hluboké vnímání skutečnosti ve snaze zachytit ji bez stylizace a sentimentu i se zdánlivě nedůležitými detaily, oživujícími příběh. Unikátní a působivý soubor, odlišující se sdělností a autentičností od výtvarných projevů ostatních dětí i dospělých malířů tábora. Život rodiny zpřetrhaly likvidační transporty. Otec byl zařazen do údajně pracovního. Dcera s matkou putovaly z Terezína do Osvětimi, kde prošly selekcí Dr. Mengeleho a po deseti dnech pekla byly deportovány nejdříve do Freibergu u Drážďan, pak do Mauthausenu.
Na pokraji vyčerpání se tu dočkaly osvobození americkou armádou. Před deportací do Osvětimi schovala Helga kresby s básněmi svého otce u strýce J. Poláka. Zazdil je s dalšími dokumenty v Magdeburských kasárnách. Po válce je získala zpět. Zážitky (od odjezdu z Terezína) doplnila a kresebně zachytila po návratu do Prahy.

 

Po válce se dceři s matkou podařilo získat zpět libeňský byt. Helga udělala zkoušky do kvarty na gymnasium, ale stesk po kreslení ji po roce přivedl ke studiu na Státní grafické škole. Maturity na obou školách složila v roce 1950 současně. Studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové monumentální malbu E. Filly, jehož osobnost a způsob tvorby na ni hluboce zapůsobily. Po Fillově skonu pokračovala u A. Fišárka. Po ukončení zachycovala pohledy staré Libně, portréty a krajiny.
K ilustracím první knížky Arnošta Lustiga Noc a naděje čerpala ze svých vlastních zkušeností. S obdobím válečné perzekuce se začala vyrovnávat počátkem šedesátých let. Osobní prožitky vyjádřila v cyklu rozměrných a expresívně laděných pláten Kalvárie – monochromních a plných dramatičnosti i napětí s ostrou energickou linkou (silně připomínajících například Fillův cyklus „Boje a zápasy“ či dramatické kresby Goyovy). Úspěšně je vystavovala v Praze a v Domažlicích (1963), v Římě, Neapoli a Benátkách (1964), v Emminu a Greifswaldu (1965).

                    

 

Roku 1965 podnikla studijní cestu do Izraele – krátkou, o to více plodnější. Za deset týdnů procestovala celou zemi, jejíž příroda a lidé na ni hluboce zapůsobili. Obrazy rozzářila jasnými barvami a oživila sluncem, uvolnila ostrou linku kresby. V liniích a ornamentálních křivkách rozvlnila spirálovité organické tvary a kompozice. Své krajiny umocnila plastickou strukturou písku, vlepovala do nich kameny a mušle jako svědectví intenzivního prožitku.
Vznikaly desítky akvarelů s pohledy z Ein Hodu, Haify, Akky, Negerské pouště i mořských pláží. Po návratu tvořila ze studií a vzpomínek cyklus biblických krajin a figurálních motivů světa ortodoxních Židů z Mea šearim Obrázky po Svaté zemi. Byly vystaveny ve Španělské synagoze v Praze (1968), pak v Chicagu. Využít pozvání k zahraničním výstavám jí znemožnila srpnová okupace. V době normalizace učila na Lidové škole umění a tvořila knižní a užitou grafiku, především obálky pro Židovskou ročenku (1966 – 1967). Z pocitu depresivní atmosféry normalizace několik let nemalovala vůbec. Pak začala pozvolna vznikat plátna Katastrofy s náměty málo čitelnými, plnými neklidu a smutku, s motivy zkázy a zmaru, vyvrácených kořenů a zraňované země a s představami dětských prožitků z války. V osmdesátých letech se Helga vrátila v malbě k tradičním židovským motivům. Vystavovala v Klatovech a v Aši. Zúčastnila se skupinových výstav Fillových žáků v Turnově, Jičíně a v Praze.

 

Po listopadu 1989 se zúčastnila kresbami a grafikou putovní výstavy v Bostonu, New Yorku, Houstonu a Berkeley. V roce 1991 měla samostatnou výstavu v Klausově synagoze v Praze a k padesátému výročí odjezdu prvního pražského transportu do Lodže vytvořila pamětní desku pro shromaždiště bývalého Radiotrhu v Holešovicích.
Helga Hošková – Weissová vytvořila řadu hodnotných malířských a grafických souborů, jež jsou vysoce umělecké a zároveň jsou svědectvím o jejím osudu a o historických událostech, jichž se zúčastnila nedobrovolně. Její dětské kresby z Terezína dnes znají po celém světě a byla o nich vydána monografie. Pozdější tvorba je svědectvím o zkušenostech z dětství, které ovlivnily její život a dílo. Po listopadu 1989 vystavovala mnohokrát v České republice, v Rakousku, Německu, Itálii a USA. Svými díly je zastoupena v mnoha zahraničních publikacích. O jejím životě byl natočen dokument České televize „Maluj, dokud vidíš“. Autorka se návštěvami na školách doma i v zahraničí a rozhovory s mládeží podílí na výchově mladé generace k demokracii a k toleranci.

Za uměleckou tvorbu obdržela čestný doktorát na Massachusetts College of Art v Bostonu. Jako výraz úcty za celoživotní dílo jí byla udělena v roce 2009 Medaile Josefa Hlávky.

U příležitosti letošního výročí 28. října obdržela z rukou prezidenta medaili za zásluhy.