Olga Szymanská: Piepenhagenovská krajina

Rubrika: Publicistika – Doporučení

Tvorba rodiny Piepenhagenů, jejichž život obsáhl celé 19. století, vznikala ve vrcholném romantismu. Těžiště má v atraktivním díle otce, v jehož šlépějích kráčely dvě dcery.

August Bedřich Piepenhagen (1791 – 1868), vyučen knoflíkářem, silně ovlivněn idylismem, studoval v Curychu u krajináře J. H. Wuesta. V Praze, kde byl od roku 1811, vedl dílnu na prýmky a knoflíky v domě U Želených vrat na Starém Městě. Od dvacátých let se soustavně věnoval malbě krajin. „Umění jde za chlebem, ale nalézá jej v řemesle“ – slova vysvětlující obě souběžné činnosti. S dcerami cestoval po Německu, Francii a Belgii a skicoval. V jeho letním sídle na Jenerálce u Divoké Šárky pobýval český malíř J. Navrátil i rakouský romanopisec a krajinář A. Stifter.
Všechny pojilo hluboké přátelství a obdiv k tvorbě druhých. Pro mlhou zahalené přírodní motivy hledal Piepenhagen inspiraci v holandském krajinářství 17. století a také u pražského F. X. Procházky. Od třicátých let osobitě zobrazoval horská údolí s jezery a řekami, hradní zříceniny ve skalách, vodní hladiny v zrcadlícím úplňku, lesní cesty ozářené měsíčním i slunečním svitem, zasněžené krajiny. Denní a noční scenérie s osamělým poutníkem.
V malých romantických kompozicích vyjádřil chvějivou barevností únik k přírodě a do snění. Tato intimní poloha získala umělci všestrannou oblibu v Praze, Vídni, Linci, Mnichově a Berlíně, kde nejen vystavoval, ale kam posílal vzorníky miniaturních krajin – archy se počtem od čtyř-pěti do patnácti-dvaceti návrhů, rozměrů od tří do dvaceti centimetrů – svou specialitu, svědčící o jeho podnikavosti. Podle zákazníka označenou studii zpracoval na žádaný formát. V závěru tvorby se Piepenhagen snažil asfaltovou technikou o barevné scelení: mocnými tahy vznikaly temné tóny, střídané světlem v zátiších až citových.
Byť byla tvorba chválena již za jeho života a po skonu A. Stifterem a J. Nerudou a byť závěrečné období malby naznačovalo nové možnosti, později bylo celé dílo označováno jako anachronické. Autor však neměl ambice sledovat nové trendy a měnit způsob malby, která se dobře prodávala. Měla publikum a kladný ohlas u kritiky – vypovídalo to o vkusu tehdejší společnosti.

Charlotta Piepenhagen-Weyrother-Mohr (1821 – 1902)
tvořila v duchu otce klidné romantické scenérie s bouřemi a pohledy z Alp, lesní zákoutí a horské stezky s vodopády. S příchodem nových uměleckých myšlenek působily její kompozice, inspirované v motivech otcovými vzorníky, jako přežitek. Přesto byly oceňovány a kupovány. Od roku 1838 vystavovala s Krasoumnou jednotou (členkou 1878 – 1890) a ve Vídni. První její manžel Klement z Weyrotherů by autorem spisu Prager Sagen (1863), druhým byl Mohr z Ehrenfeldu. Od roku 1888 žila v pražském domě, kde malovala a vyučovala dívky, hlavně s výtvarným nadáním. Majetek odkázala na zřízení malířské nadace pro krajináře.

Louisa Piepenhagen-Kannengiesser (1825 – 1893) malovala podle otce motivy lesních zákoutí, hrady a zříceniny, často za zimního počasí. Později v kresbách a akvarelech veselých žánrových scén a výjevech šlechtických a měšťanských interiérů našla svůj osobitý styl.
Přesvědčoval o jejím kreslířském talentu. Vystavovala pravidelně na výstavách Krasoumné jednoty (členkou 1878 – 1879). Procestovala Itálii, kde zachycovala města a benátské průplavy. Charlotta i Louisa vystavovaly krajinné kompozice, inspirované otcovými vzorníky v době, kdy se veřejnost seznamovala s realistickými krajinami lehkosti, francouzské elegance a atmosféry konkrétní chvíle.

Díla Augusta Bedřicha, Charlotty a Louisy Piepenhagenových – vystavené v klášteře sv. Jiří na Pražském hradě (do 30. dubna 2010) ze sbírky NG, mnoha institucí i soukromých sbírek – patří stále k velmi vyhledávaným. Výstavu doplňuje bohatý program.   
ZIMNÍ GRAFICKÝ KABINET

Představuje kresby a grafické reprodukce významného historického malíře a ilustrátora druhé půle 19. století KARLA SVOBODY (1824 – 1870). Jako Rubešův žák pražské Akademie se podílel na ilustracích pro Sbírku českých národních písní a na cyklu nástěnných maleb s výjevy z českých dějin v Královském letohrádku. Se spolužákem Josefem Trenkwaldem vytvořil ilustrace kmrukopisu královédvorskému.
Od roku 1851 do své předčasné smrti žil Svoboda ve Vídni, ale nikdy neztratil kontakt s českým prostředím. Pravidelně obesílal pražské výstavy Krasoumné jednoty a jeho výjevy z českých a světových dějin přinášely dobové obrazové časopisy: šlo o reprodukce jeho velkých pláten i o kresby přímo pro časopisy. Od drobnopisného rukopisu v pozdně nazaretském duchu se K. Svoboda vypracoval k velkoryse pojaté dynamické lineární kresbě, jež byla inspirací i pro Mikoláše Alše.

Kresby a rytiny podle předloh, které umožní představit si dílo pozapomenutého Karla Svobody, můžete vidět v klášteře sv. Jiří na Pražském hradě do 31. ledna 2010.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 11. 12. 2009.