Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (35)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

MOJE PALIČATÉ  IQ  (35)

Simona mi velice usnadnila první chvíle ve fitcentru. Jak mi už cestou prozradila, bylo zřízeno v suterénu bývalého kulturního domu. Vstupovalo se do něho postranním vchodem budovy, kde byla umístěna snadno přehlédnutelná tabulka o službách, které veřejnosti majitelé nabízejí.
Vedla mě nejprve do šatny, kde jsme se převlékly do cvičebních úborů, sama mi jeden v sobotu dopoledne v obchodním domě vybrala!, pak už jsme mířily do posilovny. Když jsem se zde rozhlédla kolem sebe, měla jsem pocit, že mám příležitost být jednou z aktérek jakéhosi sci-fi filmu, nebo že už mi Patrik nasadil helmu, která mi umožňuje prostřednictvím počítače prožívat virtuální skutečnost. Všude stály stroje nápadně připomínající středověká mučidla, na nichž ženy a muži různého stáří šlapali, poskakovali, anebo konali pohyby připomínající pádlování na osmiveslici. Hrála jim k tomu příjemná moderní hudba.
V zadní části nízkého sálu byl jakýsi bar. Tam jsme zamířily. Stál u něho muž přibližně mého věku v černých teplákách a oranžovém tílku s nápisem UNIVERSITY OF OKLAHOMA. Simonu už na dálku zdravil. Sestra mě představila a prohlásila, že mám v úmyslu zařízení fitcentra navštěvovat.
- Zatím jen na zkoušku! pípla jsem vedle ní.
- Jasně! řekl ten kluk. Podal mi ruku a navrhl, abych mu říkala Mirku. – Tady si většinou tykáme! připojil.
- Jo, jsem taky pro! přijala jsem ochotně jeho nabídku.
Pak jsem zaplatila poplatek za první hodinu, dostala papír s rozmnoženým programem tréninku a několik základních informací.
Simona navrhla, že první hodinku absolvuje se mnou.
Trenér Mirek souhlasil a vedl nás do volného prostoru k žebřinám, u jejichž paty ležely dvě kožené žíněnky. Tady nás asi deset minut všelijak mořil a trápil. Přeháním, to cvičení bylo naopak velice příjemné. Cítila jsem, jak se ve mně ozývají všechny svaly proměnlivou bolestí i příjemnou únavou. Pak jsme si na kladce protáhli záda, na rovné lavici posilovali prsa, zvedali jednoruční činky a zase pracovali na kladce. Nakonec jsme si my dvě, už dokonale vysílené, posílily ještě na rotopedech lýtka. – Tak co? ptala se vedle mne Simona, šlapající jako zběsilá.
- No co? Dobrý…! pochválila jsem trénink.
Zatvářila se spokojeně. – Takže ve středu půjdeš znovu?!
- Že váháš! zvolala jsem a rozšlapala rotoped na plné obrátky, jako bych ji chtěla dohonit.
Při další návštěvě mi už trenér dopřál větší samostatnost, v pátek po mně jen tak pomrkával a tu a tam opravil mé zbrklé pohyby.
Tehdy už jsem si předplatila návštěvy na celý příští měsíc.
Začala jsem se pomalu rozhlížet i po lidech kolem sebe. Mnozí mě zdravili, občas prohodili pár přátelských slov. Muži zpravidla vtipkovali na účet své nadměrné váhy nebo ochablých svalů. Přestala jsem být již také závislá na Simoně. Prostě jsme si, podle trenérovy rady, vybíraly ta cvičení a příslušné stroje, kde jsme se cítily právě nejlépe.
Jednou, když jsem právě s nohama zaklesnutýma do ribstolu posilovala břišní svaly stylem sed-leh, ulehl vedle mne na sousední volnou žíněnku muž, s kterým jsem se už několikrát spíš formálně pozdravila, a začal též cvičit. Přitom nejen hlasitě funěl, ale navíc i při každém dopadu na záda hekl.
Asi zahlédl můj úsměv, protože se po mně otočil, počkal, až se dotknu zády žíněnky, a s výrazem naprosto vyčerpaného tvora si postěžoval: - Ten nám dává, co?! Patrně měl na mysli trenéra, který každému určil jinou tréninkovou náplň.
Zůstala jsem také ležet a v této poloze jsem se k němu otočila. Přibližně ze vzdálenosti jednoho metru jsem si ho mohla dobře prohlédnout. Byl to atleticky urostlý muž, skoro svalovec, s příjemnou tváří, povzbudivým úsměvem a čelem postupujícím rychle dozadu. Cvičil v tílku a lesklých šortkách. Odhadla jsem, že mu může být kolem pětačtyřiceti.
- Vy jste paní Tichá, viďte?! pokračoval v našem horizontálním rozhovoru.
- Ano, přisvědčila jsem překvapeně, - vy mě znáte?!
- Jistě! Jezdili jste s manželem ke mně do servisu s autem.
Myslím, že to byl Ford Escort! Ještě ho máte?!
- Už ne!
Trochu jsem ho svou odpovědí asi zklamala, neboť smutně připomněl: - Byl to dobrý auťák, co?!
Neměla jsem důvod s jeho názorem nesouhlasit. Ano, ford, na rozdíl od mého muže, byl absolutně spolehlivý. Znovu jsem začala cvičit. Podle osobního plánu mi scházela ještě jedna série cviků. Soused se ke mně připojil. Zdálo se mi, že už tolik neheká.
Skončil současně se mnou. Chtěla jsem přejít k další tréninkové disciplíně, ale navrhl mi: - Nemáte chuť se něčeho napít?! Tohle, zakroužil pohledem po zaplněné posilovně, - není trénink, ale Sahara party!
Taky jsem pocítila žízeň, a tak jsem jeho pozvání k baru neodmítla. Požádal trenéra o dva iontové nápoje. Věděla jsem už, že náš organismus potřebuje natankovat nezbytnou směs minerálů, vitamínů a iontů.
-Tak na zdraví! pozvedl pak svůj pohár.
Učinila jsem totéž. Oranžový drink, kterým jsme si připili, chutnal dost odporně.
- Zapomněl jsem se vám představil, omlouval se, - já jsem Čermák Karel! Ale přátelé mi říkají Kájo!
Polkla jsem další doušek. Miluji totiž odjakživa lidi, co se podepisují a představují obráceně, tedy nejprve příjmením, pak křestním jménem! Co jsem se pro to nahádala se svým tátou! – Slyšels, tati, někdy, že by v rádiu někdy ohlásili: A teď vám zazpívá váš oblíbený Gott Karel?!!!
- Ale nejdřív byl Gott a pak Karel! Namítal táta. Taky se totiž vždycky umíněně podepisoval Tureček Josef.
Vždycky jsem náš spor nakonec vzdala!
A teď ke mně odněkud slétl Čermák Karel! Pardon, Kája! pochechtávala jsem se v duchu. Prozradila jsem mu své křestní jméno. Příjmení už znal.
- Mohu vám říkat Martino?! zeptal se s jistou zdrženlivostí. – Když jsme tady spolu na jedné lodi…
Představil se mi před chvílí jako vyložený buran, ale v jeho chování a možná i v hlase bylo něco, čeho se mi už delší dobu nedostávalo. Všichni kolem mne nabízeli soucit, možná i jistou ohleduplnost. Já ale už nezbytně potřebovala někoho, o koho bych se opřela, komu bych se mohla svěřit se svým možná už zbytečným trápením… - Ano…?! dožadoval se znovu mé odpovědi, když jsem se krátce odmlčela.
- Budu ráda! přisvědčila jsem konečně.
O týden později mě po tréninku pozval do Hradní vinárny na večeři, za necelý měsíc jsme se spolu vyspali. Byla jsem po sexuální stránce asi značně vyhladovělá, vždyť už víc než rok jsem se s žádným mužem nemilovala, s Lubošem naposled před odjezdem na jeho služební cestu, která skončila tak tragicky. Snad proto jsem byla novým milencem přímo neskutečně uchvácena. Na rozdíl od Luboše měl při milování výdrž a dokázal mě během té první noci, kdy jsem zůstala v jeho panelákovém bytě, několikrát přivést do stavu, v němž pro mě končila rozkoš a začínalo hvězdnaté nekonečno.
Simona o naší schůzce věděla, zůstala u nás přes noc, aby mi pohlídala děti.
S Karlem jsme se začali scházet častěji. Postupně jsem se o něm dovídala dost důležité věci. Byl již několik let rozvedený, měl dva dospělé syny, z nichž mladší se loni oženil. Jeho bývalá žena se odstěhovala kamsi do jižních Čech ke své matce. Karel byl původně vojákem z povolání. Při jedné návštěvě u něho mi ukázal důstojnickou uniformu, která mu visela v šatníku, a pyšně mě poučil, že jedna velká hvězdička ve zlaté ohrádce na nárameníku znamená hodnost majora. Do civilu byl propuštěn asi před dvěma lety, když se v Hradišti rušila zcela nadbytečná kasárna Jana Žižky z Trocnova. Protože na vojně byl náčelníkem autoparku, našel si obdobné zaměstnání i v civilu. V dražbě výhodně koupil část pozemku patřícího zemědělské škole a zde v krátké době vybudoval nevelký, ale moderní autoservis. Jak sám o sobě tvrdil, zvládal dobře nejen vojenský autopark, ale teď i soukromý autoservis, v němž zaměstnával dvanáct lidí. Karel tvrdil, že největší výhodou servisu je jeho poloha na okraji města, při výpadovce k Mýtu.
Práce a starostí měl ale k zbláznění!
Proto na radu svého přítele začal navštěvovat občas místní fitcentrum. Zpočátku velice nepravidelně, později, když jsme se blíž poznali, už pravidelně třikrát týdně. Mohl se spolehnout, že na něho budu nedočkavě čekat.
Náš vztah pochopitelně nemohl zůstat utajen.
Především mě prohlédly mé vlastní děti. Když jsem jim zase jednou u večeře oznámila, že je bude dnes hlídat teta Simona, protože mám jakési nutné jednání v Mýtě, takže se vrátím zřejmě až k ránu, místo nadšeného souhlasu, že zůstanou s tetou Simonou, kterou měly rády!, okamžitě ztichly a odložily příbory.
- No co je s vámi?! Jistě chápete, že se musím taky starat o firmu, když v ní mám podíl!
- Mami? obrátil ke mně oči Patrik. – Můžeme tě o něco požádat?!
Nechápala jsem, jaké přání bych jim mohla splnit, a tak jsem ho ochotně pobídla: - Jistě, povídej!
- Už nám nikdy nelži, ano?!“
Překvapením jsem musela polknout. Něco jsem zakoktala, něco jako: - Já přece… no dovol, co si to o mně myslíte?!
Ozvala se Denisa: - Nedělej z nás laskavě malé děti! My přece víme, že nejedeš do Mýta!
- A kam bych…!
- Po cvičení půjdeš k panu Čermákovi!
- A budeš u něho celou noc! vypálil můj syn.
Oddálila jsem svou odpověď tím, že jsem předstírala nutný odchod do spíže. Když jsem se objevila znovu v kuchyni pod palbou pohledů svých dětí, pokusila jsem se namítnout: - Měla bych, podle vás, zůstat jen s vámi?!
- To ne, mami! pokračoval dál Patrik. – Nám jenom vadí, že s námi hraješ tuhle schovku..!
- Přitom se mě holky z celé školy vyptávají, kdy budete mít svatbu! prozradila Denisa.
- A mě kluci, jak mu budu říkat! Ty, mami?! obrátil se znovu Patrik pouze na mne: - Jak ho vlastně budem s Denisou oslovovat, až se vezmete?! Pane Čermáku, tati, nebo Karle…?!
- Pozoruji, že jste dokonale informováni! vydechla jsem s úsměvem.
Moje děti však byly velice netrpělivé. Většinou se mezi sebou nesnášely. Teď je však výjimečně spojovala jistá rodinná záhada. – Tak řekni, jak…?!
Pokusila jsem se je odbýt: - Zůstáváme s panem Čermákem zatím jenom přátelé, nemluvili jsme ještě o tom…!
- Opravdu jen přátelé?!
- Přesně tak, Deniso! potvrdila jsem jí svá předcházející slova.
A to vám nevadí, že spolu spíte, když jste jenom přátelé?!
Musela jsem trochu ustoupit. – No tak: dobří přátelé, když tedy chcete!
Podívaly se na sebe a s úlevou vydechly. Využila jsem té chvilky jejich nesoustředění a rychle se zeptala: - to je všechno?!
- Jo, zatím…! potvrdila Denisa.
- Takže mohu jít?!
- Klidně! A pozdravuj fotra! zachechtal se svým puberťáckým smíchem Patrik. Jeho sestřička se k němu ochotně přidala.
Přerušil je až zvonek. To se už u vrátek hlásila Simona.
- Tak se tady mějte! loučila jsem se s dětmi. – A tetu poslouchejte! Za hodinku se k vám vrátí!!
- Spolehni se, mami! ujistila mě dcera.
- Ty, a jak jste spolu doopravdy daleko?! zeptala se mě v autě Simona, když jsem jí reprodukovala předcházející rozhovor s dětmi. Dost mě tou otázkou zaskočila. S Karlem jsme se sice scházeli nejen ve fitcentru, ale i v jeho bytě, milovali se a hodně si povídali. Většinou mluvil on. Vyprávěl mi o problémech v autoservisu, vzpomínal na veselé příhody, které prožil v dobách, kdy byl ještě důstojníkem, velice málo o své bývalé ženě, s kterou se rozvedl, když zjistil, že ho podvádí s jeho podřízeným… Mně dal možnost rozhovořit se trochu víc pouze jednou, když jsem se mu zmínila o mé spoluúčasti a podílu ve firmě TIGR. - Jo, to beru! vyjádřil se k mé informaci uznale.
- Vlastně jsme o nás dvou spolu ještě nemluvili! Přiznala jsem své sestře.
- Asi byste měli, ne?!
- Neznáme se zas tak dlouho…! namítla jsem.
- Hm… takže jenom takové nezávazné přátelství občas zpestřené trochou sexu?!
Nerada jsem souhlasila.
- Upozorňuji tě ale, pronesla potom nad volantem do tmy Simona, - že na totéž se mě už ptala naše máma!
- A cos jí řekla?!
- Že spolu čekáte dítě!
- Ne…!!! vyrazila jsem polekaně.
Ohlédla se krátce po mně a usmála se. Poznala jsem z toho, že poslední zpráva byl jenom žert. Ale dost trapný! Řekla jsem si v duchu.
- Stejně si tě máma v nejbližší době podá! upozornila mě ještě.
Další cestu nám zahradila silueta bývalého kulturního domu. Mnohá okna krásně zářila do tmy. Vypadá jako bitevní loď! napadlo mě.
Karel už na nás čekal v posilovně. Jako obvykle byl milý, vtipný a pozorný. Znovu jsme si v přestávkách mezi cvičením připíjeli iontovým nápojem. Zdálo se mi, jako by to bylo afrodisiakum, které nás o hodinu později v Karlově posteli vybičuje k fantastickým výkonům.
Vše se toho večera opakovalo. Pouze při milování jsem se nedokázala uvolnit a vychutnat každou molekulou svého těla vzrušení, po kterém jsem pokaždé nedočkavě toužila.
Karel také poznal, že se mnou není něco v pořádku. A tak, už když jsme poprvé skončili, zeptal se, na co myslím.
Zopakovala jsem mu, nač se mě ptaly mé děti.
Jejich otázkami se bavil. Dokonce po Patrikovi posměšně opakoval: - A pozdravuj fotra! Dobrej… chacha!
Čekala jsem, až se uklidní. – Co bys jim odpověděl ty?! položila jsem mu otázku, která se mi zdála velice důležitá.
- Ať mi jednoduše říkají Kájo!
Namítla jsem: - Kájo nemohou říkat cizímu člověku!
- Já přece nejsem cizí člověk! Známe se snad až moc dobře! Pochopila jsem, nač naráží, a ruku, kterou pohladil pod přikrývkou mé nahé tělo, jsem zlehka odstrčila. – Pro ně jsi ale cizí člověk!
- Někam společně vyrazíme, a při té příležitosti nás vzájemně představíš! Nedělej teď z toho vědu!
- To pro mne není, Karle, věda, ale dost důležitá věc! Chápej, že od nich teď často večer odcházím, dokonce s nimi nejsem ani v noci, že se mě na tebe ptají…!
Mrzutě zahučel: - Děláš, jako by to byla miminka! Natáhl ruku ke stolku pro krabičku cigaret a jednu si vedle mne zapálil. – Přiznám se, že jsem o tom neměl čas ještě přemýšlet!
- Udělej to, Karle! prosila jsem ho. – Jinak… já prostě neunesu ty jejich vyčítavé pohledy!
Můj přítel mě objal rukou, v níž nedržel hořící cigaretu, a přitiskl k sobě. – To se zvládne, uvidíš! slíbil mi.
Když dokouřil, znovu se se mnou začal laskat, pak i milovat.
Znovu to bylo krásné, jako před několika dny. Asi proto, že jsem se konečně trochu uklidnila.
Když jsem později Simoně vylíčila, jak Karel oddaluje možné řešení našeho vztahu, zasmála se a prohlásila, že přesně takovou reakci od něho čekala.
- Proč myslíš…?! nechápala jsem ji.
- Protože tenhle stav mu maximálně vyhovuje! Nemusí se ani trochu namáhat a má ženskou, kdy se mu zachce! Bez problémů, bez starostí, navíc bez velkého vydání, prostě klídek, pohoda…!
Zavrtěla jsem hlavou. – Ne, Karel zas takový sobec není…!
- Ale je! stála si na svém sestra. – Já tyhle starší pány moc dobře znám!
Vykulila jsem oči: - Opravdu?!
- Na to vem, ségra, jed! Jen by mě zajímalo, jak dlouho mu to chceš trpět?!
- Slíbil mi, že si musí všechno důkladně promyslet!
- Jen abys nečekala až do důchodu! sarkasticky poznamenala moje sestřička do otevřeného bočního okna svého autíčka. Pak mi připomněla, že příští víkend bude máma na oběd u ní, usmála se, zatřepala rukou na pozdrav a odpálila ode mne tak rychle, že mě zasáhla salva drobných kamínků, které odhodila zadní kola auta.
Simonin odhad se brzy ukázal mylným. Na Karlovo rozhodnutí jsem vůbec nemusela dlouho čekat. Zjistila jsem totiž, že jsem těhotná. Ostatně mi to potvrdil i můj gynekolog.

Pokračování...

Předchozí díly najdete zde.

Stanislav Rudolf:  MOJE PALIČATÉ IQ,  vydáno ve vydavatelství Adonai, s.r.o, 2004

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 12. 2009.