Vladimír Vondráček: Madeira (2)

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

Jako obyčejně při popisování jakéhokoliv cestování mám vždy problém, zda postupovat chronologicky, či dle zajímavých tematických zážitků. A jako obyčejně jsem nerozhodný a nakonec to střídám hala-bala. No – snad i tak to bude zajímavé.
Takže – po více méně obecném prvním sdělení mohu s naprostým svědomím nyní začít konstatováním, že cestovní brožůrky o Madeiře nelžou, když ji popisují jako ostrov věčného jara, ostrov květin, zelený ráj či zelenou perlu Atlantiku. Já bych ještě dodal, že je to ostrov neskutečných krpálů, serpentin a schodů! (Protože mi „chytrý“ počítač ty krpály podtrhl, měl bych asi vysvětlit, že se jedná o neskutečně prudké kopce.) Takže teď nejprve chronologicky. 

Krásně jsme se vyspali na dvou postelích, které byly tak široké, že má ruka šmátralka na mou manželku ani nedosáhla. Spali jsme pouze pod prostěradly, na sobě toho měli co nejméně a já byl většinou odkrytý.
Hodinky jsme si posunuli dle pokynů o hodinu dopředu už v letadle, a když jsme se ráno probudili za tmy a zjistili, že je už po sedmé, dost jsme se divili. Brzy jsem ale přišel na to, čím to je. Madeira má čas stejný jako Portugalsko, a podle slunečního času by měla mít o hodinu méně.
Sluníčko to ale vynahradí večer, neboť o rovnodennosti zapadá až po dvacáté hodině. Ještě rozespalí jsme vykoukli z balkónu a ten nádherný pohled na „naši“ zátoku a „náš“ útes Ponto de Oliveira jsem pak fotil při různém světle téměř každý den.

   

Následovala „bufetová“ snídaně – lukulské to hody – s obloženými studenými mísami i s teplými, všemi druhy nápojů i müssli, a kde zejména vynikalo několik druhů světlého i tmavého pečiva. Maximálně uspokojeni jsme pak při krátké procházce sondovali okolí a dvakrát jsme se hádali, zda při polojasném nebi z toho mráčku nad námi prší nebo ne. Občas jsme totiž na pár vteřin pociťovali na tvářích jen drobné kapičky, jakési velmi slaboučké a navíc řídké mrholení.

Když už jsme u počasí, přejdu na chvíli z chronologie na tématiku. Počasí na Madeiře se velmi rychle mění nejen během dne, ale také místně, zejména když cestujete přes hory na severní stranu ostrova. Slunečné počasí převládá, ale střídá se s rychlým „přeletem“ oblaků, opět zejména na horské planině uprostřed ostrova. Je tu všude totiž poměrně větrno.
I koncem září se po celý týden teplota na pobřeží pohybovala mezi 19°C v noci a 27°C ve dne, pršelo ve dvou dnech, ale tak slabě a krátce, že ani nestálo za to utéci z lehátka u bazénu či z pláže. Abych nezapomněl důležitý „detail“.
Říká se, že Madeira je spíše na koukání, než na koupání, protože pláží je málo, jsou kamenité a přístup do vody je většinou docela dobrodružný, protože příboj vás nešetří. Zejména v „naší“ zátoce jsme měli z útesu do moře pouze jakési malé betonové molo a z něj kovový žebříček. A když jsem po něm slezl do vody, pustil nohy vodorovně a držel se ho jako klíště, tak jsem v příboji vlál jako prapor. Takže jsme zde pouze seděli na balvanech, poslouchali chrastění menších oblázků, nechávali se ocákávat Atlantikem a plavat jsme chodili raději do hotelových bazénů.
Pěkně jsme si zasportovali, neboť to k nim bylo od břehu asi 120 schodů! Pochopitelně mnohem lépe jsme si ve volném moři zaplavali na jedné pláži vzdálené od našeho hotelu asi 1 km a pak na další, při návštěvě hlavního města Funschalu. Ani tyto pláže však nejsou velké a tmavého lávového písku mají jen malounko.

Ale zpět k prvnímu našemu dni. I když na Madeiře není téměř nikdy vedro, pitný režim se dodržovat musí.
A protože se nám důchodcům zdálo pár malých piv denně (stále totiž platí, že pivo ničím nenahradíš!) za více než 2 eura za jedno přece jen nad naše možnosti, vydali jsme se do nejbližšího městečka – starého Canica – na nákup do supermarketu.
Po silnici serpentinami to bylo jen necelé 2 km, my však šli ještě kratší stezkou pro chodce, téměř kolmo do kopce. Přesto nám to z nadmořské výšky 0 do asi 400 m trvalo asi tři čtvrtě hodiny! Odměna byla ale sladká, lépe řečeno krásně hořká. Lahvové pivo ve třetinkách, asi 6x levnější než u našeho barového pultu v hotelu. No – nekupte to za tu cenu!
Jedno chlazené od cesty a pak obtěžkáni dvěma taškami – na pokoji samozřejmě byla lednice – jsme se vydali zpět dolů a připadali si jako nepálští Šerpové.
„Doma“ jsme se osprchovali, a protože jsme měli zajištěnu polopenzi – oběd byl stejně zbytečný – sestoupili jsme k moři a nechali se omývat slanou vodou příboje a pak jsme si zaplavali v bazénu. Den skončil večeří ve formě bufetu, tedy několik studených předkrmů včetně krevet a dalších teplých chodů, kompotů, prostě kdo co chtěl.
Ani mé sladké deserty nechyběly, a také usínání bylo sladké! A pokud si někdo myslí, že při takovéto dovolené přibere na váze, pak ho vyvedu z omylu. Na Madeiře toho nachodíte nahoru a dolů, po schodech či na cestách tolik, že vás nohy pěkně bolí. Ani v autě si pak jako řidič moc neodpočinete. Neustálé sešlapování pedálů a točení volantem vám to nedovolí, a to ani nemluvím o vytřeštěných očích!

Na druhý den dopoledne jsme si naplánovali krátký pěší výlet na sousední útes Ponta do Garajau, na kterém se tyčí socha Krista, zmenšená kopie známého kolosu z Rio de Janeira.
Prudká stoupání na asi čtyřkilometrové cestě se střídala s klesáním do rokle, kterou vytvořilo vádí – tedy vyschlá říčka, která má jen občas vodu.
V té rokli to vypadalo jako v řídkém pralese. Různé kaktusy, zejména opuncie, květiny, za které doma draze platíme a zde rostou divoce, eukalypty, túje a také už zmíněné vavříny. Tyto stromy opravdu krásně voní a možná, že by vám, stejně jako mě – pragmatikovi – připomínali svíčkovou. Do té se totiž jejich listy pod známým názvem – bobkový list – přidávají.
Po asi čtyřech km, na krásné vyhlídce u sochy, je z tohoto téměř dvě stovky metrů vysokého skaliska směrem na západ už vidět přístav hlavního města ve Funchalu. Panoramatický pohled na sever od západu k východu či naopak je také úchvatný, na prudkých stráních nejprve hotely a výše pak malé vesničky, z nichž každá má svůj kostelík. Portugalsko je katolická země, a tak jistě i proto zde považují za hřích nejen krádež, ale i opilství a cizoložství. Není se tedy co divit, že jsme se za celý týden opravdu nesetkali s jediným opilcem či feťákem, ani s žádnou pouliční kněžkou lásky! Jakožto spořádaní a usedlí penzisti jsme ovšem noční život zdejší metropole neprověřovali. Zanechejme ale moralizování.
Z té vyhlídky také vede lanovka dolů na malou – samozřejmě černou pláž, s několika pěknými palmami, které zde plní důležitou funkci slunečníků. Když jsme vybírali v katalogu lokalitu této naší letošní dovolené, tak jsme také jednu chvíli uvažovali o hotelu ve stráni nad tímto útesem. A právě skutečnost, že bychom museli dolů k moři denně sjíždět lanovkou nás nakonec odradila. Jinak tu ale všude vůkol bylo překrásně.

Po návratu z výletu jsme zakoupili v krámku se suvenýry několik pohledů a prodavačka, která vládla perfektní němčinou (jinak personál většinou preferuje jakousi angličtinu) nám na ně nalepila známky, neboť byly samolepící. Z brožurky jsme věděli, že potřebujeme známky v hodnotě 0,7 eura a na pokoji jsme se podivili, když na modré známce bylo velké tiskací E a za ním malé 20 grs. Dumali jsme, co to znamená, groše asi ne, neboť v Portugalsku měli dříve escuda, a tak pro jistotu jsme psaní pozdravů odložili, abychom neprovedli adresátům nějaké faux pas.
V malém informačním centru blízko našeho hotelu jsme pak informátorku načapali na švestkách. Byla sice milá, dokonce jsme se dozvěděli, že byla v Praze a moc se jí tam líbilo, ale zda je ta známka správná, to nevěděla. A nejen to, ochotně telefonovala asi na tři místa, leč bez úspěchu! Byla z toho docela smutná a manželka ji utěšovala, že to vyřešíme tam, kde jsme pohledy a známky zakoupili a tak jsme také učinili. A jak to dopadlo? V krámku nám bylo ochotně vysvětleno, že to E 20 grs znamená známku do Evropské unie na jakoukoliv zásilku do hmotnosti 20 gramů. Na známce se tedy nedovíte jakou má hodnotu! Další rafinovaná nástraha EU, že? 

Pokračování...

Foto © archiv autora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 12. 2009.