Danuše Markovová: Autobusová sourozenecká soudržnost

Rubrika: Literatura – Fejetony

Časy, kdy jsem s dětmi každé ráno chodívala, respektive běhávala na autobus do školy, jsou nenávratně pryč. Stále se mi vybavují ony autobusově ukvapené chvíle rodinné pospolitosti.
Zato oběma dětem dodnes autobus  asociuje TRAPASY, jež prý kvůli mně byly nuceny v dorůstajícím věku zažívat. Myslím si, že právě díky tomuto věku měly sklon k značnému přehánění a zbytečnému dramatizování. Dnes jsou už  nepatrně shovívavější. (Takže si pro sebe říkám, že jejich hodnocení mé osoby bude rok od roku lepší, což mě malinko uklidňuje).
Když společně  jezdívaly do města na gymnázium, nelenily si přivstat, aby spiklenecky odjely „o autobus dříve“  s varovným příkazem: „Ty pojedeš až po nás!“
To se mě definitivně vzdávají kvůli hloupým řečem vrstevníků? Jsou už velcí a nepotřebují mě? 
Jak chcete, pomyslela jsem nevesele, že  kvůli takovým  banalitám, jako jsou občasné neshody s řidičem, se mě tak lehce zříkají. (Smutně jsem zapátrala do dob, kdy se rvaly svorně o mou hlavu v posteli při vyprávění pohádky a kroutily si ji sobecky každý na svou stranu tak dlouho, až mi ji téměř vykroutily).
No budiž, pomyslela jsem škodolibě podruhé, ale pak jsem se zalekla. Co když mají pravdu? Já nejsem fakt jako ostatní matky.
Hlouběji jsem se nad sebou zamyslela. Vytvořila jsem si pro sebe plán nápravy. Prošla jsem pečlivě bod po bodu a v duchu jsem vyeliminovala všechny příčiny, jež vedly k nevraživosti mých vlastních dětí se mnou sdílet společně jeden autobus.

1. Téměř každodenní dobíhání autobusu a synovo následné zdržování řidiče na zastávce - mnou krásně vymyšlená taktika - sázela jsem na synův rychlý sprint, který zdědil po mně jako bývalé sprinterce; v závěsu dobíhám já a po delší době dcera - vraždící nás oba nenávistně očima - jako poslední nastupující, a tím pádem i nejvíce zdržující celý autobus, a tím pádem sama sklízející za nás oba řidičovy nechutnosti špatné nálady.

2. Hlasitá diskuse s dalšími autobusovými účastnicemi na  tzv. horké problémy našich dětí. Prý se o nich bavím, jako by tam nebyly, a prý celý autobus slyší především mě! ( Pokud by to byla pravda, za to bych se skutečně styděla. Jenže tento dospívající věk má tendence přemrštěně  kritizovat, a to ze všeho nejvíce maminky, čímž jsem si samolibě omlouvala svoje údajně nevhodné chování).   

3. Žádání na řidiči, aby mě pustil při výstupu předními dveřmi. Ani nevím, proč jsem ho tak často zkoušela  kdo s koho; vždy  za mnou hulákal ještě venku, ať vystupuju jako ostatní, ačkoli měl někdy nástupní dveře otevřené jakoby schválně a já jsem jimi stihla proklouznout. Následkem toho se mstil na mých dětech na následující zastávce tím, že jim zastavoval o notný kus dále než měl, což si zase nenechal líbit můj syn a pouštěl se s ním do debaty, ve které měl navrch, ale díky tomu přišel zase pozdě do školy a způsobil zpětně blamáž mně.

4. Roztržení  mé igelitky (pouze jednou) na sedadle a následný sběr jejího obsahu po zemi – jablka i cibule se rozkutálela ke všem  pasažérům, kteří se ochotně zapojili a podávali mi ovoce, zeleninu, také rohlíky, bohužel i vložky ze zadních řad postupně směrem ke mně dopředu, a to až do naší výstupní zastávky. Skutečně jsme společnými silami stihli splnit řidičův varovný příkaz: Ženská, to si posbíráte, a bude to tu jako po vymetení. Bylo.
Po této kauze se už ani mně nechtělo jezdit autobusem o půl, kterému vévodil bohužel stále stejný řidič.
Prostě jsem se zařekla, že se budu chovat patřičně, raději vstanu dříve a nebudu v autobuse vůbec mluvit.
„Dejte mi ještě jednu šanci!“ škemrala jsem na svých dětech po dobrém, vymáhala i po zlém.
Zbytečně!
Byly neústupné! Kupodivu i v tak choulostivě dospívajícím věku držely jako správní sourozenci při sobě. Je to sice chvályhodné, ale za jakou cenu? Já jsem musela dát hlavu na špalek kvůli  nádherné sourozenecké soudržnosti.
Tímto otevírám skutečně mou první autobusovou historku
Návleky
 
Když byly děti ve věku batolat a já jsem je brzo ráno vedla na autobus, neboť školka ležela vzdálená jednu zastávku v útrobách roztahané vesnice, bylo nutné je jak ospalá koťata vláčet deset minut (my jsme však často měli k dobru jen osm minut); v autobuse jsme se vydýchali, stihli rychlou pohádku – v mé snaze zachránit další zběsilé ráno - a  pak jsme se opět rozběhli všichni do  školky a zbytek byl na starší dceři, která v necelých  čtyřech letech musela „nutně odbavit“ a připravit malého, tehdy hodně pohodlného bratříčka do třídy, zatímco já jsem sprintovala na další autobus, abych stihla v osm školu.
Často jsem se díky těmto uspěchaným ránům dopouštěla opravdových blamáží: "U nás se nemusíte přezouvat, slečno!" Rozpustile a nahlas na celý autobus zvolal řidič.
Dokud moje zraky nesklouzly dolů na kozačky, ozdobené návleky, tak jsem zkoprněle netušíce stála a nechápavě hleděla na řidiče, byť mě libě oslovil slečnou. Až po chvíli jsem zareagovala téměř zoufale, připravena vyběhnout z autobusu, že je půjdu do školky vrátit, ať chvíli počká.
"To nemyslíte vážně, že?" odvětil pobaveně řidič.
To už jsem byla tak zblblá, že i s těmi návleky jsem usedla na první volné sedadlo vedle tenkrát historicky prvního mého souseda z vesnice - aniž jsem tušila, že to je primáš a šprýmař v jedné osobě známé cimbálovky. Cestou mě uklidňoval, pomohl mi sundat návleky a za deset minut jsme se hezky skamarádili. Také mě pozval na rande, že mě musí provést vesnicí a ukázat její pamětihodnosti, protože jsem čerstvá přistěhovalkyně z města, tak je to jeho povinnost; kde ale bydlím, jsem mu z nějakých podvědomých příčin pro jistotu nesdělila.
Asi po měsíci jsem na tuto historku zapomněla, neboť jsem měla starostí přehršle, a také jsem pro dceru vymýšlela zájmové činnosti, aby mi v lese, u něhož máme dům, nadobro nezvlčela. Po krátkém zhodnocení s manželem jsme dospěli k závěru, že bude navštěvovat folklórní soubor ve vedlejší vesnici.
Byla odjakživa velkou parádnicí, tak první modrotiskový kroj oblékala na své první vystoupení s takovým nadšením, na rozdíl ode mě, co jsem lopotně škrobila a žehlila šaty, později přibylo nespočet  spodních suknic až běda, později se přidal i syn se lněnými oblečky, pak nato bylo zjištěno, že maluji, tak přibyly kulisy, že jsem pedagog, tak jsem děti doprovázela po všech zájezdech, ale to bylo příjemné! Tam byly děti na mě kupodivu hrdé a tolerovaly více mé výstřelky, neboť jsem jim je povolovala také.
 
Netrpělivě jsme všichni čekali na okamžik, kdy si měl Lucku vyzvednout někdo ze souboru.
 Po zazvonění jsme s dcerou pelášily ke dveřím, kdo dřív a - v nich stojí můj autobusový šprýmař:
„Tak Luci, jdu si pro tebe, zavolej maminku!“
„ Mami, proč tě mám volat?“ nechápavě a udiveně ke mně vzhlédla dcera.
„ Proč jste mi nic neřekla?“ nechápavě řekl šprýmař.
„ Abych měla v záloze ty pamětihodnosti naší vesnice.“ smála jsem se.
 
Nikdy jsme je nakonec neabsolvovali, zato folklórních akcí jsme si užili v rodině do sytosti.
Autobusová tragikomedie
 
Od dob, kdy žiji na vesnici a jsem - asi jako poslední  občanka této rozlehlé vsi - bez řidičáku, je zrána pánem mého času autobus. Ten řídí moje kroky, spíše běhy rychlým tempem vpřed.
Je až neuvěřitelné, že jsem se s ním po létech uměla natolik ztotožnit, že mi ani jednou neujel (pro jistotu mám důmyslně v rezervě ještě jeden).Také jsem se naučila dokonale skloubit svůj ranní vnitřní neřád s jeho pečlivým jízdním řádem a jsem na to dodnes hrdá, protože on  před časem selhal jako první, když přijel o půl hodiny později s omluvou, že zamrzla při -20 stupních nafta.
Po všech těch autobusových peripetiích jsem si po letech už sama vychytala všechny mouchy spojené s mým nebo jeho případným selháním, a proto jsem toho rána poměrně v klidu a v dobré náladě vykročila do mrazivého dne. Prostě jsem se romanticky těšila pohledem na zavátá stavení, zaháněla jsem z cesty kočičku, aby ji nic nepřejelo, projela jsem si pečlivě svůj dnešní pomyslný diář událostí a posouvala jsem se poměrně chlácholivě klidnými kroky k zastávce.
Když jsem minula obchůdek, tak jsem se uspokojila už asi po tisícáté na tomto místě: To už máš jisté... už ho chytíš...
Po chvíli jsem upřela zraky na hlavní cestu, že nic nehrozí, ale hrozilo – zlověstně se  vynořil onen autobusový přízrak.
V tu ránu jakoby mě někdo bodl do zad, to byl impuls vystřelit jak v dětství z atletických bloků! Ale ouha, neuvědomila jsem si spoustu překážek: závěje, ledovka, těžký batoh na zádech... I tak jsem statečně běžela a nehodlala se vzdát mety, protože jsem toho dne vyčerpala i poslední autobusovou zálohu.
Běžela jsem jak o závod asi 100 m, ale chyběly cenné sekundy, kterými často zachraňuji situaci: jako naschvál toho dne nikdo nenastupoval a autobus jen přibrzdil a v zápětí se s mrazivým funěním rozjížděl po dálnici dále.
Kdybych měla normální pud sebezáchovy, tak tento okamžik měl být signálem mé prohry a měl mě zastavit. Nic takového se nedělo, pud sebezáchovy selhal, zvítězila podvědomá dávná touha vítězit, a já jako ztřeštěná jsem běžela po hlavní silnici, spolu s auty, která mě galantně nepředjížděla, neboť se jim mé počínaní možná zalíbilo nebo byli zaskočeni nezvyklou situací či novým bizarním dopravním prostředkem...nebo nevím.
Zato autobus nevypozoroval nic takového a lopotně uháněl zimní krajinou;  já za svým nelítostným pánem času běžela dalších asi dvacet metrů, ohromně mi to podklouzávalo, ale jemu také, proto zničehonic přibrzdil. To už jsem s vypětím posledních sil téměř běžela v těsném závěsu a vítězství měla nadosah. Ubrala jsem trochu tempo, už jsem nemohla, ale autobus na to nedbal, udělal přesně opačný manévr, jen škytl a zase se lopotně rozjížděl. To mě docela zmátlo a málem jsem to vzdala. Chybělo pár metrů, abych mohla hrdě vidět řidiči do obličeje, aby už konečně definitivně zastavil! Nic takového neudělal, pouze trochu přibrzdil, cukl a popojel. Já jsem byla jak smyslu zbavená, přece po takovém úsilí mi neujede. Stal se zázrak –  neujel a konečně opodál zastavil.
Kdybych tušila, jaká scéna byla pro mě připravena ve druhém dějství, této tragikomedie, tak bych nikdy na to autobusové jeviště dobrovolně nevstoupila. Přesto se rozhrnula starodávně opona v podobě zpola zamrzlých dveří a já  jsem spontánně pozdravila, řkouce větu, která asi neměla být v tuto chvíli ve scénáři: „To jsem ráda, že jsem vás doběhla!“
Čekala jsem jedinou jevištní postavu, místo ní tam byli dva řidiči. Nenechte se zmást, nebyl to Karel a Karel. Byl to starý žák a učitel, ten nerudný, co mi nikdy navíc neotevřel přední dveře, nyní mi zastavil jen na přímluvu starého žáka a spustil strašlivý antický monolog: „ŽENSKÁ, KDY UŽ KONEČNĚ ZAČNETE NORMÁLNĚ CHODIT A VYSTUPOVAT ZADNÍMI DVĚŘMI? Málem jste nás všechny zabila, ohrozila jste všechny účastníky silničního provozu!!!
Jak HROZIVĚ vysypal monolog z rukávu, zatímco jeho spoluherec se ukrýval za maskou mrtvého brouka, protože se také bál jako já a ztratil nit nápovědy, která chyběla, a mně poprvé v autobuse došla řeč úplně.
Mlčky jsem poděkovala za jízdenku a hlasitě dýchajíce jsem opouštěla jeviště směrem k plnému vyprodanému hledišti návštěvníků.
Všichni vypjatě mlčeli, přece jen nečekali z mé strany tak rychlé rozuzlení a těšili se na další peripetie. Konečněmě  jedna divačka soustrastně povzbudila: „Nic si z něho nedělejte, zřejmě si řeší své problémy, je to protivný chlap, také s ním nerada jezdím...“
Naštěstí se hra blížila k závěru, opona rychle spadla, a já konečně vydýchaná jsem se rozběhla ke škole, neboť autobusměl  mou zásluhou značné zpoždění.
 
Co dodat závěrem. Uzavřela jsem si sama cestu k dalšímu autobusu, proto jsem se začala více v životě snažit, abych na něj nemusela každé ráno  běžet.
Nyní si ho pouze labužnicky vychutnávám a běžím jen výjimečně, abych nevyšla ze cviku...

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 12. 2009.