Marta Urbanová: Malta

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

Řekne-li někdo Malta, vybaví se vám maltézští rytíři. Na pohlednicích možno shlédnout většinou hlavní město Vallettu, pevnost St. Elmo nebo nové hotely na plážích Golden Bay či Paradise Bay.
Mne ale Malta překvapila svou vyprahlostí, hojností kaktusů a úsporou zeleně. Výhodou ostrova je, že jej můžete procestovat křížem krážem místní dopravou, na kole nebo pěšky, neboť rozloha ostrova je pouze 316 km². Žije zde zhruba 400 000 lidí. Nevýhodou je, že Malťané sjednávají sňatky většinou mezi sebou. K Maltě patří též malý ostrov Gozo, jestě menší Comino a tři neobydlené ostrůvky. Malta má omezené zásoby sladké vody, je na vodu nejchudší zemí na světě. Poměrně horké léto je téměř beze srážek a mizivá vegetace způsobuje nedostatek spodní vody.
Když jsem s vnukem přijela na Maltu, konala se v pevnosti San Elmo In Guardia – rekonstrukce bojů maltézských rytířů. Tato historická přehlídka byla jedinečná podívaná co do červených uniforem s bílými podkolenkami, s bílými kříži na prsou, stříbrnými helmicemi a bodáky, zakončená palbou z děl.
Pevnost St.Elmo byla dokončena roku 1553. Společně s Vallettou vzniklo tak hlavní město obehnané kolem dokola hradbami jako obrana před Turky. V průběhu let došlo ještě k jeho rozšíření. Projdete-li bránou Valletty, octnete se na Republic street, na pěší zóně vedoucí od brány až k pevnosti, až k moři. Octnete se na tepně města, která žije kuriozními obchůdky, kavárničkami, Malťany nabízejícími suvenýry a zboží pro vaši nezbytnost. Neodolala jsem a zakoupila vnukovi stříbrný Maltský kříž – přívěsek na řetízku a pro sebe teapot – konvičku na čaj ve tvaru prostřeného stolu, z níž jsem se nikdy čaje nenapila a kterou mám vystavenou ve vitríně jen proto, abych z ní stírala prach.
Teapots se zde prodávají jako v Anglii, jelikož Malta je bývalá britská kolonie. Získala v roce 1964 nezávislost, o deset let později se prohlásila republikou, avšak zůstala členem Britského společenství národů. Nyní je členem Evropské unie.
Pod městem je největší a nejhlubší přístav. Zaplatili jsme si vyhlídkovou plavbu na malé loďce a kochali jsme se nevšedními pohledy na opevnění, na město zakořeněné v moři, na věžičky kostelů. Jenom ve Vallettě se nachází více než 30 kostelů.

Život Malťanů je spjat s náboženstvím, a proto jsou tady kostely nejvýznamnějšími památkami. Navštívili jsme v Mostě farní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Když jsme vstoupili dovnitř, rozléhala se kolem tlumená modlitba. Bezděky jsem pohlédla vzhůru, fascinovala mě kopule, třetí největší kopule na světě o průměru 53 m. Tady ne, až teprve v sakristii nám ukázali bombu, která byla za 2.svět.války na Mostu shozena. Bomba prolétla kopulí, spadla mezi lavice, ale věřícím se nic nestalo, protože nevybuchla. Naši stateční dělníci ve Škodovce do ní totiž nedali v rámci sabotáže rozbušku. Byli jsme v tu chvíli hrdi na to, že jsme z Česka.
Na Maltě jsou převážně skalnaté pláže, ale tu a tam najdete dobrý přístup k moři. Voda je čistá až průzračná, azurová. Vyjeli jsme si autobusem na sever ostrova. V zátoce na prosluněné píscité pláži plné lidí jsme se vykoupali a poté jsme se rozhodli jít na západ. Procházeli jsme vyprahlou pěšinou, podél níž nasazovaly kaktusy na květ. Kaktusy nás vysoko převyšovaly a stínu dávaly poskrovnu. Šli jsme do kopce a slunce pálilo. Kolem nás pustá krajina.
Nevzdávali jsme to a šlapali dál. Najednou se zatáhlo, trochu se ochladilo, začal se do nás opírat vítr, který sílil a přinášel hukot moře. Slyšela jsem vlny bít o útes. Zmocnil se mě strach. Zpomalili jsme. Ještě jsme pokračovali v cestě, téměř ve tmě a hlas moře neustával, byl čím dál víc na dosah. Vítr sílil a hrozil, že nás smete z útesu do vln. Nevydržela jsem hrůzný zvuk větru a rozlícených vln a zastavila jsem se. Nedošli jsme až na útes, nepodívali jsme se na ty divoké zpěněné jazyky, na to temné moře ženoucí se sem až od obzoru. Obrátili jsme se a spěchali zpět na sluncem.
Hledali jsme zátoku Anchor Bay. Nevím, jak jsme šli dlouho, ale opět jsme šlapali sluneční krajinou a potom zničehonic ještě nad zátokou jsme spatřili atrakce pro děti. Tohle, že je svět Pepka námořníka, divila jsem se. Vnuk všechno prošmejdil, na něčem se povozil a zatímco jsem upíjela kávu, někdo nám ukázal, kudy že máme jít dál. Vydali jsme dolů do zátoky a před námi se otevřel malebný obrázek – rybářská vesnička Pepka námořníka. Atmosféra Sweethavenu si mne podmanila. Šindelové střechy, každá jiná, radnice, hotýlek, domečky jako z pohádky a všude lidičky, koně, psy, kočky i ptáčci – všechno dřevěné. Vyprávěla jsem vnukovi, jak sem přijel Pepek námořník hledat svého otce a potkal Olivii.
Vesničku nechali postavit američtí filmaři pro hollywoodský muzikál o Pepkovi námořníkovi. Dřevo na vesničku se dováželo až z Holanska, šindele dokonce z Kanady. Malta má dřeva málo a je nekvalitní. Film byl dokončen v r. 1980. Po skončení filmování měly být kulisy zbourány, ale Malťanům se Sweethaven tak líbil, že ho dodnes opatrují jako vzpomínku na Pepka námořníka a jako turistickou atrakci.
„Tady čtu, že jeho tvůrce Elzie Crisler Edgar zemřel v roce 1938,“ řekla jsem vnukovi „a ty spočítej, o kolik let ho jeho postavička přežila.“
„Ale babi, já nemám kalkulačku.“
V duchu jsem se usmála a maličko ho pohladila. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 12. 2009.