Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (38)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

MOJE PALIČATÉ  IQ  (38)

Proti své vůli jsem se najednou ocitla na palubě potápějící se lodi, jejíž první kapitán padl a druhý zradil. Společně s doktorem Podolanovičem a dalšími obětavci jsme se pokoušeli firmu zachránit před úplným krachem.
Předtím jsem si musela ve velice krátké době ujasnit některé důležité věci. Především jsem nevěřila, že Viktor do konce svého života zůstane kdesi ve Střední Americe. Říkala jsem si, že si chce třeba jen s příjemným doprovodem prodloužit dovolenou, trochu si užít, a proto zavolal Podolanovičovi tu poplašnou zprávu o své emigraci. Myslel-li to vážně, musí přece něco vědět jeho otec!
Hned po návštěvě firmy jsem se rozjela za panem Grosmanem. Doma nebyl, bylo jasné, že už někde prodává hladovým občanům Mýta párky v rohlíku. Za necelých dvacet minut rychlé jízdy jsem své auto, teď dokonale seřízené v Karlově servisu, zaparkovala na mýtském náměstí. Ke stánku s občerstvením už to odtud bylo pár kroků.
Už zdálky jsem za pultem zahlédla svou první, a protože Karel už rodiče neměl, vlastně jedinou tchyni. Ale teprve když jsem přišla blíž, spatřila jsem i pana Grosmana. Seděl na obrácené přepravce od rohlíků, v ruce držel prázdný hrnek od čaje a nepřítomně hleděl před sebe. Paní Tichá si mě taky všimla. – Víš už, co se stalo?! zeptala se místo pozdravu.
Tiše jsem přisvědčila a obešla boudu, abych se dostala dovnitř. Usedla jsem do dřepu před starého pána. Pohlédl na mne smutnýma očima a bolestivě se usmál. – Mluvil jste s Viktorem?! zeptala jsem se ho.
Zavrtěl hlavou. Chtěl mi cosi říci, ale než stačil otevřít ústa, paní Tichá ho předešla: - Viktor mi psal! Ukaž Martině ten dopis! vybídla ho.
Pan Grosman vylovil z náprsní kapsy obálku letecké pošty a podal mi ji. Vytáhla jsem z ní list papíru a četla rukou psané řádky, jimiž Viktor svému otci sděluje, že byl postaven před velice vážné rozhodnutí: buď zůstat do konce života v daleké zemi, nebo jít do vězení! A to mi může být celá firma TIGR ukradená!!! psal. Dále určil, aby dědici majetku, který snad po něm doma zůstal, se stali jeho dva nezletilí synové. Nakonec otci poděkoval za všechno, co pro něho za život vykonal, a vyjádřil naději, že se určitě, to slovo bylo dokonce dvakrát podtrženo!, brzy setkají!
Když jsem měla zase dopis vrátit, nevěděla jsem, co k němu mám říct. Naštěstí pan Grosman sám promluvil, uschovávaje zase obálku do kapsy: - Viktor byl odmalička zmetek! Hezkej kluk, chytrej, ale parchant! Co jen jsme se s ním natrápili! A nakonec mi udělá tohle!
- To přebolí, pane Grosman! Ujistila jsem ho co nejupřímněji a pohladila po vrásčité tváři.
- Taky mu to říkám! ozvala se moje tchyně. – Hlavně že žije…! V té chvíli si zcela určitě vzpomněla na Luboše, neboť jí z očí vyhrkly slzy. Rychle se však vzpamatovala. Zdržela jsem se u nich ještě pár minut. Pak jsem se ale omluvila, že na mne doma čeká malá Linda, a rozloučila jsem se. – Jednou mi ji musíš ukázat! volala za mnou paní Tichá. Slíbila jsem jí to. Pan Grosman mi ztěžka podal ruku.
Tato téměř blesková cesta do Mýta mě ujistila, že telefonát, o němž se mnou mluvil doktor Podolanovič, nebyl žádný žert ani podvrh, jak mě také napadlo. Byla to pouze jedna ze dvou zaručených zpráv o Viktorově útěku před spravedlností.
Čekal na mne ještě nelehký úkol: své rozhodnutí pokusit se zachránit firmu TIGR oznámit rodině. Svolala jsem je po večeři všechny do kuchyně. Karel četl noviny, k nimž se přes den nedostal, a přitom kouřil. – Co se děje?! děsila se už předem Denisa. Ale když jsem nekompromisně ukázala na její obvyklé místo u stolu, ukázněně usedla. – Mám tam rozjetý program! namítal Patrik a hodil hlavou za sebe, kde měl svůj počítač. – Sedni! houkla jsem na něho žertem jako na pejska. Taky mě uposlechl. S Lindou na klíně jsem k nim přisedla, a když jsem zjistila, že mě všichni, dokonce i můj muž, poslouchají, seznámila jsem je se situací, do které se kvůli Viktorově útěku za oceán naše firma, vždycky jsem o ní takhle mluvila!, dostala, a s řešením, jež mi navrhuje doktor Podolanovič. – Pěkně se ti ten tvůj švagříček vybarvil! neodpustil si poznamenat Karel.
- To je všechno, co mi k tomu řekneš?! zeptala jsem se ho s výčitkou.
- Já v té firmě nejedu. Naštěstí mi stačí k bezesným nocím ten můj autoservis!
Mé děti byly, jako vždy, když šlo o vážný problém v naší rodině, naštěstí vstřícnější. – Znamená to, mami, že bys zase chodila do práce?! chtěla vědět Denisa.
- A co bude s Lindou?! ptal se mne vzápětí Patrik, když jsem kývla souhlasně hlavou.
- Bude ji hlídat babička! Na vás dá pozor taky!
- Tak v tom případě se hlásím okamžitě do děcáku! reagoval na možné výchovné akce mé matky.
- Babička to s vámi myslí přece dobře! pokárala jsem ho.
- A to my právě nechceme, viď brácho?! otočila se na Patrika jeho starší sestra. – Mami, řekla pak skoro prosebně. - Stojí ti to vůbec za to, aby sis ničila stáří někde v kanceláři?!
- Mluv s mámou laskavě slušně, ano?! poručil jí Karel.
- Myslela to žertem, viď?! usmála jsem se na své nepochopené nejstarší dítě. A když už jsem ke svému manželovi, který předstíral, že dál pročítá noviny, promlouvala, zeptala jsem se ho zcela věcně: - Co ty tomu říkáš, Karle?!
- Můj názor znáš! odvětil suše a začal skládat noviny. – Takže mě do nějakých finančních afér laskavě netahej! Vstal a zamířil do obýváku. Za chvilku se odtud ozvala televize.
Patrik zavřel dveře. Pak se na mne obrátil a zatvářil se spiklenecky. – Co tedy budeš dělat, mami?!
- Nevím…! řekla jsem podle pravdy.
- Ale ty ses už přece rozhodla. Slíbilas to přece vašemu právníkovi! připomněla mi Denisa.
- Podle mne bys to měla rozjet, mami. Já mít tvé IQ, tak bych takové věci řešil přímo v pohodě! prohlašoval sebevědomě můj syn.
Pokusila jsem se ho pohladit, ale stejně před mou rukou uhnul. Řekla jsem tedy: - Promluvím si o tom ještě s babičkou!
- Hurráááá! povykovali radostně oba. Asi předpokládali, že tak nesmyslné záměry mi moje matka rozmluví.
Mýlili se však. Když jsem matce stejně jako předtím jim celou situaci vylíčila, neodpustila si sprostě se vyjádřit o Viktorovi, ale pak mě ujistila, že se přece musím pokusit dát věci ve firmě do pořádku, protože mám tři děti a ty, když jsem teď jedinou majitelkou TIGRA, tam budou třeba pracovat a po mé smrti (máma dokázala plánovat až kamsi do třetího tisíciletí) firmu společně zdědí! Potom už jsme snadno probraly každodenní harmonogram její pomoci. Přistoupila jsem dokonce i na podmínku, že se vždycky v poledne, to máma ještě mnohokrát zdůraznila!, na Lindu přijedu domů podívat..
Přála jsem si ještě slyšet i Karlův souhlas. Opakoval mi ale znovu, že si mám v tomto ohledu dělat, co sama uznám za vhodné. Vycítila jsem, že se záměrně nechce o mých starostech se mnou bavit.
Mrzelo mě to. Říkala jsem si, že právě v podobných chvílích, jako byla teď ta moje, mají manželé společně čelit všem problémům. Ale jako Karel dělil v manželství peníze na moje a tvoje, rozlišoval i naše starosti. Luboš by podobného chování schopen nebyl!
Začala jsem tedy pracovat. Můj život se mi znovu proměnil v dostihovou dráhu, jejíhož cíle jsem nikdy nedohlédla. Každé ráno, krátce po snídani, jsem ujížděla s nejmladším dítětem pro svou mámu, vrátila se s ní hned zpátky domů, předvedla, co ten den bude Linda jíst, pít, do čeho ji má babička obléknout, vyslechla nezbytné poznámky o správné výchově, a pak konečně už sama, rovnou za město, k areálu budov naší firmy, kde na mě čekal nejen úslužný doktor Podolanovič, ale většinou i další, zpočátku neznámí příchozí, kteří se na nás dožadovali jediné věci: peněz!
Postupně jsem také začala pronikat do problémů, a především hospodaření firmy. Doktor Podolanovič mi navrhl, abych mu tykala a říkala Vladimíre. Třebaže byl o jedenáct roků mladší, požádala jsem ho o totéž. Nechtěla jsem hrát úlohu milostivé paní šéfové. Předkládal mi jednu finanční kauzu za druhou. Měla jsem pocit, že každá následující uspěchává katastrofu firmy. Srovnáváním jednotlivých dokladů jsme docházeli k jednoznačnému závěru, že celé hospodaření bylo založeno na podvodu. Hned od počátku, kdy byla firma TIGR ustavena, nebyla většina zisků státu přiznávána, Viktor s Lubošem neodváděli správně daně, kupovali nemovitosti, jejichž cenu si nechali jakýmsi JUDr. Svobodou (neznala jsem ho, to jméno přede mnou nikdo z těch dvou nevyslovil!) znovu ocenit, ale tentokrát nejmíň pětinásobně, a na vysloveně staré barabizny a chátrající objekty si od bank půjčovali milionové částky. Ty zčásti investovali do rozvoje firmy, zbytek, pochopitelně větší, záhadně zmizel v propadlišti času. Nebo na Viktorově zahraničním kontě!!! napadlo mě okamžitě.
Doktor Podolanovič mě taktně upozornil na závažnou skutečnost, že pod převážnou většinou smluv je podepsán můj zemřelý manžel. Ano, poznávala jsem na všech listinách jeho podpis. Měl ve firmě podpisové právo, stejně jako Viktor! Podpis mého bývalého švagra na důležitých aktech ale vysloveně scházel!!!
- Jak je to možné?! ptala jsem se podrážděně.
Podolanovič mi vysvětlil, že v právní formě sdružení podnikatelů, jakým firma TIGR již od počátku byla, je jeden ze zakladatelů finančním úřadem určen k tomu, aby firmu zastupoval při jednáních. Bohužel měl tuto riskantní výsadu Luboš! On ručil za správnost všech smluv, dohod a ujednání. Teprve po jeho smrti ji získal nakrátko Viktor.
- Kdo teď po něm?! zeptala jsem se značně naivně.
- Ty…! ukázal na mne Podolanovič.
Několik dní jsme se takhle bezmocně hrabali v horách dokladů, které nám ochotně přinášela paní Valášková. Ona to také byla, která mě pokaždé upozornila, že se blíží poledne, kdy musím na hodinku odjet za nejmenší dcerkou a vyslechnout si od mé mámy obvyklé žalozpěvy. Dost mě ten podivný způsob mateřské dovolené vyčerpával, ale byla jsem rozhodnuta nevzdat se.
Vypracovali jsme společně kompletní součet všech pohledávek, které jsme měli uhradit bankám, finančnímu úřadu, pojišťovně a dalším věřitelům. Při pohledu na celkovou částku, kterou nám počítač nabídl, se mi zatočila hlava. Dluh firmy šel do desítek milionů korun. – Co s tím chceš, Martinko, proboha, dělat?! ptala se mě soucitně Valášková, dívaje se s vytřeštěnýma očima na obrazovku počítače.
Pokrčila jsem nerozhodně rameny. – Nevím… asi si budu muset hodit mašli!
- Máš přece tři děti, Martinko! pokárala mě účetní skoro mateřsky.

Pokračování...

Předchozí díly najdete zde.

Stanislav Rudolf:  MOJE PALIČATÉ IQ,  vydáno ve vydavatelství Adonai, s.r.o, 2004

 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 01. 2010.