Vladimír Vondráček: Madeira (3)

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

V této poslední části popisu našeho pobytu a putování po Madeiře se dozvíte alespoň stručně o tom, co vše lze na tomto překrásném ostrově vidět a co jsme viděli a zažili my. Je toho zde totiž tolik k poznávání, že prostě musíte vybírat. V nabídce jsou dva celodenní autobusové zájezdy, výlety velkým moderním parníkem, luxusní jachtou i historickou replikou Kolumbovy lodi Santa Maria, potápění s delfíny na otevřeném moři, návštěvy nejkrásnějších tropických botanických zahrad či různých muzeí. Časově to za sedm dní nelze stihnout a tak vybíráte a buď vám krvácí srdce, když něco vynecháte, anebo peněženka, když si toho vyberete více.
Z asi tuctu Čechů, kteří trávili dovolenou v našem Tropicalu si někteří zaplatili jeden z okruhů po Madeiře a na tom východním je malý autobus vyvezl až do výšky 1800 m, kde kromě krásných výhledů prakticky na celý ostrov také slušně zmokli, zatímco my měli na jihu u moře krásně. Parta čtyř kamarádek si pak troufla na výlet za delfíny, viděly i velryby a dvě z nich ve vypůjčené potápěčské výstroji si s delfíny i zaplavaly. To vše jsme se dozvěděli v jídelně na společných snídaních. Mnoho z nás si pak půjčilo auto, což je dle našeho názoru po všech stránkách nejlepší řešení. 

  Ministerstvo obrany Gabo Girao

Jak už víte, my jsme zpočátku vždy dopoledne pěkně po svých prozkoumávali nejbližší okolí, odpoledne se koupali a po večeři jsme se vždy procházeli po místní asi kilometr dlouhé promenádě podél oceánu. Zde jsme dennodenně potkávali snad desítky domorodců, běžců a chodců, kteří po své práci sportují a tak nás během naší pomalé procházky míjeli nejméně pětkrát. Na té promenádě jsou dokonce na dvou místech různě vysoké hrazdy a lehátka se zábradlíčky, na nichž další „mučí“ svá sportovní a třeba i mírně obézní těla. Viděli jsme i taxikáře, který zřejmě využil chvíle, kdy turisti večeří, šel si zaběhat a po půlhodině spěchal někam pod sprchu a na další svou noční směnu! Madeiřané jsou vůbec zřejmě velmi pracovití, i v našem hotelu nebylo personálu mnoho, každý měl určitě několik funkcí a číšník nejen obsluhoval v jídelně, ale přes den pracoval ve venkovním baru a soudky s pivem nosil na rameni po mnoha schodech dolů na terasy.

Porto Moniz Mořské bazény

Při těch večerních procházkách si všimnete, že nádherně zářící Jupiter je na obloze téměř o dvacet stupňů výše, než u nás. Později v noci je na už v polovině září na jižní obloze vidět Orion, což je u nás souhvězdí vyloženě zimní. Když jsem už zabrousil na oblohu, tak ráno na ní jako lampion září Venuše, samozřejmě opět výše nad obzorem než u nás doma, a severní Polárka je naopak tak nízko, že ji pro vysoké hory na severu nevidíte.

A konečně se dostávám k vyvrcholení našich zážitků, protože celodenní návštěvu hlavního města Funchalu a naši soukromou okružní jízdu malým autem jsme si nechali na poslední dva dny. Nejprve tedy Funchal.
Do tohoto města, v jehož aglomeraci žije asi polovina obyvatel Madeiry, jsme vyjeli hotelovým mikrobusem a po vystoupání na dálnici a projetí několika tunely nás hotelový šofér za dvacet minut dopravil do přístavu. (Mimochodem, když jsem se zmínil, že v hotelu má každý více funkcí, tak tenhle šofér nám už jednou po necelé půlhodině od nahlášení přišel na pokoj opravit lednici.) Prohlídku vlastního starého města jsme si nechali na odpoledne a ihned jsme se vydali na Monte, což je část na okraji města ve výšce 550 m nad mořem. Dá se tam vyjet lanovkou, ze které jsou krásné výhledy na město a přístav, my jsme však volili autobus a udělali jsme dobře. 

Náměstí ve Fuchalu 

S koupí lístků v automatu měla sice kupodivu problémy i uniformovaná informátorka (lístky se musely programovat každý zvlášť) a číslo našeho autobusu jsme také v příčných ulicích hledali dost dlouho, ale jízda úzkými serpentinami stála za to! V každé druhé zákrutě se nám tajil dech, zda něco nevyjede proti, a vrcholný zážitek byl těsně před konečnou. Potkaly se tam v nepřehledné zatáčce dva autobusy, oba na místě prudce zabrzdily a pak se rovnaly po centimetrech tak, že se asi po minutě bez doteku minuly.
Anglická dvojice na sedadle před námi při zabrždění vyjekla, po dokončení manévru řidiči zatleskala, my se přidali a domorodí pasažéři se hlasitě smáli! Na Monte toho je k vidění moc. Krásný kostel, kousek pod ním socha posledního Habsburského císaře Karla, překrásné zahrady přístupné volně i placené, je zde i start zajímavých saní, které vozí po asfaltu turisty až dolů k moři. Sjezd autobusem dolů probíhal podobně jako nahoru, jen jsme se už tolik nebáli a mohli se kochat pohledy na Funchal. 
Staré vnitřní město je také pěkné, parků požehnaně, kvete všechno, na co pohlédnete. Docela pikantní se zdálo, že jeden z nejhezčích domů, s nádhernými kovovými balkony, bylo jakési detašované pracoviště ministerstva obrany! Moderní i starší hotely se pak táhnou podél pobřeží od přístavu dále k západu a naopak východním směrem pokračuje stará čtvrť. Na jedné menší pláži jsme se odpoledne krátce vykoupali a pak jsme navštívili vyhlášenou tržnici.
Zde můžete nakoupit jakoukoliv květenu, zeleninu, ovoce známé i neznámé, maso všech druhů atd. My si koupili semena strelície (vypadá jako papoušek) a uvidíme, co to doma udělá. Sice nám bylo doporučeno, že máme hodně smlouvat, ale my na to tak nějak nejsme zvyklí, což je samozřejmě velká škoda.
Na večer pro nás opět přijel hotelový mikrobus a zpáteční cestu nám náš šofér zpestřil bravurní jízdou funchalskými uličkami, které by u nás byly považovány za úzké jednosměrky. Tam jsou ovšem obousměrné a navíc, sem tam v nich ještě domorodci před svými domky parkují! Vůbec si nedovedu představit, jak by se s tím vyrovnali naši řidiči.

 

Na sobotu jsme si pak půjčili malé auto a projeli západní část ostrova po trase téměř shodné s jednou okružní jízdou a zastavit jsme si mohli dle chuti. Jména městeček a obcí nejsou důležitá, důležitější je, že jsme několikrát šplhali od moře do nadmořské výšky přes 1000 m, projeli od jihu na sever, kde před Portem Moniz se pobřežní skály téměř všude tyčí přímo z moře a tak silničních tunelů, krátkých i dlouhých je nespočet. Kouzelná je cesta náhorní planinou Paúl da Serra uprostřed ostrova, kde jedete ve výšce kolem 1500 m, doslova přes silnici se převalují jednotlivá oblaka a mezi nimi je někde výhled do údolí na sever i na jih až k moři. Na vysokohorských lukách se kolem pasou krávy, tedy asi spíše býci, protože si nedovedu představit, kdo a kde by ty krávy dojil. Ta zvířata vás občas na té silnici zastaví a vy nevíte, zda zatroubit či je raději nerušit. My je opatrně a bez troubení objeli.
Zpočátku projíždíte i těmi už vzpomínanými vavřínovými lesy, v nich se vinou tzv. levády, což jsou úzká koryta tvořící starý závlahový systém ostrova, jehož délka činí přes 2 000 km, a který zajišťuje čistou pitnou vodu dodnes. Na nejvyšších planinách se zde vůbec nebojí, že se turistům nebudou líbit větrné elektrárny. Naopak, plně zde využívají velmi pravidelných a stálých větrů – pasátů. Na zpáteční cestě – už opět na jihu – jsme nemohli minout asi třetí nevyšší mořský útes na světě Cabo Giráo, který vystupuje z moře do výšky 580 metrů. Odtud jsme si přivezli spadaná semena vavřínů, podobná dřevěným knoflíkům. 

Pak jsme to ještě vzali - už opět po dálnici – zpět na východ. Podjeli jsme runway místního letiště a jeli se podívat do malé osady Machico, kde se prý portugalští mořeplavci prvně vylodili. Ujeli jsme celkem jen necelých 200 km, ale ruce i nohy manželky si přišly na své, neboť to celé odšoférovala a já si krásně zafotil!
A protože o peníze jde jak známo vždy až v první řadě, tak pro zvídavé několik cenových relací. Z ceny zájezdu tvoří zcela nestydatě téměř čtvrtinu letištní taxy a palivové příplatky! Jídlo v restauracích je o něco dražší než u nás, ale jsou to pořádné porce. Lanovka na Monte 10 euro a zpáteční 15, autobus 5x levnější, vstupné do botanických zahrad od 3 do 10 evro. Okružní jízda autobusem 48 E, plavání s delfíny 45 E, nájem auta na den od 32 asi do 50 E, benzin nepatrně dražší než u nás a pro finančně otužilé celodenní výlet jachtou do přírodní rezervace na blízký neobydlený ostrov Desertas – bratru za 80 E.
Takže – přátelé – toť vše. Kdo šetří má za tři, stojí to za to! A ještě něco – při zpátečním letu naše letadlo „kapitánoval“ exmistr světa v akrobacii Petr Jirmus. 

Foto © Vladimír Vondráček

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 01. 2010.