Marta Urbanová: Ignát Hermann

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Když vyjdu z domu, mohu se vydat ulicí dolů ke gymnáziu nebo nahoru k soše Ignáta Hermanna. Na křižovatce na piedestalu stojí muž v klobouku, s kabátem přes ruku, mírně rozkročen. Autorem sochy je spisovatelův synovec J. Opatrný.

Ignát Hermann se nenarodil přímo v našem městě, ale v Horním mlýně 12.8.1854 jako třinácté dítě.
Jeho otec byl mlynářem. Malý Ignát začal chodit v našem městě do školy, ale na své dětství vzpomínal nerad. Horní mlýn stál na řece Doubravce nedaleko Chotěboře a čtyřtřídní škola nebyla odtud co by kamenem dohodil. A navíc chudoba nevábí nikoho, ani malé dítě. Proto se jeho rodiče rozhodli hledat štěstí za mořem. Celá rodina odjela do Ameriky.
Ale ani tam jim pšenka nekvetla a brzy se vrátili. Usadili se u Hradce Králové, kde Ignát navštěvoval místní reálku. Studium nedokončil a r.1868 odešel do Prahy, kde se vyučil knihkupcem. Ale toto povolání nevykonával. Po boku svého bratra – juristy – pronikl mezi literáty a žurnalisty.
Po r.1880 byl literárně činný. Založil časopis Švanda dudák, do něhož přispíval pod pseudonymem. Přispíval i do jiných časopisů, např. do Palečka, Lumíra, Světozoru, Květů. Redigoval čítárnu Švandy dudáka, Vilímkův humoristický kalendář i jiné časopisy a sborníky. Pro vydání připravil i Nerudovu sbírku Zpěvy páteční.
Dobová kritika mu vytýkala, že se příliš věnuje oslavě maloměšťáctví, které tehdejší společnost sice razantně zavrhovala, ale v podstatě tak žila. Dá se říci, že jí Hermann nastavil nelichotivé zrcadlo.
Přesto se stal populárním beletristou, (od r.1884 byl redaktorem Národních listů), psal fejetony a nedělní povídky. Těch bylo přes 500. Ve svých črtách zachycoval střední vrstvy, spodinu i pražské podsvětí. My ho známe jako tvůrce vážného a zábavného pražského románu.

Kdo by neznal „U snědeného krámu.“ Pan Žemla si po letech dřiny otevře vlastní krám. Splní se mu sen, jeho zákazníci se projevují jako přátelé. Jako vážený občan se ožení s dcerou z „dobré“ rodiny. Na svou důvěru a na neuvážený sňatek těžce doplatí. Když si uvědomí, že ho žena a její matka přivedly na mizinu, spáchá sebevraždu.
Ignát Hermann načrtl realistický obraz obchodního ztroskotání a osobní tragédie poněkud pasivního kupce Martina Žemly, způsobený bezohlednou chamtivostí a nevěrou jeho manželky.
Milovníci starých filmů si jistě připomenou prvorepublikový film „Otec Kondelík a ženich Vejvara“ s paní Nedošínskou, Sašu Rašilovem a Ferencem Futuristou.
Pan Václav Kondelík, vážený pražský měšťan, slovutný mistr malířský – malíř pokojů – má dceru, sličnou Pepinku. Není divu, že slečna začíná pomýšlet na vdavky a tak se jednoho dne objeví nápadník, seriozní magistrátní úředník František Vejvara. Mladý muž je značně podnikavý, což se líbí paní Kondelíkové, zatímco jejímu muži ne. Ženichovy nápady narušují poklidný chod rodiny. Ale pan Vejvara má fištrón a přesvědčí budoucího tchána, že to myslí s Pepinkou vážně. Tchán posléze kapituluje a chystá novomanželům byt. A do toho všeho vstoupí Vejvarova paní bytná, která se snaží získat podnikavého ženicha pro svou dosud neprovdanou dceru. Nadrobí tím spoustu zmatků a starostí. Konec dobrý, všechno dobré. Bytná najde dceři jiného ženicha a Kondelíkovi konečně dostanou svou Pepinku pod čepec.
Předlohou filmu byl humoristický román z r.1898 o úspěšném pražském živnostníkovi a jeho rodině zobrazuje českého maloměšťáka s jeho typickými vlastnostmi. Postavy jsou více méně karikované, ale nepůsobí směšně. Pepička je naivní, dobře vychované děvče z první republiky, a Vejvara naprosto dokonalý zamilovaný klučík. Otec Kondelík je vykreslen jako maloměšťák se vším dobrým i špatným a navenek jako hlava rodiny. Jeho manželka je ta, která tou hlavou hýbe. Třešinkou na dortu je paní bytná, která všechno podřizuje své touze provdat svou téměř již staropanenskou dcerku.

Prozaik a žurnalista Ignát Hermann zemřel v Řevnicích u Prahy 8.7.1935 ve věku jednaosmdesáti let.
Přestože rodáku z Chotěbořska Ignátu Hermannovi tehdejší kritika vytýkala již zmíněné maloměšťáctví, jeho román „Otec Kondelík a ženich Vejvara“ vyšel v neuvěřitelných více než dvaceti vydáních, jedno z nich dokonce ilustroval Kamil Lhoták. Jedno vydání v r.1988 bylo v nákladu 48 tisíc výtisků. Když má dnes některý spisovatel náklad 10 tisíc výtisků, kniha se považuje za bestseller. Ale je jiná doba a knižní trh se široce otevřel literatuře z celého světa.
Bohužel rodný Horní mlýn u Chotěboře v roce 1982 do základu vyhořel. Památku našeho rodáka v těch místech nepřipomíná žádná pamětní deska. Zato díky tehdejším radním, kteří schválili sochu a vybrali pro ni důstojné a pěkné místo na křižovatce ulic Hermannova, Žižkova a Theerova svědčí o pozitivním přístupu našeho města k významným rodákům. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 01. 2010.