Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (1)

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...


Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.


Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (1)

Kdysi jeden moudrý člověk řekl, že – čas je způsob, jakým příroda zajišťuje, aby se všechno neodehrávalo najednou! Je to tak ohromující zjištění, že si vůbec netroufnu ani pomyslet, co by se stalo, kdyby to neplatilo!
 
Vážení a milí eventuální čtenáři!
Vím, že možná riskuji, ale doufám, že podtitul tohoto    elaborátu nikoho neodradí. Nemohu si ale pomoci a prostě si myslím, že je výstižný. Dokonce jsem váhal, zda použít ještě nižší člověčí stádium, neboť každý jedinec je vlastně na svém úplném počátku, tedy při početí „dvojjediný“ - jako spermie a vajíčko! Samozřejmě s výjimkou dvojčat, trojčat atd. Nakonec jsem usoudil, že od toho embrya to bude stačit.
Nedá se svítit, sklerózu nezaženeš. Vím, že je to strašný skok, od embrya přejít hned ke skleróze, ale tím vás vážení čtenáři pouze připravuji na nejhorší a slibuji, že už vás takto často oslovovat nebudu.
A tak ještě než mi ta potvůrka skleróza pořádně zavaří a dokud ještě alespoň zbytek mých šedých buněk mozkových funguje, rozhodl jsem se provětrat je, a pokusit se sestavit ze střípků své paměti mozaiku, ze které by snad mohl posléze vzniknout jakýsi obraz.
Bude to tedy vlastně cosi jako curriculum vitae, na jehož sepsání má jistě každý nárok. Prostě bych chtěl na těchto stránkách předvést jeden obyčejný život a ujišťuji, že vše co tady bude následovat je čiročirá pravda. Pouze mou občasnou sebechválu berte prosím s velkou rezervou! A mohu-li prosit, držte mi palce, aby mě ta potvora …no …ta … skleróza...  nedohonila příliš brzy!

♦♦♦
 
Ačkoliv jsem považován za člověka spíše skromného, domnívám se neskromně, že jsem hned v několika směrech velmi výjimečný. Myslím, že jsem jedním z mála, který se nestydí za to, že je grafoman.
Uvědomil jsem si to sice až nyní na penzi, tedy pozdě, ale přece! Nemusel jsem totiž ani příliš dlouho přemýšlet a přišel jsem na to, že grafomanie vlastně neexistuje, nikdy neexistovala a nikdy existovat nebude! Grafomanie je naprostá a sprostá fikce, kterou si vymyslela spisovatelská a básnická loby, a to ze zcela sobeckých a zištných důvodů. Hájí tím své zájmy a v každém začínajícím autorovi vidí hned nekalou konkurenci. A tu vidí zejména v mladých autorech, kteří mohou být ještě dlouho literárně plodní, což naštěstí není můj případ. Tato loby trestuhodně zamlčuje, že na polibky literární múzy zdaleka nemají monopol pouze básníci a spisovatelé renomovaní, ale doslova každý, aby se třeba také mohl nakonec renomovat! 
 
I když jsou zcela jistě mnohem dramatičtější, hodnotnější a tím i smysluplnější životy, přesto jsem zažil dost zajímavého. Jak říkal jeden můj dobrý přítel a „počasový“ učitel Honza – život je jeden z nejtěžších!
A tak aniž bych to tušil, celý život jsem se pro jistotu vlastně řídil heslem, které jsem dal na papír až po své sedmdesátce: Spěchej vždycky pomalu, loudávej se rychle, hranatá je někdy koule, kulatá je krychle!
Díky své sebestřednosti se pak navíc ještě domnívám, a to s dostatečnou jistotou, že jsem svým způsobem výjimečný i tím, že je jen velmi málo lidí, jako jsem já. Tedy lidí, kteří sotva usednou k jídlu, už se těší, aby ho dojedli, protože se budou moci napít.
A dále - také asi jen málokdo, sotvaže se ráno probudí, nemůže se dočkat, až půjde opět spát! Ovšem teď už „díky“ čerstvé rodinné zkušenosti vím, že je to jeden z příznaků strašné Alzheimerovy choroby. To ale doufám zatím není můj případ, neboť spát se mi nechtělo snad jenom mezi mými patnácti a pětadvaceti lety.
A ještě musím dodat, že teprve nyní, v poslední době, jsem objevil nádherný slogan, který mé podivnůstky opodstatňuje: Tvá budoucnost závisí na tom, co si vysníš. Tak neztrácej čas a jdi spát!
Ano – takový jsem já, matinko – jak říkávala – tedy v ženském rodě - Mamzelle Nitouche.
 
Pokračování příště...
Další díly najdete zde

Foto © Wikipedia a archiv autora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 01. 2010.