| Bar v zatáčce – Čundr s Karlem –Nevinné revolty – Praha milovaná – Verše na parte
Ve zrušeném baru V zatáčce, v bývalém německém sídlišti, byla tma. Říkali jsme tomu Bar u Marušky. Vešlo se tam asi deset hostů. A to už bylo nabito! Bar byl zrušen, nelíbil se v okolí. V Česku se vždy ruší to, co mají lidé rádi. Maruška byla majitelka a hosté téměř stálí. Vládla tam laskavost a pohoda. Trochu mi to připomínalo Řecko a ještě více francouzské hospůdky. Francii jsem znal a znám jen z filmů a knih, ale řecké taverny jsem navštívil mnohokrát. Jana Macurová, kamarádka a „Otvíračka mrtvých“, jak jsem jí tajně říkal, protože pracovala na pathologii, vyprávěla o Řecku tak krásně, že jsem si poručil Metaxu. Marie, která navštívila Řecko s Janou, nám nalila všem zdarma.
„Silné a emotivní vzpomínky na krásné chvíle v jižních krajinách legendární Hellady vybízejí ušlechtilé ženy, aby nalévali Metaxu, nápoj slunce, znovu a znovu.“ Můj výrok se líbil, ale další láhev jsme již platili. Přednášel jsem své nové básně a bar v zatáčce byl vlastně kritickou tribunou, kde jsem poznával, zda mé verše za něco stojí. Štamgasti byli vzdělaní a citliví. Marie je výborná malířka. Až dostanu honorář za tuto knihu, koupím si od ní obraz. Bude mi připomínat zrušený bar a přátele, které jsem tam rád potkával.
Snad sto padesát metrů od bývalého baru je dům Jindry Lidického. Říkali jsme mu „Liďáku“ anebo Pindo. Pan hokejista to býval a skvělý kamarád. Odplul zásluhou prasklého srdce do nebeských hokejových hal, kde andělé tančí smutné piruety a o puku nemají ani zdání. Doufám, že je Pinda naučil pít rum z dvoudecovek. Alespoň se mnou to tak pil. Začalo pršet a z okapů se valily proudy měsíční vody. Mám rád déšť. Okapy hrají zvláštní antirytmickou píseň, kde převládají tiché bicí. Je to blues, které skládá Pán Bůh pro opuštěné tuláky.
Okapy uměl udělat můj kamarád František Kulhánek zvaný Dick. Byl klempířem. Jako Jindra zmizel v nebeských výšinách, kde okapy nepotřebují. Co tam asi dělá?
Dick, Béďa Šmauz, Pepik Veselý, Honza Biskup, Venca Macák – parta. Sedávali jsme u Kulhánků doma a pan Kulhánek nám naléval obyčejné pivo. Tam jsem jedl poprvé v životě chleba se sádlem, namazaný kremžskou hořčicí a posypaný pomerančovou kůrou. Bylo to skvělé. Jednou jsem to připravil na vojně kamarádům a chtěli mne utopit v požární nádrži. U Kulhánků se vzpomínalo na velké čundry. Hodně se lhalo. Chtěli jsme pana a paní Kulhánkovy ohromit svým světáctvím. Dělali, že nám věří. Měli jsme je rádi.
Čundr s Karlem Kučerou byl vždy předzvěstí průserů. Karel byl hodně tlustý a jeho činy byly taktéž tlusté. Stáli jsme v Lánech u rybníku, nedaleko je zámek pana prezidenta, tenkrát tam byl soudruh Antonín Novotný, a Karla napadlo, že nás poučí o lidské chemii.
„Kluci, prdy hoří!“ řekl znenadání a sám si přikývl. Měli jsme každý v sobě několik piv a panáka pomerančového likéru, který přinesl Dick. Vzal to doma babičce, která si s tou pomerančovkou mazala chodidla. Tvrdila, že je to proti bradavicím. Je to nesmysl! Zkusil jsem to po mnoha létech také, a nic! Ale třeba byla tenkrát za Novotného jiná pomerančovka než za Husáka.
S Karlem jsme se sázeli o sto cigaret Džunka (zkratka – Doufáme, Že Už Nebudete Kouřit Ameriky). Udělali jsme živou zeď a Karel si stáhl kalhoty. Potom si svlékl tričko a celý nahý vlezl do vody. Podali jsme mu sirky. Svraštil tvář. Zpočátku se marně snažil vypustit větry. Když konečně zabublaly, nemohl škrtnout, protože umáčel sirky.
„Nebojte se, voli,“ uklidňoval nás, „dejte sem jiný sirky a uvidíte kanonádu!“ Sotva dořekl, objevil se lánský občan. Měl červený nos a malou rudou hvězdičku na klopě. Začal křičet a sípal:
„Ty tlustej spratku, co tady kazíš vesnici?“ Karel rychle vylezl, za naší vydatné pomoci, sesbíral svršky a omlouval se lánskému mravokárci:
„Pane, já chtěl předvíst pokus, který se učí na vysoké škole, chápete?“ Dick chtěl soudruha kopnout do šimpánu, ale Josef Veselý vzkřikl:
„Neblbni, vole, je vyznamenanej! Za to by byl kriminál!“ Chlap za námi křičel, a tak jsme urychleně mizeli na silnici směrem k zámku českých prezidentů.
Karla, který byl starší než my o několik let, volali za několik dní na OV KSČ v Kladně. Přišel s ním i jeho otec, který vypadal fyzicky jako syn svého syna. Neudal ho ale ten agilní občan z Lán, nýbrž stará panna, která Karla viděla z okna a pohoršila ji Karlova nahota. Můj táta to u byra zachránil.
„Soudruzi,“ řekl jim, „jedna nahá prdel nemůže narušit morálku žádný vesnice, i kdyby to byly Lány!“
Nejhorší to měl při útěku v Lánech Dick. Měl kratší nohu, kulhal a namohl si ji. Marodil potom dva týdny. Ten čundr skončil v Sýkořici. Opili jsme se zelenou a po společném zvracení jsme usnuli u Berounky. Karlovi odplaval v Berounce batůžek. Myslel jsem, že se rozbrečí, a to mu bylo více než nám. Já byl před vojnou a on na ní měl být už dávno. Vlastně jsem se nikdy nedozvěděl, kolik mu je let. Zemřel mlád a nikdy jsem nezjistil kdy a kde. Ten batůžek dostal Karel od starého skauta z Kročehlav, který se nevrátil po druhé světové válce z koncentračního tábora v Terezíně.
Bylo devatenáctého března. Vůbec jsem nevěděl, že mám svátek. Musel mi to připomenout Láďa Křivánek z Montrealu. Všechno je převrácené naruby. Žití ve fofru. Ale to je můj styl. Hlavně ne nuda.
Pozorování světa je kino, které natočil režisér Život. U stropu pasáže visel hlavou dolů kůň a svatý Václav seděl na jeho břichu. Nelíbí se mi tohle sochařské dílo. Tady v Lucerně, kde dýchá atmosféra prvorepublikové nálady.
V Café baru se ozval klavír. „Život je jen náhoda, jednou jsi dole jednou nahoře...“ Václav byl nahoře, ale kůň byl obráceně. Najednou mi to bylo lhostejné. Poručil jsem si kávu s mlékem bez cukru a vyprávěl jsem Jarmile, jak rád poslouchám barovou hudbu, kde nikdo nezná nikoho, kde číšník tiše šeptá, kde na stoličkách sedí hosté zakleti do nejhlubšího sebezpytování.
A dole v pasáži prochází tisíce kroků, vůní, šatů, tváří, které by zdobily obrazy Hieronyma Bosche. Dámě v létech klapaly podpatky jako holandské dřeváky.
V Literárním klubu v Salmovské ulici bylo plno. Sklepení pod úrovní ulice. „Co tu bylo kdysi?“ věčná moje zvědavá otázka. Stále se opakující přání zavřít oči a spatřit život tři sta let odvátý. Ulice vede ke komplexu budov nemocnice. Místo toho, abych se zajímal o hezké ženy, uchvátila mne stará dubová vrata na kostele sv. Tomáše. Hladil jsem je. Zavřel jsem oči a vycházeli mniši, věřící, kněží, dámy zahalené v krajkoví, vůně kadidla pronikala na ulici.
Slyšel jsem bouře pražských nepokojů, sevřel mne strach z války, z násilí, ze zločinů a revolucí. Miluji Prahu ze všech měst nejvíce. Odpouštím jí sídliště, tisíce aut, turistický mumraj, počkám a s nocí přichází pohádka starých časů. Nepravdivá, romantizující, ale podobná mým přáním.
Potkávám kočáry pana Jakuba Schikanedera a lampy lákají z přítmí starých domů oranžové stíny mlžné půlnoci. V Salmovské popíjím dvojku červeného a naslouchám básníkovi. Venku utichla kola kočáru. Ucítil jsem ten nezdravý a přesto nenahraditelný dým z pražských komínů.
V malé kavárně KABINET poblíž Dejvického náměstí je moje občasná zastávka. Nevím, jestli je káva zdravá či nikoli (ještě nikdo mi to jasně nevysvětlil), ale je důvodem a alibi, abych mohl usednout a psát si básničky, poslouchat dobrou hudbu, číst si Respekt, Lidové noviny nebo Literárky. Občas mne zatrne u srdce. Jsem nejstarší mezi mladými tvářemi hostů. O čtyřicet let jsem napřed. Anebo zpátky? Naproti kavárně je malý krámek s potřebami pro fotografii. Majitel znal mého bratra.
„Kdepak je Bohouš?“
„Zemřel!“ odpovídám a vysvětluji, že srdce selhalo. Při tom myslím na životní provinění. Dlouho jsme byli s bratrem od sebe vzdáleni. Bohouš by byl určitě dobrý spisovatel. Měl srdce nemocné od malička. Maminka říkala, že jeden lékař tvrdil, že bratr má srdce na druhé straně hrudi. Často na bratra Bohouše myslím. Měl pohřeb v Kolíně.
Před dvěma roky jsem měl vystoupení v Kolíně. Přišlo málo diváků. „Prodalo se málo lístků, je to škoda,“ říkala mi pořadatelka. Mrzelo mne to a před vystoupením jsem se coural okolo divadla. Nějaký opilec na mne křičel v houstnoucí mlze: „Prase, prase, prase v černým klobouku! Sundej ten klobouk z palice, vole!“ Klopýtal k sídlišti za divadlem a řval:
„Já jí seřežu prdel, tý couře! Mám už toho dost!“
Lampy pohnuly mlhou a v té se objevila parta mladých kluků ve stáří kolem třinácti až čtrnácti let. Zastavili se u mne.
„Co to je?“ ptal se jeden z nich, zřejmě šéf.
„Kytara,“ řekl jsem s úsměvem.
„Ty na ní hraješ?“ ptal se. Přikývl jsem.
„Nemáš cigáro?“ ptal se šéf a ostatní mlčeli.
„Nekouřím,“ vysvětloval jsem, „nechal jsem toho! Začal jsem kouřit jako malej kluk, potom jsem měl zánět průdušek a tak jsem toho nechal!“ vysvětloval jsem s tajným cílem, poučit puberťáčky. Byli velcí jako můj vnuk Pepik. Kluk si odplivl, zahoupal se v kolenou a špitl:
„My nejsme malí kluci!“ A plivl mi pod nohy. Odcházel jsem k divadlu. Něco mne silně bodlo do zad. Něčím na mne vystřelili. Otočil jsem se. Prchali do mlhavého sídliště.
V šatně divadla jsem našel v saku dírku a na zádech krvavou stopu. Mrzela mne má bezmocnost. „Jediná možnost, aby ta parta nezapomněla, je dát jim pěkně přes prdele klackem.“
Po mém vystoupení mne přišel nějaký divák napomenout. Vstoupil bez zaklepání do šatny a spustil:
„Vaše písničky a řeči nejsou pravdivý! Za nás komunistů se měli lidé dobře, byli k sobě lepší a co se týče svobody, já projel celou Evropu. Ale vždycky jsem se rád vracel do svý země.“ Bouchnul dveřmi a odešel.
Seděl jsem s hlavou v dlaních, upíjel čaj a myslel jsem na kolínský hřbitov, kde je pochován můj bratr Bohouš.
Kde je pravda? Co je pravda? Mlha se náhle rozplynula a vyhlédly hvězdy. Určitě je viděl i můj bratr.
„Proč mne střelili?“ Celou cestu do Kladna jsem se nemohl opřít v sedadle auta. A vtírala se ke mně myšlenka častokráte se připomínající. Již celé roky. „Proč to dělám? Proč nemlčím? Proč chci lézt na pódium, na které je vidět a kde, co se řekne, zasáhne, ať kladně či záporně? Mám právo a schopnosti hrát si na filozofa? Nejsem jen šaškem, který potřebuje peníze na trochu lepší život? Není lépe živit se nepoctivě? Kecat na schůzích a být členem podvodných a šarlatánských politických stran? Vždyť tam je zapotřebí lží, dobře prořízlé držky a ostrých loktů. A svědomí je k smíchu. A ihned mne napadá, kdo vůbec lže? A tak je lépe dávat iluzi, než chytat občánky na mucholapky vlastního prospěchu.
Jarmile jsem doma nic neřekl. Trochu jsem zalhal, že bylo dost diváků a nikde žádná mlha. Hodně po půlnoci, před spaním, jsem rozlepil pár dopisů. Oznámení zvýšení poplatků Telecomu, plynárně, vodárně, Bytové zprávě, jsem štítivě odhodil do koše s papírem od uzenáčů. Ale jeden dopis jsem dlouho držel rozevřený.
„Pane Fousku, bylo přáním mého muže, mít na svém parte verš z Vaší knihy Fouskoviny 2001. Stále se do ni díval a vyprávěl, že Vás musí jednou navštívit. Pozdravuji Vás a nezlobte se, že Vám beru čas. S úctou A…“ Přátelům
Až jednou můj čas vyprší
Já s vámi bych chtěl v nebi dlít
A povídat si, jak bylo
Na Zemi krásné spolu žít
Pak dokončíme příběhy
Co nechtěli jsme nikdy říct
Když úsměvem jsme skrývali
Že lásky bychom chtěli víc Otevřel jsem parte neznámého člověka. V pokoji odbimbaly hodiny druhou po půlnoci.
Pokračování příště... |
