Lenka Nováková: O nesplněných předsevzetích, dobrých úmyslech a jejich koncích pozitivně

Rubrika: Publicistika – Zajímavosti

O lidském přemýšlení jako o nejdůležitějším nástroji, který nás dovede ke štěstí.
PROČ TOMU TAK JE?

Přemýšleli jste někdy, JAK přemýšlíte?
Myslím tím, jestli přemýšlíte víc o své minulosti, o své současnosti a nebo o své budoucnosti?
Je ve vašem přemýšlení víc obav z toho, co vás čeká, a nebo víc slz z toho, co už bylo?
Jste až po uši v problémech a nebo usilovně řešíte, jak se problémů zbavit? Možná jste ještě dál a už teď přemýšlíte, jak se jim v budoucnu vyhnout?
Těšíte se z každého TEĎ, ze svých minulých úspěchů a nebo se ženete kupředu na vašimi sny? Kde se berou vaše nápady a jak vznikají?
Řídí se váš život osudem a nebo si o něm rozhodujete sami?
A kdo/co ve vás vlastně o něm rozhoduje? Kdo/co určuje, O ČEM budete přemýšlet?

Lidský mozek je ta nejsložitější a nejméně probádaná věc ve vesmíru a vzbuzuje ve mně mnoho otázek. Už dlouho se zajímám nejen o výsledky našeho přemýšlení – příběhy, moudré myšlenky, hlouposti, ale také o procesy našeho přemýšlení. Můžeme je ovlivnit? Šest miliard lidí žije na jediné Zemi v šesti miliardách různých světů! JAK JE TO MOŹNÉ? Je to prosté. O šesti miliardách různých životů přemýšlí šest miliard různých lidských mozků. Každý jinak. Nad čím jeden mávne rukou, druhý se hroutí, třetí sahá po zbrani a čtvrtý si ani nevšimne.
Pokud vás tohle téma zajímá, nabízím vám pár svých postřehů a zamyšlení. Nejsem psycholog, ani jsem psychologii nestudovala. Jsem jen sběratelka informací a příběhů, které mají v sobě nejen pointu, ale i vysvětlení, proč tomu tak je a zda to můžeme změnit? Možná by mohla moje záliba pomoci i vám. Otvírám tuto rubriku a těším se na vaše náměty, otázky a doporučení.

Lenka Nováková
O nesplněných předsevzetích, dobrých úmyslech a jejich koncích pozitivně
 
„Musím se vám svěřit, jak jsem nemožnej!“ Ondra se tvářil nadšeně, jakou konverzační lahůdku nám připravil. Rád dominuje společnosti za každou cenu a pro to, aby se zviditelnil, je ochoten udělat všechno.
Seděli jsme v hloučku při obědě v blízké restauraci. Skupinka dobře oblečených lidí, co do práce jezdí autem, v zimě lyžují v Alpách a v létě se koupají v moři. Někdy dokonce i naopak.
Přišli jsme teprve před chviličkou, ještě rozradovaní z mrazivého vzduchu a ze změny prostředí. Počítače zůstaly v kanceláři a mobily mlčely. Prostě pohodička.
„Na Silvestra jsem se rozhodl, že budu chodit pravidelně plavat. Znáte mě, pořádně jsem se do toho opřel. Zaplatil jsem si permanentku na plavání, koupil jsem si nové plavky, nové plavací brýle a novou sportovní tašku. Plavat jsem byl všehovšudy dvakrát“. A pak už s menším nadšením dodal: „A tak bych to potřeboval. Trápí mě zimní spánek. Když nemůžu spát, tak musím alespoň jíst a pak kynu. Večer si řeknu, že zítra určitě půjdu a ráno najdu mnoho důvodů, proč plavání odložit. Mohl bych se vymlouvat, že nemám čas, ale asi se mi obyčejně nechce. Jsem na to línej a přitom mi to dost vadí. A takhle je to se vším. S bruslením, s golfem, s kolem, s tenisem… Už jsem vyzkoušel kde co, ale nakonec se stejným výsledkem… Mohl bych chodit alespoň do posilovny, ale určitě to dopadne stejně. Asi se už nikdy nedokážu rozhejbat. Jsem snad starej, nebo co. Je mi z toho hrozně!“
Jak řekl, tak i najednou vypadal. Ramena mu poklesla a obličej posmutněl. Možná nejdřív chtěl, abychom ho obdivovali za jeho sebemrskání, jeho slova ho nakonec zaskočila. Navíc vyvolal další soupeření, kdo je na tom hůř.
Já na tom nejsem o nic líp“, přidal se Jirka k tématu. „Chtěl bych se vzdělávat a chodit do kurzů nemám čas, tak si alespoň kupuju nové knihy. Už mi v knihovně zabírají celé dvě police a  několik jich mám rozečtených. Když se na ně doma podívám, úplně cítím, jak mě přitahují, že potřebuju vědět, co je v nich napsáno. Věřím, že by mi i pomohly v mé práci, ale kde na ně vezmu čas? V noci? A kdy budu spát? Navíc nechápu, proč se tím žeru. Když si na všechny ty knihy vzpomenu, hned mi zkazí náladu. Dneska už nečte nikdo, tak proč zrovna já jsem si na sebe uchystal takovou past? Všechny přečíst? To přece nemůžu nikdy zvládnout. A až budu v důchodu, zase je nebudu k ničemu potřebovat, už mě nebudou zajímat. A přitom, jak se znám, si určitě nakoupím další a další knihy. Co s nimi pak budu dělat, to opravdu nevím. Často mám na sebe zlost. To už si nedokážu najít čas ani na čtení?“
Rukou zaťatou v pěst bouchá do stolu, až se ubrousky třesou a ve tváři rudne. Oba opanovali konverzaci, ale najednou nám došla inspirace.
Mezi námi houstla slova: „Balím to, vzdávám to, nikdy jsem se o to neměl pokoušet, jsem taky jenom člověk, jsem neschopný a líný. Chvíli jsme mlčeli všichni. …“ 
I já bych mohla přihodit své osobní selhání, ale je tak malé a důvěrné, že se mi s ním nechce ven. Jen se mi táhne hlavou.
Potřebovala bych se zbavit několika centimetrů v pase. Ani bych tomu nechtěla říkat hubnutí, stačila by jen malá úprava jídelníčku. Večer si nedat sklenku piva a omezit čokoládu. K tomu trochu pohybu. Občas nechat auto doma a vyrazit pěšky. Zdálo se to tak snadné, až se mi nechce přiznat, že se mi nedaří. Ke guláši se džus nehodí, to dá rozum a ve sněhové břečce se procházet taky není žádný med. Porušování svého předsevzetí si snadno zdůvodním, ale nezdůvodním si svou slabou vůli a to mě žere. A navíc ani nemám odvahu se přiznat nahlas. Jsem pěkně zbabělá!“

Dobrá nálada byla ta tam. Nezávislý pozorovatel by se určitě divil. Během několika minut se veselá skupinky mladých lidí proměnila ve skleslé staříky. Náš rozhovor velmi snadno sklouzl na politiku, a na ekonomiku, a na zdravotnictví, a na globalizaci. 
Oni neudělali, oni dopustili, oni by měli/neměli. Už moje babička říkala, že za všechno můžou ONI.
Výměna názorů nabrala na otáčkách a šlo nám to dobře. Všichni jsme se horlivě shodli, jak je ten svět špatný. Jako bychom obviňováním jiných chtěli zamluvit svůj špatný pocit z vlastního selhání. Možná jsme chtěli náš mozek přivést na jiné myšlenky?
Zpátky do práce jsme se jen ploužili. Nevím, jak to bylo u chlapců, ale mně ten den práce vůbec nešla od ruky. Paralyzovalo mě poznání, že i v tak banální situaci, jako je malá úprava denního režimu, selhávám. Moc ráda bych teď znala názor každého čtenáře. My jsme se v tu chvíli opravdu cítili pod psa.
 
Co myslíte,
jsme opravdu neschopní?


Neschopnosti dodržet novoroční předsevzetí se věnovaly s menší či větší mírou všechny stylové časopisy. Zhodnocení v Mojí Psychologii srazilo moje zkroušené sebevědomí ještě víc. Pravou příčinou neúspěchu je prý skutečnost, že jen málo lidí je schopno dlouhodobé a cílevědomé práce a do ní patří i plnění našich předsevzetí. A kolik nás odhodlaných a zhrzených doopravdy je? Muži si dávají předsevzetí ve 30%, ženy ve 35%, většinou s vyšším vzděláním. Většina z nás neuspěla v 75% a pokud bychom se snažili svůj pokus opakovat,  neuspělo by nás 68%.
Psychologie Dnes dodává, že důvodem našeho neúspěchu může být, že zvolené cíle ani doopravdy nechceme. Ani na lenost se nemůžeme vymlouvat, to je prý lidský konstrukt. Ve skutečnosti existuje jen nedostatek motivace.
 
Pokud jste i vy byli někdy v situaci, kdy se vám nezdařilo uskutečnit, co jste si předsevzali, můžeme se spolu podrobněji podívat, co asi máme v našem selhávání společného.
My tři v naší případové skupince jsme se chtěli nějak zlepšit, a to fyzicky i psychicky. Všichni máme zažitý svůj stereotyp myšlení a chování, ve kterém je nám pohodlně a který funguje tak trochu sám od sebe. Ondrovi je dobře s jídlem, Jirka má rád svůj život pod kontrolou, a proto si raději zařizuje všechno sám, a mně po pivu lépe tráví. Jsme relativně zdraví a až na maličkosti spokojení.
A najednou jsme svoji spokojenost chtěli okamžitě ohrozit jedním rozhodnutím. Lusknout prsty, Abrakadabra a staň se! Tak takhle máš mozek nefunguje. U nikoho. Naše myšlenky se nejraději ubírají ve vyjetých kolejích či podle vyladěného software, protože je to bezpečné a pro mozek energeticky nenáročné.
Chceme-li uskutečnit nějakou změnu, musíme začít se změnou v našem přemýšlení, musíme se na ni více soustředit.
Vytvořit nová mozková spojení je jako prošlapávání nové cesty hlubokým sněhem a nebo vymýšlení nového počítačového programu. Hotové programy na „nové myšlení, jak se vypořádat se změnou“, se koupit nedají.
Vlastně se mi chce říci: „Zaplať bůh“. Zkusili jsme něco dělat jinak. Rozhodli jsme se k tomu. Určili jsme si čas, kdy začneme. Rozkázali jsme si. Jen proto, že se nám nedařilo, jak jsme si představovali, jsme to okamžitě vnímali jako svoje osobní selhání. Naše motivace se utopila ve zklamání ze sebe sama.
Sice pokračujeme v cestě, ale se staženými kalhotami. Špatně se nám chodí a cítíme se nedůstojně. Vzdali jsme se příliš brzy. K brodu je ještě daleko. Přitom jde o proces normálního učení a jen se učíme, jak poznat, co všechno ne/funguje, aby se nám podařilo uskutečnit žádanou změnu. Určitě se nám uleví, když si připustíme, že toto učení provozujeme vědomě či nevědomě celý život metodou pokus úspěch/omyl, a důkazem našich úspěchů je naše přežití. Žádný učený z nebe nespadl a dělat chyby je lidské i v dospělém věku, tak čeho se bojíme? Snad jsme uvěřili, že se učíme jen proto, abychom se neustále plynule zlepšovali? Myslíte si to taky?
 
Poražený vítěz

Představte se, že se začnete něco učit a jde vám to lépe, než ostatním. Hráli jste někdy bowling? Já v bowlingu nejsem žádný přeborník. Zkoušela jsem to jednou nebo dvakrát a dařilo se mi. Jako začátečník jsem byla lepší než průměr a cítila jsem se skvěle. A najednou při druhém kole se mi několik hodů moc nepovedlo. Byla jsem plna odhodlání a svůj nezdar jsem překonala. S dobrým pocitem převahy jsem vstupovala do dalšího turnaje.
Získala jsem pověst nebezpečného soupeře a najednou se mi koule nečekaně koulila do žlábku. Moje prestiž byla okamžitě nahnutá. Další hod se mi taky nepovedl a ani ten třetí. Najednou jsem cítila, že jsem selhala a s mou hrou to šlo z kopce.
Je to stejná situace, jakou jsem již mnohokrát v životě zažila, když jsem nenapsala písemku, neuspěla u pohovoru, zhroutil se mi vztah či jsem v jednom momentě porušila všechna svá novoroční předsevzetí. Je zajímavé, že v takových životních situacích jsou slovní reakce velmi podobné a to bez rozdílu rodného jazyka.
Existují jen dvě kategorie. Zvolání: „Do…“  přináší úlevu. Mnohem zákeřnější jsou prohlášení, která začínají na já: „Já – to balím – končím – nemůžu – vzdávám se – jsem neúspěšná – nedaří se mi – nikdy jsem to neměla zkoušet – nikdy neuspěju – jsem jenom člověk – jsem to věděla – už nikdy…“ 
Je podle vás logické tváří v tvář takovému sebeobviňování se na další učení vykašlat? Že ne? Ale ano, je! Věřili byste, jak je těžké si odpustit? Ještě dlouho se nebudu hrnout do žádného bowlingu, abych si zase neudělala ostudu. Počítala jsem s tím, že každý můj hod bude jen lepší a lepší a po několika úspěšných hrách jsem najednou z ničeho nic vyhořela. Nezlepšovala jsem se, ale naopak při stupňujících se nezdarech jsem se stále zhoršovala, a to bez ohledu na mé předchozí úspěchy.
 
Proč tomu tak je?

V takových situacích se prý lidé často vzdávají a pouští se do něčeho jiného, jen aby se pokusili být o něco úspěšnější někde jinde. A co se stane? Přijde den, kdy se jim ani tady nebude dařit a tak budou hledat zase něco nového. Pořád budou začínat. Jste dospělí lidé, dokážete si představit, kam to všechno povede? Budou sčítat své nezdary a čím jich bude víc, tím méně odvahy budou mít k dalšímu učení. Jejich sen o štěstí se rozplývá před očima. Opravdu je nesplnitelný, protože lidský mozek je ve skutečnosti mnohem složitější, než nejdokonalejší počítač.
Každou vteřinu jej ovlivňuje nepředstavitelné množství nezávislých vnějších a vnitřních faktorů, které kontinuálně vyhodnocuje. Jejich poznání znamená příležitost, jak se naučit, které faktory jsou pro nás příznivé a které nám naopak nepomáhají. I já bych se měla poučit, že panáčků bylo trochu moc, a proto se mi ve hře nedařilo.
PROČ tomu tak je, je otázka pro malé děti a v posunu vpřed nám moc nepomůže.
My dospělí bychom se měli ptát, co s tím? Jak je to pro mě důležité? Co pro to můžu udělat? Co tím ztrácím a co získávám? Co mi pomáhá a čeho se mám vyvarovat?
 
Pamatuji se, že když jsem byla malá, chtěla jsem dělat a vyzkoušet všechno. Vůbec mi nevadilo, že se mi hned nedařilo. Mnohokrát jsem spadla z kola, vymlátila se na lyžích, zakoktala se ve čtení nebo zapomněla slovíčka, ale moje prohry mě ani nedeprimovaly, ani nezastavily. Zkoušela jsem to znovu a znovu. Někdy se mi to povedlo a někdy ne. S každým opakováním jsem se utvrzovala, že se mi daří stále víc a víc dobrých pokusů. To je přece jasné, že? Když jsem se učila vařit, občas se mi něco nepovedlo, něco jsem připálila a něco přesolila. A co?! Poučila jsem se, že se mi nevyplatí od vaření odbíhat a že je lepší solit jen po troškách.
Teoreticky už mi to jasné je. Kdybych byla vrcholovou lyžařkou a měla se s každým pokusem zlepšovat, znamenalo by to, že každý další závod zvládnu lépe a lépe. Že už nikdy neupadnu, nikdy nezpomalím a nikdy nezaváhám.
Hloupost, co? Každý sportovec přece ví, že má dny, ve kterých podává výkon lepší a dny s výkonem horším. A musí se vyrovnat nejen se svým neúspěchem, ale si s palcovými titulky v novinách XXX zase zklamal, YYY nemůže najít svoji formu a WWW už na to nestačí. Každý sportovec, aby zlepšil svoji naději na úspěch, stále trénuje, a to nejen svaly, ale především svoje přemýšlení. Že sportovní závody nejsou jen o fyzických výkonech, o tom, myslím, není ani pochyb.
 
„Co blbnete?“ Patrik nás vítal ve dveřích. „Jdete jak z funusu! To já si nedávám předsevzetí žádná a jsem v pohodě. Dokud to jde, tak to jde. Proč se mám zbytečně trápit? Mám svůj život rád, jaký je“.
Patrik je bývalý vrcholový sportovec, fotbalista. I dnes hraje jakousi venkovskou ligu. Často je plný modřin a ve skříni má připravené ortézy snad na všechny končetiny.
„Jedno je jasné, pokud při hře  padnu, musím zase vstát, protože když nevstanu hned, nevstanu už nikdy. Vím, že už to nebude lepší a jsem vděčný za každou příležitost, kdy si můžu zahrát.“
Patrikův přístup se mi líbil a v knihách jsem si potvrdila, že je i příkladem správného způsobu učení. Moje negativní reakce na selhání a s ní spojený strach a stres a následně možné zhoršení zdravotního stavu jsou pouze produktem mého myšlení.
Takže jak bych měla reagovat na své nepodařené hody, neúspěšné pohovory, životní pády nebo nesplněná předsevzetí? Místo propadnutí malomyslnosti či jadrných emocionálních výlevů se mi zalíbilo prohlášení Tonyho Buzana z knihy Chytře na své tělo: „Něco se vám nezdařilo? Jak vzrušující!“
Přiznám se, že když jsem si ho přečetla poprvé, především mě pobavilo. Ale od té doby jsem si na ně několikrát vzpomněla při svých hloupých chybách a vrátilo mi úsměv. Moje smysly najednou zůstaly otevřené a dokonce jsem i dokázala vyhodnotit, čeho se příště vyvarovat a na co se více soustředit.
 
Mám ráda pohádky, kde dobro zvítězí nad zlem. Hrdina své štěstí nedostane zadarmo, musí projít mnoha zkouškami, které prověřují jeho odvahu a jeho charakter. Odměnou je pro něj dosažené štěstí.
Život prý není pohádka. A proč by vlastně nemohl být. Po čem toužíme nejvíc?
Po intenzivním prožívání každého okamžiku, ochutnat tisíc a jednu chuť potěšení, dosáhnout svých cílů, rodiny, společenských úspěchů či volného času, projít životem bez přílišného utrpení – každý to má jinak, ale spojuje nás naše prvotní touha. Ta, ze které vycházejí všechny ostatní. Je to touha po spokojenosti tak silné, aby vyživovala chuť žít. Neuměle hledáme štěstí vně nás a přitom jde o zásadní vnitřní stav.
Vynakládáme značné úsilí na dosažení všech vnějších cílů (vzdělání, postavení, bohatství, tělesné kultury) a jen málo času na zušlechtění vnitřního světa, který ve skutečnosti určuje kvalitu našeho života.
(Z knihy Cesta ke štěstí od Matthieu Richarda).
 
Jak bych to chtěla?

Pořád platí, že chci lehce upravit svůj jídelníček, ale přestala jsem si vyčítat chvilky, kdy jsem své předsevzetí porušila. Nastavila jsem si nový program svého pitného režimu. K asijskému pokrmu zelený čaj a ke kuřeti lehký vinný střik.
Už vím, že nedělní kachna a sklenice piva nejsou mým osobním selháním. Pochopila jsem, že ve skutečnosti nejde jen o tukové polštářky, ale že jde především o můj přístup k životu jako takovému. Počítám své úspěšné dny a k mému překvapení jich začalo přibývat. A ty neúspěšné? Vždyť jsou to jen pokusy. JAK VZRUŠUJÍCÍ!

Foto © internet

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 02. 2010.