Libuše Čiháková: Bílý jako čokoláda | Lišák

Rubrika: Literatura – Fejetony

Bílý jako čokoláda

V době, kdy si sousedé pořídili několik fenček, začal se nám náš maltézáček toulat. Cítit to jejich okouzlující aroma a nepokoušet se za nimi utéci, to by snad bylo proti přírodě. A tak se začal podhrabávat pod plotem.
Většinou jsme ho lapli včas, jenže párkrát se nám to nepovedlo. Jak jednou pes (a nejen pes) přičichne ke kouzlu čubky, stane se z něho roztoulaný sexuální dravec.
Už jsme byli tak vytrénováni jeho útěky, že když nebyl k nalezení, bez řečí jsme s mužem nasedali každý do jednoho auta a rozjeli pátrání.
Červené auto s šoférem, drtícím mezi zuby slib, že toho skřeta přetrhne, pátralo v jedné vesnici, tmavé auto s řidičkou, vyřvávající jméno psa, připomínalo ve druhé vesnici příjezd „kůžkaře“.
Naposledy jsem projížděla po cestičkách mezi staveními s hrdlem sevřeným strachem při představě, jak se to „praseti pod pazourek“ rve s vlčákem, který ho určitě zamorduje.
Po půl hodině vyřvávání a popojíždění jsem ve zpětném zrcátku spatřila malého černého pejska jak upaluje za mým autem. Přidala jsem plyn, abych ho nepřejela. Jenže černý pejsek přidal taky.
Nedalo mi to a tak jsem zastavila. Sotva jsem otevřela dveře auta, skočilo mi to černé stvořeníčko do náruče a začalo mě radostně olizovat. Pane bože! Tohle páchnoucí zplihlé psisko, ze kterého bláto stříkalo na všechny strany, že je můj bílý maltézáček?
„V čem ses to, ty prasáku, vyválel?“, tiskla jsem ho k sobě a málem ho začala olizovat taky. Domů jsme přijeli jak čuňata oba a auto připomínalo chlívek...
Lišák

„Nejnovější výzkumy ukazují, že děti, vychovávané v kontaktu se psy, jsou podstatně méně ohroženy běžnými alergiemi. K tomuto závěru dospěli američtí vědci, kteří sedm let sledovali 500 dětí ve věku od narození do sedmi let...“

Pes mé dcery měl svoje místo v pelíšku u dveří dětského pokoje. „Dovnitř nesmí ani vkročit!“, upozornila mne dcera, když jsem k nim na pár dní přijela.
„Chudák pes,“ pomyslela jsem si.
V noci jsem nemohla usnout. Po špičkách, abych malého nevzbudila, jsem se plížila do koupelny pro sklenici vody. Otevřenými dveřmi jsem viděla, jak zlatavé světélko noční lampy dopadá na blonďatou hlavičku, kontrastující s černýma chlupatýma ušima, trčícíma z pod peřiny ve vnoučkově náruči. Oba spali jako zabití.
„Co je,“ vykoukla dcera z ložnice .
„Pojď,“ přitiskla jsem si prst na pusu. „Něco ti ukážu.“ Za ruku jsem ji vedla do dětského pokoje.
„Jak to,“ zkoprněla jsem, když se z psího pelíšku přede dveřmi pokoje ozývalo hlasité oddychování.
„Vždyť ještě před minutou ...“
„Jako andílek, viď?“, rozněžnila se dcera nad postýlkou malého. „Celá já!“
Zívla a zmizela ve dveřích ložnice.
S rukou na klice jsem se nečekaně otočila na spícího psa. Jedno oko nestihl zavřít.
„Ty lišáku,“ dřepla sem si k němu. „Mne jsi teda neoblafl.“
Aniž přestal pochrupávat, usmál se na mne celou tlamičkou a bleskově mi olízl ruku.

Z knihy Libuše Čihákové Moje zvěř, já a ti druzí

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 02. 2010.