Dobromila Lebrová: Mór Jókai, maďarský spisovatel - 185. výročí narození

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...


Mór Jókai byl pravděpodobně světově nejznámějším maďarským spisovatelem. Dokonce se mu říká „maďarský Dumas“.
Byl velmi pracovitý - za svůj život napsal více než dvě stě svazků - tím je možné ho opravdu s Alexandrem Dumasem starším (1802 - 1870) - srovnávat. U nás je někdy srovnáván s Aloisem Jiráskem (1851 - 1930), především v historických tématech a ve snaze pozvednout vlastní národ příklady hrdinství předků.
Jeho povídky a romány mají všechny znaky romantismu, včetně těch, které se dnes kritizují: jsou plné zápletek, někdy nepravděpodobných, objevuje se v nich až přehnaná sentimentalita, různé nadsázky; děj někdy připomíná melodrama. - Ale zároveň byl Jókai romanopiscem, který byl skvělým vyprávěčem a mistrem popisu a líčení, také humorných. Měl velmi velkou fantazii a dokázal zaujmout už jen třeba názvy kapitol tak, aby byl čtenář zvědav na děj. Oproti jiným romantickým spisovatelům té doby je jeho dílo odlišné v použití orientálních prvků, což je v Maďarsku, které bylo pod tureckou nadvládou, pochopitelné.
Jeho příběhy většinou čerpaly z maďarských dějin; a jako většina podobných příběhů té doby jinde ve světě, bývají i plné krve - především ty, které popisují boje Maďarů s Turky.
Podle maďarského psaní jmen se jmenoval Jókai Mór, budeme nadále používat západního způsobu, kde je křestní jméno před příjmením. V anglicky mluvících zemích bývá jeho jméno psáno Maurus Jókai.
Narodil se v Komárně na dnešním Slovensku jako Móric Jókay de Ásva 18. února 1825. Některé prameny uvádějí datum 19. února. Jeho otec József byl potomkem vznešené maďarské rodiny Ášvů, maminka také pocházela ze šlechtického rodu Pulayů.
Jako malý byl prý dost neduživý, proto ho učili až do jeho desátého roku doma. Ale již v jeho deseti letech byla uveřejněna jeho první báseň. Pak byl v r. 1836 poslán „na výměnu“, jak se tehdy říkalo, do tehdejší Pozsony, nyní je to Bratislava, pak do města Pápa, ve veszprémské župě, do kalvinistické koleje. Když mu bylo dvanáct let, zemřel mu otec. Podle přání otcova se měl stát právníkem, což bylo i povolání jeho otce.
Svědomitě studoval práva, nejdříve v letech 1841 až 1842 v Kecskemétu, kde se poprvé setkal s významnými pozdějšími maďarskými vlastenci - Sándorem Petöfim (1823 - 1849) a Sándorem Kozmou (1825 - 1897). Některé prameny uvádějí, že se s Petöfim setkal už v Pápě. V Kecskemétu napsal své první drama „Židovský chlapec (Zsido fiú).
Za vysokoškolských studií sdílel s Petöfim zájem o literaturu. Jeho velkým vzorem byl francouzský spisovatel Victor Hugo (1802 - 1885), kterého si zidealizoval.
Pak podle některých pramenů studoval Jókai také v Pešti.
V r. 1844 po úspěšně dokončeném studiu práv se vrátil do Komárna a zkušební dobu právníka absolvoval u advokáta Jozsefa Molnára. Ale víc ho přitahovalo psaní, advokátní praxe ho dost otravovala, takže pracoval na své první novele „Všední dny“ (Hetkoznapok).
Mezitím ale, povzbuzen přijetím „Židovského chlapce“ odešel s rukopisem „Všedních dnů“ do Budapešti.
Zde ho Petöfi představil v budapešťských literárních kruzích. „Všední dny“ byly uveřejněny jednak v časopise „Pesti Divatlap“ (snad Pešťský módní časopis), kde byl v té době Petöfi pomocným redaktorem v r. 1844, a jednak knižně v r. 1846. Jeho kniha byla dobře přijata; tehdy byla francouzská romantika v módě a dílo francouzské romantice odpovídalo i ukazovalo nesmírnou představívost mladého muže, který příliš životních zkušeností neměl. Kritika ale rozeznala slibnost nového talentu.
Petöfi byl v té době duší vlastenecké Budapešti. Mladí radikální lidé se scházívali v kavárně Pilvax a zde založil Petöfi tzv. „Společnost deseti“, která se pak přejmenovala na “Mladé Maďarsko“. Jókai se také brzy stal jejím členem.
V Budapešti začal v r. 1847 pracovat jako novinář v literárním časopise „Életképek“ (snad přibližně Obrázky ze života).
Revoluce v Maďarsku začala právě v kavárně Pilvax dne 15. března 1848, kde se sešli „mladí Maďaři“, a odtud vlastenci roznášeli letáky a burcovali proti habsburské vládě. K romuto účelu napsal Jókai „Provolání“.
Téhož dne se na představení dramatu „Bánk bán“ (Místokrál) od maďarského dramatika Józsefa Katony (1791 - 1830) setkal Jókai s heroinou budapešťského divadla Rózou Benke Laborfalvi (1817 - 1886), se kterou se 29. srpna 1848 oženil. Svatba způsobila skandál; většina Jókaiových přátel, včetně Petöfiho se sňatkem nesouhlasila, také z důvodů, že paní Róza, jejíž obrázekje níže, měla už dvanáctiletou nemanželskou dceru.
Jókai podporoval revoluční myšlenky, psal do časopisů, např. Pesti hírlap (Pešťský zpravodaj).
Mezitím byla utvořena v Maďarsku jakási domobrana - honvédská armáda - stejně jako v témže roce byly v Čechách organizovány revoluční gardy. Byla také vytvořena maďarská vláda, kde ze známějších jmen byl místopředsedou a ministrem financí ustanoven právník Lajos Kossuth, původně Ľudovít Košút (1802 - 1894).
Mezi revolučními dny vyšly Jókaiovi „Květy divočiny“ (Vadon vírágai).
Po abdikaci Ferdinanda I. Dobrotivého (1793 - 1875) v závěru roku 1848, nebyl nový císař František Josef I. (1830 - 1916) Maďary jako panovník uznán. Boj za nezávislost pokračoval, na jaře maďarská vojska vítězila. I když byl Jókai spíše liberál a snažil se být i ve svém postoji zdrženlivý, po prvních úspěších na jaře 1849 podporoval Košúta v jeho revolučních krocích.
Petöfi se stal pobočníkem polského generála Józefa Bema (1794 - 1850), který velel sedmihradské armádě, a padl v létě r.1849 v bitvě u Segešváru, přičemž není známo ani datum, kdy - a jeho tělo se nenašlo.
Po porážkách požádala rakouská vláda o podporu ruského cara a tak pomocí ruských vojsk bylo maďarské vojsko v srpnu 1849 v bitvě u Világosu - mezi Miškolcem a Budapeští - poraženo. Jókai, který se zúčastnil bojů právě při této poslední bitvě, po porážce dokonce uvažoval o sebevraždě, aby se vyhnul uvěznění, popřípadě popravě. Skrýval se v nedalekých Bukových horách (Bükk) a pokoušel se obejít carské voje. Jeho manželce se nějakým způsobem podařilo nejen ho dostat do Budapešti, ale také mu nějak zajistila amnestii. Tehdy ji teprve přátelé Jókaiovi uznali a přijali.
Po těchto krocích jeho manželky je pochopitelný i jeho výrok: „Každý uskutečněný i neuskutečněný hrdinský čin byl dílem ženy“.
Povstání bylo krutě potlačeno a nastalo období tzv. “bachovského absolutismu“. V dalších letech utužené rakouské vlády pod vedením rakouského ministra vnitra Alexandra Bacha (1813 - 1893) byly represe proti všem revolucionářům značné, stejně jako v naší zemi.
Jókai byl stále sledován jako podezřelý, ale zřejmě jeho původ i možnosti jeho manželky mu umožnily, aby psal a aby obzvláště rozvinul svou literární tvorbu. Psal, aby posílil maďarské lidi a aby také upevnil maďarštinu. Jeho nedávné zážitky z bojů se staly inspirací pro mnohá jeho díla.
V r. 1850 uveřejnil „Obrázky z revoluce a boje“ (Forradalmi és csataképek).
V r. 1852 vyšel román „Zlatý věk“ (Erdély aranykora) z období třicetileté války v Sedmihradsku, kdy se sedmihradští vůdcové - princ Gábor Bethlen (1580 - 1629) a György I. Rákoczi (1593 - 1648) ubránili rakouskému vlivu a vládě římského císaře, rakouského a českého krále Ferdinanda II. (1578 - 1637). Na tento román dějově navázal román „Otroci padišáhovi“ nebo jiný překlad „Turecký svět v Uhrách“ (Török világ Magyarországon), rovněž z r. 1852.
Následoval pirátský příběh „Král pirátů“ (A kalózkirály) napsaný v letech 1852 až 1853.
V r. 1853 vyšel Jókaiův slavný román „Uherský nabob“ (Egy magyar nábob) s pokračováním „Zoltán Karpáthy“ nebo též „Syn uherského naboba“ v r. 1854, o bohatém starém Karpáthym, který má syna s mladou ženou, což způsobí pochybnosti o legitimnosti syna a boj o dědictví. Jde spíše o generační román mezi starým pojetím života a vznikajícími sociálními problémy a postoji hrdinů k této nové situaci. V románu také popsal velkou maďarskou povodeň v r. 1838.
Ve stejném roce napsal Jókai ještě povídku „Carinus“, což je historická novela o římském císaři Marcu Aureliovi Carinovi, který žil v 3. století našeho letopočtu.
Je zajímavé, že v Jókaiových „tureckých příbězích“ probudil ve svých krajanech sympatie s Turky, přes to, že Maďarům v době své vlády dlouhou dobu ubližovali. Jeho Turci se naprosto liší od popisů všech ostatních současných evropských spisovatelů, a to přes to, že Jókai sám orientální svět nenavštívil. Zde pracovala především jeho bujná fantazie.

V r. 1854 vyšel příběh „Bílá růže“ (A fehér rózsa), dobrodružný příběh z turecké historie z období vlády sultána Ahmeda III., který vládl v odbobí 1703 až 1730 a jenž byl zbaven trůnu povstáním janičárů, které vedl albánský dobrodruh Patrona Halil.
O Alim pašovi (1744 - 1822) je román „Poslední dny janičárů“ (Janicsárok végnapjai) také z r. 1854. Je to román s vykreslení veškeré orientální nádhery na dvoře albánského paši, známého i z Dumasova „Hraběte Monte Christa“.
Mezi lety 1848 až 1856 vznikal román plný romantických zápletek s katem, odsouzením k smrti a ostatními romantickými rekvizitami „Smutné dny“, někdy také překládaný jako „Den hněvu“ (Szomorú napok), který vyšel v r. 1856.
V r. 1856 napsal román „Staří dobří soudcové“ (A régi jó táblabírák).
V r. 1858 vznikla kniha „Rodina odsouzená k záhubě“ ("Az elátkozott család), která vyšla v r. 1861, a vytvořil téhož roku časopis Ûstökös (snad Hvězda). - Psal také divadelní hry.
V r. 1860 vyšel napínavý příběh o hraběti a zbojníkovi ze Sedmihradska, nazvaný „Chudí boháči“ (Szegény gazdagok). Hrdina příběhu přepadával místní šlechtu, obíral ji o majetek a přitom byl příběh plný lásky k půvabné cikánce. Film byl o sto let později - v r. 1959 v Maďarsku zfilmován.
V r. 1861 byl Jókai zvolen poslancem rakouského parlamentu a pravděpodobně ho první politické zkušenosti vedly v r. 1862 k názvu dalšího příběhu „Politické módy“ (Politikai divatok).

Z r. 1863 je příběh, který mu zajistil mezinárodní slávu, protože prý patřil k oblíbené četbě britské panovnice Victorie (1819 - 1901), „Nový statkář“ (Az új földesúr). Jókai zcela převrátil určité maďarské národní zkušenosti. Byl to příběh o rakouském generálovi, v románě jménem Ankerschmidt, který bojoval proti maďarským rebelům, ale nakonec se přiklonil k jejich straně. Podle některých pramenů byl předobrazem pro postavu skutečný rakouský generál Julius Jacob von Haynau (1786 - 1853), který nejen, že se nepřiklonil na maďarskou stranu, ale dal popravit v městě Aradu po prohrané revoluci třináct honvédských generálů.
V románě ale Ankerschmidt pod vlivem statkáře Garanvölgyie přijme maďarský způsob života a dokonce se stane větším maďarským vlastencem, než rození Maďaři, ba i dosáhne toho, že synovec Garanvölgyie, který je vězněn na rakouském hradě Kufsteině za účast v osvobozenecké válce, je propuštěn - a jak to může dopadnout: generálova dcera, která zatím studuje ze zájmu maďarštinu, se do propuštěného vězně zamiluje. Jókai opět mistrovsky popsal rozvodnění řeky Tisy.
V témže roce vyšel „Převrácený svět“ (Felfordult világ), v r. 1865 „Časem zestárneme“ (Mire megvénülünk) a v r. 1868 „Šílenci lásky“ (Szerelem bolondjai), na jehož téma byla uvedena v sedmdesátých letech dvacátého století v Maďarsku televizní hra.
V r. 1867 nastalo „Rakousko-uherské vyrovnání“, kdy byla Maďarsku přiřčena větší práva, než ostatním národům v rakouské říši. Bylo to v důsledku prohrané války prusko-rakouské v r. 1866. Tehdy se rakouská říše rozdělila na Zalitavsko, což byly Uhry, a Předlitavsko, což byly ostatní země. Od té doby se Jókai velice věnoval politice.

Jedním z jeho významných děl je román „Synové muže kamenného srdce“ (A kőszívű ember fiai) z r. 1869, inspirovaný spisovatelovými zkušenostmi z revoluce 1848. Tři syny požádá umírající otec, aby v zájmu klidného života byli loajální k rakouské vládě. Ovšem jejich matka, vlastenka, je opačného názoru a tak nastanou tři situace. Jeden syn zcela souhlasí s matčiným názorem a dále vede boj proti rakouské nadvládě a stane se členem honvédské armády. Druhý syn, který také není „provídeňský“, zůstane doma a podporuje matku, ale třetí syn se stane vládním úředníkem a ještě se zamiluje do Vídeňačky. Nakonec ho ale stihne v důsledku záměny osob připravovaný osud bratrův - místo něj je uvězněn a jde na popraviště.
Přes všechny výtky kritiků, dílo získalo oblibu především překlady v zahraničí.
Uherským ministerským předsedou se stal v r. 1870 liberální politik Kálmán Tisza (1830 -1902) a Jókai se stal jeho nadšeným přívržencem. Přes to, že nepřijal žádnou vládní funkci, dost často byl jakousi „šedou eminencí“. Byl také vydavatelem vládního časopisu. Ovšem z hlediska maďarského byla některá z jeho děl považována za upadající právě kvůli jeho loajalitě, zatímco za hranicemi byla velmi oblíbená.
V r. 1870 vyšel román Černé démanty“ (Fekete gyémántok), jehož téma je dnes téměř moderní - záležitost dolování uhlí, kdy Jókai naprosto nesouhlasí s podnikateli. Zápletka je vybudována na koncesi na těžební práva, získané vyměnou za velkou zahraniční půjčku, v pozadí které jsou klerikální kruhy a Vatikán. Hlavní hrdina Iván Berend je ale naprosto kladný hrdina - odvrací všechny tlaky domácí i zahraniční, je velkým vlastencem, sportovcem a humanistou, který dokáže přesvědčit lidi pro práci pro společný - pochopitelně idealistický - cíl.

Od r. 1857 jezdíval Jókai k Balatonu, v Balatonfüredu je jeho vila, kterou si nechal postavit v r. 1870 - dnes je to muzeum. Pak manželé Jókaiovi jezdívali k Balatonu dost často. Jókai tam vedle psaní plachtil, pozoroval hvězdy, zahradničil, ale ví se, že se nechtěl učit plavat. Rovněž je o něm známo, že rád hrával šachy.
Z r. 1872 byla povídka „A ještě se točí“ (Eppur si muove - És mégis mozog a Föld) a rozsáhlý, v cizině velmi oblíbený román „Zlatý člověk“ (Az arany ember), někdy v češtině překládaný jako „Román dvou světů“, kde je hlavní hrdina v kritikách charakterizovaný jako moderní Midás, neboli člověk, který ať se dotkne čehokoli, to se změní ve zlato. Román „Zlatý člověk“ byl psán převážně v Balatonfüredu a tím vešlo jezero v známost i ve světě.
Celá romantika příběhu měla prý kořeny v autorových zážitcích. Krátce před napsáním tohoto románu přijal Jókai poručnictví nad dvěma dívkami, které osiřely v důsledku revoluce 1848. Ale do jedné z nich - Ottilie se zamiloval. Protože dívka měla chatrné zdraví, poslal ji k Balatonu a dokonce pro ni, kvůli místním drbnám, koupil vilu.
Příběh se odehrává jednak v Komárně a jednak na dolním toku Dunaje poblíž Železných vrat na nynější srbsko-rumunské hranici. Hlavním hrdinou je charakterní, komárňanský lodník Mihály Timár, který má volit mezi skutečnou láskou, snadno nabytým bohatstvím, lživostí života a hněvivými výčitkami.
Román si získal obliby v zahraničí především pro popis orientální nádhery. - Mihály Timár je lodníkem na lodi, na níž převáži turecký pokladník Ali nepoctivě získaný sultánův poklad. Nakonec Ali ze strachu ze sultána spáchá sebevraždu a Timár má splnit jeho poslední vůli - postarat se o jeho dceru Timeu. Ale na lodi se vůbec nenajde ani nejmenší část pokladu, loď je potopena a Mihály za malý obnos vrak koupí a v něm najde i ztracený poklad.
Snaží se pomoci Aliho dceři Timee a nakonec se do ní zamiluje a stanou se manželi. Jenomže Timea cítí pouze vděčnost a nikoli lásku a zklamaný Timár nakonec odejde z domova, zanechav doma ženu i bohatství. Na dolním toku Dunaje je Bezejmenný ostrov, kde žije Theresa se svou dcerou Noemi v plném souladu s přírodou. - Ottilia byla vzorem pro jeho Naomi v románu. - Timár zde najde náhradu za svou ztracenou lásku. Jenomže je stále ženat a najde se vyděrač, který chce této skušenosti využít. Vyděrač je ale nějakou náhodou zabit a jeho tvář je - opět náhodou - k nepoznání změněna - a tak Timea vyděrače identifikuje jako svého manžela. On se ale vrátí k Noemi a Timea si vezme svou skutečnou lásku.

Za pozornost stojí Jókaiův dvoudílný scifi „Román budoucího století“ nebo „Povídka příštího století“ (A jövő század regénye), na kterém pracoval v letech 1872 a ž 1874, i když pojmenování „scifi“ dávno ještě neexistovalo. Je totiž zajímavé, že zde uplatnil Jókai své vize, které se bohužel později vyplnily - revoluce v Rusku a upevnění totalitní moci. Ale také předpověděl příchod létajících strojů - a to ještě Jules Verne (1828 - 1905) o lítajícím stroji „Epouvantě“ z „Robura Dobyvatele“ nepsal; Vernův román “Robur Dobyvatel“ vyšel až r. 1886! Zajímavé je, že tento futuristický román byl během socialismu v Maďarsku zakázán - zřejmě tedy Jókaiovy vize byly blízké skutečnosti, která v tom „příštím“ století nastala.
V dalším období do r. 1877 vyšla řada knih: „Je to moje, je to tvoje, je to jeho“ (Enyim, tied, övé), „Vzhůru na severní pól!“ (Egész az északi pólusig), Komedianti života (Az élet komédiásai), „Jeden jest Bůh (Egy az Isten) a „Řecký oheň“ (Görögtűz).
Z r. 1877 jsou „Bezejmenný zámek“ (Névtelen vár) z doby bojů maďarské armády proti Napoleonovi v r. 1809, „Hezký Michal“ (Szép Mikhál) ze 17. století, plný mučení a poprav zpracovaný podle skutečných soudních záznamů v košickém archivu.
V r. 1879 vyšla romance z časů císaře Josefa II. „Rab Ráby“, dále „Proslulý dobrodruh sedmnáctého století“ (Egy hirhedett kalandor a 17. századból) a pak román o děkabristech „Svoboda pod sněhem (Szabadság a hó alatt vagy a Zöld könyv) . V románě o povstání děkabristů v r. 1825 dostává úlohu i básník Alexandr Sergejevič Puškin (1799 - 1837); zároveň zde Jókai opět mistrně popsal záplavy na Něvě.
V r. 1884 trávil Jókai nějakou dobu v Jasově u Košic a studoval místní archivy. Udělal si výlet do Zadieĺské doliny ve Slovenském krasu. Dokonce je prý znám jeho náčrt Cukrové homole. Bydlel tehdy také“ v zámku v Turně nad Bodvou jako host místního statkáře. V místním kostele prý byl omylem zamčen a tak z dlouhé chvíle škrábal na zeď a objevil prý fresky z 15. století, které snad dodnes čekají na zrestaurování.
S nezmenšenou energií pokračoval v řadě romantických příběhů, - Do r. 1885 vyšly „Ti, kteří zemřou dvakrát“ (Akik kétszer halnak meg), „Milován až na popraviště“ (Szeretve mind a vérpadig), „Hráč, který vyhrává“ (Egy játékos, aki nyer), Pohanský hrad“ (Bálványosvár) a „Bílá paní levočská“ (A lőcsei fehér asszony).
V r. 1885 vyšla jeho povídka „Cikánský baron“ (A cigánybáró), jejíž námět si vzal pro svou operetu rakouský hudební skladatel Johann Strauss mladší (1825 - 1899). Libretistou byl rakouský básník a novinář Ignaz Schnitzer (1839 - 1921). Libreto se od povídky poměrně dost liší; v povídce je to příběh lásky s mnoha překážkami, v operetě zábavné líčení neobvyklého hrdiny - i když v obou případech se šťastným koncem. Premiéra operety následovala hned ve stejném roce v Divadle na Vídeňce.
V r. 1886 vyšlo „Z mého života“ (Életemből) a „Místokrál“ (A kiskirályok).
Na podzim r. 1886 zemřela paní Róza. V létě ještě spolu byli na Balatonu. Po její smrti Jókai velmi truchlil a už na Balaton přestal jezdit.
Ale i po smrti manželky Jókai psal se stejnou pílí dál. Do r. 1890 vyšly „Tři mramorové hlavy“ (A három márvány fej), „Krotitel duší“ (A lélekidomár) a „Životopis hraběte Móricze Benyovszkého“ (Gróf Benyovszky Móricz életrajza).
V r. 1890 vyšel román „Paní s očima jako moře“ (A tengerszemű hölgy), opět z období revoluce 1848. Za tento román byl v r. 1890 poctěn cenou akademie.

Následovaly další knihy - „Ubozí boháči“ (Gazdag szegények), „Není ďábla“ (Nincsen ördög), „Rákocziho syn“ (Rákóczy fia), „Černá krev“ (A fekete vér) a román o „ďábelském baronu“ a pandurovi Františku Trenckovi (1711 - 1749), který nakonnec zemžel ve vězení na brněnském Špilberku, „Dva Trenkové - Friedrich Trenk“ (A két Trenk - Trenk Frigyes) a který v dětství také pobýval v Maďarsku a později mj. i na Slovensku. V r. 1894 vyšel román „Žlutá růže“.
Tehdy celé Maďarsko slavilo padesátileté výročí jeho spisovatelské činnosti. Vyšly sebrané spisy a on sám byl jmenován doktorem honoris causa. Stal se čestným občanem mnohých maďarských měst.
V r. 1897 přestal být členem dolní komory parlamentu a stal se členem horní komory.
Roku 1899 napsal příběh „Starý člověk není mrtvý člověk“ (Öreg ember nem vén ember) a aby to sám dokázal, přes značné námitky ze strany rodiny a přátel a drby, se oženil s další herečkou, dvacetiletou Bellou Nagy, se kterou je na dalším obrázku. S ní ještě dvakrát jel k Balatonu, ale už o něm nikdy nepsal.
Ve dvacátém století mu vyšly ještě spisy - Ženské srdce dobývá nebes“ (Egetvívó asszonyszív), „Muž z Polska“ (A mi lengyelünk), „V místě, kde jsou peníze, není Bůh“ ("Ahol a pénz nem isten) a poslední jeho dílo bylo „Souboj s Bohem“ (Párbaj Istennel).
Poslední léto v r. 1903 strávil ještě i v horách. O své práci sám říkal: „Tajemstvím mojí plodnosti je společenství s přírodou“.

Pracoval do poslední chvíle a zemřel 5. května 1904 v Budapešti. Jeho smrt oplakával celý maďarský národ.
Do začátku roku 1904 napsal dvěstě dvě knih a jeho dílo představovalo přes jeden a půl tisíce překladů do různých jazyků. Mnoho jeho spisů bylo vydáno také v češtině.
V r. 1921 byl vztyčen jeho pomník v Budapešti. Jeho sté narozeniny byly mohutně oslavovány.
Na Slovensku v Komárně mu byl odhalen v r. 1937 pomník od místního sochaře Júlia Berécze (1889 - 1951) (na dalším obrázku). Jeho rodný dům je muzeem a v Komárně je po něm také pojmenováno Divadlo Móra Jókaie.
Pokud se dnes třeba pozastavujeme nad jeho dílem jako naivním, měli bychom si uvědomit, že psal v době, kdy nebyly ještě televizní novely, a jeho dílo se tomuto žánru dost přibližuje a proto bylo tehdy velmi žádané a oblíbené.
Na závěr bych ráda podotkla, že se mi nepodařilo sehnat maďarsko-český slovník, tak jsou názvy Jókaiových děl převzaty z různých zdrojů bez kontroly. Omlouvám se tedy za případné chyby všem znalcům maďarštiny. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 02. 2010.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.