Milan Turek: Vystavovala v kostele turínského plátna

Rubrika: Publicistika – Rozhovory

Zdálo by se snazší zmáčknout spoušť fotoaparátu než namalovat obrázek nebo popsat děj. Je mnoho lidí, kteří si pořizují snímky pro radost, méně však těch, co by mohli obrázky z magické skřínky potěšit ostatní.
Mladá liberecká fotografka Hanka Palečková není profesionálka, přesto její zanícená vášeň pro zachycení krás přírody a lidských výtvorů ji vyzvedla mezi nejlepší fotografy v kraji.
Za svého sedmiletého členství ve Fomaklubu dokázala uskutečnit řadu výstav, zúčastnit se soutěží, publikovat spoustu snímků a získat i první ocenění. Její zanícenost pro vidění krásy, jeho hledání kdekoliv, ženský smysl pro krásu a výrazné subjektivní pojetí jsou atributy na cestě za kvalitní fotografií, k piedestalu fotografických premiantů.

•  Magická skřínka s tajemným okem vás přilákala pro svou tajuplnost nebo jako možnost zachycení skutečnosti?
Na počátku stála touha zachytit skutečnost tak, jak je prezentována na kalendářích či pohledech. Sbírala jsem pohledy, postupem času mně začaly připadat trochu všední a obyčejné, rozhodla jsem, že to zkusím po svém. A najednou se z pouhého zachycování skutečnosti stala posedlost a vášeň, bez které si nyní již svůj život nedokážu představit.

•  Odkud pocházela inspirace fotografovat objekty přírody a lidské výtvory?
Jelikož mě fascinují obrazové encyklopedie a knihy plné krásných fotografií, zaujaly mě snímky známých fotografů Siegfrieda Weisse a Miroslava Kalíka, které v době mých fotografických začátků byly jakýmsi vzorem či inspirací.

•  Jaký je rozdíl mezi zpracováním filmů v temné komoře a prací u počítače?
Nikdy jsem si fotografie sama v temné komoře nezpracovávala Každé má svoje. Přechodem na digitální focení se úplně vytratilo napětí a čekání na výsledek vyvolání negativu, kdy člověk nikdy předem nevěděl, jak to dopadne. Kinofilm byl „vzácnější“ materiál, než je paměťová karta, a tak byl fotograf nucen při focení více přemýšlet předem a možná tím byla každá dobrá fotografie větším uměním. Při digitálním focení není problém nafotit scénu tolikrát, až jeden ze snímků bude odpovídat původní představě. Výsledek člověk vidí hned na displeji nebo na počítači. Pokrok ale člověk nezastaví a já bych si už dnes nedokázala představit focení bez digitálu, i když mi dost dlouho trvalo odpoutat se od klasického kinofilmu.

•  Mít na kontě ve vašem věku řadu výstav je obdivuhodné, které z nich byly pro vás nejvýznamnější?
Každá z mých výstav byla svým způsobem zajímavá a neopakovatelná. Musím ale jmenovat celkem tři, které jsou absolutně nezapomenutelné. Ta nej se konala v Německu, v žitavské Kreissparkasse za účasti německé televize. Tato výstava měla velký ohlas a úspěch. Rozsahově největší výstavu jsem měla rovněž v Německu, v lázeňském městečku Kurort Oybin. A do třetice výstava, kam doputovaly moje fotografie nejdál a na kterou jsem nejvíc pyšná, je projekt Via Sacra v muzeu Christi v italském Turině, hned u světoznámého turinského plátna. Muzeum je součástí kostela, kde je Ježíšovo plátno vystaveno.

•  Z čeho máte větší radost, z vystavování fotek nebo z fotografování?
Oboje má svoje a je zcela svázané. Nejdřív je ohromná radost a snaha hledat ten nejlepší záběr a pokusit se zachytit realitu novým a neokoukaným způsobem. Každá činnost má smysl, když dělá radost i dalším lidem, a to se děje právě při výstavách, na nichž z ohlasů návštěvníků zjišťuji, že to má smysl, že to těší i další lidi, což je to nejhezčí zadostiučinění.

•  Není zanedbatelné, v kterém ročním období a kde fotíte, preferujete určitá místa a čas?
Nafotit zajímavou krajinářskou fotografii je možné téměř za každého počasí a každá bude něčím jiná. Ale ty na pohled líbivé nejraději tvořím na jaře, když všechno rozkvétá a příroda se probouzí ze zimní šedi. Druhým obdobím, kdy mohou vznikat zajímavé záběry, je pozdní barevný podzim. V kombinaci se zajímavou oblohou a správným sluncem z toho vyjde jen pár dní v roce, které jsou svým způsobem jedinečné. A o tom je právě fotografie, o tom neopakovatelném krátkém okamžiku, v němž může vzniknout dokonalá fotografie, o vteřinu později už může být pozdě. V tom je to tajemno, které mě láká a baví.

•  Kterým směrem se chcete v budoucnu ubírat? Vyhraníte nějak svůj zájem?
Vzhledem k tomu, že fotografování je „jen“ mým koníčkem, nikoli profesionální práce, nejsem svázána určitými trendy a povinnostmi jako lidé, kteří se fotografií živí. Právě tato skutečnost mi dává volnost v mé tvorbě. Pokud člověk chce a nikoliv musí, není nutné se upnout na jeden typ fotografie i přesto, že zatím preferuji krajiny.

•  Na jakou výstavu pozvete milovníky fotografie v nejbližší době?
Na výstavu ne, ale spolupracuji na rozsáhlé obrazové publikaci o Libereckém kraji, která vyšla konci roku 2009. Na ni se velice těším, protože to byla sice náročná práce, ale myslím si, že výsledek bude stát za to. Kromě toho jsem vydala na rok 2010 kalendář Hrady a zámky Liberecka.

Milan Turek
 

Foto © autor

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 02. 2010.