|  ZPOVĚDNÍCI (25) Bára: Ještě na ně nedojde!
neděle 7.2.2010
Milá Dagmar,
správně jsi to pojmenovala. Výkřik do tmy je moje volání. V mnoha, převelice mnoha případech. Ne že by přede mnou Bůh svoje nebeské dveře i okna pozavíral a nechal mě v tom plácat samotnou. On mi každou vhodnou chvíli někoho pošle. Ale co pak s ním? Zodpovědnost jaksi schází. Zodpovědnost, které nás skrze vztah Malého prince s plachou liškou učil vzácný pan Antoine de Saint Exupéry: neopouštěj, cos k sobě jednou srdcem připoutal...
Pěstujeme vztahy na krátko. Ta doba se dokonce čím dál tím víc zkracuje. A to tak moc, že dokonce na jedinou noc, jedinou hodinu. Než dojíme jedno jablko, už natahujeme ruku po druhém. Oko nemá čas potěšit se malířským uměním slunce na jeho slupce, nos jeho jemnou sladcekyselou vůní, jazyk jedinečnou lahodností plodu. Člověk sám pak nemá příležitost všechny tyto smysly spojit v omamnou symfonii pocitů, které v něm už natrvalo zůstanou, aby po zbytek života rozechvívaly nitro a podmiňovaly nové a nové vjemy. Vjemy společné.
Odkud se v nás bere ten pocit, že máme na všechno tak málo času? Hltáme kusy jablek, nestíháme důkladně rozemnout mezi zuby jejich osvěžující dužinu, polykáme rychle, až bychom se udávili. S každým dalším jablkem neroste chuť, to by byl velký omyl. Je to jenom úporné hledání jeho skutečné chuti v dalším a dalším jablku. Jenomže jak, když jsme vynechali oči, nos i jazyk? Stejně jako jsme vynechali radost ze zahlédnutí nejpřitažlivějšího plodu v koruně stromu, radost z pevného sevření ho v dlani, radost z jeho chuti v ústech, radost z toho všeho dohromady ve svém srdci. Konzumujeme jablka bez barev, chuti a vůně, malá, zcvrklá, hořkokyselá až hořká, všelijak flekatá a nahnilá. V domění, že ono Evino z Ráje bylo beztak jedno jediné. Kdepak. První bylo...
Máš pravdu, Dagmar, pojďme si radši povídat o hadrech, už jsem se příliš emotivně zaangažovala – a koho to dnes zajímá? V tom úděsném kalupu. Stihnout všechno, co se stihnout dá. Z bohaté nabídky života ochutnat alespoň kousek ode všeho. Těch nabídek! Těch nepřeberných lákadel! Jen to všechno stihnout. Ukrajovat z noci, spánku, pít kotle kávy, abychom vydrželi bdělí, polykat hrstě pilulí, abychom byli fit. A přitom v nás narůstá únava, neklid, strach, že jsme ještě nezobli do toho tam či tam toho. Do něho či do ní. Ztrácejí se obrazy, vůně, chuť a cit... Prožíváme plochu a tolik, tolik nám schází hloubka všeho.
Jémine Dagmar, já se k těm hadrům nakonec ani nedostanu. Neříkám, že žijeme všichni v tom nesmyslném shonu. Naopak. Troufám si říct, že většina z nás pluje spolu s líným proudem času, pomalu, ode dne ke dni, od ranního východu k večernímu slunce západu. Stereotypně, bez očekávání zázraků. Jaká škoda! Jaká škoda nemyslet na zázraky! Jaká škoda na ně nevěřit! Byla jsem malá. Školačka už sice, ale ještě jsem si hrála s panenkama. Dostala jsem jednou k Ježíšku takovou mrkací tmavovlásku. Měla černé polobotky a bílé ponožky, obojí součást hmoty, ze které byla celá. Ale měla s sebou v té dárkové krabici v hedvábném papíru zamotanou i krásnou šatní skříň – červenozelená byla – s opravdickými miniramínky na šaty.
Už si nevzpomínám, kolik jich bylo a co všechno z garderóby, ale na jedno nezapomenu nikdy: uprostřed nejlepšího, když jsem si s panenkou jako s živou povídala a donekonečna ji přitom převlékala z jedněch šatiček do druhých, mě zavolala maminka k obědu. S nevolí jsem sešla dvojí schody, rychle do sebe naházela obsah talíře a už spěchala zpátky k „dítěti“. Věř mi nebo ne, nepřestanu do smrti trvat na tom, že jsem shora z podkroví zaslechla dětský pláč. Mohla jsem si v tu chvíli nohy přerazit, jak jsem co nejdřív chtěla být u svojí obživlé panenky.
No jo. Tehdy se ten zázrak nestal a já jsem ještě dlouho předlouho přemýšlela nad tím, proč mi nezůstala živá, když už v tu chvíli byla. Ale stal se. O pár let později, když v porodnici navlas stejně zaplakal můj prvorozený syn. A jsem zase zpátky tam, kde jsem byla. Moje veskrze přísná a nesmyslně puritánská, navíc zcela se míjící svým účinkem výchova to byla, že jsem se vdala. Považovala jsem se za zdvořilou, slušně vychovanou mladou ženu, nechápala jsem tu „nedůvěru“, s jakou mě rodiče pouštěli (či spíše nepouštěli) po vlastních nohou mezi lidi, kamarády, přátele.
Doma dusno k zešílení a já tolik toužila po svobodě. Jak mylná byla moje tehdejší představa, že právě v manželství ji nabydu! Jestli to, co jsem prožívala v době dospívání doma byl teror, pak moje manželství byl pobyt v kartouze parmské. Cele, jíž jsem usilovně každodenně lámala ocelové mříže, a ve zkrvavených rukách se vší láskou co ve mně byla chovala nemluvně. Láskou, jejíž velká část patřila, měla patřit, mému muži. Vina? Ničí. Neuměli jsme to. Nikdo nás nenaučil. Jako nikdo předtím nenaučil ty, co měli učit nás.
Dnes a denně se v mém životě dějí zázraky. Všechno, co jsem si kdy vysnila, dostávám. Pravda, mnohdy si to uvědomím až po čase, ale jsem čím dál tím více a lépe trénovaná a souvislosti odhaluji často velmi rychle. Dokonce se k jejich naplnění nesmírně zkracuje doba. Zázraků. Že by ten nahoře moudře soudil, jak moc je potřebujeme? Jak moc potřebujeme potvrdit, že se dějí?
Tak si to představ: čtvrtek to tuším byl, když jsem při poslechu nějakých písniček převelice mocně zatoužila po tanci. Já, v tuto chvíli právě „singl“ – jak se dnes módně říká – jsem upřímně a hluboce zatoužila po parketu, vynikajícím tanečníkovi a vášnivé hudbě. Bylo nad slunce jasné, že se přání přesouvá do dalekého neurčita, vesmírného nekonečna. A ejhle, už v sobotu jsem tancovala jako o život. S vlastním synem. Taneční premiéra ve dvanácti letech. To jsou věci, viď?
Tak to vidíš, Dagmar, a na hadry nedošlo. A přitom právě já jsem se tak ráda strojila! Dodnes tomu tak je, přestože u klávesnice už mi stačí pár obnošených milovaných svršků. Páni! Jak já se ráda strojila! Ani jsem přitom našim a později manželovi nesahala příliš hluboko do kapsy. Nesnáším konfekci odjakživa. Na drahé oblečky stejně nebylo. To proto mi sudičky přidaly do kolébky šikovnost rukou, abych si všechno, co jsem kde v časopisech s luxusním zahraničním zbožím uviděla, dovedla vyrobit sama. Také fantazii mi přihodily, abych si užila radostného tvoření, obdivných pohledů a oceňujících slov.
Chtěla jsem se líbit, chtěla jsem být viděná, chtěla jsem být oslňující, chtěla jsem být milovaná. Ale sotva se přiblížil nějaký muž, srolovala jsem se i s těmi svými extravagantními hadry do Popelčina oříšku, stala se ze mě Ledová královna a k místu přikovaná brala jsem v mysli nohy na ramena, protože mi v uších zvonila maminčina slova: „Musíš mít odstup. Ne jako tamty, co klukům všechno dovolí a oni si pak o nich mezi sebou jenom ošklivě povídají. Dáš klukovi pusu a už si o tobě myslí, že jsi lehká.“ Hrůza, Dášo, viď? Hrůza, když se to patologicky přehání – na to mohla mít moje maminka univerzitní diplom, na přehánění.
A víš, co je ta největší hrůza? Dnes, kdy už můj věk čítá půl století, jsem si uvědomila, jak moc mám tu mámu v sobě. Byla jsem nedávno na koncertě. Rockoví borci to v báječném klubu s intimní atmosférou rozbalili ani ne dva metry přede mnou.
Muziku miluji. Muziky jsem plná. Muzikou žiju. Byl to nářez a nádhera. Oči a uši dokořán, visela jsem na nich pohledem bezmála po celou dobu produkce. Z jednoho na druhého. Usmívala jsem se zjihle, jak jinak. Ten, co uprostřed zpíval, se na mě v jednu chvíli zadíval, usmál se. A víš, co jsem udělala já? Ztuhla. Přikovaná k místu jsem v mysli brala nohy na ramena, jenom aby si můj zájem nevysvětlil všelijak. Chápeš to, Dášo? Chápeš, jak moc mi ta máma zavařila? Jak moc ve mně utloukla přirozenost?
Ten výkřik „Bože, dej mi chlapa!“ v podstatě znamená „Bože, pošli mi někoho, s kým budu umět žít!“
Ach Dagmar, já jsem si myslela, že splkneme o hadrech. Patří k našemu věku stejně, jako ke kterémukoliv jinému předtím. Ještě pořád, krize nekrize (středního věku), jsou středem našeho zájmu ruku v ruce s tím, jak jsou středem našeho zájmu muži a naše snaha se jim líbit. Jenom teď, jak na ně, Báro, jak? Když pěstujeme vztahy na krátko a zodpovědnost se nějak pomalu, ale už zcela zřejmě, z našich životů vytrácí?
Bára
|
