Stanislav Rudolf: Dejte vejce malovaný

Rubrika: Literatura – Fejetony

Mám rád lidové tradice Snad proto si říkám: už aby tady byly Velikonoce! Vím totiž, že letos budou krásné. Těším se a zároveň trochu strachuji. Loni mi totiž do velikonočních radovánek zasáhl dosti překvapivě – kdo jiný, než ženy?!
Aby bylo jasno! My, milovníci tradic, totiž víme, že lidové zvyky se udržují díky několika pravidlům, z nichž nejdůležitější je takzvaná znakovost, což znamená, že každý zvyk, každá tradiční oslava, přísluší vždy už po staletí určitému datu, křesťanskému obřadu nebo události, účastní se jich lidé podobně oblečeni, jedí stejné jídlo – a nic z toho nelze porušit, jinak by tato tradice vzala brzy za své a úplně se z povědomí lidí vytratila. Znakovost je nejsnadněji srozumitelná třeba z prostého faktu, že asi o Vánocích nebudeme malovat kraslice a plést pomlázky, stejně jako o Velikonocích nikdo nepeče vánočky a nezdobí jedličku nebo smrček, ale pochutnává si na mazanci.
Na velikonoční tradici se mi ze všeho nejvíc líbí, že koledníci, kteří k vám přijdou, zazpívají u dveří obvyklý prosebný song a sotva jejich píseň skončí, už se chovají jako Útvar rychlého nasazení a s výhružně vztyčenými pomlázkami pátrají ve vašem bytě nebo domečku po jakékoliv dívence či ženě, aby ji pak v zájmu jejího zdraví několikrát šetrně švihli přes zadeček. Akce skončí většinou až tehdy, když je oběti obdarují kraslicemi nebo něčím pro zahřátí.
Tak to probíhalo v naší ulici až do předloňska. Minulý rok se však u našich vrátek objevily dvě dívenky. Mohlo jim být tak kolem deseti. Když zazvonily, vyšel jsem ven… a málem utrpěl šok! Zblízka jsem totiž viděl, že drží v ruce pomlázky a sotvaže mě spatřila, spustila:“Hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný, nedáte-li…!“
„Nedám ani bílý…!“štěkl jsem vztekle na ně, protože jsem si okamžitě uvědomil, že moje teorie o neměnnosti lidových tradic bere právě za své. Nevím, zda díky rostoucímu feminizačnímu působení médií, nebo mírně se projevující závistí děvčátek, které nemohou strávit fakt, že se kluci při koledě krásně pomějí a ještě si odnesou v igelitce výslužku domů.
Prozpěvujícím dívkám musela tehdy odnést kraslice moje žena Jarka. Nevím ale proč, vybírajíc na stole malované velikonoční skvosty, se na mne významně dívala a ťukala si přitom na čelo.

Uplynul rychle další rok. Ale já měl dost času na to, abych nejen o dnech příštích, ale zejména o sobě, důkladně popřemýšlel. A tak jsem snadno došel k závěru, že nesmím být takový zapšklý dogmatik! Proto až se letos o Velikonočním pondělí ozve od našich vrátek zvonek, důkladně si příchozí nejdřív z okna prohlédnu a teprve pak jim půjdu vstříc. Ano, letos otevřu i ženským kolednicím! Popovídám si s nimi, nu a potom obdaruji těmi nejkrásnějšími dárky, jež moje žena na svátky připravila.
Mám ovšem jednu podmínku! Kolednice musí být reprezentovány řekněme Simonou Krainovou, Klárou Doležalovou, půvabnou Danielou Šinkorovou, nebo mou oblíbenou Jitkou Čvančarovou. A nemusí přijít najednou!
Víte, že se proto na letošní Velikonoce, stejně jako vy, docela těším?!
Jenom si nejsem jistý, jest-li už i také pro ně maluje moje manželka kraslice!

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl 
http://frk60.aspweb.cz    http://frk1.wordpress.com


www.stanislav-rudolf.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 04. 2010.