Tak jako většinu českých rodin i tu naši poznamenala dekáda od roku 1939 do roku 1948 několika inflacemi, takže rodinné úspory včetně tatínkova penzijního připojištění přišly vniveč. Nemohu si ale stěžovat, mnozí na tom byli podstatně hůře a zaplatili v tomto nešťastném období tím nejdražším - svými životy. Únor 1948 to pak dovršil.
Tatínek dle všech předválečných tradic měl „nárok“ na uvolněné místo přednosty stanice ČSD v Jičíně, ale násilně otočené politické kormidlo způsobilo, že na toto místo byl jmenován mnohem aktivnější člověk nového ražení. Tatínkovi bylo přesně padesát a nesl to tak těžce, že okamžitě začal uvažovat o „rezervních“ přednostenských postech v celých východních Čechách a pokud možno co nejblíže Jičínu.
Toto město je považováno za bránu do Českého ráje a jeho okolí je nádherné. Velíš, Zebín, Brada, Přivýšina a Prachovské skály doslova za humny. Jen o pár kilometrů dále na sever se táhne od jihovýchodu k severozápadu hřeben se zříceninami hradů Kumburk a Bradlec, dále pak Tábor s rozhlednou a hřeben končí nejvyšším vrcholem Kozákovem se známými nalezišti ametystů. Dodnes si zásluhou mých prvních učitelů pamatuji některé nadmořské výšky těchto kopců a nesmím zapomenout na dominantu kraje – Trosky s čedičovými vyvřelinami Pannou a Babou. Nikdo se nemůže divit, že se nám z Jičína nechtělo.


                     Pohled z Valdické věže                                                                  Trosky

Celou nádhernou jičínskou kotlinu je možno shlédnout ze známé jičínské dominanty - z Valdické věže, jejíž bránou se vchází na jedno z nejhezčích náměstí v naší zemi. Mimochodem, na tom náměstí jsem jednou dojel na druhém místě v závodě koloběžek a jako cenu jsem dostal tiskárničku!
Před druhou světovou válkou a těsně po ní žil v Jičíně pozoruhodný podivín – pan Panocha. Bydlel na Valdické věži nahoře a vybíral mírné vstupné od přečetných návštěvníků, kteří se tak mohli z ochozu kochat pohledem na zmíněné panorama. Pan Panocha měl plnovous, chodil většinou v bílých šatech, nosil slaměný klobouk a ve volných chvílích sedával na malé lavičce pod věží a občas vedl mystické řeči s návštěvníky. Byl jsem tehdy velmi malý a moc jsem tomu nerozuměl, ale pamatuji si, že jsme se mu my děti smály, neboť o něm kolovaly nejrůznější historky. Třeba ta, jak chtěl dokázat, že Kristus opravdu mohl chodit po vodní hladině. A tak to zkoušel na blízkém Ostruženském rybníku a samozřejmě se málem utopil.
A to, že byl v Jičíně velmi populární, dokazuje fakt, že když byl upravován park před tehdejší místní obchodní akademií, byla tam postavena téměř dvoumetrová květinová Valdická věž a na jejím úpatí seděla na malé lavičce figurka pana Panochy se slamákem.

A na závěr „jičínských“ střípků si dovolím zavzpomínat na pár – doslova - skautských a sokolských prázdninových táborů. Na tom prvním skautském jsme byli ještě coby vlčata v blízkých Prachovským skalách, spali jsme dílem v připravených stanech a dílem na půdě přilehlé hájovny. Stýskalo se nám po maminkách, ale nádherné byly chvíle u našich prvních táboráků. O tom jsem ale už psal.
Na druhém táboře blízko soutoku Kamenice s Jizerou jsem byl už jako junák. Tam to bylo „krutější“. Nosil jsem podobný junácký kroj, i když těch skautských vyznamenání bylo po málu a hned na sebe prásknu proč!

Tábor jsme budovali na zelené louce, vše jsme tahali z nádraží téměř kilometr podél řeky, sami jsme sbíjeli z krajinek podsady pro stany, stavěli polní, tedy spíše luční kuchyni, a pro nás nejmladší benjamínky to byl nápor. Ale zkrátím to. Když nám pak několik dní pršelo a jednou v neděli se na nás přijeli podívat rodiče, vzdal jsem to a odjel s nimi domů. Stydím se za to ještě dnes a tehdy jsem dokonce litoval, když pak přišly krásné letní dny.

O prázdninách v letech 1947 a 1948 jsem pak byl i na sokolských táborech v Jizerkách v Bedřichově. My žáci jsme spali ve staré velké budově, tedy vždy pěkně v suchu, vařily nám kuchařky, a to bylo pro nás jistě přijatelnější. Myli jsme se ale ve studeném potoce, a jen o víkendu jsme podstoupili teplou koupel v několika velkých neckách. Ten barák měl dokonce velké „mlýnské“ kolo, na který sice voda netekla, zato jsme ho používali jako velkou houpačku. Ty uvozovky jsou zde nutné, neboť se jednalo o opuštěnou stavbu malé výrobny skleněných korálků. A že jsme se jich v potoce, jehož voda to kolo kdysi poháněla, nasbírali! Jedinou nevýhodou všech těchto letních táborů byla naprostá absence dívek, neboť světlušky, skautky i sokolské žákyně a dorostenky měly své tábory na míle daleko a vlastně jsme ani nevěděli kde. V těch našich deseti či jedenácti letech to ještě nevadilo, ale o rok později už mnohým z nás asi ano. Ale přežili jsme to, aniž by nás to poznamenalo.

Nejsilnějšími zážitky z těchto sokolských táborů byly dobrodružné hry v okolních lesích kolem Královky. Tehdy jsme byli rozděleni na indiány a vojáky a bojovali o svá území. Ta byla v lese označena páskami na stromech, které jedna strana hlídala a druhá dobývala tím, že jsme ty pásky strhávali.
Úplně fascinující pak byla honba za liškou a liščaty. Dospělá liška s asi pěti liščaty šla napřed do lesů a zanechávala na cestě různé stopy. Všichni další pak měli tuto malou smečku vystopovat. Je to až k nevíře, ale na jedné vyvýšené pasece jsme našli několik skupin velkých kamenů a pod jednou z nich byl velmi zasutý malý prostor. Dospělá liška se tam nevešla, ale malá liščata ano. A tak byla liška dopadena, ale nás nenašli, ačkoliv pronásledovatelé chodili snad půl hodiny kolem nás a nad námi, ale tu naši skrýš neobjevili. Přitom bychom si na jejich nohy mohli jednou škvírou doslova sáhnout. Všichni vedoucí pak tvrdili, že to ještě nikdy nezažili. A to je opravdový konec střípků „jičínských“.

♦♦♦