Dobromila Lebrová: Vítězslav Hálek, básník, dramatik a prozaik

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Vítězslav Hálek, básník, dramatik a prozaik
5.4.2010 - 175. výročí narození


Jeho básně byly zpěvné, že se staly inspirací našim nejlepším skladatelům, jeho současníkům - Smetanovi, Dvořákovi, Fibichovi a Bendlovi. Zdálo se skoro, jako by se psaly samy.
Většinou bývá dáván do určitého protikladu se svým kolegou z redakce Národních listů, básníkem Janem Nerudou (1834 - 1891), jehož poezie není tak plna lehkosti a optimismu jako Hálkova.
Vítězslav Hálek, vlastním jménem Vincenc Hálek, se narodil 5. dubna 1835 v malé hospodě ve vsi Dolínek, která je dnes součástí Odolena Vody. Rodný domek je na dalším obrázku. Hospodu měli rodiče pouze pronajatou.
Tatínek Josef Hálek pocházel z Rokycan i když byl z bohaté rodiny, musel se velice otáčet, aby rodinu uživil.
V letech 1841 až 1842 bydleli Hálkovi v Zátvoru, kam chodil mladý Hálek i do obecné školy.
V r. 1844 najal Hálkův otec hospodu v Býškovicích, což je dnes součást Neratovic, a tam chodili hodně němečtí formani. Tatínek německy neuměl, tak byl malý Vincenc poslán „na handl“ do obce Jestřábí, aby se naučil německy. Není ovšem uvedeno v pramenech, do kterého Jestřábí - mohlo by to být i Jestřebí u České Lípy.
Vrátil se domů v deseti letech, ale pan farář, na kterého rodiče hodně dali, jeho němčinu nepochválil a poradil rodičům, aby ho poslali do školy do Prahy. Přes to, že rodiče byli zadlužení, dali tedy syna na studie a doufali, že se stane knězem. Až do svého dvanáctého roku chodil Hálek do školy v tehdejším klášteře u Trinitářů, který stál poblíž někdejší Vyšší dívčí ve Vodičkově ulici.
Pak se dostal na akademické gymnázium, kde ho nejvíce ovlivnili vlastenečtí profesoři František Jan Svoboda (1778 - 1864), Václav Svatopluk Štulc (1814 - 1887), který byl později proboštem vyšehradské kapituly, Václav Kliment Klicpera (1792 - 1859) a krátce také Josef Franta Šumavský (1796 - 1857), který byl v r. 1848 krátkou dobu suplentem a vyučoval na gymnáziu češtinu. Na akademickém gymnáziu byl Hálek mezi r. 1847 až 1855.
Hálek do té doby vůbec české knihy neznal. Ale i mezi studenty byli působením profesorů vlastenci, kteří si půjčovali české knihy. A tak si je začal půjčovat i Hálek a našel ve čtení potěšení. V kvartě se mu podařilo napsat slohové cvičení, které dával profesor Štulc za vzor i v jiných třídách - to ho povzbudilo k tomu, že sám začal psát. Dokonce měli studenti i školní časopis „Varyto“, kam přispívali i další žáci. Za nějakou dobu sdružili se studenti do vlasteneckého spolku. To však bylo zakázáno a bylo i velké vyšetřování, když se to prozradilo.
Na gymnáziu se seznámil Hálek nejen s tehdejší českou literaturou, ale i literaturou jiných slovanských národů; studoval Shakespearova a Sofoklova dramata a spisy Homérovy. Divadlo Hálka vždy velice lákalo.
Ještě za gymnaziálních studií mu vyšly dvě práce, velmi ovlivněné básníkem Karlem Jaromírem Erbenem (1811 - 1870) „Nekřtěncova dušička“ v Mikovcově Lumíru a „Sejček“ v časopisu Zlaté klasy, který byl určen mládeži.
Rodiče byli přesvědčeni, že půjde studovat teologii, ale on se rozhodl, že bude studovat filozofii s cílem stát se středoškolským profesorem. Po tomto jeho rozhodnutí mu rodiče odmítli jakoukoli podporu a vlastně ho vydědili. Živil se tedy na studiích podobně jako mnoho dalších studentů - kondicemi.
A tak se stal i domácím učitelem v rodině bohatého pražského advokáta Mikuláše Horáčka (1799 - 1855), který měl dceru Dorotku (+ 1907). Oba mladí lidé v sobě našli zalíbení. Ale ani studia filozofie Hálek nedokončil, rozhodl se živit psaním, což i rodina jeho vyvolené příliš neschvalovala.
Sám pracoval v redakci Národních listů v dnešní Opletalově ulici, tehdejší Mariánské ulici. Národní listy byly založeny r. 1861 a Hálek zde pracoval spolu s Janem Nerudou (1834 - 1991) a měl na starosti fejetony, později divadelní rubriku. Fejetonů napsal asi šest set. - Deset let pilně pracoval, než dosáhl takového postavení, aby Dorotčini rodiče přivolili ke svatbě.
Prvorozený syn Jiří zemřel manželům Hálkovým jako malinký, druhý syn Ivan (1872 - 1945) si užil otce jen krátce. Na dalším obrázku je paní Hálková se synem Ivanem.
Jeho prvotina z r. 1858 „Alfred“ byla ovlivněna romantismem - především dílem lorda Byrona (1788 - 1824) „Manfred“ a básníkem Karlem Hynkem Máchou (1810 - 1836). Byla to veršovaná povídka - lyricko epická skladba na téma tragické lásky a zločinu. Báseň byla velmi příznivě přijata.
Již v r. 1857 pracoval na povídce s cikánskou tématikou „Bajrama“.
V r. 1858 vyšly ještě povídky „Jiřík“ a „Přívozník“ s vesnickou tématikou. Tohoto roku také spoluzakládal skupinu Májovců, kteří vycházeli z Máchova díla a ve stejném roce vydali almanach „Máj“. Na almanachu spolupracovali Jan Neruda, Karolina Světlá (1830 - 1899), Adolf Heyduk (1835 - 1923), Rudolf Mayer (1837 - 1865) a Václav Šolc (1838 - 1871).
V r. 1859 vyšla Hálkovi báseň „Mejrima a Husejn“, kde byl ovlivněn především polskými romantiky Adamem Mickiewiczem (1798 - 1855) a Juliuszem S³owackim (1809 - 1849). Povídka byla z období bojů Albánců proti Turkům.
Dokonce bylo Hálkovi po smrti vytýkáno, že čerpal z Mickiewiczova „Konrada Wallenroda“. V islám nevěřící - džaur Hussejn se zamiluje do Mejrimy, ženy paši Mehmeda, vstoupí do jeho vojska a v rozhodné bitvě se vrátí ke svým a v bitvě zahyne spolu i s Mejrimou.
S orientálním námětem byla z této doby ještě báseň o lásce a o svobodě „Krásná Lejla“. Příběh byl určitou parafrází biblického příběhu tance Salome před králem Herodem, kdy si Salome za tanec vyprosila hlavu Jana Křtitele. I v tomto příběhu krásná Lejla, získá svým tancem svobodu svého uvězněného milého, který byl vzbouřencem proti králi.
V té době mu vycházely v časopisech jednotlivé lyrické básně, které byly obrazem jeho lásky a které byly později zařazeny do sbírky „Večerní písně“. Básně byly natolik zpěvné, že inspirovaly tehdejší naše slavné skladatele k jejich zhudebnění. Byl to především Bedřich Smetana „Večerní písně - pět písní na slova Vítězslava Hálka“ - „Kdo v zlaté struny zahrát zná“, „Hej jaká radost v kole“, „Mně zdálo se, žes umřela“, „Nekamenujte proroky“, „Ze svých písní trůn ti udělám“. 
Ovšem později se ani „Večerní písně“ nevyhnuly velké kritice - bylo jim vytýkáno, že jsou napodobeninou „Knihy písní“ (Buch der Lieder) Heinricha Heina (1797 - 1856) a že proto prý vynikly, protože v té době neměl Hálek mezi českými básníky soupeře.
Z povídkové tvorby té doby jsou „Kovářovic Kačenka“, „První láska“ a „Muzikant“, většinou tragického zabarvení. Ve svých vesnických povídkách se nechal inspirovat ruským spisovatelem Ivanem Sergejevičem Turgeněvem (1818 - 1883).
Mezi r. 1854 až 1861 vznikaly Hálkovy „Ballady a romance“, které byly vzpomínkou na dětství, kdy se v Hálkovic hospodě zastavovali formani a vyprávěli příběhy bájné i skutečné. Z r. 1860 je Hálkovo drama „Carevič Alexej“, kde byl ovlivněn Shakespearovým „Hamletem“ a dále „Záviš z Falkenštejna“, kde byl zase ovlivněn Shakespearovým „Macbethem“.
V r. 1860 napsal Hálek ještě drama „Král Rudolf“ o Rudolfovi Habsburském (1552 - 1612), které se ale nikdy neprovozovalo.
Z r. 1861 je povídka „Muzikantská Liduška“, kterou přinutili rodiče ke sňatku s bohatým nápadníkem, ale ona jim od oltáře utekla a zbláznila se. Svého milého muzikanta Toníka pak hledala na všech tanečních zábavách. V r. 1941 byla „Muzikantská Liduška“ zfilmována v režii Martina Friče (1902 - 1968) v hlavních rolích s Jiřinou Štěpničkovou (1912 - 1985) jako Liduškou a Gustavem Nezvalem (1907 - 1998) jako Toníkem. Na rozdíl od Hálkovy předlohy skončí Fričův film uzdravením Lidušky.
R. 1861 napsal Hálek román „Komediant“ s autobiografickými prvky, kde se rodiče zřekli svého syna, když se proti jejich vůli rozhodl pro uměleckou dráhu. V románu vyjádřil i své názory na umění. Ovšem názor na tento román není také příliš lichotivý; většinou se kritici domnívají, že román nebyl Hálkovou doménou. V r. 1862 napsal Hálek ještě povídku z Hané s tématem žárlivost - „Mariška“.
Z r. 1862 je Hálkova hra „Král Vukašin“, která měla premiéru při otevření Prozatimního divadla. Je to hra o srbském panovníkovi, který panoval ve 14. století v oblasti dnešní Makedonie. Při bitvě na Marici r. 1371 byla srbská armáda Turky rozprášena a král Vukašin i jeho bratr Jovan padli jako hrdinové. Hra je oslavou svobody.
V r. 1862 cestoval Hálek se spolumajitelem Národních listů Juliem Grégrem (1831 - 1896) na Slovensko po Tatrách, kde mu šlo dokonce u rozvodněného Dunajce o život.
V r. 1863 pochází Hálkova hra o římském politikovi Luciovi Sergiovi Catilinovi (108 př.n.l. - 62 př.n.l.), nazvaná „Sergius Catilina“. Dále napsal povídku „Náš dědeček“.
V r. 1865 cestoval na Balkán - přes pohoří Kras až do Cařihradu (Istanbul) až do Malé Asie a přes Maďarsko zpátky. Z této cesty vzešla báseň „Černý prapor“. Báseň obsahovala apoteózu na svobodu vlasti a s upomínky na „Hamleta“ a Záboje z „Rukopisu Královédvorského“.
V r. 1866 vyšla tragická povídka „U panských dveří“ - o ženě, která se z bohaté paní stala žebračkou. - Napsal tohoto roku také drama „Amnon a Tamar“, o němž celkem nejsou zmínky.
Z r. 1867 je povídka “Zapomenutý“ a opět povídka s autobiografickými prvky „Domácí učitel“.
V r. 1867 měla Umělecká beseda nějaké finanční problémy a nikdo nechtěl být jejím jednatelem. Vítězslav Hálek se v této složité situaci přihlásil a stal se jednatelem. Od tohoto roku do r. 1872 vydával také časopis Květy.
V r. 1869 napsal Hálek báseň „Dědicové Bílé Hory“, která vyšla až v r. 1870, ale kritikové měli připomínky k množství alegorií. Přes to ale báseň inspirovala Antonína Dvořáka (1841 - 1904) k napsání skladby (1872) pro smíšený orchestr a sbor, nazvané prostě „Hymnus“ (opus 14).
Svoje zážitky z cesty po Tatrách popsal Hálek v r. 1871 v povídce „Děvče z Tater“.
V letech 1866 až 1873 vycházely v Národních listech Hálkovy fejetony o přírodě, které byly předchůdci jeho pozdějích básní ze sbírky „V přírodě“. Tyto fejetony byly později vydány nakladatelem Arthurem Novákem (1876 - 1959) jako „Pohádky z přírody“.
V r. 1871 vyšla jedna z jeho povídek, která si vysloužila chvály dokonce i v onom období po básníkově smrti, kdy se zžíravé kritiky urodilo až příliš. Je to idyla, kde básník dokazuje, že v chudé chaloupce je život šťastnější, než na bohatém statku. Podobná myšlenka je i obsahem další povídky z r. 1872 „Pod chudým stromem“. V r. 1872 publikoval v Národních listech fejeton „Gogola hledám“, kde vyjádřil přání, aby česká literatuta měla podobně jako ruská, spisovatele, který by dokázal odkrýt charakter českého člověka tak, aby bylo možné dobré vlastnosti pěstovat a špatných se zbavit. Volal po realismu v literatuře.
R. 1872 převzal a s Nerudou redigoval časopis Lumír, který přejmenovali na Zlatou Prahu.
Mezi r. 1872 až 1874 vznikaly básně, které později vyšly ve sbírce „V přírodě“, kde Hálek vyzpíval svou radost z pobytu v přírodě a byly hlavně vzpomínkou na jeho dětství na Mělnicku. Zde se také projevilo Hálkovo krédo o důležitosti přírody: „Co s přírodou je v neshodě, má smrti znak již na svém čele.“
Básně byly opět tak zpěvné, že je v r. 1882 zhudebnil Antonín Dvořák ve stejnojmeném díle jako cyklus smíšených sborů (opus 63). I Zdeněk Fibich (1850 - 1900) z nich čerpal.
Z r. 1873 je povídka „Na výminku“, kde se Hálek zabývá otázkou vztahu dětí ke starým rodičům. V r. 1873 Hálek napsal „Epištoly k našemu studentstvu“, které vyšly v Národních listech a byly pobídkou k většímu vlastenectví.
Z r. 1874 je povídka „Pod pustým kopcem“ o pyšném sedlákovi a jeho synovi, který má moderní názory. Další povídkou je „Poldík Rumař“ o dobrosrdečném člověku, který vychovává syna ženy, kterou měl kdysi rád.
V r. 1874 vyšla také povídka „Študent“ Kvoch“ o člověku, který se pokoušel studovat, ale v poslední třídě propadl. Odešel do kláštera k františkánům. Ale i odtamtud utekl, protože miloval krásnou Evičku. Začali spolu hospodařit, on se zabýval koňmi, kterým rozuměl. Ale když se jeho sestra vdala, musel se ze statku, kde bydlel, vystěhovat, protože statek patřil sestře - a koně prodat. Stále vzpomínal na své spolužáky, kteří to někam dotáhli a kteří ho měli rádi. Zvali ho k sobě, chtěli mu pomoci, on se ale styděl jakoukoli pomoc přijmout. Nakonec začal i pít. Když za ním jeho spolužáci přijeli, zrovna ho vylovili mrtvého z řeky.
V září 1874 odjel Hálek na několikadenní cestu do Krkonoš. Promokl a nachladil se tam, že 8. října 1874 na zápal plic a zánět pohrudnice zemřel v Praze v Palackého ulici č. 5, nedlouho před druhými narozeninami svého syna. Pochován byl na Vyšehradě.
Po jeho smrti byla vydána sbírka „Pohádky z naší vesnice“ - příběhy a balady z jeho rodného kraje. V jeho pozůstalosti zůstalo nedokončené drama „Jiří z Poděbrad“.
Jeho manželka se po jeho smrti odstěhovala se synem na Nymbursko. Ivan Hálek vystudoval lékařství a protože měl rozdílný názor v době tzv. „hilsneriády“, než jeho strýc a poručník, hájil totiž názor Masarykův, rozešel se strýcem a odešel pak jako lékař na Slovensko, nejdříve do Čadci, pak do Žiliny, kam se za ním přestěhovala i maminka a kde založil nemocnici a stal se velmi oblíbeným. Spoluzakládal také Červený kříž na Slovensku. Maminka mu tam zemřela a byla pochována v Žilině.
V době druhé světové války byl Ivan Hálek propuštěn ze státních služeb a musel se ze Slovenska vystěhovat. Zemřel před koncem války. Jeho dcera Elena Hálková byla herečka. Dvě z pravnuček slavného básníka jsou herečka Jana Štěpánková a novinářka Kateřina Nešlehová.
Před několika lety usilovala slovenská Spoločnosť MUDr. Ivana Hálka o přemístění ostatků paní Hálkové do manželova hrobu na Vyšehrad; nepodařilo se mi ale zjistit, byla-li jejich snaha zdařilá.
Jak už bylo uvedeno - asi dvacet let po Hálkově smrti se velice rozšířila kritika jeho díla. Možná to bylo způsobeno právě tím, že až po Nerudově smrti začal být oceňován Jan Neruda, na rozdíl doby za života obou básníků, kdy byl Hálek považován za miláčka národa, dítě štěstěny. Zajímavé ovšem je, že velkým Hálkovým kritikem byl básník Josef Svatopluk Machar (1864 - 1942), který byl přítelem Ivana Hálka.
Po Hálkově smrti mu právě byly vyčítány nejvíce jeho překotnost, stálá vzrušenost, které však naopak napomáhaly jeho práci organizační. Protože pokud zjistíme, o které spolky se zajímal, musel být ve své době duší pražského kulturního života.
Až zase v první polovině dvacátého století došlo opět Hálkovo dílo ocenění.
Pomníky Vítězslava Hálka jsou v Dolínku, na pražské Zbraslavi s plaketou od Josefa Václava Myslbeka (1848 - 1922) z r. 1876 a na Karlově náměstí v Praze z r. 1881 od sochaře Bohuslava Schnircha (1845 - 1901). Ulice, po Hálkovi pojmenované, jsou v mnohých našich městech a obcích. 
Doplnění k článku z 5. dubna 2010

Dobromila Lebrová: Vítězslav Hálek, básník, dramatik a prozaik

Ve výše uvedeném článku jsem psala, že „před několika lety usilovala slovenská Spoločnosť MUDr. Ivana Hálka o přemístění ostatků paní Hálkové do manželova hrobu na Vyšehrad; nepodařilo se mi ale zjistit, byla-li jejich snaha zdařilá.“

Po vyjití článku mi napsala pravnučka Vítězslava Hálka, paní Kateřina Nešlehová, že nikoliv Spoločnosť MUDr. Ivana Hálka usilovala o přemístění ostatků Hálkovy manželky Dorotky do jeho hrobu na Vyšehradě, ale že se o přemístění ostatků své prababičky Dorotky Hálkové z Žiliny postaraly pravnučky Kateřina Nešlehová a Jana Štěpánková.

Připojuju fotografii Hálkova hrobu, kde je i patřičný nápis.



Dobromila Lebrová
11.10.2010

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 04. 2010.