Dobromila Lebrová: M.V.Lomonosov, ruský filozof, historik, básník, překladatel, chemik, fyzik, zeměpisec, meteorolog, geolog, astronom a vynálezce

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Michail Vasiljevič Lomonosov, ruský filozof, historik, básník, překladatel, chemik, fyzik, zeměpisec, meteorolog, geolog, astronom a vynálezce 
15.dubna 2010 = 245. výročí úmrtí

V nápisu je výčet většiny činností tohoto významného vědce, ale dalo by se říci, že byl pravděpodobně ve své době polyhistor nebo minimálně encyklopedista, protože zasahoval do všech oblastí vědy i umění.
Michail Vasiljevič Lomonosov - nebo též Michailo Vasiljevič Lomonosov - se narodil podle současného kalendáře 19. listopadu 1711 na sibiřském severu. Místo jeho narození bylo v archangelské gubernii na ostrově Kurostrov na dolním toku Severní Dviny ve vesnici Mišaninskaja, též se uvádí jméno Denisovka. Dnes se místo jeho narození jmenuje Lomonosovo.
Narodil se v období největší slávy cara Petra Velikého (1672 - 1725). O jeho mládí jsou velmi malé zmínky. Jeho otec Vasilij Dorofjevič Lomonosov (1681 - 1741) byl svobodný sedlák, loďař, který se plavil po moři a rybařil. Oblast, kde žili, byla celkem bohatá a svobodná a těžila z rozvíjejícího se přímořského průmyslu. Maminka Jelena Ivanovna, rozená Sivkova, dcera duchovního, zemřela, když bylo synovi devět let. Od jeho deseti let ho otec brával na moře, aby mu pomáhal při rybaření v Bílém moři a u Soloveckých ostrovů. Otec se brzy znovu oženil, ale i druhá jeho žena brzy zemřela.
Psát a číst se Michail Vasiljevič učil u místního ďáčka, tj. místního jáhna S.N.Sabelnikova, který pro celou vesnici vyřizoval dopisy a žádosti na úřady. První „učené“ knihy, které mladý Lomonosov studoval, byly „Gramatika“ od mnicha Meletije Smotrického (1575 - 1633) a „Aritmetika“ od ruského matematika a pedagoga Leontije Filippoviče Magnického (1669 - 1739), které si půjčil od sečtělého souseda Ivana Šubného. Také se seznámil s dílem duchovního spisovatele a básníka, mnicha Simeona Polockého (1629 - 1690) a s jeho básněmi nazvaným Psaltyr (Žaltář - kniha žalmů).
Třetí manželka Lomonosovova otce, Irina, ho neměla ráda, žalovala otci, že studuje, což si otec nepřál, takže mu celý život doma otravovaly hádky s macechou. Když ještě zjistil, že ho otec chce proti jeho vůli oženit, sehnal si v prosinci 1730 na místním vévodství pas k opuštění rodného kraje, vykradl se v noci z domu, oblečen do kožichu, s rezervou jedné košile a s „Gramatikou“ a „Aritmetikou“, které mu soused daroval. Hned v prosinci 1730 dostihl karavanu jedoucí z Cholmogor, což bylo město na nedalekém břehu řeky Severní Dviny, do Moskvy. Uprosil členy karavany, aby ho vzali s sebou, ale i tak ho čekala dost strastiplná třínedělní zimní cesta. Dobře si rozmyslel, kde by chtěl studovat, protože v té době to byla pouze tři města, která měla univerzitu - Moskva, Sankt-Petěrburg a Kijev.V Moskvě se dal hned 15. ledna 1731 zapsat na Moskevskou slovansko-řecko-latinskou akademii, která je uvedena na dalším obrázku.
Sám později popisoval, že velmi trpěl bídou, ale jeho touha po vzdělání byla silnější, než jeho strádání. Vedle předmětů na univerzitě povinných studoval v knihovně Zaikonospaského kláštera na Nikolské ulici, který ještě dnes existuje, bohoslovecké spisy, historii, filozofii, fyziku a matematiku. Za první rok studia se naučil natolik latinsky, že dokázal přeložit i jednoduchou latinskou báseň do ruštiny a začal se učit starořečtinu. Tehdy napsal svou první báseň o mouchách, které přiletěly mlsat med a přilepily se.
V r. 1734 odcestoval do Kijeva, kde po pár měsíců navštěvoval Kijevo-Mogiljanskou akademii. Měl tam studovat celý rok. Ale protože tam nenašel dost spisů z matematiky a fyziky, studoval bohosloveckou literaturu a historii. Byl tam s výukou velmi nespokojen a vrátil se do Moskvy. Příštího roku, i když ještě nedošel do takzvané „bohoslovecké třídy“, byl vyzván s dvanácti dalšími studenty ke studiu na univerzitě při petěrburské Akademii věd, celým názvem Petěrburská ruská carská akademie věd. Jeden z jeho kolegů ke studiu vybraných byl jeho druhem i na cestě do zahraničí, další z nich se stal významným ruským astronomem.
Jejich poměry byly opět více než skromné. Ze začátku vedoucí profesoři ani nepočítali s tím, že by měli studenti mít kde bydlet, později byl jejich příbytek malý, s malým stolečkem pro všechny a prostá lůžka. Ale dostali nutný oděv i obuv. Ze začátku bylo jejich postavení nejasné - nebyli žáky ani akademického gymnázia, ani akademické univerzity. Jejich problémem bylo, že neznali němčinu, která byla v té době na akademii hlavním dorozumívacím jazykem. Ale na akademii se učilo vše, co bylo v té době dostupné i na Západě. Dostali učitele němčiny a Lomonosov brzy projevil zájem o matematiku a fyziku. Zároveň studoval chemii a mineralogii. Sám se učil základům poezie. Zde studoval Lomonosov asi půl roku.
V r. 1735 se začalo uvažovat s ruštinou jakožto vyučovacím jazykem na akademii a jejímu zavedení se Lomonosov velice věnoval. Přesto se ale pilně učil německy a francouzsky a zachovaly se jeho poznámky v těchto jazycích.
V té době nastala pro Lomonosova zvláštní situace. Na Sibiři právě pracovala expedice z Akademie věd, ale chyběl jim chemik, který by se vyznal v hornictví. V důsledku toho se v březnu r. 1736 rozhodla Akademie věd poslat dvanáct nejnadanějších studentů na studia do Německa. I když v té době nebyla němčina Lomonosovova uznána za dobrou, přes to byl ke studiu vybrán. Výpravu musela posvětit vláda. Ovšem oproti svým vybraným kolegům byl Lomonosov podstatně starší a je celkem udivující, že na dokladech, které byly předány vládě, jednoznačně stojí jeho rolnický původ, takže jeho schopnosti musely být mimořádné, že v této době tento jeho původ jeho výběru nevadil. Podle některých pramenů totiž dříve, v době, kdy se prozradilo, že je rolnického původu, mu dokonce hrozilo vyloučení ze školy, protože falešně udal kněžský původ.
První místo pobytu v Německu byl Marburk v Hesensku, kde Lomonosov studoval v letech 1736 až 1739 na tamější Philipps-Universität. Jeho význačným učitelem byl Christian von Wolff, encyklopedista, filozof, právník a matematik, stoupenec díla Gottfrieda Wilhelma Leibnitze (1646 - 1716) a Immanuela Kanta (1724 - 1804). Lomonosov zde studoval teoretickou chemii i teoretickou fyziku, hydrauliku a hydrostatiku, mechaniku a aerometrii. Vedle toho se učil kreslit, tančit a dokonce šermovat.
Zdokonalil s v němčině i v latině. Studoval tehdy díla starověkých, středověkých i současných myslitelů a umělců, jako například Anakreonta (6. stol. př.n.l.), Sapfó (7. stol.př.n.l.), Vergilia (70 př.n.l. - 19 př.n.l.), Seneky (4 př.n.l. - 65), Ovidia (43 př.n.l. - 17), Cicerona (106 př.n.l. - 43 př.n.l.), Plinia mladšího (61 - 112), Homéra, Erasma Rotterdamského (1467 - 1536), Françoise Fénelona (1651 - 1715), autora Guliverových cest Jonathana Swifta (1667 - 1745) a Johanna Christiana Güntera (1695 - 1723). Zabýval se také dílem britského filozofa, fyzika a teologa Roberta Boyla (1627 - 1691).
Jeho první studentská práce z fyziky z let 1737 až 1738 se týkala přeměny pevné látky v tekutou v závislosti na pohybu předcházející kapaliny. Na jaře 1739 napsal další práci „Fyzická dizertace o rozdílnosti smíšených látek založených na spojení korpuskulí (částic)“ (Fizičeskaja dissertacija o različii směšannych těl sostojaščich v sceplenii židkosti).
Vedle vědy se v této době zajímal Lomonosov o novější německou literaturu a zabýval se překlady z ní. Napsal tehdy také Ódu na obléhání Chotyně Turky, která vzbudila pozornost až v Petěrburgu.
Po skončení třetího školního roku v Marburku přišlo ze Sankt-Petěrburgu oznámení, že se studenti mají přemístit na jihozápad Německa do Freiburku. Pět dní studentům trvalo, než dojeli v červenci r. 1739 do cíle. Jejich hlavním patronem byl německý učenec - lékař, mineralog, metalurg a chemik Johann Friedrich Henkel (1678 - 1744). - Některé prameny uvádějí, že příčinou nutnosti přemístění byl rozmařilý život ruských studentů. Což v žřivotě M. V. Lomonosova prý nebylo poprvé - i jeho předchozí studium v Moskvě i Sankt-Petěrburgu provázely skandály kvůli zhýralosti. - Obecně se traduje, že Lomonosov byl člověk přímý a dobrosrdečný, ale poměrně hodně prchlivý, což mu v životě nejednou způsobilo i dost značné problémy.
Henkel je učil praktickým věcem. Navštěvoval s nimi rudné doly a hutní závody a seznamoval je s technologickými procesy i zařízeními. Ze zde nabytých vědomostí čerpal Lomonosov pak i po návratu do Ruska, kdy napsal „První základy metalurgie nebo rudných činností“ (Pěrvyje osnovanija metallurgii, ili rudnych děl). Henkel také měl na svou dobu vynikající chemickou laboratoř, kterou Lomonosov velice oceňoval. Bohužel ale vázl přísun prostředků ze Sankt-Petěrburgu pro normální život studentů, což postupně vedlo až k roztržce s profesorem Henkelem, která nastala na jaře 1740, kdy studenti odmítli vykonat nějakou úlohu, ale pak byli nuceníi jít prosit o podporu, aby měli z čeho žít. Lomonosov byl přesvědčen, že se už více ve Freiberku nenaučí, zanechal svým kolegům v péči své knihy a v květnu 1740 se skrovným majetkem navždy opustil Freiburk. Doufal v pomoc tehdejšího německého velvyslance v Rusku, který bydlel v Lipsku, že mu pomůže při cestě domů, ale v Lipsku ho nezastihl. Očekával ho rok plný strádání.
Na krátkou dobu se vrátil do Marburku, kde se v červnu 1740, jiné prameny uvádějí i jiná data, oženil s Elizabeth Christine Zilch (1720 - 1766), dcerou své bývalé bytné, která už v té době vychovávala jejich společnou dceru Jekatěrinu Elizabeth, narozenou 8. listopadu 1739. Dům, ve kterém v Marburku bydlel, je na dalším obrázku.
V r. 1741 se mohl vrátit do Sankt-Petěrburgu. Podle některých pramenů se vracel přes Holandsko.
Během jeho nepřítomnosti v Rusku se situace na Akademii změnila, vystřídalo se vedení, profesorů ubylo. V červnu 1741 byl představen profesorovi Akademie věd Švýcarovi Johannovi Konrádovi Ammanovi (1707 - 1741), botanikovi a lékaři, který se mj. proslavil učením neslyšících orální metodou. V Sankt-Petěrburgu byl ale profesorem přírodních věd. - Prvním Lomonosovovým úkolem bylo uspořádání katalógu minerálů a zkamenělin pro petěrburskou Kunstkameru, což byla sbírka přírodnin a rarit založená carem Petrem Velikým..
V prosinci se Lomonosovovi narodil v Německu syn Ivan, který ale v lednu 1742 zemřel.
V r. 1742 byl Lomonosov jmenován adjutantem v Akademii věd v oddělení fyziky. V r. 1743 byl obžalován pro napadení některých lidí, spojených s Akademií věd, a odsouzen na osm měsíců k domácímu vězení. Omilostněn byl až v lednu 1744, když se příslušným osobám omluvil. V té době se zabýval studiem polární záře.
Mezitím se na podzim 1743 přistěhovala do Sankt-Petěrburgu manželka Elizabeth s dcerou a se svým bratrem Johannem. Aby nebylo starostí málo, i tato dceruška v r. 1743 zemřela. Lomonosovovi měli ještě další dítě, ale není o něm známo, jak dlouho žilo.
V r. 1745 se Lomonosov staral o možnost, aby se na petěrburské univerzitě vyučovalo rusky a snažil se s pomocí studentů i o to, aby byly vědecké knihy a publikace v ruštině. Vyučoval tehdy mineralogii, fyziku, chemii a vydával dlouhou řadu vědeckých spisů, které byly většinou na úrovni dizertací. Jeho práce byly psány převážně latinsky a rusky a bylo jich kolem dvou set.
Řádným profesorem chemie byl jmenován právě tohoto roku a založil také první chemickou laboratoř. Sám považoval chemii za základní vědu a svoji přírodní filozofii se snažil představovat na podstatě sjednocujících myšlenek ve všech vědních oborech. 20. července 1746 přednesl první přednášku v ruštině.
Tak jako římský básník Horatius (65 př.n.l.- 8 př.n.l.) oplýval sebevědomím a napsal báseň velebící sebe i své dílo „Exegi monumentum“ (Postavil jsem pomník), podobně i Lomonosov napsal v r. 1747 báseň „Postavil jsem si znak nesmrtelnosti“ (Ja znak besmertija sebe vozdvignul); ovšem nebyl mezi ruskými poety sám - podobnou báseň napsal později i Puškin.
Ukázka jeho rukopisu je z latinského dopisu švýcarskému matematikovi a fyzikovi Leonhardu Eulerovi (1707 - 1783), který byl v té době rovněž profesorem Akademie věd.
V r. 1748 vzniklo na Akademii věd historické oddělení a historický sněm, kde Lomonosov velmi usilovně hájil pravdivý výklad ruských dějin proti některým německým profesorům, především historikovi a etnografovi Gerhardu Friedrichovi Müllerovi (1705 - 1783). V té době se Lomonosov zabýval také jinými humanitními vědami. Napsal například „Rétoriku“ a „Ruskou gramatiku“ (Rossijskaja gramatika) a „Dávnou ruskou historii“ (Drevňaja Rossijskaja istorija), kde srovnával ruské dějiny s dějinami starořímskými. Ohledně osídlování Ruska a evropské púevniny nesouhlasil Lomonosov s normanskou teorií a dával přednost teorii o sarmatském osídlení. Rovněž předpokládal, že hlavním božstvem v té době byl Perun.
Od r. 1748 se zabýval výrobou barevných skel a analýzou rud.
Jediné přeživší dítě Lomonosovových byla dcera Jelena (1749 - 1772), která se narodila 21. února 1749 a přes svůj krátký život porodila čtyři děti - jednoho syna a tři dcery. Potomstvo Lomonosovovo bylo potom dosti početné.
V r. 1749 na slavnostním shromáždění Akademie věd pronesl Lomonosov oslavnou řeč na oblíbenou carevnu Jelizavetu I. Petrovnu (1709 - 1762), dceru Petra Velikého „Slovo pochvalnoje imperatrice Jelizavetě Petrovně“. Tím na sebe obrátil pozornost dvora a také carevnina oblíbence a velkého mecenáše vědy i umění hraběte Ivana Ivanoviče Šuvalova (1727 - 1797). To ale způsobilo řadu závistivých nepřátel, mezi nimiž nejvíce vynikal profesor Johann Daniel Schumacher (1690 - 1761), sekretář lékařské kanceláře a knihovník petrohradské knihovny. - Nebyla to pouze tato óda, k různým dvorním příležitostem skládal i jiné ódy. Jedna z jeho ód měla název „Ranní meditace na Boží vznešenost“.
Studoval poezií i z hlediska jejího účinku na emoce. Snažil se zjistit, jaký vliv mají určité samohlásky nebo souhlásky na vznik různých emocionálních stavů, čímž se nyní zabývá věda o vlastnostech zvuků - fonosématika.
V r. 1752 se zabýval vlastnostmi skla, což vedlo k napsání pojednání „Nauka o skle“ (Nauka o stěkle). Zajímal se o barevná skla a různé smalty.
V r. 1753 v důsledku Šuvalovovy intervence věnovala carevna Lomonosovovi území velikosti pěti vesnic v Usť-Rudice, západně od Sankt-Petěrburgu k vybudování sklárny - především továrny na mozaiku. Z této továrny vzešly i význačné mozaiky, jejichž autorem byl sám Lomonosov. Mezi významné z nich byly povážovány mozaiky „Portrétu Petra Velikého“ a „Bitva u Poltavy“.



U svého domu postavil Franklinův bleskosvod.
Ale zároveň tehdy uvažoval o přístrojovém vybavení pro elektrotechnické pokusy a angažoval se v získání penze pro rodinu profesora elektrotechniky Georga Wilhelma Richmanna (1711 - 1753), kterého při bouřce zabil v laboratoři elektrický výboj.
Velice dychtivý, aby se ruská věda rozvíjela, snažil se Lomonosov rozšířit vysoké školství a za pomoci hraběte Šuvalova účinkoval v r. 1755 při založení Moskevské státní univerzity.
V r. 1756 se zabýval podmínkami, za kterých britský fyzik Robert Boyle objevil a formuloval zákon o závislosti tlaku na objemu, nazvaný nyní Boyle-Mariottův zákon. Zároveň došel k závěru, že flogistonová teorie o jakési hypotetické látce flogistonu, který způsobuje hoření, je falešná. Předvídal pozdější objevy slavného francouzského fyzika Antoina Lavoisiera (1743 - 1794). Studoval lopatkový pohyb.
V r. 1757 byl zvolen poradcem kanceláře Akademie věd. - V tomto období se vrátil ke svým někdejším studiím starověkých básníků a napsal „Rozhovor s Anakreontem“ (Razgovor s Anakreontom). Tehdy si pořídil dům na břehu malé říčky Mojky v centru Sankt-Petěrburgu, který je na dalším obrázku.
V r. 1759 se velmi zapojil do založení gymnázia při Akademii věd, protože si uvědomoval velký nedostatek vzdělanců v Rusku. V té době se zabýval také zeměpisem a napsal například pojednání „O severním tahu Sibiřským oceánem do Východní Indie“ (O severnom chodu v Ost-Indiju Sibirskim okeanom), což vedlo v r. 1764 k jeho účasti při vybavování sibiřské expedice kolem severního pobřeží Sibiře až do Pacifiku, vedené admirálem Vasilijem Jakovlevičem Čičagovem (1726 - 1809). Zpracoval také zeměpisný atlas.
Zabýval se teorií tepla a považoval teplo za druh pohybu, uvažoval o vlnové teorii světla a nebyl příznivcem teorie korpuskulární, studoval kinetickou teorií plynů a elektrotechnickou teorií. V meterologii začal psát spis, který nedokončil: „Slovo o vzdušných jevech pocházejících od elektrické síly“ (Slovo o javljenijach vozdušnych, ot električeskoj sily proischoďaščich). Asi pět let se zabýval konstrukcí barometrů a zkonstruoval jeden, který byl vhodný i pro paluby lodí.
Na jaře r. 1760 ho Švédská královská akademie zvolila svým čestným členem..
Zabýval se chlazením, ba spíše zmrazováním rtuti a nedaleko svého domu na břehu řeky Mojky v centru Sankt-Petěrburgu postavil v r. 1761 malou hvězdárnu, aby mohl pozorovat Venuši a vyslovil hypotézu o existenci atmosféry na Venuši. V r. 1762 navrhl konstrukci dalekohledu, která byla podobná konstrukci Williama Herschela (1738 - 1822), ale protože jeho návrhy byla publikovány dlouho po jeho smrti, prvenství má Herschel. - Z jeho pozorování Venuše pochází pojmenování Lomonosovův jev, který se týká lomu světla při průchodu Venuše kolem Slunce. Svá pozorování Venuše sepsal německy ve spisu „Objevení se Venuše před Sluncem pozorované při Carské Akademii věd“ (Erscheinung der Venus vor der Sohne beobachtet bey der Keyserlichen Akademie der Wissenschaften). Ale sám svému objevu nepřikládal příliš velký význam.
Považoval celou přírodu za objekt evoluční teorie, předváděl organický původ některých látek, jako například půdy, rašeliny, uhlí, ropy a jantaru. V r. 1760 vysvětlil vznik ledovců a předpověděl objevení Antarktidy.
Za tvorbu mozaik se stal v r. 1763 členem Akademie tří nejvýznamnějších umění.
V dubnu 1764 se stal členem boloňské akademie. V té době ho v jeho domě poctila návštěvou i carevna.
V pilné práci zemřel 15. dubna 1765 (podle gregoriánského kalendáře) ve svém domě u řeky Mojky. Pochován byl 19. dubna na Lazarevském hřbitově Alexandro-něvského kláštera za velké účasti svých spoluobčanů.
Jeho majetek zdědila manželka a potom dcera. Jeho sklárnu později navštívil při návštěvě jeho příbuzných i básník Alexandr Sergejevič Puškin (1799 - 1837).
Lomonosovovým jménem byla pojmenována moskevská univerzita „Moskovskij gosudarstvennyj univerzitět imeni M.V. Lomonosova, dále Lomonosovův mořský proud v Atlantiku. Rovněž byl po něm pojmenován korýš Stygiopontus lomonosovi a minerál lomonosovit. Na Měsíci je po něm pojmenován kráter, v Severním ledovém moři je po něm pojmenován podmořský hřbet. Na Dálném Východě je poloostrov nazvaný jeho jménem.
Michail Vasiljevič Lomonosov se řadí mezi mnohé velké osobnosti vědy a umění, které ovládly velkou část tehdejších lidských znalostí, jak vědeckých, tak uměleckých. Při studiu životopisů těchto lidí nám často vytane otázka, - jak to je vůbec možné vytvořit takové dílo - vždyť Lomonosov zemřel poměrně mlád - bylo mu třiapadesát let.
Snad jenom naše někdejší nechuť ke všemu, co pocházelo z Ruska a co nám bylo dříve vnucováno, nám nedovoluje, abychom se o tohoto významného vědce zajímali více. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 04. 2010.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.