Dagmar Slivinská: ...že by ani psa ven nevyhnal...!

Rubrika: Literatura – Fejetony

Dlouho jsem přemýšlela, jakpak asi toto úsloví vzniklo. Pes je přece přítel člověka a přátelé se nevyhánějí ven do nepohody!
Nedávno se mi na facebooku objevila fotografie, kterou vám musím popsat, protože byla legrační a zároveň mne z ní přeběhl mráz po zádech. Na této zdánlivě legrační fotce byla louka, a na té louce stál jediný krásný košatý strom. U toho, nebo spíš na ten strom, čůral pes. Normálně. Zdvižená nožka, pohled upřený do neurčita, tak, jak to psi mívají. Mám také psa, tak vím, jaký zvláštní pohled se jim objeví na tváři (i psi mají tvář), když zdvihnou nožku. Ale vrátím se k fotce. Asi pět metrů od onoho čůrajícího psa stála fronta vzorně za sebou seřazených a trpělivě čekajících pejsků, nejrůznějších druhů a velikostí. Evokovalo to ve mně známé scenérie z nejen sportovních akci, kdy velká konzumace populární tekutiny vytváří stejné fronty lidí...:-)))!
Zkoumala jsem podrobně snímek, protože jsem nevěřila, že by bylo něco takového možné. Jak proboha donutil fotograf psy, aby se tak seřadili a nesežrali se navzájem. Minimálně pět ras z čekajících psích pánů a slečen by si normálně šli po krku. Prostě se nesnášejí. Jak podobné s lidskou rasou!
Vím, že namítnete, co dnes všechno technika dokáže a že je to asi fotomontáž. Já vím. Ale pojďme dál k fotce. Vedle ní byl nápis: Co kyž je to poslední strom na světě... Nekácejme stromy...!
Jak to zapadá do dnešní doby, kdy nám podobné fotografie, tak vtipné a zároveň varující připomínají, co s naší modrou planetou vyvádíme!



Viděla jsem v Austrálii na vlastní oči, jak se kácel deštný prales, aby se na jeho místě později pěstovala cukrová třtina, která nesla „rychlé“ zisky. Hrůza! Rázem jsem pochopila tu fotografii, která nás tímto geniálně jednoduchým způsobem burcuje z našeho klidu.
Myslím si, že takové by mělo být zaměření všech billboardů. A nejen těch, které lemují naše dálnice, propagující nejrůznější výdobytky naší „civilizace“. Nebo těch obzvlášť velkých, na kterých jsou vítězně se usmívající politici, ze kterých cítím touhu dostat se na divadelní prkna politické scény, která jim přinesou moc. Nevím, jak vás, ale mne to vždycky rozzuří.
Pracovala jsem nějaký ten pátek přímo na naší vznikající politické scéně, pracovala jsem radostně a s chutí, protože jsem věřila, že všechno bude allright, že nás čeká fantastická budoucnost, kde se lidé budou mít rádi, kde si vytvoříme místo na slunci, které nebude mít chybu, kde přijmeme takové zákony, které nás rychle a bez problémů dovedou do vysněného ráje tržního hospodářství. Kdykoliv beru klíče do ruky, vzpomenu si na tu velkou symfonii, kterou zvonící klíče v rukou nadšených lidí vytvořily....
Ach jo! Byl to krásný sen, ze kterého jsem se brzy probudila. Jak bylo bláhové si myslet, že se něco takřka přes noc může změnit. Bylo to jako bychom všichni dostali jakousi injekci s krátkou dobou účinku, která způsobila ten úžasný stav v mysli nás všech, kdy jako by se nám zjevila budoucnost, která jednou jistě přijde. Takovou asi dostala kněžna Libuše.
Ta doba přijde, přátelé, vím to. Obávám se však, že to asi bude trvat dost dlouho. Nepřejme si, abychom jako ti psi museli jednou trpělivě čekat ve frontě na jakousi kosmickou loď, která nás odnese na jinou planetu, kterou budeme muset znovu osídlit. Protože z té naší rodné už nezůstane kámen na kameni. Nebo spíš z ní zůstanou jen ty kameny. Brrr! Tak to je tedy dost děsná představa.

Mám ráda psy. Prodělala jsem zásadní proměnu svých dřívějších představ o psím charakteru, Celý život jsme měli kočky. Nejrůznější druhy, od „de obyč“ ... (tento výraz jsem objevila kdysi na zadním okénku trabanta, který mi opět připomněl, jak je čeština jazyk vtipný, protože byla doba nejrůznějších aut označených „de lux“....) až k pyšným kočičkám perským. Milovali jsme je všechny bez výhrad. Ale zároveň jsme si uvědomovali, že když už si nějaké zvíře pořídíme, tak mu musíme připravit život nejen plný radosti a slastí, ale že musíme také respektovat jejich potřeby. Ne, není to zrovna jednoduché. Musíte se obrnit trpělivostí a láskou. Respekt a toleranci nevyjímaje.

Umět se jen pousmát, když si kočička zamění vaši postel za nočník... Asi si chudinka myslela, že je na své bedýnce, to se přece může stát i nám, ne? Nebo když u sváteční večeře s přáteli nebo šéfy, na kterých vám záleží, dostane kocourek průjem a nedoběhne tam, kam má, a udělá velmi tekutou hromádku přímo u vašeho stolu! (Tak to se nám snad nestává, ale kdo ví...).
Nebo když vaše kočička náhle zmizí a vy ji hledáte celý den, málem zalarmujete policii a večer ji celí ubrečení, že je nenávratně pryč, najdete v pračce, spokojeně spící na prádle připraveném k praní..(ježíš, kdybych pračku pustila, co by se stalo?) Myslíte, že by kočka byla jenom vypraná?

Můj šikovný muž jako první věc, o které usoudil, že je nutná, sestrojil velmi precizně vypracované balkonky na oknech, jeden na sever a druhý na jih ... To aby měly kočičky celý den slunce. Kdybych chtěla to samé pro mé kytky, tak by mne asi někam poslal, ale pro kočičky všechno. Jeden čas jsme jich měli myslím pět, tedy spolu s dvěma odrostlejšími koťaty, které jsme nějak nemohli nebo spíš nechtěli udat.
Takže když už máte doma zvíře, musíte se smířit s tím, že váš byt nebude zrovna vonět po fialkách. Jeden z našich kocourků, kterého jsme neměli to srdce dát vykastrovat, se z neznámého důvodu vymočil do velmi drahé kožené tašky našeho kamaráda. Asi cítil potřebu si ho označkovat, protože ho měl rád! Bohužel bylo parné léto a přítele jsme od té doby dlouho neviděli.
Až po nějakém čase, kdy jsme ho sami navštívili, vyšla pravda najevo. Chudákovi, který denně jezdil do práce s MHD, bylo prý delší dobu divné, proč se od něj lidé odtahují. Dlouho nechápal proč, až když se s ním holka kvůli tomu málem rozešla, protože si myslela, že se nemyje, udělal důkladnou revizi svého bytu a... taška letěla do popelnice. No nic, taška byla pryč a my se tomu s úlevou zasmáli!
Situace s taškou se ještě jednou zopakovala, když další z našich kamarádů, který také nosil podobnou tašku, dost prostornou na spisy i lahve, od nás odešel v poněkud veselejší náladě. Po půlhodině se vrátil a se šibalským úsměvem (za to jsem ho milovala!) nám sdělil, že málem vlezl do vlaku, když se najednou jeho taška začala zuřivě hýbat, a on v ní objevil našeho kocoura, kterého asi vzbudily skřípající brzdy vlaku. Bylo to v dobách, kdy jsme se často veselili a takovéto situace nám přišly veselé.
Nechci myslet na to, co by se stalo dnes, kdy jsme všichni vystresovaní a smysl pro humor se z nás jaksi vytrácí. Že by kocoura pustil vztekle na ulici? Nééééééé, to snad ne!
I když jsme teď jací jsme, lásku ke zvířatům jsme snad neztratili.

Jo a proč mám teď ráda psy? Ale já je mám ráda odjakživa, jen to bylo trochu víc z dálky. Bylo to tak, že když všechny naše kočky odešly do kočičího nebe, dospěla má dcera jak do věku adolescenta, tak i k názoru, že musí nutně mít psa. Protože věděla jak na nás (jsme v této oblasti dost čitelní), začala s variantou číslo jedna. A ta jí málem vyšla.
Jezdila k zubaři do malého města za Prahu. Jednou se ozval telefon a dcera mi sdělila, že ať se nedivím a nezlobím, že našla psa. A víte jak ho našla? Prý byl opuštěný na nádraží, prý nikde nikdo, jen ona a pes. Dokonce mu údajně zabránila, aby nastoupil do vlaku! Tak se ho tedy ujala. Dost mne to vyděsilo. A tak jsem si v kanceláři otevřela okno, abych to rozdýchala, a to co jsem uviděla, mne doslova přimrazilo k podlaze. Z telefonní budky odcházela má dcera a vedle ní... obrovský pes! Tedy pro mne obrovský, to víte, já byla zvyklá na kočky!
Teď to zkrátím. Pes byl lovecký, gordonsetr, vzácný kousek. Dala mu jméno a odjela s ním na chatu ke kámošce. Bylo léto, prázdniny, tak jsem to nijak zvlášť neřešila. Pravda, když jsem se nad tímto faktem trochu zamyslela, nějaké výstražné signálky v mé hlavě blikaly. Ale já se naštěstí umím smiřovat i s takzvanou šibenicí.
Takže, pokračuji. Dcera se vrátila z chaty a volala, že jde za mnou. Já ji opět vyhlížela z okna... a co nevidím: Dcera a vedle ní kráčí pes. Ten náhle zvedl hlavu, otočil se kolem své osy a vyrazil kamsi dozadu mezi lidi. Dcera vytřeštila oči a zoufale volala a pískala na prsty. Uplynuly asi dvě minuty a na scéně se náhle objevil „její“ pes a vedle něj mladý muž. Pes na něj radostně skákal, tak se mi to aspoň jevilo. Řeklo by se, konec dobrý, všechno dobré. Pro psa byl, pro dceru ne. Ten mladý muž totiž poznal svého psa, zavolal na něj jeho jménem, pes správně zareagoval a tím vzal vítr z plachet mé dcery, která ho chtěla v té chvíli asi zabít. Mladíka, samozřejmě.
Rozuzlení: Mladík pracoval v Praze a bydlel v tom městečku, kde měla dcera zubaře. Pes mu chodil pravidelně naproti, což byl jev na malém městečku asi ne neobvyklý. Ten den, kdy ho má dcera „našla“, mu ujel vlak, a pes ho chtěl ve vlaku přivítat, jak měl každodenně ve zvyku. Konec, zvonec.
Dcera dostala adresu chovatele a já si oddechla. Na pět let. Než si ho dcera pořídila znovu. Ale to už vyletěla z hnízda a ke mně chodila s fenkou jménem Týna na kafe a bábovku. Ta Týně moc chutnala.
A protože jsem se dostala tímto do role psí babičky, hlídala jsem někdy víc než často Týnu a objevovala jsem tu neskutečně rozmanitou hloubku psí duše.

Bylo ještě mnoho příběhů v naší rodině od té doby, příběhů veselých i smutných, týkajících se psů. Ale jak pravila Šeherezáda, budeme ještě pokračovat. Jindy, pravím já.
Máme psa, milého, ne většího než kočka. Je to kamarád a my jsme s ním rádi. Což ovšem neznamená, že nemáme rádi kočky, levharty, lvy, tygry, vlky a gepardy. Zkrátka ty divoké, svobodné kočky a psy a doufáme, že ještě dlouho budou svobodně a š'tastně žít. A to přeji i nám všem!
A abych nezapomněla, nikdy bych psa ven nevyhnala a už vůbec ne do nějaké sloty. 

Foto © internet (pps Kočičí relax)

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 04. 2010.