Milan Turek: Slavnostní pečení – korýtka dílem čertovským
Rubrika: Publicistika – Zajímavosti
| Slavnostně nazdobená tabule, někdy i skromnější sváteční stůl v šestinedělí, při rodinné oslavě, Vánocích a Velikonocích, svatební hostině či hodech nebo výročí nemohou být bez skvoucích se a vůni šířících korýtek. Tajuplný recept, kouzelné nářadí a složitá příprava vytvářejíi z pečení korýtek na Moravském Slovácku zvláštní obřad. Korýtka se pečou jen v několika vesnicích a už třeba ani v Hodoníně recept není znám. Vzácné regionální pečivo je nebývalé svým tvarem, omamující anýzem, nepříliš sladké chuti a každé významné události dávající onu nevšední náladu.  Svým vzhledem a pyramidovým uspořádáním na míse, talíři či poschoďovém tácu působí jako nejroztodivnější kytice exotických květů. Prajednoduchý recept, ty nejprimitivnější ozdoby a vtipně vyvedený tvar dávají onomu slavnostnímu pečivu poslání být právě při těch nejkrásnějších chvílích v lidském životě. Opojná chuť těsta láká ke zvýraznění jemnějším suchým vínem a nevadí, je-li bílé či červené. Krása a vůně tak vzhledného pečiva téměř brání před požitím a člověk by snad víc než chuť a vůni obětoval pro pohled. Dokonale vymyšlená požitkářská kompozice v jednoduchosti však ve své přípravě i finální úpravě vyžaduje nejen použití nezvyklých instrumentů, ale i značnou obratnost tvůrce. Samotné nářadí už je uměleckým dílem v detailech i jako soubor. Rádýlko s nejvhodnějším čtyřiadvacetimilimetrovým průměrem a zubem pěti až osmi milimetrů. Pečící forma ve tvaru střešní hřebenovky (korýtka) je z pozinkovaného nebo černého plechu o síle půl milimetru a dolní průměr by měl mít deset, maximálně dvanáct centimetrů, její délka se může pohybovat pouze do třiceti centimetrů tak, aby v troubě mohla stát na pekáči nebo na jejím dně. Vhodný průměr zaoblení by neměl být větší jak oněch zmíněných dvanáct centimetrů v dolní části. Nesmíme zapomenout, že bez válečku a peroutky se také neobejdeme. Surovinami pak ať jsou pro zhotovení asi padesáti kusů, záleží na šířce korýtka a jeho délce, zdobenka a těsto. Obé vyžadují zkušené smíchání ingrediencí, takže na jednu dávku je nutno vzít nejméně třicet deka loupaných ořechů, stejné množství kostek cukru. Směs tvoří základ zdobenky v podobě nasekaných kousků, k čemuž je nutno použít pořádný nůž, aby ořechy měly nejrůznější tvary a stejně tak i cukr. K oběma substancím se přidá pytlík anýzu, pro jemnější chutě lze nahradit též vanilkou. Může se připravovat s předstihem. Bílek na potírání povrchu pečiva použijeme z vajec na těsto. To především vzniká z hladké mouky, jejíž množství volíme podle konečné vazkosti přibližně k osmdesáti dekům. Pečlivější hospodyňky ji používají ve směsi s polohrubou nebo speciální moukou. Jsou-li vejce menší je možno použít až deset žloutků, ale zpravidla stačí šest až osm. Jedno vejce můžeme dát celé, menší i dvě. Tuku v tuhém stavu dáme do těsta stejně jako cukru po čtvrt kile. Je vhodné přidat špetku soli. Neuškodí ani lžíce smetany. A nesmíme zapomenout na kypřící prášek, jehož pytlík na jednu dávku bohatě stačí. Dobře propracované těsto tvarem i hebkostí působí v dlaních až přímo smyslně a v dokončení na čtyři menší koule připomíná mužům vzrušující objekty. Po odležení je pak pečení už jen požitkem procesem tvoření. Pásky z rozváleného těsta svou velikostí dvanáct krát tři až čtyři centimetry, nakrájené rádýlkem, jsou optimální pro pokládání na formu. Těsto nesmí být tekoucí ani křehké. Zkusíme krátce zapéct a neteče-li, pak je čas začít skutečný obřad. Vrchní část pásku se potře bílkem a položí do mísy se zdobenkou. Bílek dobře přidrží zdobenku na povrchu pásku, které potom pokládáme na pomaštěnou formu a při vhodné teplotě pečeme přibližně pět až sedm minut. Za tepla se korýtka sundávají z formy, dotvarují někdy až téměř do kruhu (což je možné při svatbě a pak se jim někdy říká okovy). Po vychladnutí je uložíme někam, aby nedoznaly úhony či aby se předčasně nesnížilo výrazně jejich množství. Slavnostní pečení se neobejde nikdy ve slováckých Dolních Bojanovicích bez korýtek stejně jako ostatní významné události. Tvar sejmutý z hřebene střechy, jakoby simuloval pokrm z nebes s předoasijskou vůní, jakoby dovezenou ze země, kde se narodil Ježíš, jakoby drahokamy zdobený, byl poslem zvěstování. I pracností není běžnou ozdobou rodinného stolu, ale jakoby svátost do domácnosti přinášel. Korýtka svou důmyslností a jednoduchostí předčí jakékoliv pečivo na slavnostní tabuli. Hospodyně s úctou a vznešeností předkládá korýtka na závěr svátečního menu. Maminka chystávaly na svatby korýtek nejméně jednu pletenici (košík, ve kterém se nosily potraviny, ale sloužil i jako postýlka pro miminka), k tomu kuřisko a nějaký ten litřík vína, ale protože chodívaly za kuchařku, nemuselo to ani tak vždycky být, jen ty korýtka, to byla téměř povinnost. Když jsme ji stěhovali do penzionu už nebylo možné všecky ty přípravky směstnat do malého pokojíčku. Maminka už by ani tak náročné pečení nezvládla. Vzal jsem si formy i rádýlko sebou do města, manželka zdaleka nevěděla k čemu to je, její český původ byl vzdálen pečení takové vzácnosti, málokde známé. Stejně tak s receptem. Rukopisné poznámky maminka dělaly do zvláštního sešitku, ale i ten zmizel a tož nezbylo než zavolat někomu do Bojanovic, po ruce byl telefon tetičky Jozuly Dvořáčky. Jozula vyšívaly mužácké košele a byly také dobrou kuchařkou. Recept byl na světě, jenže to ještě neznamenalo, že se povede těsto. Hned první zkouška ukázala, že stéká z formy, neodlepuje se. „Chuapče, přidaj ceué vajce,“ radily Jozula. Korýtka byla tlustá a neforemná, ale i to se poddalo a se zdobenkou už nebyl vůbec žádný problém. Korýtka zdobila i svatební hostinu syna a pochopitelně byla předmětem obdivu, v Čechách nikdo netušil, že něco tak jednoduchého může být tak slavnostní a jak je to možné vůbec do tvaru podkovy upéct. Pečení korýtek se stalo tradicí i u nás v Čechách a snacha spotřebovala o Vánocích „koryta“ nejméně ze tří dávek, její spolupracovníci se vždy dožadovali „Budou koryta?“ Největší úspěch měla „koryta“ na služební cestě v Německu. Sedělo se večer v klášterní vinárně v hornolužickém Budyšíně a po večeři nám hostitel vyprávěl příhodu o čertovi, který ve sklepeních kdysi přebýval a chytal dušičky. Mnichům se podařilo čerta vystrnadit, ale plné sudy jeho čarovného lektvaru zůstaly ve sklepení. Čertův nápoj nebylo nic jiného než anýzovka. Než ji číšník roznesl, podal jsem mu krabici plnou korýtek s anýzovou vůní. A hned se rozpředla debata, zda i ta korýtka neupekl náhodou čert, jelikož si nikdo nedokázal vysvětlit, že drží onu podkovitou podobu a navíc, že voní stejně jako onen nápoj z mnišských sklepů. Vyprávění o tom, jak čert podával k hostině hříšníkům hřebenovky ze střechy, mělo stejný úspěch jako samotná korýtka. Neslyšel jsem, že by Bojanovičtí kdy měli s korýtky takovou slávu, přesto je to pečivo krásné a lahodné chuti, téměř neznámé. Vynalezený vzhled, chuť i vůně musela vyprojektovat milující a laskavá hospodyně, která i z jednoduchého prostředí a jednoduchých zdrojů dokázala vymyslet něco tak vzácného a potěšit své nejbližší. Vzdejme úctu kuchařkám, které dovedou svým umem vytvořit krásné dílo nejen k nasycení, ale i k uctění rodiny a hostů. V konkurenci rohlíčků, lineckého, škařupin, trdélníků jsou korýtka královskou pochoutkou slavnostní tabule. Dodání oné zvláštní nálady servírováním pečiva s exotickým, neznámým a přitom tak jednoduchým netradičním tvarem, výjimečné chutí a vůní je chloubou domácnosti, uctěním vzácného hosta či vyjádřením krásného lidského vztahu. Důmysl, kumšt řemesla, příprava vložené do korýtek vytvářejí rodinnou nirvánu a jsou i projevem úcty a lásky k nejbližším. |
Foto © archiv autora
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 04. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Milan Markovič |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Helena Štáchová |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Jiří Menzel |
 |
Karel Šíp |
 |
Rudolf Křesťan |