Eva Rydrychová: Zubařům pacienti neumírají

Rubrika: Publicistika – Doporučení

U zubního lékaře prožíváme každý své. Někdo tam chodí rád, jelikož má chrup jako žralok, jiný zas se zelení v tváři, poněvadž už mu zase vypadla plomba. Patřím k té druhé skupině. Vlastně... už ne! Mně zubní lékař spíš zachránil život.
Od útlého dětství chodím k zubaři s neskonalou hrůzou. Potkala jsem jich vskutku mnoho. Dopadlo to vše nakonec tak, že odvaha mne nadobro opustila a u lékaře mně neviděli celých devět let. A že to byla léta ukrutná, to asi nemusím rozvádět. Až jednoho, pro mě nejšťastnějšího dne, dostalo se mi té příležitosti a má spolupracovnice mne vzala ke své zubní lékařce.
Hrůzu, jež mi svírala celé tělo i duši po celou sedmdesát kilometrů dlouhou cestu k zubaři, si neumíte přestavit. Ovšem ženská touha po krásném úsměvu mi dávala sílu. A tak náhle, bílá jako stěna, se smrtelnou hrůzou na duši, vskutku sedím na křesle v ordinaci.
Prostředí bylo jako z retro filmu. Křesla, stolky, přístroje pečlivě udržované, leč zub času již na nich byl znát. Křeslo popraskané, hadička ze známého tyranistického přístroje, již byla bez povrchové úpravy... seděla jsem v tak zhruba sedmdesátých letech. Strach mnou cloumal víc, než za svatojánské noci při úplňku na šibeničním vrchu. Lékařka, velmi příjemného vzhledu, se nakonec téměř násilím podívala na tu spoušť v mých ústech. Nadiktovala své klasické informace do karty sestře. Pak se na mě podívala a pravila, že jedině kompletní rekonstrukce. A jelikož jsem dosud nepocítila naprosto žádnou bolest, neznatelně souhlasně kývám. Načež lékařka si zamnula ruce, v jejích očích se zablýskly plamínky a zcela s neskrývanou radostí pronesla: S vámi bude ale príma
práce...!
Co udělá normální člověk v takový moment?! Možná propadne hrůze, v morbidních představách o každé minutě na tomto křesle, jež ho pod rukama takové lékařky může v nejbizarnějších fantaziích napadnout. Ale já málem radostí vyskočila, z toho lidskými zadky vyblýskaného křesla a chtěla jí líbat nohy. To je ten zubák, kterýho hledám! Člověka, kterého práce baví. Nevidí za mnou jen peníze, ale řemeslo. Všechen strach, co mi trýznil duši po mnoho let, byl rázem ten tam, zastoupilo ho odhodlání, radost a štěstí.
A nastalo martýrium, které by mnoha lidem patrně způsobilo psychickou újmu. Nebudu tedy rozebírat jednotlivé úkony. Celých těch devět let na práškách proti bolestem, jídla, jimž se člověk musí vyhýbat, ba po nich dokonce jen toužit, úsměvy a smích skrývané v dlaních, úřední jednání se sklopenou hlavou, práce v níž nejsou lidi co blbě koukaj... to všechno bylo součástí mého života. Věčný stud, pocit ošklivosti, často probdělé noci v bolestech a hlad. To vše již mělo skončit.
Ačkoliv rekonstrukce trvala půl roku a spíš to vázlo na mé schopnosti mít peníze, bylo to v mém životě nejkrásnější období. Při dnešním pohledu zpět uznávám, že od bolestí a stresů mě opravdu oprostila lékařka, ačkoliv ráj samosebou vypadá jinak. Není to navíc jen o zubaři. Spolupráce s laboratoří je velmi významným prvkem. A taky nejsem žádný srab, co hned brečí, když ho tuhle píchne a klidně si nechám i vynadat, když si to zasloužím.
Laboratoř, když už jsem se tedy zmínila, v Úpici u Trutnova, byla sochařem mého chrupu. Když tak sedíte s bolavými obroušenými zoubky a koukáte, jak tam tvoří, baví se o běžných starostech a mimoděk sochají jakési paní, co jim dycinky donese dortíky (sama si asi nikdy nedá), zoubečky jak perličky, připadáte si báječně a v nejlepších rukou.
Seděli tam, pomocí ohně a jakýchsi elektrických brusek, tvořili umělecká díla. Bavili se o barvách, řešili kořenové barvy a odstíny ke skutečnému chrupu, právě tak, jako své běžné rodinné starosti. A s nesmírnou péčí řešili i můj chrup. Opatrně a citlivě zkoušeli "provizoráky" a "pevný zuby", a to vám povím, není žádná procházka růžovým sadem.
Zajímali se, jestli mi je fajn, jestli to zvládnu a každý milimetřík obrušovali. Mně to už bylo skoro jedno, jestli to někde nesedí, ale jim ne. Neustále mi koukali do pusy a já stiskla i otevřela, chtěla mnohdy utéct, ale nedali si pokoj, dokud si nebyli jistí, že to pasuje. Kolektivně se dívali, jak skousnu, kolektivně to obrušovali, kolektivně o tom zkrátka diskutovali a nikdy nezapomněli, že tam jsem já, a ptali se, jak mi je.
A v zubní ordinaci tomu nebylo jinak.
Mnoho strastí se mnou lékařka prožila, jednak mým strachem, jednak mým příšerným chrupem, ale nejvíce patrně přírodou. Nebyla jsem prostě, prostý pacient.
A dnes? Po několika desetiletích si klidně kousnu do jablka. Dám si buráky a řízek už nemusím krájet na milimetrové kousilínky. Směju se na plnou hubu a usmívám se jako svůdnice. Klidně můžu jít mezi lidi pracovat a bez obav i na podnikovou večeři. Můžu si pěstovat vrásky smíchu, právě tak jako si dát karamelku. Děti ve školce, kam chodí moje děti, se mě už neptají, proč mám ošklivý zuby. Všem dětem jsem ukazovala své obroušené pahýly, aby si zuby čistili.
Dnes se na mě usmívají a ve své upřímnosti mi říkají, že jsem hezká. A nejen ony děti! Mám to tak dobře udělané, že mnoha lidem musím dokořán pusu otevřít, aby viděli, že je tam kov a že to opravdicky nejsou moje vlastní zuby!
To blaho, které prožívám, si neumíte představit. Jak jsem zmínila, od malinka bylo mým osudem strádání. Strádání v jídle, ve smíchu. Když pak sama zubařka, která mě znala pár týdnů, poznala, že i provizorní chrup mi změnil tvář, náladu i život, a s vervou a nezměrnou trpělivostí se mi věnovala, pak mi došlo, jaké štěstí se do mých zubů zakouslo.
A proto chci, aby i ostatní lidé věděli, že ještě stále jsou kolem nás dobré duše. Nehledí na peníze, nehledí na momentální bolest, ale věří, že co dělají, je dobré.
Paní zubní lékařka, za níž jsem téměř týdně jezdila a taky budu jezdit s dětmi (já mám záruku patnáct let) je od města, kde žiji, vzdálená přibližně 70 kilometrů. Což nabízí i báječný výlet do Podkrkonoší, a já to samosebou využila mnohokrát. Tahle roztomilá paní se jmenuje MUDr.L.Hrochová. Ordinaci má v Horním Maršově, a kdyby náhodou někdo měl potřebu najít dobrého zubaře, kdykoliv bude přijat. Jestliže však ztratíte odvahu jít dovnitř, pak vězte, že pár metrů nad klinikou, kde sídlí, je tak přenádherný pohled do krajů českých, že to jistě bude stát za to. A když uvidíte, jak malincí jste v tom prostoru, půjdete k zubařce naplněni odvahou a chutí. Jistě jen pro tu krásu pohledů se
každý velmi rád vrátí pro krásu, možná i pro odvahu. I já ji sbírala..... Až tam tedy pojedete, třeba jen na výlet, vězte, že je co obdivovat. Kdyby vás náhodou rozbolely zuby, máte se kam bezpečně obrátit. A pak se třeba taky někdy proč vrátit. Pro tu líbeznost kraje. Pro jejich kosmicky krásný kostel, který postavil Carolo Valmadi. Pro 400 let starou lípou, barokní sochu sv. Jana Nepomuckého či hrobkou šlechtického rodu Aichelburgů a řadou zajímavých náhrobků. Každý bude okouzlen (já jsem byla na hřbitově!).
A krom jiného od roku 1466 se o tomto místě mluví jako o osadě. Od 16. století je správní obcí východních Krkonoš. Mají i původně klasicistní zámek, přestavěný koncem osmnáctého století na 
novorenesanční. Není problém si ho prý prohlédnout, ačkoliv já jsem nezkoušela jít dovnitř. Socha spravedlnosti na náměstí, nechybí ani Křížová cesta. Sama vím, že květena je bohatá, miliony výhledů a mnoho překrásných míst, duch venkova k tomu, jsou vcelku nepopsatelným zážitkem. To vše jsem měla možnost poznat díky zubařce. A mnohem, mnohem víc. Třeba blbej řízek, nebo se zakousnout do jablíčka přímo na stromě.
Zubaři zachraňují životy. A mnohdy dají víc, než byste čekali. Mně tedy určitě! 

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová, http://evussa.wz.cz/index.html

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 04. 2010.