Josef Matěj Navrátil, malíř 
21.4.2010 - 145. výročí úmrtí

Někteří o něm prohlašují, že byl prvním českým realistickým malířem. Ale pokud bychom se více zahloubali do jeho prací, zjistili bychom, že jeho dílo ovlivňovaly různé styly a slohy jeho života. Realistické byly jeho obrazy především z divadelního prostředí, které byly dílem už zralého umělce. Původně vycházel z komorních rokokových obrazků malíře Norberta Grunda (1717 - 1767), ale ovlivnilo ho také italské rokoko i biedermeier. Jsou i úvahy, že se dostal svými malbami až na pokraj impresionismu. Někteří umělečtí historikové mají za to, že zatímco Josef Mánes (1820 - 1871) dal českému malířství základ v kresbě, tak Josef Navrátil byl základem pro malbu.
Ovšem ve své době byl považován spíše za řemeslníka - malíře pokojů, kterým se vyučil. Pravděpodobně také pro své nástěnné malby, které jsou dnes tak obdivovány, užíval některé receptury pro míchání barev, které byly spíše tajemstvím cechu malířů pokojů. Ale ve svých malbách neměl konkurenci. Dělal malby v bytech, vilách i zámcích, maloval vývěsní štíty. Zdobil dokonce i altány. Vedle různých výjevů z historie maloval krajinné motivy, doplňoval je zátišími a ozdobnými ornamenty.
Malíř Josef Matěj Navrátil se narodil 17. února 1798 ve Slaném v domě čp. 12 v dnešní Vinařického ulici, na kterém je pamětní deska od sochaře Václava Nejtka (1899 - 1958), jak je patné na dalším obrázku. Některé prameny uvádějí, že v té době byl jeho otec, který se psával František Newratjl, ještě krejčí, jiné hovoří o tom, že už tehdy byl řemeslným malířem pokojů. Jeho maminka se jmenovala Anna, rozená Pyšná.
Když mu byly tři roky, rodiče ve Slaném vyhořeli a odstěhovali se do Prahy. Nejdříve bydleli na rohu Truhlářské ulice a Náměstí Republiky, zhruba tam, kde je dnes Palladium. Pak se několikrát stěhovali - do bývalého Anenského kláštera, do Havelské a Bartolomějské ulice. Podle některých údajů měl dokonce František Navrátil v Liliové ulici vinárnu. Spolu s bratrem Františkem se Josef Navrátil nejdříve vyučil u svého otce malířem pokojů a oba bratři byli také zapsáni 25. července 1819 na pražskou akademii výtvarných umění, kde byl v té době prvním jejím ředitelem německý malíř Josef Bergler (1753 - 1829), velký obdivovatel německého malíře Antona Raphalea Mengse (1728 - 1779) a jeho školy, která se inspirovala antickými díly a Raffaelem Santim (1483 - 1520). Bergler dával hlavní důraz na kresbu a malbu zavrhoval a tak se stalo, že celkem neměla Akademie výtvarných umění na Josefa Navrátila velký vliv. V záznamech Akademie byl Josef Navrátil uváděn jako krajinář. Bratr František jako malíř nijak nevynikl, nejsou o něm žádné další údaje, než že po absolutoriu Akademie v r. 1823, pomáhal otci v jeho živnosti.
Ale Josef se začal osamostatňovat. Nejdříve šel do světa na zkušenou, jak bylo tehdy dobrým zvykem, a pak si otevřel vlastní dílnu v Petrské ulici. Začal vystavovat i své obrazy, které našly oblibu. Lidé začali mít zájem mít dům či byt od něj vyzdobený. Stále vymýšlel různé kombinace svého řemeslného i výtvarného vzdělání; byl prvním, kdo u nás maloval romantická zákoutí mořských pobřeží, horských a skalních scenérií, jak podle svých zážitků, tak i pouze fantastické krajiny. Většinou se při svých cestách snažil krajinu zapamatovat a zobrazoval ji až doma.
Měl velmi velkou klientelu, protože jeho výzdoba se každému líbila. Bohatí měšťané se chtěli přiblížit šlechtě, tak si přáli mít své příbytky umělecky vyzdobené. Pouze to, že jeho dílo bylo specifické právě tím, že maloval na stěny, způsobilo, že se uchovalo velmi málo jeho nástěnných maleb i když jich za svůj život vytvořil hodně. Maloval nejen pro bohaté měšťany, dělal také zámeckou výzdobu.
První obrazy vystavoval v r. 1824 na výstavě pražské Krasoumné jednoty. Jeho hlavní technikou byl kvaš, malba malovaná klihovými barvami, kterou dosahoval nevídané barevné efekty. Je známo, že dělal i různé chemické pokusy, aby byl účinek jeho malby větší a zvětšila se i soudržnost barev a jejich trvanlivost.
Zobrazoval různé výjevy ze života, tzv. žánrové obrázky.
Oženil se 8. ledna 1826 s dcerou pražského měšťana a výrobce hedvábí Terezií Mairanovou. Po svatbě manželé bydleli v Dlouhé třídě 8 a žili tam až do polovice padesátých let, kdy Navrátil koupil dům v Petrské 3, která se tehdy jmenovala Mlynářská.
Narodilo se jim šest dětí, ale pouze tři - Josef, Antonín a Kateřina se dožili dospělosti. Nejvíce nadějí vkládal Josef Navrátil do syna Antonína (1829 - 1859), který byl velmi nadaný malíř; zaměřil se na dagueroptypii i vznikající fotografii. Avšak k velké otcově žalosti zemřel v pouhých třiceti letech života.
Podle některých pramenů v době svých začátků Navrátil navštěvoval společnost „U Nimrodů“, která se scházela v pivovaře „U Kléblatů“. Podle mých zkoumnání to bylo nejspíš ve Spálené ulici zhruba naproti dnešnímu soudu. Zde dělal Navrátil také výzdobu. Podle určitých pramenů chodil do společnosti „U Nimrodů“ také Josef Jungmann (1773 - 1847). Také sem chodíval otec básníka Julia Zeyera - Michael Zeyer (jiné prameny hovoří, že se Zeyerův otec jmenoval Jan) a také bohatý mlynář Václav Michalovic, jehož mlýn Navrátil později také vyzdobil.
Navrátil také navštěvoval a vyzdobil čtyřiadvaceti zátišími výkladní skříně pražského vinárníka a lahůdkáře Chlumeckého v Železné ulici, jehož podnik se jmenoval „Zum Italiener“ (U Itala). Namaloval pro něj také na konci padesátých let vývěsní štíty. Pan Chlumecký pro Navrátila zase sbíral litografie, rytiny a obrázky z Itálie. Navrátil navštěvoval i restauraci „U Knoblochů“ na Betlémském náměstí.
Pro zajímavost - jedním z Navrátilových tehdejších přátel byl také velmi úspěšný a oblíbený malíř, původně knoflíkář a prýmkař, August Friedrich Piepenhagen (1791 - 1868).
Od r. 1832 podnikl Navrátil více cest do ciziny. Toužil hlavně po Švýcarsku, ale byl i v Německu, Francii a Belgii. Hlavně v Alpách ho zajímaly vodopády, hory, ledovce, horská jezera, horské štíty a různé chatrče a malebná zákoutí. Do Švýcarska se pokud možno vracel při všech svých dalších cestách.
V letech 1838 až 1843 pracoval Josef Navrátil na výzdobě zámku Liběchov. V přízemní salle terreně (velký slavnostní prostor s přímým východem do zahrady a s bohatou výzdobou) vytvořil 24 výjevů s námětem hrdinské básně „Vlasta“, podle německého pražského básníka Karla Egona Eberta (1801 - 1852), přítele historika Františka Palackého. Byla to báseň o dívčí válce ve třech dílech, pro niž formu převzal Ebert od německého básníka Ludwiga Uhlanda (1787 - 1862) a zpracoval témata z domácích kronik. Převzal některé údaje z díla německého básníka Clemense Brentana (1778 - 1842) „Die böhmischen Amazonen“ (České amazonky), které vyšlo v r. 1827. - Pro zajímavost - Brentano se zabýval i tématy jako Libušin soud anebo založení Prahy. -
Ale hlavním zdrojem pro báseň „Vlasta“ byla pro Eberta česká Hájkova kronika.
Zámek Liběchov v té době patřil význačnému kulturnímu mecenáši Antonínu Václavovi Veithovi (1793 - 1880). Veith byl členem obrozenecké společnosti, která takovouto výzdobu obzvláště ocenila. A tak zámek navštěvovali například filozof Bernard Bolzano (1781 - 1848), kněz, spisovatel a novinář František Matouš Klácel (1808 - 1882), František Palacký (1798 - 1876), básník a jazykovědec Josef Jungmann, básník Václav Hanka (1791 - 1861), básník Karel Sabina (1811 - 1877) a politik a kultirní činovník František Ladislav Rieger (1818 - 1903). V té době pracoval na zámku jako kuchařský pomocník sochař Václav Levý (1820 - 1870), k rozvinutí jehož talentu Veith velice přispěl.
Na stropě zobrazil Josef Navrátil výjevy z pověstí o Krokovi a Libuši a zasadil je do rokokového rámce.
Někdy v době výzdoby Liběchova dělal Navrátil výzdobu dalšího zámku - zámku Klenová, který patřil podle některých zdrojů Františku Václavovi Veithovi, bratrovi Antonína Václava Veitha. - Pro výzdobu stěn použil techniku, které se říká iluzivní táflování, tj. imitace dřevěného obložení stěn. Salón vyzdobil freskami.
V r. 1847 zdobil svými nástěnnými malbami dům svého přítele, mlynáře Václava Michalovice, který se dříve nazýval Michalovicův mlýn, nyní je znám jako Vávrův mlýn neboli Poštovní muzeum v ulici Nové mlýny 2. Václav Michalovic byl v té době také významným mecenášem umění a sběratelem uměleckých předmětů. Výzdoba se s výjimkou stěn v přízemí dochovala až do dnešní doby.
První pokoj obsahuje ornamenty a květy především na stropě. Salonek v prvním patře, nazývaný „Divadelní“ obsahuje historické a bájné výjevy z her a oper, které se v té době hrály. Například jsou to „Libušino poselství Přemyslu Oráčovi“ nebo „Oldřich a Božena“, dále „Lazebnice Zuzana a král Václav IV.“ Nade dveřmi je „Zátiší s ovocem“. Je zde i Navrátilův autoportrét s paletou v ruce.
V jídelně jsou romantické krajiny a to, jak alpské, tak české, někdy doprovázené i figurami jako v případě zobrazení Turina a Monte Superga. Detail tohoto výjevu je na poštovní známce z r. 1988, jejímž rytcem byl Miloš Ondráček (* 1936).
Josef Navrátil znal svou cenu a proto se dvakrát neúspěšně pokusil o jmenování rakouským dvorním malířem.
Jeho malby byly například v renesančním domě „U Lhotků“, který kdysi stával na rohu Václavského náměstí a Vodičkovy ulice v Praze. Dnes je na místě onoho domu Československá obchodní banka - adresa Václavské náměstí 32. Malby Josefa Navrátila byly částečně před zbouráním původního domu sňaty a uloženy v Muzeu hlavního města Prahy.
Prameny také uvádějí, že Navrátilova výzdoba byla v bývalém Svobodově domě v Eliščině (nyní Revoluční) třídě, jehož identifikaci jsem neobjevila.
Z padesátých let devatenáctého století je výzdoba kaple svatého Kříže na 2. nádvoří Pražského Hradu, kterou spolu s Josefem Navrátilem prováděl malíř Vilém Kandler (1816 - 1896). Z té doby je i výzdoba kaple Nejsvětější Trojice, s trojlístkovým půdorysem, kde jsou malby Josefa Navrátila, představující svaté a dekorace váz a květů. Kaple je na pozemku usedlosti Hadovka v ulici Nad Komornickou. V současné době se chystá restaurování této výzdoby.
Pro církev pracoval Navrátil ještě také v Křižovnickém klášteře, kde v kapitulní síni vyzdobil stropy výjevy z dějin svatého Kříže.
Mezi místy, kde měl Josef Navrátil působit, je uváděn i Kolín, ale bohužel jsem nenašla další podrobnosti.
V r. 1848 vznikla Jednota umělců výtvarných a jejím prvním předsedou byl malíř Josef Hellich (1807 - 1880). Po jeho rezignaci v r. 1850 se stal předsedou spolku Josef Navrátil. Zůstal jím ale pouze dvě léta, protože měl po r. 1850 zakázky v Ploskovicích a Zákupech i v Jirnech.
V letech 1850 až 1854 byl také na cestách a prošel českou i slezskou stranu Krkonoš. Namaloval vodopád Mumlavy, ve Slezsku horské údolí s obydlími vsi Myslakowice, založené roku 1837 náboženskými utečenci z tyrolského Zillerthalu. Podle tehdejších zvyklostí zvětšil mohutnost horských velikánů, aby umocnil dojem celé krajiny a její hloubku.
Navrátil nejezdil pouze do ciziny - je známo, že navštěvoval i Šumavu.
V zimě 1848 abdikoval císař Ferdinand Dobrotivý (1793 - 1875) a trůnu se vzdal ve prospěch svého synovce Franze Josefa I. (1830 - 1916). Bydlel pak jako poslední český král na Pražském Hradě a pro jeho letní pobyty byly určeny zámky Zákupy a Ploskovice, které byly pro tento účel restaurovány.
Navrátil byl pověřen výzdobou obou těchto zámků.
V Zákupech pracoval mezi roky 1851 až 1853 a namaloval stropy v obytných i společenských prostorách ve druhém patře, ale navrhl také řadu doplňků pro zámecký interiér - jako kachlová kamna, lustry, garnýže i tapety.
V nárožním pokoji namaloval historickou scénu, která je dnes pojmenována „Setkání Alexandra Velikého s Roxanou“ podle starší italské předlohy, ale s navrátilovsky jásavými barvami.
V r. 1852 byl Navrátil pověřen výzdobou ploskovického zámku.
Při výzdobě ploskovického zámku vyzdobil především stropy v prvním patře. Nástropní malby „čtyř světadílů“ jsou v oválném a velkém sále a nacházely inspiraci v díle italského barokního malíře Giambattisty Tiepola (1696 - 1770), ale v přívětivých a jasných barvách na rozdíl od italského umělce.
Zároveň s malbami Navrátilovými byl zámek Ploskovice opatřen sochařskou výzdobou sochaře Václava Levého.
Od r. 1850 pracoval také na zámku v Jirnech, který byl také v majetku rodiny Veithů. V té době také s různými členy Veithovy rodiny cestoval.
Zvláštní pozornosti na zámku v Jirnech zasluhoval pokoj, který malbou vzbuzuje dojem horského altánu, nazvaný „Alpský pokoj“. Zde však použil Navrátil chladnějších tónů, takže celkový výraz byl zasmušilejší. Vyobrazil zde Gmundenské jezero, Dachstein, vodopád pod Dachsteinem, viz další obrázek. Namaloval i svou vlastní podobiznu, dále namaloval i výlet s rodinou Veithovou, jezero Wolfgansee a Bad Ischl. Nad okny a dveřmi vytvořil alegorie „Vinobraní“, „Poezie“ a „Umění“. V ložnici majitelově namaloval na klenby Madonu, alegorie „Jitro“ a „Večer“ a dvě rokajové kartuše (tj. motivy orámované tvarem mušle) s vyobrazením statkáře Wagnera, který se (snad) stal Veithovým zetěm, s pohledem na původní zámek a druhou s názvem „Chaloupka v podvečeru“.
V rytířském pokoji byly podobné historické scény v divadelních kostýmech jako v Michalovicově mlýně
V r. 1857 zdobil knihovnu slečny Wagnerové. Ústřední obraz představující múzy je olemován šestnácti medailony s podobiznami světových významných osobností. Jsou to například: italský básník a myslitel Dante Alighieri (1265 - 1321), italští básníci Ludovioco Ariosto (1474 - 1533) a Torquato Tasso (1544 - 1595), italský hvězdář Galileo Galilei (1564 - 1642), němečtí básníci Johann Wolfagang Goethe (1749 - 1832), Friedrich Sciller (1759 - 1805), Friedrich Gottfried Klopstock (1724 - 1803), Johann Gottffried Herder (1744 - 1803) a Christoph Martin Wieland (1733 - 1813), dále anglický fyzik Isaac Newton (14643 - 1727) a anglický básník John Milton (1608 - 1674).
Sallu terrenu vyzdobil květinovými zátišími, motiby papoušků a alegoriím čtyř živlů „Vzduch“, „Země“ „Oheň“ a „Voda“.
V r. 1857 vedle knihovny zdobil ještě hvězdicovou klenbu zahradního altánu, postaveného podle návrhu architekta Vojtěcha Ignáce Ullmanna (1822 - 1897) ve stylu romantické gotiky. V kazetovém stropu altánu zobrazil Navrátil opět papoušky i čtvero ročních dob, z nichž jeden z pbrazů představuje italskou fontánu as labutí a dvojicí milenců.
Obrázek „Alegorie zimy“ následuje.
Většina uměleckých kritiků a historiků se shoduje v tom, že Josef Navrátil byl nepřekonatelným krajinářem, hlavně v zobrazení alpských krajin. Nevyhýbal se ale ani malbě figurální, protože své krajiny většinou oživoval různými figurálními výjevy.
Na konci padesátých let devatenáctého století vytvořil řadu menších obrázků z běžného života, tzv. žánrových. Zobrazoval historické náměty, často v jakémsi provedení divadelním. Protože miloval divadlo, bývaly realistické náměty z divadla pro Navrátila poměrně časté. Připomíná to například název „Podobizna herečky“. Dokonce se uvádí, že se tím přiblížil umění francouzských malířů Gustave Courbeta (1819 - 1877) a Honoré Daumiéra (1808 - 1879).
Uvádějí se názvy některých jeho obrazů. Často bývá citován „Hon na lišku“ - viz další obrázek, „Sen noci svatojánské“, „Ateliér“ a“Hrušky“.. Za realistické jsou považovány „Čtenářka s pestrým čepcem“, „Dostaveníčko“ a „Matka s dítětem“ a „Společnost u stolu“.
Josef Navrátil nepoužíval pouze techniku kvaše, maloval také oleovými barvami, nejčastěji na dřevě například obrazy „Vodopád ve vsi“ nebo „Chýše v horách“. Někdy vytvořil i akvarely.
Jsou i úvahy o podobnosti některých Navrátilových obrazy s obrazy anglického romantického krajináře Williama Turnera (1775 - 1851), například „Krajina s lovcem“ nebo „Západ slunce“. Své krajiny tvořil na základě neustálého pozorování a studia přírody.
Byl schopen malovat i portréty, i když to přímo jeho doména nebyla.
Úspěšného i poměrně zámožného malíře potkalo koncem padesátých let - 23. prosince 1859 - velké neštěstí smrtí jeho syna Antonína, pomocníka a případného nástupce.
V r. 1861 ho ranila mrtvice, při níž ochrnul na pravou stranu těla. Pokoušel se naučit malovat levou rukou, ale bezúspěšně. Živnost mu zřejmě zanikla. V r. 1863 byl nucen prodat i svůj dům v Petrské ulici a živil se podomním obchodem svých drobných obrázků a skic, nejen po domech, ale i po vinárnách a restauracích. Zbytek života strávil v ústraní a v chudobě.
Zemřel 21. dubna 1865 v nynějším čisle 18 v Truhlářské ulici v tehdejším domě „U Hauserů“ nedaleko místa, kam poprve jako malý do Prahy přišel. Pohřben byl o tři dny později na druhém Olšanském hřbitově.
Až koncem devatenáctého století se o Navrátilovo dílo začalo zajímat pár nadšenců a v r. 1909 byla v Rudolfinu souborná výstava jeho děl. Tehdy se začaly nacházet po pražských domácnostech i jeho skici a obrázky, které najednou začaly mít velkou cenu.
Od té doby je považován vedle Josefa Mánesa za jeden ze sloupů českého malířství.
Výstava Navrátilova díla proběhla poměrně nedávno - v r. 1998 - v Císařské konírně Pražského Hradu.
V Praze, na Novém Městě, je v upomínku na malíře Josefa Navrátilova Navrátilova ulice, která nese své jméno až od r. 1952. Pro zajímavost ještě na závěr uvádím, že spisovatel různých záhadných příběhů Jiří Karásek ze Lvovic (1871 - 1953) použil vymyšleného názvu neexistujícího Navrátilova obrazu „Páv v houštinách“ pro uvod svého téměř strašidelného romaneta „Záhadná madona“.