Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (16)

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

 CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL  (16)
„To, co uplynulo, se nedá vrátit. Proto píši, abych alespoň na chvíli vzkřísil vzpomínky.“

Scénář na konečné – Lidé se ztrácejí – Nové Město – Úsměvy dětí – Společenské chování – Povzdechy

Toho pána, který neustále psal do černého notýsku, jsem se zeptal až po několika letech, jestli je literát. Pousmál se, objednal si fernet, který nazýval „smuteční vodou“, upil a nadšeně se mi svěřoval. Naslouchal jsem a zapomněl, že mám být na kontrole u kardiologa v nemocnici. Ten člověk byl hodně podobný herci Bořivoji Navrátilovi, kterého mám rád. Po několika větách jsem pochopil, že si můj spolustolovník píše vlastní scénář na svůj vlastní pohřeb.
„Nejdůležitější je smuteční oznámení,“ začal vyprávět, „protože mám rád džíny, chci aby bylo oznámení vytištěno modrou barvou. Nesmí tam být napsáno: – Odešel tragicky, – Po dlouhé těžké nemoci, – Opustil nás náš milovaný... – Tohle nechci. Mám už svou myšlenku.“
Muž vzal vyndal z náprsní kapsy list papíru a četl:
„Od tohoto dne už k telefonu nevolejte A. K. Je na věčné dovolené. Veršík do pravého rohu parte už mám také.

Nic nechválím, nenadávám
Zkrátka je to tak
Posledním fajn kamarádem
Je vždy funebrák.“


Pochválil jsem verš a muž, zřejmě potěšen mým zájmem, pokračoval. Ostýchavě jsem si dělal poznámky do bloku. Zdálo se, že je mu to úplně lhostejné.
„Na poslední rozloučení se mnou nesmí nikdo přijít v černých šatech a hlavně – nikdo nesmí brečet! To by mě hodně naštvalo. Proto bude můj dobrý známý z hospody NA VALŠE hrát na harmoniku – …a do očí sedl ti prach…“ Nerad jsem jej přerušil.
„Proč právě tuto píseň?“
„Protože tato věta vystihuje zpopelnění. Nechám totiž vysypat svůj popel do vzduchu. Udělá to můj kamarád Lojza. Už jsem mu za to zaplatil předem sto piv Samsona. Lojza má Samsona rád. Narodil se někde u Budějovic. Vysype můj popel seshora z věžáku v Rozdělově. Když bude dobrej vítr může vletět někomu do kukadel anebo do polívky.“ Při posledním slově se srdečně rozchechtal a dál rozvíjel svůj scénář:
„Dal jsem do závěti podmínku, že až budu zpopelněnej, musí mne nést určenou trasou. Urna se blbě nese, tak dovolím, aby ji vezli na dvoukolové kárce. Smutečních hostů bude osm.
Moje bývalá žena Anežka, Lojza, ten, co můj popel vysype do vzduchu, listonoška Barbora, hostinský Ota, Cyril, můj bývalej šéf z Kukavozu, domovnice Růženka, kterou jsem si já vůl nevzal za ženu a Šilhounek.“
„To je váš kamarád?“ zeptal jsem se.
„Jó, největší kamarád, jakýho mám. Je mu dvanáct let. Je to pes. Našel jsem ho přivázanýho u silnice, u patníku. Musím si pospíšit, aby se Šilhounek toho mýho pohřbu dočkal. Abych nezapomněl – ponesou mě z pekárny.“ Pochopil, že nerozumím a vysvětlil:
„Z krematoria na Dříni. Kolem benzinový pumpy do Kročehlav, v restauraci Na zastávce si dají se mnou pivo a utopence, dál půjdou až na náměstí hlavní třídou T. G. Masaryka, minou Českorakouskou spořitelnu, kde mám na knížce sto šedesát korun, podél nemocnice dojdou přes most, pod kterým jezdí vlaky do Kralup, do Rozdělova ke kostelu sv. Václava. Skoro naproti je poslední věžák. Tam bydlím. Vyjedou do posledního patra, kde bude přichystaná hostina. Uzle v oleji, očka se šprotama, kabanos s česnekem, chlebíčky se šunkou, okurky, závin, tvarohové koláčky, perníky, pečivo a guláš z hovězího masa. K pití bude připraveno dvacet piv, dvě červená vína od Štýbra a láhev vaječnýho koňaku. Abych nezapomněl, tři uzený ucha pro mýho Šilhounka. Kouřit jsem zakázal. Já přestal kouřit před dvaceti roky. Dusí mě kouř. Franta bude hrát na heligonku veselý písně, který jsem sám vybral: Na Pankráci, Co jste hasiči, Ten kladenský kostelíček, a jiný hity. Šilhounek musí dostat dva panáky vaječného, aby nebyl smutnej.“
Zapisoval jsem si. Můj host si toho nevšímal. Zdálo se mi, že mne nevnímá, že vypráví jen sobě. Dopil ferneta a pokračoval:
„Růženka rozlepí dopis a přečte mou závěť.“ Muž vyndal z kapsy další list a četl:
„Dvanáct tisíc, které jsem z důchodu za dvanáct let našetřil, dejte starýmu Bulišovi, ať si nechá udělat novej chrup. Pokaždý, když jsem s ním byl v hospodě, prskal mi do piva. Až hostina skončí, jděte na střechu a Franta vysype můj popel do větru. Kdyby nebyl vítr, použijte přenosnej ventilátor. Je nahoře ve skříni i s prodlužovací šňůrou!“
Muž zastrčil hrdě, téměř nadšeně, list do kapsy a vyndal z ní svůj černý notes. Něco vpisoval. Pomalu a důkladně, s jazykem mezi zuby.
„Zapomněl jsem napsat, aby nikomu neodpovídali na ty kondolence. Tedy, kdyby náhodou nějaký přišly. Ale, vždyť nikoho už nemám.“
„Máte psa,“ připomněl jsem. Mávnul rukou: „O toho se postará domovnice Růženka. Zemřel jí kocour, a tak je sama. Udělal sebevraždu. Kvůli kočce skočil z desátýho patra.“ Zahlédl jsem v očích vyprávěče zvláštní světélko. Zeptal jsem se zdvořile:
„Proč to všechno plánujete?“
„Protože, tím prožívám svůj pohřeb, kterého se nedožiju!“ Muž rychle vstal a odcházel směrem k záchodu. Při odchodu zavadil o svůj černý notes a ten spadl na podlahu. Sebral jsem ho a neodolav pokušení, otevřel jsem jej. Nezdvořile jsem jím rychle listoval. Byl úplně čistý. Nikde ani čárka. Položil jsem jej na stůl. Muž se vrátil, sebral notes, podíval se na mě, něco zamumlal a odešel. Už jsem toho podivína nikdy nespatřil.
Pokaždé, když jdu kolem stalinských věžových domů v Rozdělově, vzpomenu si na něj. Chci věřit, že mluvil pravdu. Moje žena tvrdí, že ze mne udělal vola tak, jako já kolikrát z jiných. Také tvrdí, že je to pravděpodobné. Ale nikdy neřekne, co.
Ono to NESKUTEČNO možná ani není. Stačí otevřít noviny a veškeré sny o lidské lásce a snášenlivosti se rozpustí jako mýdlová bublina. Co mne ale udivuje, proč se s těmi podivíny setkávám. Svěřují se mi, hned mi začnou tykat, plácají mne na rameno, vylévají na mě kýbl svých starostí a neuvěřitelných historek. Nakonec často váhám, co jsem prožil já, a co je z toho pravdou.
JAN VODŇANSKÝ mi říkal v ateliéru JANA KRISTOFORIHO: „Na světě je tolik zvláštností a podivností, že je možné všechno.“
„Jsi příliš úslužný, hned se rozpovídáš, když tě někdo osloví, ihned máš dojem, že se musíš dát s každým do řeči, každému věříš…“ Žena má pravdu, ale jak se zbavit své povahy? Jde to vůbec? Tisíckrát si říkám – dej si bacha na lidi – a chyby dělám znovu. Ale nejsou to vždy chyby zbytečné. Je to obrovská studnice inspirace. Naslouchám druhým, vyprávím, někdy fabuluji, směji se, smutním. Koho potkám, ten mně dává rady a kárá. Připadám si jako plakát, na který si chce každý čůrnout. Hledám samotu a po nějaké chvíli z ní utíkám jako z vězení. Umět odpočívat. Není právě práce odpočinkem?
Dnes jsem jezdil na kole kolem podstavce V. I. LENINA. To už jsem prozradil, že je to moje naučná a poučná cyklistická stezka. U hotelu Kladno zastavím a čtu si nabídky cestovní kanceláře EXIM TOUR. V duchu letím do Řecka, kde jsem nalezl vždy pohodu, metaxu, zeleninové saláty, retsinu a dobré lidi. Mám Řecko rád. Dělá mi dobře, když je někdo ke mně slušný, miluji píseň moře a bílé plachy vzdouvající se na cestách Odysseových.
„Jedeš někam do ciziny?“
„Ne,“ odpovídám, „jen se dívám! Beru si prospekty a večer vybíráme s Jarmilou, do kterého hotelu a na který ostrov bychom rádi jeli s vnoučaty. I když se málokdy sen vyplní, ta hra mne těší.“ Můj náhodný známý na mne hleděl a potom řekl:
„Já si radši vypiju svejch osm deset desítek, vybafám čtyřicet Spart a stačí mi slunce na balkoně. A potom, je to drahý! Za komunistů jsem byl třikrát v Bulharsku, třikrát v Sovětech a osmkrát na Balatonu.“ Zeptal jsem se, jestli viděl v Moskvě zabalzamovaného Vláďu.
– Každý je sám sobě velitelem. – Nejsme svobodní. Každým někdo a nebo něco vláčí. Režimy, ženy, šéfové, vlastní slabosti, parta, děti, choroby. Chtěl jsem opět říci NÁHODA, ale beru své slovo zpět. Nejsou náhody, jsou souvislosti.
V baru v Seifertově ulici, vedle ateliéru Jana Kristoforiho, jsem nalezl místo k odpočinku. Měl jsem potíže s kolenem. Šéf baru se na mne zadíval:
„Nejste náhodou někdo od Fousků?“ Přikývl jsem.
„Znal jsem vašeho bratra Bohouše. V Ledečku na Sázavou chodil k nám. Byl to šikovnej člověk. Opravil plynová kamna, psal povídky a vyráběl hezké loutky a figurky. Škoda, že zemřel tak mladý.“
Přemýšlel jsem o náhodách. V Praze je tisíce hospod, barů, restaurací, bufetů, a tady na Žižkově slyším o svém bratrovi. Bylo a je mi líto, že tady není. S dobou, kdy odešel, roste má samota. Mám rodinu, vnoučky, děti, ale schází mi táta, maminka a bratr. Rád bych jim vyprávěl o svých úspěších i pádech, o tom, že si vyčítám, že jsem se jim tak málo věnoval. A někdy dostávám strach, že to čeká také mne a moji Jarmilu. Dívám se na slona ze dřeva, kterého bratr vyřezal na Sázavě. Dal mi ho při našem posledním setkání pro štěstí. Bohouš se narodil 24. března 1944. V Rybách jako já.
„Proč jsem nenalezl více síly, dříve se s ním poznat a být mu po boku?“ Přes dvacet let jsme se míjeli. Nenacházeli jsme k sobě cestu. To PROČ, bude na mém svědomí celý zbytek života. „Co si potom řekneme?“
U bývalé lékárny na třídě T. G. Masaryka jsem potkal starého kladenského občana Jiřího Mazura. Stál uprostřed ulice a jeho oblečení představovalo první republiku s nádechem důchodové módy.
„Pepiku, copak tu děláš?“ oslovil mne, a já měl pocit studu. Vzpomněl jsem si, že jsem mu slíbil před kladenským kostelem Nejsvětější panny Marie text a notový part písně Až mě andělé. Za mnou stála škola, do které jsem chodil nabírat moudro. Jak jsem psal, neměl jsem ji rád, a teď občas tu školu obejdu a zrakem pohladím. S odstupem času jsem změnil svou protiučitelskou zaujatost. Rád bych se podíval dovnitř školy, do třídy, kde jsem sedával. Vzpomínám na všechny holky a v duchu si představuji, jak vypadají nyní.
Jiří stále vedle mne a mlčel. Asi poznal, že se mé myšlenky courají v dáli.
„Nedávno mě, Fousku, okradli,“ začal se svěřovat, „vpadli ke mně a mlátili mě. Nejvíc mě mrzí, že mi ukradli dvě kytary. Nemám tam světlo a tak svítím svíčkou. Neměl jsem zamčíno. Kdo by okrádal starýho dědka. Ležel jsem v nemocnici. Policajti nikoho nenašli. Tak jako pokaždý. Kamarádi mi půjčili na jídlo.“
„Spravedlnost není pro všechny.“ řekl jsem smutně. Přikývl.
Stál přede mnou v barevném kulichu, neoholený, smutný a s modřinami na tváři. Poprosil jsem jednoho chodce, jestli by nás nevyfotografoval. Měl jsem pocit, že se fotografuji s kouskem staré odcházející historie Kladna, tohoto divného města, kde jsou opravené chodníky a rozbité duše.
Rozloučil jsem se s Jiřím. Vlekl se vprostřed pěší zóny směrem ke Komerční bance, ve které nikdy nic neměl, ale naproti vedle záložny, byl namačkaný dávný domeček. Tam bydlel.
Za několik měsíců jsem spatřil „jeho“ dům. Křížem přes dveře byla zatlučena prkna a přelepena lepící páskou. Ve vyraženém okně visely zmuchlané noviny. Četl jsem:
„VSTŘÍC NOVÉMU OSUDU!“
„Kde je Jiří?“ na schůdkách jsem našel zalátanou ponožku. Připomínala mapu Austrálie, nebo čmáranici malého dítěte.
„Kde jsem Jiřího poznal?“ vzpomněl jsem si. Před léty před loutkovým divadlem LAMPIÓN. Tenkrát hráli hru kladenského básníka, textaře a literáta, mého kamaráda Eduarda Pergnera. Eduard mi říkal Pepíku a -í- vždy protahoval.
„Pepíku, jsem rád, že tě potkávám živýho! Slyšel jsem, že se ti pochroumalo srdíčko. Ty se z toho dostaneš! Jsi přece kluk z Kladna! Dostal jsi od života ránu a teď tě čeká jen štěstí!“ Tenkrát mně dal Eduard Pergner veliký pytlík bonbonů, kterým se říkalo špalky. Jirkovi Mazurovi tak chutnaly, že jsem mu jich dal polovic. Bylo to kolem roku 1991. Neřekl jsem nikdy Eduardovi, že jsem si cestou kvůli tomu bonbonu vylomil špičák. Mám na bonbony smůlu.
Jiří Suchý vítal hosty ve dveřích. OPCHOD Žofie Melicharové je kouzelný. Přestěhoval se do Konvitské ulice na Staré Město. V těch místech prý bývala hospoda, kam chodili Voskovec a Werich. V oněch prostorách teď bude kralovat poezie. Ten den bylo otevření „opchůdku.“ Přišlo nespočet hostů. Obklopeni grafikami, fotografiemi, knihami, zvukovými nosiči (raději říkám kazetami a deskami), stáli jsme s Jarmilou v laskavém světě. Tam jsem se rozhodl, že svou budoucí desku písní nazvu LASKAVÁ MELANCHOLIE. Pohoda obyčejné chvíle. Zastavil se čas a podal ruku písním. V době, kdy byl Semafor v největší slávě, jsem boxoval za Kladno, četl prokleté básníky a poslouchal rokenroly a blues ze západních rozhlasových stanic. Teprve později a s přibývajícím věkem jsem nalezl v poezii malých divadel pouto, které ke mně patří. NOSTALGIE, někdo říká hanlivě. Já ji mám, tu mrchu melancholickou, rád. Je zaprášená, a přesto má tvář mladou našimi vzpomínkami.
Zavřel jsem oči a opustil Starou Prahu. Díval jsem se na indiánské jezero Ragged Lake – nevlídné, drsné – v české řeči. Na vlnách posypaných přívětivým měsícem se chvěly záblesky rybích očí. Na bobří hráze spadávalo listí kanadských javorů. Téměř kýčovitá nálada romantického románu. V krbu praskala březová polena a Jirka zpíval při kytaře píseň – o keně na řece.
Nevím, proč jsem se přenesl do Radotína na zahrádku Pecharových. Oheň z krbu přeskočil do táboráků a osvětlil kolemsedící kamarády vozíčkářů. Pavel Krumphanzel zpíval s Hanou tu samou píseň jako Jirka v Kanadě. Jsou vůbec hranice lidského snění? Z kontinentu na kontinent jsou vystavěny mosty těch, kteří věří v přátelství.
Nad lesem se připomněl měsíc, a svítil na cestu Oldřichovi. Jeho vozík přejížděl na okraji stínů. Jana Vrbová zpívala Grossmannovou píseň:
…najdi si zem, kde kroky lidí nevedou, kam dojdou jen ti, kteří lásku dát dovedou…
Vyprávěl jsem Oldřichovi o Kanadě. Seděl na vozíčku a usmíval se.
Jiří Verfl postavil v Kanadě srub svých snů, – v dalekém kraji, o kterém jsme tady doma za dráty zpívali písně u ohníčků.
„Někdy se sem zatoulá i medvěd,“ poznamenal večer. Bylo to v roce 1994. Měli jsme za sebou několikatisícikilometrovou cestu přes Státy z Floridy. Ale tohle mne tenkrát probudilo. „Ukažte mi někoho, kdo se nebojí medvěda?“ I Josef Maxant z Kanady, který lovil ve všech možných státech včetně Afriky, mi říkal nedávno:
„Pepiku, bojí se každý. Já to zažil, když na mě huňáč šel. Zapomněl jsem, jak se jmenuju, i když jsem v ruce držel skvělou pušku.“
No a za dvě hodiny mne tam, u indiánského jezera, přepadlo nutkání. Pozdě po dvanácté jsem byl nucen vykročit ze srubu a jít do třicet metrů vzdáleného dřevěného stánku úlevy. Na velké hradbě nařezaného dřeva jsem spatřil divný stín. Okolo něj jsem musel jít. Od jezera zavál větřík a stín se pohnul. Jasně jsem spatřil dvě obrovské packy. Připadal jsem si jako krápník. Bál jsem se pohnout.
„Musím tady zažít opravdu všechno,“ šeptal jsem si. Pomalu jsem obešel dříví. Pohyboval jsem se jako po obrně. Stín se vedle mne pohnul. Uskočil jsem. Se sebezapřením jsem posvítil. Byla to plachta kryjící nařezané dřevo. Ty packy, to byly to byly dvě velké rukavice s koženými konečky prstů, aby dlouho vydržely. Dřevorubecké.
Seděl jsem šťastně na otvoru v prkně, a díval se otevřenými dveřmi na kouzelnou noc. Myslel jsem na medvěda. Tenkrát jsem si řekl, že to nikomu neřeknu. Ale opět musím připomenout, že kniha nese název – Co jsem andělům neřekl. Nejde to lhát. Ukažte mi normálního člověka, který se nebojí! Strach je obrana. A možná odkaz pohádek. Ale v téhle době hrůza skutečných hrůz předčila už dávno hrůzy bajek a pověstí.
Možná, že jsou v tomto kraji vzdáleném asi dvě stě kilometrů od Peterboroughu indiánští duchové. Krajinu jim bílý člověk vzal, krásné stromy se vykácely na anglický nábytek a na stavby domů. Indiány naučili pít alkohol... – celkem vzato, není se čím chlubit.
Jarmila se vzbudila: „Kde jsi byl?“
„Díval jsem se na měsíc!“ Částečně jsem řekl pravdu.
A byli jsme stále v Praze a psal se rok 2002, dvacátého druhého dubna.
„Bloudíš vzpomínkama jako necky bez kormidla,“ řekla mi Jarmila. Pamatuji si to dobře, protože jsem se rozesmál. Takovou pitomost jsem ještě neslyšel. A abych nelhal, zapsal jsem si to.
„Jaké to tam asi je?“ zeptala se Jarmila a ukazovala do podzemní kavárny.
„Krásné!“ ozvala se mladá studentka, která Jarmilu zaslechla. „Ale jen pro buzeranty!“
Snad právě proto jsme tam vstoupili. Nikoli ze zvědavosti. Každého věc, koho miluje, když je to v mezích rozumu. Setmělá pohoda, kafíčko, tichá hudba z magnetofonu. Prvně v životě jsem dostal od číšníka ke kávě teplé mléko v konvičce.
„To mléko je teplé, divil jsem se!“
„Nejen mléko!“ řekla lakonicky Jarmila. Pozoroval jsem tváře okolo. Samí kluci.
„Nedá se poznat, kdo má rád kluky a kdo holky,“ šeptal jsem ženě.
Pokrčila rameny:
„Nejhorší je, když nemá rád nikdo nikoho!“ Někdy mne štve, že moje žena má lepší úvahy nežli já. Také jsem rád, že není FEMINISTKA. Z těch mám pocit, jako když mne někdo polije ledovou vodou. Nejhorší je, když se tyto dámy dají na novinařinu, nebo na kritiku. Pán Bůh buď mužům milostiv. Potkal jsem mladého člověka, který mi říkal zasmušile a zcela vážně:
„Pane Fousku, když vidím na ČT1 tu Kocourkovou, nebo jak se jmenuje a ty její kamarádky, jak se předhánějí v likvidaci mužů, rozhodl jsem se, že se neožením. Když si představím, že bych mohl narazit na nějakou takovouhle zamindrákovanou saň, tak dostávám zácpu a třes rukou!“
Myslel jsem na svou ženu a v duchu jsem děkoval osudu, že jsem ji potkal. Jsme spolu čtyřicet jedna let. Od roku 1961, kdy jsme měli svatbu. Někdy jsou chvíle, že bych nejraději sbalil kufr a odešel k bezdomovcům, ale to trvá jen ve vzteku a malou chvíli. Byla by mně zima, kdybych spal někde u potrubí v kanále nebo v maringotce. Také by mi vadilo, že nemám komu vyprávět o svých snech. Jarmila mi naslouchá. Když se dívá na detektivky, musím mlčet. Vylezu ze svého pokoje, něco řeknu a právě ve chvíli, kdy Colombo říkal, kdo je vrah. Trochu ji to rozčílí. Přiznám, že to někdy dělám schválně.
V metru jsem dal dvacetikorunu slepci do kalíšku od limonády. A ďábel mi šeptal: „Proč to děláš? Ten slepec je na tom lepší než ty! Nevidí tenhle zkaženej svět! Má stálou noc. A tma uklidňuje. Slepcům je jedno, jaké mají šaty. Nevidí je. Mohou pouze naslouchat!“
Odháněl jsem tyhle zlé myšlenky. „Nedělám to proto, abych si naklonil Boží přízeň? Není to alibismus?“
Čím více stárnu a ubývá mi sil, tím více jsem přesvědčen, že naše filozofická jistota o vzniku světa, je děravá. Dávám, protože cítím, že tou malou pomocí se stavím do řady těch, kteří nejsou lhostejní. Chtěl bych mít hodně peněz. Obešel bych všechny žebráky, dal bych jim tisícovku a řekl:
„Kluci, dneska jděte domů a dejte si pěknou večeři!“ Možná by mne pomluvili. Vždyť bych zasáhl do jejich svátečního obřadu žebrání. Tihle lidé, kteří jsou mi sympatičtější, než pánové v černých raglánech, co žonglují s miliony. Těm se lidé vlezdoprdelisticky klaní, a těmi, jenž stojí v koutku metra nebo v uličce u chrámu, pohrdají.
– Nikdo nevíme, kdy se džbán štěstí může proměnit ve střepy a pláč. –
Stačí malá nepřízeň osudu a jsme v roli chudáků. Nosíme zpupně mladé hlavy vzhůru, rozkročujeme se jako bychom chtěli překročit všechny široké řeky. Ale ta řeka se nedá překlenout. Bere nás s sebou. Plaveme mezi umělohmotnými láhvemi, kusy dřeva z beden od hřebíků, v záplavě tlejícího listí a rozmáčených prospektů reklam na zájezd do Tramtárie.
Pokaždé, když se mi dotkne ten závan zpupnosti a nesmrtelnosti, uvědomuji si, že jsem pitomec, který chce překročit řeku a nemá ani na potok.
Omyji si nohy u mělkého břehu, vhodím kámen na hladinu, spočítám žabky a když je jich dost, připočítám je ke svému věku. Když jich je málo, snažím se na svůj hod kamínkem zapomenout.
„Je to jen hloupá pověra!“ mávnu rukou.
Petr Lang ze Seattle založil na internetu moji stránku. Nechápu techniku a nepochopím, jak je možné, že kdekoli na světě se kdokoli může seznámit s produkty mé podivínské tvorby. A také nechápu, proč mi Petr, který bydlí daleko od naší zemičky, tolik pomáhá. Projevuje se u mne trochu česká deformace povahy – když se potkáme s dobrem, je nám to nepochopitelné. V poslední době víru v dobro ztrácím a někdy propadám skepsi, že hrajeme velké divadlo a jsme si všichni stále vzdálenější. Bylo to a bude dál. Naštěstí Petr a jemu podobní mi víru a naději vracejí.
Malý Matěj, můj vnuk, naslouchal rokenrolu. Hrál jsem na kytaru a ten jednoroční človíček breptal: „Bábi, děde, táta, mama.“ A při tom se natřásal údivem nad zvuky, které jej možná zanesly někam do pravěké jeskyně.
Co vlastně víme o dětech? Často si všímám udivených dětských očí. Dívají se do ulice na tramvaje, auta, na veliké obry, kterými se jim zdáme, na kravál, záblesky a hřmot denního života.
Mají z nás strach? Kde se naučily smát se? Schovávám se za dveřmi a s přestávkami vykukuji. Pokaždé se Matěj rozesměje. Děti rozumí humorným situacím.
S postupem času se smysl pro humor ztrácí a střídá jej prostá a někdy sprostá sranda. A někdy i ta se vyhne. Jsou osudy, kde humor již nezachrání nic.
Podzim je klidnější, vášně se ztrácí, večery jsou kroky ze schodů, dolů k úpatí. Někdy se podobají pádům.
Světem obchází strašidlo terorismu, fašismu, komunismu a jiných „ušlechtilých“ směrů, které určují jediný směr, bez polostínů a odstínů. Demokracie je mělká a zachází se s ní jako s hadrem na nádobí. Pánové Klaus a Havel se nemají rádi. Kdo se vůbec má u nás rád? Buší se do volebních bubnů. Rostou mafiánské gangy, přibývá podvodů a občan nemá žádné zastání proti těm, kteří si mohou koupit drahého advokáta. Velcí se netrestají. Tresty jsou pro malé. To platí celá tisíciletí. Koumáci nám vymývají mozky. Vždy v zájmu nás – říkají. Každý se ohání národem a humanitou.
„Na jachtě se zlatým zábradlím, těžko najdeš někoho, kdo by pozdravil voraře!“ říkával můj spolužák Jan, který byl námořníkem.
Hledím na protější stěnu pokojíku 3 x 2 metry. Mapa světa, na kterou se dívám, než usnu. Obraz mého dětského snu. Chci opravdu ještě cestovat do dálek? Našel jsem tam to, co jsem hledal? Těžko již napíši pokračování románu Eman a Kornelie, boží lidé, které jsem chtěl pojmenovat Eman a Kornelie v Americe. Dívám se na své ruce. Jsou pokryty jemnou sítí scvrklých vrásek. Slyšel jsem, že podle toho se dá posoudit věk. Nechci s tebou smlouvat, Pane Bože, ale nech mne zde ještě nějaký čas. Mám hodně práce. Chtěl bych psát o zahradě života, která je plná plevele i překrásných květů.

Pokračování příště...

Josef Fousek
CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL


Copyright © Josef Fousek 2002
V roce 2002 vydalo nakladatelství Jindřich Kraus - PRAGOLINE
jindrichkraus@volny.cz    www.pragoline.cz  

© Ilustrační fotografie z cyklu OBRAZY DUŠE
web Josefa Fouska -  www.pepafousek.cz

Spisovatel, písničkář, textař, básník a fograf Josef Fousek v oblíbených pořadech na ČR2-Praha

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 05. 2010.