Antonín Suk: Naše hájenka

Rubrika: Literatura – Povídky

Když se nám narodil první syn, bydleli jsme v Ledči na Sázavou. Byli jsme sice mezi hodnými lidmi, ale v bývalém magacínu. Schody jako na půdu, co se do „bytu“ přineslo, to se muselo zase odnést, záchod přes celý dvůr, hrůza, když byla námraza, a za zdí sodovkárna, kde v noci myli láhve na nějaké hrozně hulákající potvoře. V tomto prostředí vyrůstal malý Honzík a my byli rádi, že bydlíme alespoň tak. A těšili jsme se …

Ve Vickovicích, kousek od vsi, jsme si s maminkou připadali jako v ráji! Měli jsme svou hájenku, kterou jsme si začali upravovat na bydlení. Baráček roubený ze dřeva, zevnitř omítnutý na heraklit, z venku pokrytý drobným šindelem, velice podobným šupinám vánočního kapra. V celku to působilo dojmem až pohádkové perníkové chaloupky.

Z lesního závodu jsem dostal nějaký peníz na opravu a tak se pracovalo. Cílem bylo – vybudovat si co nejlepší domov.
Dost dlouho vařila maminka s Honzíkem těm, co tam pracovali, jen na dvoře na ohništi. Jezdili jsme do vsi Bejbinkou všichni. Snad největší zásluhu na opravě měl „pan Alois“. Byl to dost starý, ale ohromně pracovitý a hodný pán z Lomečku. Takovýchto poctivců se nám začalo v poslední době nedočkávat. Jemu nešlo o peníze. Jemu šlo o to, aby jeho práce byla někomu užitečná. A vděčnost splácel vděčností.
Najednou přišel ten slavný den, kdy jsme se z Ledče stěhovali „do svého“. Stačila na to jedna fůrka autíčka z lesního závodu. Večer jsme zalehli utahaní, jak to při stěhování bývá. Já usnul okamžitě. Maminka však ne. Pro ni, holku sice z vesnice, ale dlouho žijící v Táboře a potom v Ledči, byla samota něčím zatím novým a neznámým. Kdo ví, co tady může čekat? Naučili jsme se ale žít ve volném prostoru, skoro po cikánsky.
Za tu dobu, co byl baráček prázdný, se sem nastěhovaly regimenty myšek. Nač taky bydlet v lese, když je to možné pod střechou. Mně ti „skřítkové“ nevadili. Ale mamince ano! Vrcholem však bylo, když mi jeden z té jejich neposedné společnosti přeběhl v posteli přes obličej. Nastal tvrdý boj. Pastičky poklapávaly celé dny. I jedu bylo použito, ale také se této likvidační akce naplno zúčastnila vzduchovka. Za noc se tak třeba povedl výřad i pěti kousků. Kočka, kterou jsme dostali od Klečáků, zatím byla tak malá, že se spíš myší bála. Ani tahle kalamita nás nepřeválcovala, přežili jsme ji a byl pokoj. Vlastně ne. Je do zimy.
Začalo chumelit. Kolem Vickovic bylo vždy sněhu dost. Spal jsem výborně v očekávání ranní obnovy. Někdy hluboko v noci se mnou maminka zatřepala: „Táto, někdo je na půdě!“ Zaposlouchali jsme se do tmy. Skutečně, z půdy pronikaly zvuky, jako když někdo chodí kolem pozednic. Jinudy než po žebříku ze stodoly se na půdu vylézt nedalo. Vstali jsme. Vzal jsem brokovnici a baterku. Jestli někdo na půdě je, musí tam být od včerejška. Do stodoly stopy v čerstvém sněhu žádné nevedou. Maminka hlídala u žebříku a já prolezl na půdu. Nikde nic nebylo. Zalehli jsme a praskání se ozvalo znovu. Počkáme na ráno. Kolem šesté to přestalo. Asi šel strašidlák spát.
Probudili jsme se do rána plného oslnivé krásy čerstvého sněhu. Úplně to zvalo: „Pojď, vem‘ si flintu a hybaj! Všechno co se v lese dělo celou noc, tady máš zapsané.“ Sníh začal ve slunci vlhnout. Praskání se zase ozvalo. Teprve teď mi došlo. Dlouhý hřeben hájenky, střecha plná sněhu. Co jiného na to mají říkat krovy. Na dlouhou tyč jsme přibili prkno a maminka sníh se střechy potahovala. Bylo tím pádem po strašidlech. Toto zařízení pak stálo u stodoly a bylo připraveno kdykoliv zasáhnout.
Ti, kteří přišli bydlet po nás, hájence od sněhu nepomáhali. Dopadlo to tak, že se baráček převrátil směrem ke vsi. Nerozpadl se, držel pohromadě. Jen kuchyně byla asi víc jak metr ve vzduchu! Neviděli jsme tu pohromu, jen jsme o ní slyšeli, ale bylo nám hájenky náramně líto. Byla to přece „naše“ hájenka. 

Pokračování příště...

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 05. 2010.