Marta Urbanová: Moskva
Rubrika: Publicistika – Letem-světem
| Je kousek po Sametu u nás a my letíme s manželem do Moskvy. Na Šeremetjevu čekal taxík a odvezl nás do centra, kde se nachází hotel Český dům. Sotva jsem vstoupila na schodiště, zaujal mě lustr. Impozantní skvost našeho sklářského umění a důvtipnosti procházející poschodími. Vystupovala jsem schod za schodem, oči upřené na tu hru světla prostupující a lomící se v každém dílku. Šli jsme na večeři. Když jsem vstoupila do restaurace, zeptala jsem se, jestli nejsem v Praze. Na stěnách totiž visely obrazy od Ivana Svatoše, s nímž se osobně znám. Jeho půvabné střechy, komíny, uličky a pohledy na Staré Město. Kam jsem se podívala, tam byla jeho Praha. Připadala jsem si jako doma. Druhý den jsem si šla s moskevskou přítelkyní prohlédnout Moskvu. V Českém domě nebyl ještě instalovaný bankomat, proto že si vyměním peníze ve městě. Procházely jsme širokou ulicí. Přítelkyně u jednoho domu otevřela dveře a strčila mě do jakési ponuré chodbičky, na jejímž konci seděl ve tmě voják se samopalem. Proti mně vyjel z okénka jakýsi kastlík, do něhož jsem položila dolary. Kastlík zajel a chvíli bylo ticho. Po pár minutách to znovu v okénku zachrastilo, šuplík znovu vyjel a já si sebrala ruble. Byla jsem ráda, že se dveře otevřely a já vyšla na ulici. Kdybych šla sama, asi bych peníze nevyměnila. Moskva mě mile překvapila. Nepředstavovala jsem si ji tak velkolepou a krásnou. Prostorné ulice, masivní stavby, to vše kořeněné historií. Mířily jsme na Rudé náměstí. Prošly jsme Iverskou branou. Můj manžel mi často tvrdil, že budu ohromená velikostí náměstí. Snad proto, že mi to několikrát opakoval, mi to náměstí tak ohromné nepřipadalo. Necelých 700 m na délku. „Tady je Mauzoleum Lenina,“ upozornila mě má průvodkyně. Myslela jsem si, že u něj bude fronta, ale nikdo tam nestál. Tím vynikla stavba z červeného porfyru a černého labradoritu, a tak mě přepadla myšlenka, že přece jen… Průvodkyně se na mě podívala. „Když už jsem tady,“ přikývla jsem. Krok za krokem stoupám tiše v průvodu živých do Hádovy říše, Lenin tam v lůžku odpočívá, v korundu šatů náprsenka bílá… Krok za krokem sestupuje průvod, aniž mnohý z nás zná svých kroků důvod. Pokračovaly jsme dál. Před námi zářil Chrám Vasila Blaženého, který jsem znala z pohlednic. „Vpravo je Kremelská zeď.“ V centru velkoměsta u kremelské zdi malá svita mocných ukázněné spí. I ptám se sebe sama, komu že típli knot, když vzali v potaz předpis svých samozvaných not. Průvodkyně stojí vedle mne a mlčí. Zas ptám se sebe sama, proč busta Stalina v karafiátech rudých se dosud ukrývá. Nemyslím na náhodu, táži se na vděk těch, kdož zůstali na Sibiři v pracovních táborech. „Chrám Vasila Blaženého,“ ukáže rukou směrem k významnému památníku ruské architektury. „Původní název Pokrovský chrám. V polovině šestnáctého století dobyl Ivan Hrozný Kazaňský chanát. Kvetoucí stát na Volze zlikvidoval, tisíce lidí bylo pobito. Na památku vítězství nad kazaňským chánem dal car postavit tento chrám. V roce 1929 bolševici chrám uzavřeli a z věží sejmuli zvony. Od r. 1990 je chrám znovu otevřen.“  Pohlédla jsem trochu vpravo. Sledovala můj pohled a vysvětlila: „To je Spasská věž. V nejvyšších patrech je umístěn orloj. Sloužila jako slavobrána. Tudy vjížděli do Kremlu carové a cizí poselstva. Tady v těch místech byla původně postavena dřevěná věžička, z níž car Ivan Hrozný přihlížel popravám vzpurných bojarů. Říká se, že někdy, když jich bylo moc, i zasáhl, chopil se meče a stínal hlavy sám. Není divu. Měl v sobě krutost. Zabil ve vzteku i vlastního syna.“ Další velký zážitek byla návštěva Puškinova muzea. Uvítal nás u paty schodiště Michalangelův David a prakem přes rameno. Následovala jsem přítelkyni jako ve snu. Tolik krásy na jednom místě, užasla jsem. V jedné síni ve vitríně pod sklem ukázala na zlaté náhrdelníky. „To je ze Schliemannova pokladu,“ řekla. „Z Tróje.“ Divila jsem se, jak se sem dostaly. „Asi po válce,“ vysvětlila. Heinrich Schliemann byl člověk, který svůj život podřídil jedinému cíli – utopii, že existovala Trója. Homér popsal ve své Illiadě Trojskou válku. S tím je obeznámen každý, ale málokdo věřil, že příběh není vymyšlený. Jen Schliemann. Celý život věnoval svému snu a dokázal něco, co podle všech učenců té doby dokazatelné nebylo. „Nalezené předměty daroval muzeím v Berlíne,“ řekla, abych si srovnala, jak se ocitly tady. Nemohla jsem se na ně vynadívat. „Jsou překrásné. Když žena vlastní zlato, neuvědomí si, jak dlouho ji přežije.“ Přešly jsme ke Katedrále Krista Spasitele. Pohlédla jsem vzhůru k zlatým báním na modré obloze. „Jak něco takového může lidská ruka dokázat, mozek vymyslet?“ Myšlenka vznikla k oslavě vítězství na Napoleonem v r.1812. Když poslední napoleonská vojska opustila území Ruska, podepsal car Alexandr I. nejvyšší manifest o založení kostela. Je to největší pravoslavný kostel na světě. Není původní. Ten byl v roce 1931 zlikvidován dvěma výbuchy a na jeho místě měl stát obří Palác sovětů. Stavba Paláce byla zahájena, ale přerušilo ji napadení Sovětského svazu nacistickým Německem. Na konci války už nebyla obnovena. Na místě chrámu zůstala základová jáma, která byla později využitá k výstavbě otevřeného bazénu. Základní kámen na obnovu chrámu v byzantském slohu byl položen v r. 1990. Stavba nového chrámu začala v roce 1994 a už ji neprovázelo náboženské nadšení. Probíhala velmi rychle. Chrám byl otevřen 31. prosince 1999 v předvečer 2000. výročí narození Krista. Půdorys je ve tvaru kříže o stejné délce ramen. Bohoslužeb se může zúčastnit až 10 tisíc věřících. Interiér je bohatě zdoben. Pozlacených ploch je neuvěřitelných 9.000 m². Než jsme vešly dovnitř, má průvodkyně sáhla do kabelky, z níž vyndala dva šátky. I když mi to nebylo po vůli, neprotestovala jsem. V pravoslavném chrámu jsem nikdy předtím nebyla a moje zvědavost byla silnější. Hned za dveřmi před vstupem do chrámu mě zaujaly prodejní stánky. Fascinovala mě Fabergerova vejce z drahých kovů a kamenů, o kterých jsem slyšela a četla. Vydržela jsem u nich zevlovat a prohlížet si je celou věčnost. Uvnitř chrámu mě udivilo, že zde nejsou lavice, že věřící musí vyslechnout celou pobožnost ve stoje. Procházela jsem kolem ikon zdobených rozmanitými zlatými rámy. Celek působí nadpozemskou krásou. Četla jsem Děti Rabatu od Rybakova, a když mi přítelkyně řekla: „Jsme na Arbatu“, jako by otevřela dveře do neskutečna. Neotevřela se přede mnou obyčejná ulice. Octla jsem se na pěší zóně jedné z nejstarších moskevských ulic. Prostředkem šla šňůra stánků, v každém z nich umělec či malíř se spoustou obrazů. Při zdích přehršel kytaristů, hudebníků a zpěváků. A mezi tím vším proudy korzujících Moskvanů a turistů jako jsme byly my dvě. Zastavovala jsem se a vstřebávala tu krásu dívčích obličejů na plátnech, tu vůni, tu atmosféru umění. Tu vidím v proudu davu na chodníku, na mramorovém obrubníku leží jakýs bojovník zahalený do svrchníku. Když přiblížím se, spatřím v kapse láhev vodky upitou, v obličeji odevzdanost a jednu botu rozbitou. On spí a slyší hovor kolem, zná práce zdejších malířů, číhá, kdy těm co mají prachy, upadnou zbytky z talířů. Nač jsou mu všechny povinnosti, co drží lidi v okovech, když ho ta troška spiritusu vodí po splněných snech. Já vím, že kdybych nabídla mu svůj dům daleko od lidí, mávl by pohrdlivě rukou a řekl: ta mi závidí. Chodila bych tudy celý den a celý ten čas bych upíjela doušky zdejších krajin, květin, portrétů. Na konci ulice mě čekalo překvapení. Co nevidím, než dům Puškina. Dům č.53. Nevěřícně jsem zůstala stát a dívala se do oken. Když jsem se otočila, přítelkyně ukázala prstem naproti. Okamžitě jsem ho poznala. Stál tam se svojí ženou. Na podstavci. Básník mimořádného intelektu s manželkou krasavicí, jejíž krása nedala mužům u dvora spát. I car Mikuláš měl pro ni slabost. Srdce se mi zastavovalo úžasem, že vidím génia. Že jsem mu tak blízko, že znám celé jeho dílo, že bych ještě odříkala zpaměti Oněgina. A zároveň jsem se podívala na ni. Byla jeho vysněná, ale musel za ni zaplatit. Byl ze starého šlechtického rodu, měl vzdělané rodiče a nemohl odmítnout carovu nabídku stát se podkomořím. Život u carského dvora se mu nezamlouval, zato jeho žena jím byla nadšená. Car Mikuláš trpěl Puškina u dvora jen kvůli jeho ženě. Básník měl neustále nepříjemnosti s cenzurou a tajnou policií. Jeho přátelé mu ji zřejmě záviděli a hlavně jeho talent. Domluvili se a jeden z nich se do ní naoko zamiloval, aby Puškina donutili k souboji. Ten byl pro něho osudný. Podívala jsem se do očí jeho ženě a polohlasem jsem zašeptala: „Jak jsi mohla dopustit, že kvůli tobě takový genius zemřel.“ A to už jsem si v duchu opakovala Taťánin dopis Oněginovi: Já píši vám, co mohu více, co mohu ještě dodati… |
Foto © archiv autorky
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 05. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jan Krůta |
 |
Karel Šíp |
 |
Josef Fousek |
 |
Ivan Kraus |
 |
Ondřej Suchý |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Zdeněk Pošíval |