Jiří Suchý napsal dopis Pavlu Bobkovi

Rubrika: J+O Suchý   |   Zobrazit všechny články autora

 Pozitivní noviny umožňují známým osobnostem bránit se proti lžím, pomluvám, nepravdivým nebo zkresleným tvrzením, které o nich otiskla média.
Veškerá vyjádření dotyčných osob jsou výhradně jejich vlastním dílem a v Pozitivních novinách jsou otištěna exkluzivně v plném znění bez jakékoli cenzury redakce.
Pavel Loužecký
vydavatel Pozitivních novin

Své příspěvky do této unikátní rubriky mohou veřejně známé osobnosti zasílat na adresu:
redakce@pozitivni-noviny.cz,
stejně tak mohou zasílat na stejnou adresu své ohlasy k tomuto článku čtenáři. Seriózní ohlasy budou otištěny přímo pod článkem a rovněž v rubrice
OHLASY.
Redakce si vyhrazuje právo neotisknout ohlasy hrubé, urážlivé, nenávistné a nicneříkající.

Na oficiálním webu divadla Semafor se nedávno objevil Otevřený dopis Jiřího Suchého Pavlu Bobkovi po té, co Pavel Bobek poskytl časopisu Instinkt rozhovor, kde se mimo jiné vyjadřoval také ke vztahům mezi někdejšími skupinami, působícími na scéně Semaforu. Vzhledem k tomu, že Jiří Suchý patří k dlouholetým autorům publikujícím v Pozitivních novinách, zveřejňujeme jeho dopis i my.


Milý Pavle Bobku,

tak jsem se o sobě dočetl v časopise Instinkt několik zajímavých skutečností, které měly jednoho společného jmenovatele – nebyly pravdivé. Znám Vás příliš dobře, než abych Vás podezíral z nějakých nešlechetných záměrů, určitě jste odpovídal na otázky tak, jak jste měl za to, že je to správné. Bohužel jste vycházel z informací, kterých se Vám dostávalo pouze z jedné strany, a ze skutečného pramene jste nečerpal nic.

Dočetl jsem se, že „fenomén Š+G byl ve své době tak populární, že zastínil i samotného zakladatele Semaforu Jiřího Suchého, který to těžce nesl a na Šimkovy aktivity žárlil.“ To pravil autor článku Jindřich Goth. A vy jste to ochotně potvrdil: „Ten na ně žárlil tak, že ani na nedávném výročí 50. let Semaforu nebyl schopen připustit, že tam kromě něj byl i někdo jiný, že tam byl Šimek, Grossmann, Sobota, Nárožný... nic. Jako kdybychom neexistovali.“

Nejdřív by mě zajímalo, podle čeho jste usoudil, že jsem žárlil? Že jsem neměl ten nejlepší vztah se skupinou Miloslava Šimka, nemuselo být důsledkem toho, že jsem jim záviděl. Mohlo to být také tím, co Vy v článku říkáte o kousek vejš: „...s příchodem Jirky Krampola místo Luďka Soboty a Petra Nárožného už mi ten humor nepřipadal moc dobrý.“ To říkáte Vy a já s Vámi souhlasím. A to byl jeden z důvodů odcizení našich dvou skupin v Semaforu. Pokud tam hrál Miloslav Šimek s Jiřím Grossmannem, byl náš vztah velmi přátelský. Oba hráli se mnou ve hře Benefice, oba jsem měl rád a jejich humor mi byl blízký. Co se mně později po odchodu Jiřího Grossmanna nelíbilo, to sám popisujete ve své odpovědi panu Gothovi: „ I Slávek Šimek říkával: Já ti rozumím, že se ti to moc nelíbí, ale podívej se na ty fronty před pokladnou.“ Ne, na takové fronty jsem skutečně nežárlil. S Jiřím Šlitrem jsme zakládali Semafor za pomoci Miroslava Horníčka a Miloše Kopeckého, našimi štamgasty byli František Hrubín, Zdeněk Seydl, Jiří Trnka, Jan Werich, Miloš Forman... no mohl bych tady psát další a další jména, ostatně jste si je mohl přečíst na stěnách někdejšího Semaforu v pasáži Alfa. A tak se nedivte, že činnost skupiny Miloslava Šimka se mně nezamlouvala, stejně jako Vám. Ale pořád nemůžu vysledovat, proč si myslíte, že jsem na tuto skupinu zanevřel z žárlivosti, když daleko jednodušší vysvětlení by bylo, že mi přinesla zklamání z toho poklesu kvality a soudnosti.

A panu Gothovi prosím vyřiďte, že „popularita Šimkovy skupiny zastínila samotného zakladatele Suchého“ v době, kdy mu byly partají odepřeny veškeré sdělovací prostředky, zatímco Šimkova skupina měla zelenou. A já, pane Bobku, byl na toto zastínění pyšnej! Vždyť jsem si svým postojem k normalizační éře o ně přímo koledoval. Stačilo, abych odvolal pár svých podpisů, a měl bych stejné šance jako Šimkova skupina. Pak teprve by bylo soutěžení o přízeň diváka regulérní. A stejně bych na tom byl co do počtu příznivců hůř, protože jsem se nikdy nepodbízel a obracel jsem se na diváky méně „lidové“, a těch je vždycky míň. A činím to dodnes dobrovolně a rád.

Rozpovídal jste se taky o tom, jak jsem Vás přemlouval ke spolupráci. Za dob Š+G nebylo neobvyklé, že herci z mé skupiny hráli i u vás. Myslel jsem si, že tomu může být i naopak. Spíš mě zarazila Vaše další věta, že jsem Vás přemlouval ke spolupráci ještě za života Jiřího Grossmanna a že jsem poukazoval na jeho nemoc. Pane Bobku, myslím si, že čas tohle mé přemlouvání trochu znepřesnil. A víte, proč si to myslím? Ono to tak křiklavě neodpovídá mé povaze, že nemohu věřit, že jsem to řekl tak, jak píšete. A protože Vás nepodezírám, že byste mi chtěl podsouvat něco, co se nestalo, říkám si, že možná ty mé námluvy tak skutečně vyzněly, a jestli je to tak, velmi mě to rmoutí.

A teď ještě Vaše výtka, že jsem nezahrnul Šimkovu a Dvořákovu skupinu do oslav naší padesátky. To nepoužívejte, prosím, jako důkaz mé žárlivosti. Padesát let bylo totiž mé skupině, a zástupce ostatních skupin jsem pozval jako hosty. Josef Dvořák pozvání odmítl, Luďka Sobotu, kterého jsem v publiku zahlédl, jsem oslovil z pódia, ale o vystoupení těchto skupin rozhodovala televize, které se těch padesát let muselo vejít do devadesáti minut, a proto bylo rozhodnuto, že slavit budou skuteční padesátníci, a ne skupiny, které se, jak sám uznáváte, postaraly o pokles úrovně semaforské poetiky. A Grossmanna a Šimka jsme připomněli promítnutou fotografií, když jsme vzpomínali na ty, kteří už nejsou mezi námi.

A na závěr se dopouštíte dalšího omylu, když říkáte, že jste se se mnou o tom nikdy nebavil, protože víte(!), že bych tím nebyl nadšený. A tak si lámu hlavu, odkud to asi víte. Ujišťuju Vás, že méně nadšený jsem byl z toho, že jste se o těchhle věcech rozhovořil na stránkách časopisu, ale chápu, že hájíte barvy klubu, v němž jste léta působil, a to považuju za velmi polehčující okolnost.

Pane Bobku, přeju Vám hodně štěstí, a kdybyste si chtěl o tom všem popovídat, nadšený tím budu a řeknu Vám ještě řadu věcí, o kterých zřejmě nevíte a o nichž se nechci rozepisovat, protože si nemyslím, že by měly být předloženy široké veřejnosti.

Jiří Suchý
17. 5. 2010


Rozhovor s Pavlem Bobkem si můžete přečíst zde 

 foto @ archiv J.S.

OHLASY NA ČLÁNEK

Dobrý den,

žádný přiznivec Semaforu z téhle lapálie asi nemůže mít radost, ale my, kteří jsme s tímhle divadlem prošli životem, víme své. Těch útoků musel Jiří Suchý za svou kariéru odrážet moc, občas šlo o krk, tohle je spíš směšné a malicherné.
Pavla Bobka už zřejmě dlouho žádný novinář neoslovil, tak si vylil svá nahromaděné traumata. Šimkova skupina, v níž působil, ztratila po úmrtí Jiřího Grossmanna své počáteční kouzlo, a příchod Jiřího Krampola debakl dokonal. To už byla estráda.
V této souvislosti vzpomínám na debatu, kterou o Semaforu vyvolal v roce 1962 časopis Květy, a kde se posluchači spontánně za divadlo postavili.
Našel jsem si v archivu tuto (snad první) veřejnou diskusi o písničkách Semaforu.
"Děvčata 8A, ZDŠ v Bezně" tam napsala kromě jiného:
A protože víme, že ...kotě je solidní, nervy nám uklidní...
radíme všem, kteří bručí na Semafor: "Kupte si kotě!"

Vážení, co kdybychom se Pavlu Bobkovi složili na kotě?
S pozdravem

Jan Tomíček, Jablonec nad Nisou
13.6.2010

Vážení,
chtěla bych se jen zmínit s velkou pokorou a obdivem k PANU Suchému, že se vůbec divím, že se mu vůbec chtělo reagovat...... Měla jsem tu čest být u založení Semaforu a bez Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra a dalších vzácných hostů, typu pana Horníčka, Kopeckého, prostě Semafor přestal být tím, čím byl. Potkávám pana Bobka v naší ulici, a zvláště po jeho "rozhovoru" je mi ho jen líto. Bez odlesku slávy divadla Semafor by byl zapomenutelným zpěvákem. Ale chápu, že pro jiné má jinou cenu. Bylo to od něj nejen hloupé při jeho vzdělání, ale také velmi nemoudré.
Přeji panu Suchému zdraví i když vím, že iluze mu nevrátím. Není to v mé moci. Jsem pyšná a šťastná, že jsem žila v jeho době a je přímo ostudné, že právě ON nemá v TV svůj pořad, aby se bylo nač dívat.....

Marta Pospíchalová, 22.5.2010

Jsem o čtyři roky mladší než pan Jiří Suchý a o dva roky starší než pan Pavel Bobek, a jistě alespoň datem narození patříme ke stejné generaci. A přesto se mi zdá, že ačkoliv jsem věkem „blíže“ tomu mladšímu, názorově jsem bližší tomu staršímu! Oba dva jsem samozřejmě viděl a slyšel mnohokrát „na živo“ a na různých „prknech“ a oba dva jsem vždy obdivoval. Co mě ale donutilo napsat tento ohlas.
Vždycky mě moc zarmoutí, když se dozvím či dočtu, že dva z mých favoritů či favoritek se dostanou do nějakého rozporu. Domnívám se, že pan Bobek se mohl ve svém názoru na páně Suchého „žárlivost“ trochu více „žinýrovat“, a že pan Suchý se zhostil své odpovědi velmi „kulantně“, abych použil jeho oblíbených termínů.
A protože jsem nenapravitelný šťoura, pokoušel jsem se hledat příčiny takovýchto nepříjemných nedorozumění, kterých je zejména v uměleckém světě habaděj. I dospěl jsem k následujícímu poznatku.
Jak jsme se dozvěděli, nejen oba dotyční pánové, ale zřejmě i další různí protagonisti semaforské éry si vykali a vykají! A zdá se, že zde je „jádro pudla!“
Vím, že jsou typy „tykací“ a typy „vykací“, a že tykání přichází v úvahu zejména mezi tvory stejné krevní skupiny a pak ani tolik nezáleží na generačních rozdílech. Já patřím k tomu prvnímu typu a nedovedu si dobře představit, že bych dlouhá léta pobýval ve společnosti lidí typu „vykacího“. K mému velkému překvapení a zklamání zřejmě bylo v Semaforu těch krevních skupin více, než bylo zdrávo. C’est la vie!
Doufám, že krevní skupiny pánů Suchého a Bobka nejsou „nemísitelné“, a že i nadále a co nejdéle budou oba oblažovat diváky a posluchače doslova všech krevních skupin!

Vladimír Vondráček, 21.5.2010 

Poprvé publikováno v Pozitivních novinách 21. 05. 2010